Z deníku XI.

Už semi to krátí, ale jsou věci, které se nemění (Portugal story). O těch už víte. A pak jsou věci, kvůli kterým stojí za to tady být. Nikdy, nikdy nesmíte promeškat možnost někam jet. Je to víc, než mít dům a auto.
16.5. Noc muzeí, teda…
Napsal mi Kacper, polský kamarád, a pozval mě na Akademii užitého umění. Tak jsem vzala Mariu a vyrazily jsme. Zkusila jsem si práci na hrnčířském kruhu, už jsem to kdysi zkoušela, ale Kacper, keramik, mi to všechno vysvětlil a nakonec jsem vytočila džbánek. Kubistický džbánek. Bohužel byl zrecyklován dřív, než jsem si umyla ruce a vyfotila si ho.
V deset večer měl nastat zlatý hřeb večera – výjezd na mrakodrap SkyTower, nejvyšší budovu v celém Polsku. Měly jsme se kochat výhledem na noční město… Že tam bude hodně lidí, bylo jasné, ale že tam budeme čekat tři a půl hodiny (!), to jsem fakt nečekala. Naděje a víra byly silnější… překonaly jsme vítr, déšť, 49 pater výtahem a konečně spatřily onen ohromující výhled na… na tmu.
A kdybych věděla, že dostat se přes noční Wrocław, bude trvat další hodinu a půl, asi bych v té bardzo duże kolejce nevydržela čekat… ale když dobrodrůžo, tak se vším všudy.
Oj, tak místo noci muzeí, to byla noc mrakodrapu. Maria se tomu smála, když jsme ve čtyři ráno uléhaly naprosto mrtvé do postele.
18.5. Ticho, sakra!
V pondělí obvykle chodím na dvě a půl hodiny do archeoknihovny. Čtu někdy česky, někdy anglicky, někdy polsky, skenuji si méně obvyklé tituly, prostě snažím se vytěžit z mého pobytu maximum i po odborné stránce.
Představte si, že čtete v angličtině. Překládáte si to do češtiny. A vedle, těsně vedle si přisedne pár polských studentů, kteří se začnou nahlas bavit polsky. Nejdřív jsem mlaskala, pak začala text předčítat polohlasem, a nakonec práskla knihou o stůl. Odešla jsem na kafe a na polštinu.
Opravdu nechápu, proč chodí do knihovny krafat…

20.5. Sázení stromků
Vyrazila jsem sázet stromky. Bylo nás tam pár, asi 25 lidí, zkrátka není to párty s alkoholem zdarma, tak se tam davy neženou. Ale byla jsem spokojená, konečně Erasmus akce, jejíž podstatou není mega párty. Čekala nás pak i exkurze k rybníkům v CHKO Dolina Baryczy, je to takový kraj podobný jižním Čechám. Kdysi tu mniši vybudovali desítky rybníků, konají se zde tradiční výlovy a útočiště zde našlo mnoho ptačích druhů. Byl to krásný den!
27.5. Podivné způsoby
V knihovně archeologického institutu trávím víc a víc času. Chci si oskenovat knihy, které u nás nejsou k mání a mně by se moc hodily. V knihovně jsou dva skenery. Jeden neumím ovládat, prostě jsem nepřišla na to, který software k němu patří. Druhý, který je nejspíš pro úplné blbce, jsem zvládla. Jenže by se u toho počítače nesměla vyvalovat taková blondýna, která si tam chatuje na facebooku. Mamamia! Hlavně, že je všude wifi a na Facebooku si může povídat na vlastním zařízení. Opravdu nechápu, proč někdo chodí do knihovny kecat, facebookovat či číst drby na internetu.
Další krásná věc, která mě opravdu „pobavila“, bylo procvičování dokonavé a nedokonavé formy sloves na polštině. Byla jsem ve skupině s děvčaty, která neměla tušení, co jsou dokonavá a nedokonavá slovesa… to se pak těžko procvičuje. Možná, že řečtina slovesa takhle nerozlišuje, dejme tomu, ale ukrajinština to bude znát určitě. Nebo ne?
28.5. Zase byrokracie! Pomoc!
Včera jsem s učitelem řešila letní praxi a u toho mu vyprávěla, kolik papírů a kde musím podepsat, získat, zkontrolovat. Musela jsem vypadat jako blázen. „Spokojnie, pani Vera, spokojnie.“ Ok, tak tedy v klídku… nicméně stejně mám pocit, že se z té byrokracie nevyhrabu. Musím nejméně do třech kanceláří za třemi lidmi… musím získat papíry, které už jsem jednou do Čech posílala, ale ta naše skvělá Erasmus coordinator nejdřív píše – pošlete mi sken, za měsíc na to – chci papírový originál. Ale já ten originál nemám! Tady mi to podepsali, oskenovali, poslali mailem. Já to vytiskla, podepsala, oskenovala a poslala mailem do Čech, přesně dle instrukcí. Takže musím znovu za tou paní a musím doufat, že ten originál někde má. Při polském chaosu pochybuji…
Ubytovací kancelář po mně chce datum odjezdu. Paní, ale já to nevím, nikdo nám neřekl, kdy budou jaké zápočty, či jestli budeme mít nějaké extra hodiny za ty, které odpadly.
Jdu si zarezervovat pračku, doufám, že tentokrát to bude bez problémů.
1.6. Ráno
Ráno mě robudilo, jak vrže postel. Ne ta moje. Snažila jsem se rychle probudit, abych zjistila, co se děje. Nebo to raději nevědět. Maria dělá sedylehy! Nene, já ráno provozuji tak akorát běh na záchod a pití horkého čaje v rekordním čase. Buď s tím zrovna dneska začala a nebo to vždycky provozovala tak nějak potichu…
2.6. Tak, prawda, spokojnie.
Dneska mi spadl kámen ze srdce! Byla jsem se zeptat, jak je to s potvrzením o délce pobytu na Erasmu, když končím až v létě a do Wrocławi pak už nepojedu. Prostě si to vytisknu a dám to podepsat učiteli na praxi! Jednoduché jako facka! Celé ono potvrzení se stává z hlavičky, dvou vět a jednoho podpisu. A já kvůli tomu málem vypustila duši. Aneb v Polsku opravdu platí: „Spokojnie, spokojnie.“
Musím do konce měsíce napsat článek do sborníku z konference. No, něco jim tam vyprávět, to je jedna věc, ale napsat to a publikovat, je věc druhá. Je to strašná zodpovědnost. Co když je to celé blbost a ještě x dalších generací se mi bude smát? Já vím, nějaký školní sborník nejsou Archeologické rozhledy, ale stejně… sama vím, co všechno jsem za poslední dobu vyšťourala k diplomce…
A víte kolik mám trpaslíků? 136!

6 komentářů: „Z deníku XI.

  1. Vekoušku a já si říkám, že tu bude erotika, když vrzala tvá spolubydlící na posteli a ona cvičila! Sedy-lehy a víš, že jsem četla že to není zdravé cvičení?Úžasné čtení, vždy se pobavím a Veki bude těch trpaslíků 140?

    To se mi líbí

  2. S tou bezohledností vůči ostatním mám taky nedávno bezva zkušenost. Cestovali jsme nočním autobusem do Itálie. Seděli jsme hned vpředu, za průvodkyní, která jak jsem se později dozvěděl, byla učitelka. Nastávala noc, všichni se snažili usnout a ta průvodkyně tam stále žvanila s řidičem a bylo jí to jedno. A protože na toho řidiče musela mluvit zezadu, aby ji slyšel, mluvila docela nahlas. Hodně to ve mě vřelo. Dumal jsem nad tím, jak ji co nejefektivněji vynadat, aby to spolehlivě zaúčinkovalo. Přitom ale, nechtěl jsem dělat své ženě ostudu. Najednou se ale vedle ozval silný výkřil spolucestujícího, TICHOOOO! Ta učitelka vystartovala ze sedadla, celá naježená, kdo že to byl, kdo se to vůbec mohl opovážit, kdo si to vůbec neváží její práce, co pro ostatní dělá? prostě typická učitelka. Koukla se i na mě, já ani nedutal, abych snad nevypadal, že jsem to byl já, … Někdy se prostě stačí ozvat. Naštěstí pak už byla docela zticha a já v klidu usnul. Stále ale na to s velkým úsměvem vzpomínám, … Tomu chlápkovi jsem pak v Itálii říkal Pan Tichota.Pokud přijedeš domů ještě před prázdninama, můžu ti ukázat bezva malou červenou koloběžku, na které pojedu letos 1000 mil. A klidně tě nechám na ní i svézt se, je to jako návrat do dětství ovládnou znovu takový stroj, …

    To se mi líbí

  3. [3]: Naštěstí se vždycky najde nějaký ranař, který to vyřeší jednoduše. Takový e vždycky hodí.KOLOBĚŽKA? Vyrazilo mi to dech. Tak to přijedu! Třeba by se na tom dalo natrénovat na Jizerskou 50 (ale to bych měla natrénovanou jen jednu nohu )

    To se mi líbí

  4. Veki

    [5]: On se totiž člověk bojí, že něco prošvihne, udělá špatně a pak budou problémy se stipendiem a navíc to většinou na hostitelské školy není tak blízko a vyřizovat něco dodatečně třeba už z domova na dálku, je ještě horší, než chodit z kanclu do kanclu…

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s