Poslední myšlenka

Tak je zase skoro půlnoc a konečně se mi podařilo zkrotit uragán vypraného prádla. Miláček ze všeho vyrostl, a tak jsme vybalili pytel s větším oblečením. A já to v záchvatu pomatenosti všechno vyprala, aniž by mi došlo, že TO není kde usušit… Ale o praní a sušení prádla vám psát nechci. Vlastně je to jen taková berlička, abych hned na úvod nevychrlila nějaké nesmysly a měla trošku víc řádků na to, abych si srovnala pár myšlenek.
Aktuálně mám největší potřebu nějak vyřvat to, že před pár týdny přišel svět o báječného člověka. Zpráva se ke mně dostala náhodou oklikou přes x lidí (každý máme někde známého a ten má taky známého), a tak tu facku člověk dostal dva dny před Štědrým dnem. A tak jsem letos zapalovala svíčku u štědrovečerní večeře s rancem vzpomínek. No, hlavou se mi už několik dní honí opravdu mnoho myšlenek. A to fatální v tomto případě není smrt jako taková, ale uvědomění si, že zemřel někdo stejně starý, že jedni rodiče pohřili své dítě a nikdy neuvidí svá vnoučata. A nějak se to ve mně zašprajclo a někde tam vevnitř bliká kontrolka, že takové věci se dít prostě nemají.
Ale dějí se. Sakra, ony se dějí!
Posledních pár dní mě napadá spousta myšlenek, připadají mi strašně hluboké a strašně moudré, ale znovu a znovu přicházím na to, že smrt je prostě něco, co nepřechytračím, ani neomluvím. Je prostě mezi námi. A někoho navštěvuje příliš brzy. A teď už zase cítím, že se v tom plácám a že má pozornost běží mnoha různými směry, že už neudržím myšlenku, že už nedokážu zformulovat to, co jsem měla v úmyslu říct. A tak mi nezbývá, než ty rozpaky přiznat, neboť to na textu stejně bude znát.
Víte, teď už mám (uplynula asi půl hodina) docela jasnou myšlenku. Poslední. Člověk za život potkává spoustu lidí. Někteří se jen mihnou, někteří pobudou, něktěří zůstanou. A věřím, že každý, koho za život potkáme, nám má něco předat. A moc bych si teď přála, abych jí stihla říct, že ona můj život nesmírně obohatila a zanechala v něm nesmazatelnou stopu. A pokud je to o nesmrtelné duši pravda, tak nejspíš teď za mnou stojí, kouká mi přes rameno a usmívá se.

9 komentářů: „Poslední myšlenka

  1. Hana Hávová

    Taky se mnou otřáslo, když jsem se dověděla, že zemřela moje kamarádka z dětství ve věku necelých 26 let. Jenže to byla vážná nemoc, ne vlastní ruka.

    To se mi líbí

  2. Pro rodiče je nejhorší, když přežijí své dítě. A odchod mladého člověka je moc těžký a jestli to bylo náhle, tak tím bolestivější. Tobě a Tvé rodině přeji hodně zdraví a pohody v novém roce.

    To se mi líbí

  3. M.

    Když mi bylo 15, kamarádila jsem se jednou holčinou, která byla stejně stará, možná o rok mladší. Už v té době si prodělala nějaký nádor. Po nějaké době to přátelství odeznělo, já viděla sem tam něco na fb a nakonec si mě odebrala z přátel. Zhruba před rokem jsem se dozvěděla, že rakovině podlehla. V té době jí bylo asi 19 nebo 20. Mrazí mě z představy, jak krátký život byl některým lidem vyměřen.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s