Nevyslovené předsevzetí

I když jsem si nedávala žádná předsevzetí, jedno stejně v koutku duše číhalo. Začni zase něco dělat s blogem! Ale protože všichni, kdo sem ještě pořád chodí, vědí, že moje psaní vzalo spíš sestupnou (spíš??? Spíš určitě!) tendenci, nikde, nikomu a nic jsem neslíbila.
Končí první měsíc roku 2019 a zcela neočekávaně jsem někde (kde sakra?) chytla vítr do plachet a jaksi se dostavilo nutkání se tomu blogovému světu zase trošku věnovat. Nejspíš je to prostě přirozený vývoj a opadl ze mě největší mateřský šok. Upřímně řečeno, uplynulý rok jsem byla v permanentní krizi na všech frontách. Unavená, demotivovaná s pocitem absolutní zbytečnosti a prázdnoty. Jen ten setrvačník v nás prostě nejde zastavit, a tak jedeme dál. S koncem toho po té emocionální stránce špatného roku to odešlo. Ptám se sebe sama co se vlastně přesně stalo – nedokážu to pojmenovat – třeba to časem pochopím.
Jestli někomu vděčím za to, že ten bolestný přerod pomalu končí a vracím se zase sama sobě, tak je to můj přítel Pavel. On to byl, kdo to musel snášet a měl milionkrát právo mě poslat do háje, odejít a říct, že s hysterickou krávou žít nebude. Ale neudělal to, i když to nebyl schopný sám pochopit, i když jsem mu to nedokázala vysvětlit, … prostě tu jen byl. Pořád, kdykoli, pro mě a pro nás.
A jestli pak vděčím nějaké ženské síle, tak je to zase kamarádka Anička. Kolem mě jsou totiž hlavně ženy se (zatím) jedináčky, jsou úžasné a inspirativní, ale nemají TU zkušenost. Má ji třeba moje máma, ale ta nikdy nemůže být tou vnější entitou, která s TÍM pohne. Anička nesoudí, neptá se, ona koná. Objeví se v pravý čas s tím pravým nápadem. Díky ní zase (po dvou zimních sezónách) jezdím na běžkách. Díky ní (zase po takové době) plánuji dovolenou po vlastní ose. Díky ní pomáhám ostatním a dává mi to opravdu skvělý pocit užitečnosti. Zkrátka má nějaký zvláštní smysl a cit pro nevyslovená přání a schopnost vždy udělat to, co druhý nejvíc potřebuje.
Na úrodnou půdu tak v posledních pár dnech padlo i několik impulsů k blogu. Přišly nezávisle na sobě z několika zdrojů a způsobily to, že nevyslovené novoroční předsevzetí se samo přihlásilo o své naplnění.
Pro Kamrlík po mnoha letech chystám nový vzhled – světlý, čistý, jednoduchý.
Chystám se pročistit a aktualizovat boční menu (mnoha tématům se již prostě nevěnuji a naopak, přibyla nová).
Mám nápady o čem psát.
Mám konečně zase vizi, jak by měl Kamrlík vypadat a o čem by měl být.
A ZÁVĚREM
Děkuji, že jste dočetli tento článek až sem. Stala se z něj taková trošku neplánovaná zpověď. Rozhodovala jsem se, zda tady tu osobní část nechám, nebo ne. Ale málokdo přizná, že narození dítěte nejsou jen ty pusinky a srdíčka na sociálních sítích, ale že to prostě změní život a že přijmout změnu je někdy obrovsky těžké a ještě těžší je si to prožít a odžít. A tak děkuji všem, kteří vytrvali a třeba vytrvají i do příštího článku.
Dobré začátky v dobrém roce přeji ze srdce vám všem.

7 komentářů: „Nevyslovené předsevzetí

  1. Díky za tu upřímnost. Soudě dle idylických obrázků rodinného života, kterých je plný internet, člověk by řekl, že matka malého dítěte nemá právo být unavená, bez elánu, otrávená, demotivovaná. Vždyť má jen jedno dítě a k tomu spoustu moderních vymožeností, takže spoustu času, vždyť "dítě je všechno a všechno se mu musí dát", nebo naopak "dítě se musí plně přizpůsobit rodičům"…Žádný extrém není pravda, nebo určitě není dobrý.Díky za to, že to nepřikrášluješ. A o to víc ti přeju, ať ten svěží vítr přetrvá, krize se nevrátí a naopak ty se vrátíš ke všemu, co tě vedle Floriho naplňuje a baví. Hodně sil, energie a času pro sebe a své zájmy!

    To se mi líbí

  2. Veki

    [4]: Já zjistila, že po už hodně dlouhou dobu tu pěstujeme takové stereotypy, co vše by žena matka a hospodyně měla a neměla a taky co by mělo a nemělo její dítě. A ačkoli jsem si vždy myslela, že na konvence dlabu, byly právě ony jednou z těch příčin. Pak pocit neodeznívající psychické únavy, pocit samoty a nepochopení… Kamarádka říkala, že si tím prošla už v šestinedělí, tak to já byla asi v nějaké euforii. A padlo to na mě nějak později. Asi je to takový přerod k jiné životní roli a každého to zasáhne jinak.Nicméně ačkoli to fakt odeznívá přirozeně a samo, rozhodla jsem se to maximálně podpořit a cítit se v tom co dělám dobře a stát si zatím.Třeba o tom ještě napíšu. Teď zas trošku nestíhám. Na Floriho leze jaro. 😃😃😃

    To se mi líbí

  3. [5]: Naprostý souhlas. To, co u mě způsobovalo největší depky dejme tomu první třičtvrtě rok dceřina života, byly právě ty pitomé konvence, proti kterým se jinak snažím většinu "dospělého" života bojovat. Ale s dítětem mě najednou nějak chtěly udolat.Ale my se nedáme, což? Stůj si za svým, vy víte nejlíp, co vás dělá šťastný a každýmu do toho může být houby…

    To se mi líbí

  4. [6]: A přitom přeci každá máma (a každý táta) dělá pro své děti to nejlepší dle svého svědomí (nechám teď stranou různé patologické případy). Každý to dělá jinak, ale každý co nejlépe. Problém dnešní doby je i to, že máme k dispozici úplně všechny informace, že máme možnost číst, googlit a facebookovat. Prostě víme, jak to kdo dělá, kdo to dělá líp a jak bychom to měli dělat my sami.Mně strašně moc vadí i dotazy typu: A kdy budete mít druhý? Nebo A co druhý, už je na cestě? Já se prostě teprve srovnávám s prvním a tenhle nepřímý tlak na tu "povinnost" mít k prvnímu automaticky hned sourozenci, mi přijde ujetý. Protože dítě je spokojené, když má spokojené rodiče. A já bych si chtěla najít nějakou cestu tak, abych si s druhým nemusela prožít to, co s prvním.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s