Já, Ňuni

Když batole začne zjišťovat, že je samostatná entita a že bezpečí máminy náruče je vlastně děsně zbytečné, je to fičák! A když začně batole samo sebe pojmenovávat, je to sranda!
K napsání následujících řádků mě inspirovala dnešní scéna na autobusovém nádraží, po které minimálně týden nesmím vylézt z domu, neboť už celé sídliště ví, co se – ZARUČENĚ – stalo. Určitě i paní pokladní v Bille na mě bude vrhat záhadné pohledy.
A na jeviště přichází Ňuni
Velmi nás těší, že se synovi neustále rozšiřuje slovní zásoba.
Už delší dobu při mnoha příležitostech říká „ňuni“. Co to sakra znamená? Většinu slov, které zná, vyslovuje zřetelně a je mu dobře rozumět. Občas tedy nezasvěcené osoby překvapí, že na konec slov připojuje písmenko K (jak na to přišel, netuším, asi se mu líbí, jak to zní a – to spíš – že se tomu smějeme). Takže někdy místo „auto“ říká „autik“, místo „papat“ „papak“, místo „ťapi“ „ťapik“, a tak dále. Někdy své K dovede k dokonalosti:
Sedí nahaté batole na přebalovacím stolečku. Čeká, až bude napuštěná voda. Kouká kolem a najednou prohlásí: „Pindik cákyk.“ Jsem ráda, že je to čistotné dítě…
Fascinující je, jak se naučil pojmenovávat věci a činnosti, které nutně potřebuje. A rozmějte tomu tak, že je nutně potřebuje, protože zapadají do jeho batolecího mikrokosmíru. Takže kromě „hami“, „papat“ a „pití“, které jsou zásadní pro přežití, se velmi rychle naučil slova „další“ a „či“ (či = tři – ř prostě neumí), neboť vyjádření počtu je důležité vždy, když potkáme pejskaře s více než jedním psem, nebo když po rušné silnici jede víc aut za sebou.
Pozor, po setkání s batoletem se z vás může stát pes.
To si to takhle štráduje po chodíku nedaleko našeho domu a najednou z vedlejší ulice vyjde starší paní, která má na vodítku dva psy. „Či hafík„. Paní se na mě divně podívá. Pohotově dodávám: „Ne, zlato, to jsou dva pejsci, ne tři.“ A významně se podívám na paní, abych zjistila, co říká mé edukativní vsuvce. Ona se jen usmála a řekla: „To on určitě započítal i mě.“ A začala se smát.
Dále mě fascinuje, jak pevný a neměnný řád v tom batolecím mikrokosmíru panuje. Neboť vše, co není v souladu s normálem, je prostě špatně. Auto, které (nedejbože) nemá kola, je „bumi auto“ (bumi = univerzální výraz pro to, když je něco rozbité a když něco spadne). Postava, která je na obrázku (ó, hrůzo!) namalovaná jen od pasu nahoru je „pán bumi“. A když je špatně něco, co neumí pojmenovat, tak je to jen „bumi, bumi, bumi, hapalo, bumi, mami, bumi, bum“. Jako dnešní betonové sloupky na autobusáku…
Svažitý terén na autobusáku lemují betonové sloupky, jenomže jak si terén sedá, sloupky se vychýlily ze svislé polohy a jsou poněkud šikmo. Deset minut naprosté agónie. Křivé sloupky – nikdy! To neexistuje, to je špatně. Konec světa. Marně se o ně opíral a vší silou se je snažil narovnat…
Vlastně nevím, jestli to není stresující, když se každou chvilku najde něco, co absolutně neodpovídá tomu puntičkářskému zřízení někde v batolecí hlavě.
O víkendu jsme byli v zoologické zahradě. Největší ovace sklidila místní kočka domácí rozvalená na lavičce u fast foodu. Neustále však bylo něco „ňuni“. Záhadné slovo. Co je to „ňuni“? Odpověď – jak nečekaně – nepřišla a za chvíli s námi byl „ňuni“ zase. A až na konci naší procházky po zoo mi (konečně!) došlo, že mluví sám o sobě. Když řekne „ňuni“, myslí tím, že něco udělá sám, nebo že něco chce. Prostě Ňuni jsem já. Já osobně, malý velký ŇUNI, a ty jsi, mami, pěkný pako, když jsi to nemohla pochopit.
A pak je tu vzteklé já
Abych se ale vrátila k tomu autobusáku. V plánu bylo jet k babičce. Protože kočárek je nyní úhlavní nepřítel, vzal si s sebou odrážedlo. S tím jsem neměla problém. Je malé, v autobusu si ho strčím pod sedačku a alespoň mu pěší přechody lépe uběhnou. Soudě podle toho, že nadšeně vykříkoval „babí“ a ochotně (!!) se šel strojit se k babičce těšil, věděl, že pojedeme autobusem, cestu zná. Protože ale rád jezdí na odrážedle, vyrazila jsem s ním o 45 minut dříve, aby se ještě projel. Snědl svačinku, projel se. Nastal čas odjezdu autobusu. Přijel k autobusu. Vzala jsem odrážedlo, že budeme nastupovat. To, co následovalo byla erupce jinak romanticky vypadajícho vulkánu. Řev, jekot, kopání, vzlykání.
Během několika sekund mi hlavou proběhly všechny ZARUČENÉ rady, jak reagovat na záchvat batolecího vzteku. První mi naskočil postup chápající: klekla jsem si, abych byla na jeho úrovni a začala mu vysvětlovat, že přece na motorce zase pojede, u babičky, že teď pojedeme autobusem, a musíme proto motorku vzít do ruky. Nic. Dál se ozýval řev raněného tygra v naprosté agónii.
Další rada (v tom afektu ani neposlouchají, nemá smysl jim cokoli vysvětlovat) nedělat publikum: Zkusila jsem tedy začít s tím, že ať si klidně řve, že mě to nezajímá. Ne, fakt to nezkoušejte. Bylo to milionkrát horší. Ke všemu teď ještě začal kříčet „máma“.
Okolní cestující začalo zajímat, co se to vlastně děje. Řidič autobusu vrhal pohledy, ať hlavně vůbec nezkouším s TÍMHLE nastoupit. Přísahám, že jsem na sobě začala cítit všechny ty pohledy a to očekávání, kdy toho strašně nevychovaného spratka konečně vypnu. Uděřila minuta odjezdu autobusu. Řidič zavřel dveře a odjel. Batole se stále svíjelo v agónii vzteku. A lidi kolem to zajímalo čím dál tím víc.
Poslední, co mě napadlo udělat bylo popadnout dítě, popadnou odrážedlo a zmizet. Táhla jsem kopající a vřeštící dítě, tu pitomou plastovou motorku a nadávala strašně sprostě a strašně hlasitě. A potkala sousedku.
K babičce jsme nedorazili. Vztek pominul stejně rychle jako přišel. Pak si (sám!!) lehnul a usnul. Vysvětlila jsem si to následovně:
Teď sis, matko, užila. Prošla´s testem s vodřenýma ušima, tak si dej voraz.
Nezbývá mi, než přiznat, že absolutně nevím, co v takových situacích dělat. Došla jsem k závěru, že asi nic. Prostě si sednout na zadek, aby to se mnou nešvihlo a tiše čekat. Jo a možná ještě dělat, že to dítě není moje. Nebo si dát alespoň na hlavu pytel.
UFFF! Vzteklý Ňuní mě teda překvapil naprosto nepřipravenou. Máte nějaké tipy, jak podobné situace zvládat?

13 komentářů: „Já, Ňuni

  1. Vzteklé ňuní?Nu  myslím milý Vekoušku, že tak jak jsi si vždy poradila se vším velmi dobře sama, že jakmile příjdeš sama na to, co platí na vztek tvého ňuní – nebudeš potřebovat rady virtuálních maminek. A víš proč?Protože každé miminko je zcela jiné i v tom vzteku a hlavně, na každého vzteklounka platí něco jiného, takže…rada sice může být, ale prt platná! Maminy jsi se ptala na radu?Ty většinou vědí nejlépe…

    To se mi líbí

  2. [2]: Ono třeba nejde až tak o konkrétní radu, jako spíš o to, že tu situaci z venku může někdo vidět jinak. Už mi jedna známá "poradila", respektive spíš měla několik postřehů, co mohl být problém. Já viděla jen vzteklé nemožné dítě, naštvaná na něj, že tak vyvádí…Ale člověk se pořád učí a děti nás učí.Už v tom vidím víc souvislostí, ale moc mě to trápilo.[1]: Svatá pravda.

    To se mi líbí

  3. Fredy Kruger

    " Hochu !  už je ti padesát,nejen, že  umí už pěkně  stát,ty  dokonce  chodíš  i  po  bytu !Už  samostatnou  jsi  entitou !! "( řvou rodiče ):  " Vždyť je to radost !  … no …pomalu  už jsi  náa  přerostl !"Křičí  hoch  ku otci… ku  máti :" Radost  mám ! budu se vdávati !!… když přihlédnu  ku  svému  věnu "…řve  otec :  " Za  žádnou  cenu !!"( otec  je  lakomý, howno dá )řka :  Ženiti budeš  se… jako  JÁ !Oženíš  se  a  basta !!!!"Rozčilen  Wolemann  Wlasta  !" Vdávat se budu !  a vlečku chci  dlouhou !!"   " Ženit se budeš !!  toť poslední  slovo !Radnici žádost  dáš do dopisu !!"… rodiče neznají  kompromisu !

    To se mi líbí

  4. To jsou krásné strasťoradosti. Hlavně, že to umíš později vzít s humorem. Kdysi jsem viděla video, jak se chlapeček strašně vztekal v supermarketu. Řval až nakonec sebou pláskl na zem a kopal nohama a vřískal. maminka udělala totéž. Vrhla se na zem, začala kopa nohama a mlátit rukama do země, clouat hlavou a řvát.  Dítě udiveně stichlo, klidně se zvedlo a byl klid a maminka udělala totéž. S ledovým klidem vítěze odkráčela mezi čumily. Jsou to těžké situace. Ve frontě na maso za totáče byl syn netrpělivý, nechápal, začal se také rozčilovat, brečet vzpouzet se, když jsem ho vzala na ruce. Byla jsem těhotná s druhým dítkem. A ve frontě se ozývalo, na zadek fakanovi, pár facek by to spravilo, maminka je moc měkká. Když jsem se rozkřikla a plácla synka po zadku, ozvaly se řeči, jako proboha, vždyť je to dítě, proč ho bije? Nikdo mne nepustil, aby ten tiátr skončil. Oni se bavili a tak jim čas ve frontě lépe ubíhal.

    To se mi líbí

  5. [5]: To video jsem taky viděla… to dítě na něm už ale bylo o něco starší. Dost jsem o něm přemýšlela a asi bych něco takového fakt nezvládla. A otázkou je, zda to k něčemu je.Vnímám totiž rozdíl mezi vztekáním = vynucováním si něco (například v tom obchodě) a vztekáním = reakci v neznámé situaci, nepochopení situace (třeba ta naše scéna u autobusu). Mně pak (i díky probrání to s jinými) došlo, že s odrážedlem jsme měli v plánu jet autobusem poprvé a že prostě jen nechápal, proč by měl z té motorky slézt, případně chtěl nastupovat sám, motorku si držet atd. A protože tohle všechno neumí říct, tak prostě začal křičet a bránit se, protože z jeho úhlu pohledu jsem dělala něco naprosto nepochopitelného. Já měla za to, že to chápe, když jsem mu řekla, že jedeme za babi, že teď může jet na motorce, a pak pojede autobusem. Jenže jsem zapomněla ho seznámit s tou částí, že z té motorky bude muset dolů a že ji budu muset do autobusu vzít do ruky. Logické pro dospělého, nepochopitelné pro batole. A smysl mi to dává, protože když někam jedeme na motorce, tak u přechodu z ní sleze a podává mi ji a chytne mě za ruku, takže přejdeme, a pak zase nasedne a jede. Ví, co dělá a proč to dělá a není problém. Takže tohle byla fakt komunikační lekce. Ale ještě jsem nenašla odvahu zkusit to znovu…

    To se mi líbí

  6. To známe spíš u  vnoučat.Kluci to nedělali, protože jsem je po cestě tak zabavila, že dopředu věděli co budeme dělat. Pokud se to stalo  tak jednou u každého. U jednoho jsem prostě odcházela po schodech- on nechtěl jít nahoru. Odemkla jsem dveře, vykčřikla – jejda, co to tu je? Zapomněl trucovat:To ta je? a lezl honem za mnou.  Zspomněl, no. Druhý nic podobného nedělal a ten nejmladší řval jednou, když jsem mu nekoupila co chtěl. Tak jsem jen řekla: to sis hochu podělal, nic nebude. Prostě jsem na něj přestala mluvit a on se ztišil a jakoby nic. Vnuk řvl jako urvaný, když jsem řekla, že půjde domů, že už pro něj tata jde. On koukal na pohádku a nehtěl najednou odejít…Stačilo říci, tak tě tady už nebudeme chtít,. uřvaného kluka tady nemusím poslouchat a šla jsem do kuchyně. Baba, ne… Prostě spíš takovým  upozorněním co bude a poprosit ho, aby pomohl "něco" mamince, že na to nestačí. Batolata jsou mazaná,jen si nemyslete.

    To se mi líbí

  7. [7]: Moc mazaná! Děkuji za postřehy ze života.Známá, která má 4 děti, všechny ještě poměrně malé, mi říkala něco podobného, že cestou na autobus si povídají o tom, jak nastoupí, kdo bude sedět u okýnka a kdy se u okýnka vystřídají, kolik pojedou stanic, kde a jak budou vystupovat, co budou v autobuse dělat atd. A děti nemají problém, protože vědí, co bude a jak to bude.Asi jsem to podcenila celkově… já měla totiž jasno, jak to bude, ale zapomněla jsem na to, že to neví syn.Kdyby to byl ten vztek vynucovací, tak mě to asi tolik netrápí a obvykle se rychle zklidní, když vidí, že neuspěl.

    To se mi líbí

  8. Moc se směju, protože třeba přesně to "daší" (další) nebo "či" (tři) se u nás používá v úplně stejných situacích Zoo jsou u nás bohužel jen vyhozené peníze; včera jsme tam byli asi po třičtvrtě roce a Alice celou návštěvu proječela, zato dneska se na dvoře mezi slepicemi proháněla jak divá a chtěla si je pořád hladit…až ji někdy pochopím, zasloužím si metál No a k tomu vzteku…moc ti přeju, abys takových situací zažívala co nejméně a zůstal vám doma pořád stejný kliďas. Dokud se Alice vztekala jen občas, většinou pomáhalo odvést pozornost jinam/ navrhnout jinou variantu, u které předem trochu tušíš, že bude mít úspěch – pokud to samozřejmě jde/ obejmout a chvíli vydržet, než vztek přejde. Momentálně ale prochází obdobím vzdoru (a to je teda teprve síla, mám pocit, že nám někdo ze dne na den vyměnil dítě za malého satanáše…) a na to zatím neplatí nic. Vztek a hysteráky jsou na pořádku několikrát denně a během té agónie nevidí, neslyší, prostě bojuje – možná s námi, možná se sebou. Držím palce, aby vás to nepotkalo a pokud už, tak ať to ustojíte s klidem a nemá to drsný průběh

    To se mi líbí

  9. [10]: Snažím se to brát s nadhledem. A snažím si tu situaci vždy zpětně vybavit a popřemýšlet, co příště udělat jinak. Leč tahle stejná scéna s odrážedlem a autobusem se teď dva dny zpátky konala znova. Tentokrát jsem byla přesvědčená, že opravdu chápe, co se bude dít. Posun jsem udělala v tom, že jsem ho čapla a prostě nastoupila do autobusu bez ohledu na ostatní čumily. Nějaká paní ho tam uklidňovala a řidič (seděla jsem dvě řady za ním) pak měl nějaké průpovídky, že je lepší vozit ho..a než lidi, že by měl klid. Pravda, že ho naštval nějaký puberťák, leč kousek vedle sedící paní se mě ihned pohotově zeptala kolik je malému a následně řidiči řekla, že je to dobrý, že ještě nemá rozum a že až vyroste, bude hodný. Přistihla jsem se, že se vlastě bavím.

    To se mi líbí

  10. Mě se líbí, že sis to tak hezky sepsala – až se tě bude Ňuni ptát, jaké to bylo, když byl malý. Dcera se aspoň ptá, ale já to úspěšně zapomínám. Vlastně i ty scény. Jen jednu, kdy pořád plakala, že chce ty rybičky (vůně do WC). A řvala, až si to po několika hodinách vyřvala. Prostě jsme to vzdali. Někdy to těm dětem člověk nevysvětlí po dobrém, ani po zlém

    To se mi líbí

  11. [12]: Člověk ty špatné věci pro dobré zapomíná, a to je dobře. Já věřím, že za pár let už mi to ani nepřijde a vzpomínat se na to bude asi taky už jen mlhavě. A někdy člověk opravdu neudělá nic. Ani laskavě, ani přísně. Asi lepší nechat to být.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s