Já, Ňuni

Když batole začne zjišťovat, že je samostatná entita a že bezpečí máminy náruče je vlastně děsně zbytečné, je to fičák! A když začně batole samo sebe pojmenovávat, je to sranda!

K napsání následujících řádků mě inspirovala dnešní scéna na autobusovém nádraží, po které minimálně týden nesmím vylézt z domu, neboť už celé sídliště ví, co se – ZARUČENĚ – stalo. Určitě i paní pokladní v Bille na mě bude vrhat záhadné pohledy.

A na jeviště přichází Ňuni

Velmi nás těší, že se synovi neustále rozšiřuje slovní zásoba.

Už delší dobu při mnoha příležitostech říká „ňuni“. Co to sakra znamená? Většinu slov, které zná, vyslovuje zřetelně a je mu dobře rozumět. Občas tedy nezasvěcené osoby překvapí, že na konec slov připojuje písmenko K (jak na to přišel, netuším, asi se mu líbí, jak to zní a – to spíš – že se tomu smějeme). Takže někdy místo „auto“ říká „autik“, místo „papat“ „papak“, místo „ťapi“ „ťapik“, a tak dále. Někdy své K dovede k dokonalosti:

Sedí nahaté batole na přebalovacím stolečku. Čeká, až bude napuštěná voda. Kouká kolem a najednou prohlásí: „Pindik cákyk.“ Jsem ráda, že je to čistotné dítě…

Fascinující je, jak se naučil pojmenovávat věci a činnosti, které nutně potřebuje. A rozmějte tomu tak, že je nutně potřebuje, protože zapadají do jeho batolecího mikrokosmíru. Takže kromě „hami“, „papat“ a „pití“, které jsou zásadní pro přežití, se velmi rychle naučil slova „další“ a „či“ (či = tři – ř prostě neumí), neboť vyjádření počtu je důležité vždy, když potkáme pejskaře s více než jedním psem, nebo když po rušné silnici jede víc aut za sebou.

Pozor, po setkání s batoletem se z vás může stát pes.

To si to takhle štráduje po chodíku nedaleko našeho domu a najednou z vedlejší ulice vyjde starší paní, která má na vodítku dva psy. „Či hafík„. Paní se na mě divně podívá. Pohotově dodávám: „Ne, zlato, to jsou dva pejsci, ne tři.“ A významně se podívám na paní, abych zjistila, co říká mé edukativní vsuvce. Ona se jen usmála a řekla: „To on určitě započítal i mě.“ A začala se smát.

Dále mě fascinuje, jak pevný a neměnný řád v tom batolecím mikrokosmíru panuje. Neboť vše, co není v souladu s normálem, je prostě špatně. Auto, které (nedejbože) nemá kola, je „bumi auto“ (bumi = univerzální výraz pro to, když je něco rozbité a když něco spadne). Postava, která je na obrázku (ó, hrůzo!) namalovaná jen od pasu nahoru je „pán bumi“. A když je špatně něco, co neumí pojmenovat, tak je to jen „bumi, bumi, bumi, hapalo, bumi, mami, bumi, bum“. Jako dnešní betonové sloupky na autobusáku…

Svažitý terén na autobusáku lemují betonové sloupky, jenomže jak si terén sedá, sloupky se vychýlily ze svislé polohy a jsou poněkud šikmo. Deset minut naprosté agónie. Křivé sloupky – nikdy! To neexistuje, to je špatně. Konec světa. Marně se o ně opíral a vší silou se je snažil narovnat…

Vlastně nevím, jestli to není stresující, když se každou chvilku najde něco, co absolutně neodpovídá tomu puntičkářskému zřízení někde v batolecí hlavě.

O víkendu jsme byli v zoologické zahradě. Největší ovace sklidila místní kočka domácí rozvalená na lavičce u fast foodu. Neustále však bylo něco „ňuni“. Záhadné slovo. Co je to „ňuni“? Odpověď – jak nečekaně – nepřišla a za chvíli s námi byl „ňuni“ zase. A až na konci naší procházky po zoo mi (konečně!) došlo, že mluví sám o sobě. Když řekne „ňuni“, myslí tím, že něco udělá sám, nebo že něco chce. Prostě Ňuni jsem já. Já osobně, malý velký ŇUNI, a ty jsi, mami, pěkný pako, když jsi to nemohla pochopit.

A pak je tu vzteklé já

Abych se ale vrátila k tomu autobusáku. V plánu bylo jet k babičce. Protože kočárek je nyní úhlavní nepřítel, vzal si s sebou odrážedlo. S tím jsem neměla problém. Je malé, v autobusu si ho strčím pod sedačku a alespoň mu pěší přechody lépe uběhnou. Soudě podle toho, že nadšeně vykříkoval „babí“ a ochotně (!!) se šel strojit se k babičce těšil, věděl, že pojedeme autobusem, cestu zná. Protože ale rád jezdí na odrážedle, vyrazila jsem s ním o 45 minut dříve, aby se ještě projel. Snědl svačinku, projel se. Nastal čas odjezdu autobusu. Přijel k autobusu. Vzala jsem odrážedlo, že budeme nastupovat. To, co následovalo byla erupce jinak romanticky vypadajícho vulkánu. Řev, jekot, kopání, vzlykání.

Během několika sekund mi hlavou proběhly všechny ZARUČENÉ rady, jak reagovat na záchvat batolecího vzteku. První mi naskočil postup chápající: klekla jsem si, abych byla na jeho úrovni a začala mu vysvětlovat, že přece na motorce zase pojede, u babičky, že teď pojedeme autobusem, a musíme proto motorku vzít do ruky. Nic. Dál se ozýval řev raněného tygra v naprosté agónii.

Další rada (v tom afektu ani neposlouchají, nemá smysl jim cokoli vysvětlovat) nedělat publikum: Zkusila jsem tedy začít s tím, že ať si klidně řve, že mě to nezajímá. Ne, fakt to nezkoušejte. Bylo to milionkrát horší. Ke všemu teď ještě začal kříčet „máma“.

Okolní cestující začalo zajímat, co se to vlastně děje. Řidič autobusu vrhal pohledy, ať hlavně vůbec nezkouším s TÍMHLE nastoupit. Přísahám, že jsem na sobě začala cítit všechny ty pohledy a to očekávání, kdy toho strašně nevychovaného spratka konečně vypnu. Uděřila minuta odjezdu autobusu. Řidič zavřel dveře a odjel. Batole se stále svíjelo v agónii vzteku. A lidi kolem to zajímalo čím dál tím víc.

Poslední, co mě napadlo udělat bylo popadnout dítě, popadnou odrážedlo a zmizet. Táhla jsem kopající a vřeštící dítě, tu pitomou plastovou motorku a nadávala strašně sprostě a strašně hlasitě. A potkala sousedku.

K babičce jsme nedorazili. Vztek pominul stejně rychle jako přišel. Pak si (sám!!) lehnul a usnul. Vysvětlila jsem si to následovně:

Teď sis, matko, užila. Prošla´s testem s vodřenýma ušima, tak si dej voraz.

Nezbývá mi, než přiznat, že absolutně nevím, co v takových situacích dělat. Došla jsem k závěru, že asi nic. Prostě si sednout na zadek, aby to se mnou nešvihlo a tiše čekat. Jo a možná ještě dělat, že to dítě není moje. Nebo si dát alespoň na hlavu pytel.

UFFF! Vzteklý Ňuní mě teda překvapil naprosto nepřipravenou. Máte nějaké tipy, jak podobné situace zvládat?