Psí podobenství

Že jsme národ pejskařů, to je známá věc. Nikdy jsem psa neměla, a v blízké době ani neplánuji jeho pořízení, ačkoli jsme jako děti po psovi toužily. Naštěstí naši moudří rodičové se nenechali zvyklat, a tak zůstalo u kočky a několika generací křečků.
Poslední dobou si pejskařů ze sousedství velmi všímám. Není to ani tak můj úmysl, spíš se zvláštním způsobem kříží naše cesty. Oni i já totiž chodíme venčit. Oni i já používáme stejné povely. Oni i já trpíme samomluvou zdánlivě směřující k venčenému tvorovi.
Tak například zcela pravidelně na vycházce s naším batoletem potkávám starší paní, jež má na vodítku postaršího psa zvláštního vzhledu. A tento pes se pokaždé, když potká jiného psa děsně rozzuří. Smýká sebou na vodítku tak, že riskuje udušení a zuřivě štěká. Panička mu trpělivě stále dokola vysvětluje: „Když budeš takhle zlobit, nepůjdeme za paní Alenkou.“ „No tak, to se nedělá, přestaň už vyvádět.“ A když to nepomáhá, přijde na řadu zoufalé: „Ticho!“ a „Přestaň!“. Pak se pes zcela vyčerpá a chrčivě jde poslušně dál.
Přesně v tomto okamžiku se mi vybaví poslední dobou přibývající vzteklé batolecí scény. Nejdřív trpělivé vysvětlování, poté pokus o úplatek a nakonec už jen rezignace. Troufám si však říct, že oproti paničce toho prazvláštně chlupatého stvoření mám jednu velkou výhodu. Moje batole z toho (doufám) ještě vyroste.
Náš dům také obchází starý pán s velkým labradorem. Je to Pes s velkým P. Někdy mám pocit, že on je páníčkem svého páníčka. Shrbený, pomalu jdoucí pán neustále promlouvá ke svému Psovi a jeho Pes ho neustále ignoruje. „Beníku, dnes musíme zajít zalít petunky.“ Psa petunky vůbec nezajímají. Vlastně to vypadá, že ho nezajímá vůbec nic. Jen odpadky u popelnic.
Asi takhle nějak vypadají i naše procházky. „Co dneska budeme vařit?“ A ihned si zase odpovím. „Tak třeba špagety, to máš rád.“ A místo odpovědi se venčené dítě začne hrabat v zemi a obracet tam podivné poklady.
Potkáváme i velmi seriózně vypadajícího pána ve středních letech. Elegantní černý kabát, tmavé kalhoty, polobotky, károvaná šála. V ruce vodítko. A neviditelný pes jménem (asi) Hajzlík smradlavej. Tento psík nám byl dlouho velkou záhadou, neboť jsme vždy potkávali jen zmateně pokřikujícího páníčka. „K noze, ty zmetku!“ „Slyšíš?“Ty hajzlíku smradlavej, pojď sem, hned! Slyšíš mě?“ Spásou v této situaci je náš syn. On totiž vidí i kosa na stromě na vzdálenost, kde mi jen matně tušíme, že by tam ten strom mohl být. A tak se vždy ozve: „Haf! Tam!“ Ještě nikdy mu ale pán za nalezení psa nepoděkoval.
Ostatně i mně se občas stane, že při venčení ztratím batole z dohledu. Mám však oproti všem páníčkům tu výhodu, že své batolátko najdu za nejbližším stromem, nebo v nejbližším křoví, neboť si mě velmi pečlivě hlídá. Když se tak někde zapovídám a najedou dítě nevidím už ani svým vysoce vyvinutým periferním viděním, vždy jen lakonicky konstatuji, že nemám dítě. A aby okolí bylo jasné, že se ho nechci zbavit, tak zpravidla ještě přidám zvolání: „Ňuni, kde jsi? Pojď za mnou!“ A Ňuni se vyvalí odněkud s hláškou typu: „Máma. Ee-ee.“ Nechci nikdy vědět, jaké přesně ee-ee, bylo právě na pořadu dne.
A tak se mi zdá, že svět páníčků a rodičů malých dětí je prazvláštně propojen. Alespoň co se vycházek týče.
Přejeme vám krásné zážitky s vašimi psími i dětskými přáteli.

5 komentářů: „Psí podobenství

  1. Petr Ozogán

    Bezva srovnání, … a kupodivu moc pravdivé. Tak jsem zvědav, jestli svýmu batoleti pořídíš psí náramek, který mu dá na dálku elektrický výboj, pokud neposlouchá, …

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s