Enviromentální žal

„Je snadné se spokojit s tím, že bychom měli začít u sebe a zajistit našim dětem zářnou budoucnost tím, že si budeme pěstovat svou mrkev a třídit odpad. Nebo se smířit s tím, že já zkrátka nejsem typ na demonstrace, že je to takové moc ukřičené, hlasité a trochu výstřední. Nebo si říct, že je moc zima, moc horko, prší, svítí slunko… nebo že jsem jen jeden člověk a sám o sobě toho moc nezměním.
Skutečnost je ale taková, že mrkev a tříděný odpad (jakkoli je obojí fajn) klimatickou změnu nezpomalí.
Výrazná změna na politické úrovni, výrazně lepší péče o krajinu a biodiverzitu, ukončení využívání fosilních paliv, přechod na obnovitelné zdroje… to udělat můžou. Nebude to jistě snadné ani pohodlné.
Ale komu kdy svědčilo pohodlí?“
Na úvod jsem si půjčila citát jedné známé (zde odkaz), která spolu s dalšími známými a přáteli organizují libereckou rodičovskou klimatickou demonstraci. Na kterou půjdu. Půjdu. Půjdu. Půjdu… Naprosto šílené, špatně je mi z toho už teď. Mám v sobě přesně to, co je popsáno nahoře. Je to ukřičené, výstřední, pro nějaké radikály, zkrátka NE pro mě. Navíc ten dav! Bude porušovat mou osobní zónu! (Brrrr! Nenávidím to, chytá se mě panika, když nemám dost prostoru!) Přesto jsem pevně rozhodnutá tam jít.
Ptám se tak sebe sama, co mě dostalo do bodu se obléknout a jít tam do toho davu. Pomalu se plížící můj osobní enviromentální žal, který obcházel kolem mnoho let. Můj vztah k přírodě se generuje už hodně dlouho, od dětství. Největší „ekomimoň“ jsem byla na gymnáziu, kdy jsem se celé víkendy potulovala po Jizerských horách, sázela stromy, sbírala odpadky, opravovala naučné stezky, pomáhala při údržbě rezervací atd. Byla to doba, kdy jsem chodila do oddílu Českého svazu ochránců přírody a nutno dodat, že ty víkendy byly z těch nejhezčích v mém životě. Dalo mi to strašně moc. Naučila jsem se toho tolik, kolik bych se nikdy v žádných hodinách biologie nedozvěděla.
Pole na mnoha místech přerušené stromořadím, lesíkem, křovinami. Více než dobrým hospodářem je to zde dáno morfologií terénu. Ve svazích se nachází roztroušené břidlicové skalky, staré lomy a pískovny. Nedaleko je také drobná vodoteč, jen málo regulovaná. Teče v malém, ale poměrně hlubokém údolíčku, jehož prudké svahy brání jakékoli technice proměnit ho v poušť. Je tam vlhko, zeleno, chladno. Bohužel si tam občas někdo z nedaleké vsi vyveze stavební suť…
Tu svoji náklonnost k eko-bio žití jsem ale vždy brala jako něco osobního. Zkrátka jako takovou malou soukromou bitvu za něco „vyššího“. Jenže za celá ta léta se nic nezměnilo. Chvilku někdo kalil vodu, dělal vlny, pak zase nic. Jenže… Valí se na nás ze všech stran, že máme jako lidstvo docela problém. Říkáme mu Klimatická změna. Ale já bych mu možná spíš říkala Rozmařilost. Zkrátka to, jak hospodaříme s přírodními zdroji nás dostalo až sem. V poslední době se všude objevují rozhovory s hydrology, ekology, klimatology a různými dalšími odborníky. Všichni mluví jasně a shodují se v tom, že je potřeba se zastavit, hodně zhluboka se nadechnout a udělat změny. Nemůžeme o těch lidech už říct, že jsou to nějací ekologičtí aktivisté, že jsou hloupé stádo, nevzdělaný dav. Jsou to odborníci s praxí, se vzděláním a rozhledem. Cítím smutek z toho, že naše vláda zatím nenabídla žádné řešení, které by vedlo k zastavení dlouhodobé devastace krajiny a ke zmírnění dopadů klimatických změn. Zatím jen ucpává pusu návrhy, které mají zalátat nejhorší projevy. Ale hasit požár, do kterého z druhé strany pořád někdo přikládá, to není úplně ono.
A když se podíváte pod ty články, tak všichni v diskuzích křičí: „Ano! Udělejte změnu. Zakažte to! Změňte to!“ Jenže je to přesně tak, že všichni chtějí změnu a nikdo se nechce změnit. Těžko můžeme chtít po někom změnu a sami trvat na svém. I proto jsem se rozhodla překonat své obavy z demonstrací, i proto jsem se rozhodla překročit hranici své komfortní zóny a jít do toho.
Pár let zpátky. Polní poušť jihomoravská. Prach. Vedro. Žízeň.
Studenti, kteří s tím začali, jsou pod velkým společenským tlakem. Mnozí jim píšou vzkazy typu, že se mají učit a ne dělat venku bordel. Že mají raději sbírat odpadky po lese, než vyřvávat po ulicích. Dokonce i mnozí učitelé se jim vysmívají. Musím se ptát, jestli ty naše problémy nezačínají už tady: nejsme ochotni respektovat ostatní, diskutovat s nimi, přijmout svoje vlastní chyby, pomoci, podpořit, zasáhnout ve prospěch, když nejde o ten náš. Možná jsme v nějaké letargii zmámení heslem, že jednotlivec nic nezmění. Změní. Může změnit sebe. A bezprostřední okolí ve kterém žije. Může to říct ostatním, a ti zase ostatním. Za mě je důležitý postoj jednotlivce, neboť z jednotlivců se skládá společnost. Možná právě „ty děti“ tohle všechno vědí. Mají ještě tu energii, odvahu a víru v budoucnost. Já jsem v tomhle s nimi na jedné lodi. Kdybych měla věřit, že je stejně všechno jedno, protože… nemohla bych dělat nic a nemohla bych mít nic ze života. A i proto jsem se rozhodla své obavy překonat a vyrazit. Aby „ta děcka“ věděla, že v tom nejsou sami.
Z dnešní přípravy…
PS.: Pro mě je to téma hodně emocionální, až děsivě těžké bylo napsat něco, co dává (doufám) trochu smysl. Úvaha vedla tolika směry! Mé „zelené“ já je teď hodně našponované a hodně bolavé
Děkuji s pokorou všem, kteří nejsou lhostejní.

7 komentářů: „Enviromentální žal

  1. betonujeme a betonujeme. Zvětšujeme odpařovací plochy, parkoviště, supermarkety……neorají se pole, pěstuje se řepka. Do lesů i polí vjíždí těžká technika, udusává a udusává. A voda nemůže vsakovat do betonu, odteče nebo se odpaří. A tak máme povodně nebo zase sucho. Na zelených loukách se staví nové a nové haly nějakých podniků, před nimi parkoviště.,,,Docela by mne zajímalo, jaký poměr je skutečně úrodné půdy nebo i luk potřebných k pastvě a zabetonované, zastavěné plochy. Vidím to u nás na malém mšstě a jeho okolí. Jakoby zeleň překážela a musela se vymítit. Držím palce všem, kteří selským rozumem ví, co se má dělat a chtějí to udělat. Musí mít však podporu v zákoně. Jinak už to nemůže jít.

    To se mi líbí

  2. [1]: Jop! Takhle funguju mnoho let, ale došla jsem do bodu, kdy mám pocit, že je potřeba víc. Problém je, že změny klimatu a všechny přidružené problémy vyžadují řešení na vyšší úrovni. A to se neděje…[2]: Ano, přesně tak. Je potřeba změnit systém. Jinak to nepůjde. Protože ano, je bezva, že stále víc lidí začíná žít zodpovědněji, ale devastace krajiny a zhoršující se klimatické podmínky se nevyřeší tříděním odpadu atd.[3]: Jo, snažím se mít přehled a o vývoji klimatu v historii něco vím. Už to tu bylo několikrát z přirozených příčin. Myslím ale, že dnes už se nedá pochybovat o tom, že činnost člověka tomu procesu významně přispívá. A to, že je nutné změnit hospodaření v krajině, je za mě docela očividné, byť by to bylo jen kvůli přirozené oscilaci klimatu. Je na čase reagovat na suché a teplé roky. Jsem sama trošku skeptická k tomu, zda do má smysl – vzhledem ke složení a politice současné vlády – ale nedělat nic je to nejhorší, co se dělat dá. A stojí mě to hodně sil, dostat se od toho soukromého "třídění odpadu a pěstování mrkve" k vyjití do ulic.

    To se mi líbí

  3. Sugr

    Vekoušku fandím ti moc!Já už došla k bodu, kdy musím coby staré dítě pomáhat ve stáří staré mamince. Nejtěžší období v lidském životě. Tobě držím palce, ať ti dlouho tvůj synek nevyroste a "tohle" tě ještě nečeká nejmíň 100 let.

    To se mi líbí

  4. Já myslím, že je dobře, že je to slyšet, i když já bych demonstraci nedala. Myslím, že každá trocha je dobrá (kterou člověk udělá u sebe) a snad se mění i myšlení lidí. Pořád je to málo, pořád je pro nás důležitější pohodlí a peníze… ale snad to dáme – pro naši Zemi.

    To se mi líbí

  5. [5]: Všechny to někdy čeká. Máme toho každý dost. Je bezva, že si stále umíme pomáhat navzájem. Moc bych si přála, abychom všichni měli čas na své děti i babičky. A tak nějak si myslím, že právě pro ně je fajn zkusit ten svět udělat hezčí. A vůbec to nemyslím politicky (hlášky, že jsme neolevicoví diktátoři usilující o převzetí moci, jsou opravdu k pláči), ale tak nějak lidsky. Míň věcí, víc prožitků. Míň věcí, víc vztahů. Bohatství prostě hledáme někde jinde, než je.[6]: Já tomu věřím, tomu, že to dáme. Člověk už toho přežil! A zájem druhu přežít jednoho dne převáží. Ačkoli to možná může stát hroznou cenu. Moc bych si přála trošku víc zdravého rozumu a trošku míň mamonu.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s