O rok víc!

Hoj! Právě teď ze završil druhý bláznivý rok s mládětem.
Jako někdy si říkám, že bych byla raději želva – ať se to narodí a postará se o sebe samo.

Ale na druhou stranu bych přišla o spoustu bezva věcí, například o kopance, škrábance,
tahance za vlasy, ošmatlávačku, o chvilkové ohluchnutí,
a pak taky o pusinky, ňuňání, muchlání, smích a taky o bezkonkurenční „Mami, kde seš?“
TADY JSEM! A budu navždy!

Tak a teď jsem na měkko a můžete gratulovat. 😀
Musela jsem se smát, když jsem si přečetla článek k prvním Ňuniho narozeninám. Tolik se toho za jeden jediný rok událo! Tolik se toho změnilo!
Jestli mě něco nepřestává fascinovat tak to, jak rychle se děti učí a jak si dávají věci do podivuhodných souvislostí. Jestli jsem si vloni povzechla, jak mi ten čas protekl mezi prsty, musím říct, že tentokrát to neproteklo, ale jen ovanulo. Dítě se postaví na nohy a uteče větru, dešti, i času. Fakt, vůbec nechápu, jak se z pondělí stane pátek.
V lese se někdy najdou věci!

S BATOLETEM V A NA ZÁDECH
Jo, tak si vždycky říkám, že zlaté byly časy, kdy jsem ho naložila do šátku a šlo se. Teď už musí panáček jít sám a samozřejmě nikdy ne tím správným směrem. A už vůbec ne po cestě.
Okouzlení chůzí ho však už přešlo, a tak mě po pár metrech chytí za nohy a kříčí: „NOSIT! KOŇO!“ Znáte koňo? Vážně nechápu, co na tom ty děti mají… však z toho jen bolí ramena a jsou z toho vyrvané vlasy…
Má to jednu výhodu – kadeřníka v ceně chovu batolete.
Ale venku je prostě nejlíp! Naše výlety jsou většinou krátké, ale intenzivní. Brouci, voda, tráva, válení, svačinky, … Hlavně pohoda. Někdy se stane, že nedojdeme tam, kam jsme chtěli, ale nakonec stejně platí, že cesta je cíl a všechno, co zažijeme se prostě počítá. Máme štěstí, že jsme potkali pár stejně naladěných rodin, a tak to všechno můžeme sdílet. Smečka chlapečků je někdy opravdu zážitek sám o sobě.
Někdy musím být multifunkční a multinosná. Akce „Ukliďme Jizerky 2019“.
Batole na zádech, batoh na břiše a pytel na opadky v ruce.
Neptejte se mě, kolik to ohromady vážilo. 😀
BATOLECÍ DOVEDNOSTI
Jen pro pořádek. Chodí, běhá, jezdí na odrážedle, plazí se, kope do míče, hází míčem, staví bábovky a kope díry lopatkou. Postaví dílky stavebnic do sebe (Lego je nejvíc!).
Taky brebentí. Mluví úžasnou batoletštinou. Má postřeh a bezvadně se učí od svého okolí. I tu mluvu – jednou jsem se ho zeptala, zda počká s tátou, nebo půjde se mnou. Od té doby říká „semou“ (místo s tebou) a ukazuje na sebe. Takže vlastně všude chodím já s ním, a ne on se mnou. Taky odpovídá ve třetí osobě, což je vůbec komické. „Máš boty?“ odpoví „Nemáš!“ „Kakal jsi?“ „Nemáš boba!“ (Asi chápete, co je to bob. :-D) Tak jsem ráda, že vždy vím, na čem jsem.
Tuhle magnetickou skládačku jsme vyswapovali. Za plyšáka, kterého jsme dostali v obchodě
za věrnostní body. Plyšák by skončil v koutě, tohle je úžasná hračka! Jen má jednu malou
vadu – není už kompletní. To nám nepřipadalo důležité, ale batolecí svět má přísný ordung, a tak
neustále vysvětlujeme, že další kolo už prostě není.
Samozřejmě jsou v hledáčku všech nezávislých i závislých pozorovatelů dovednosti úplně jiné: NOČNÍK. Nějak mi nepřijde důležité v kolika letech se kdo naučil chodit na nočník, ale evidentně je to velmi důležité společenské téma. No, takže: nočník je zlo! Řev. Okamžitě ho vezme a uklidí zpátky pod přebalovák. Rád ale nosí „tenky“ – trenky. Takže doma chodí hrdě v trenkách, že je do pěti minut počůrá, mu je samozřejmě úplně jedno. Takže se mám – peru plínky a peru trenky.
Trenky, trenky, trenky, trenky, mikina, bez bot bos!
Tak mám někdy pocit, že lidi z kapely Pískomil se vrací u nás někdy byli na návštěvě. 😀
Co dodat. Myslím, že pomalu vyrůstá z našeho malého bytu, neboť když je malý doma, tak se prostě nudí. Takže musíme ven. Kdykoli. Je to někdy fakt vyčerpávající a někdy je to fakt až na dřeň. Ale sumasumárum: kdy v životě si člověk uvědomí tu radost ze života, tu bezstarosnost a krásu? Umí to jen děti. A jsem jim za to vděčná.
Pomalu se chystáme na baltskou výpravu a pomalu sklízíme z balkónu. Taky pořád hrajeme deskovky, tolik toho zase blogu dlužím! No nic, asi to prostě lepší nebude, nějak je ten chov batolat náročnější, než jsem si představovala.
Krásné pozdní jaro a začátek léta, běžte ven a užívejte si to! Je tolik věcí, které stojí za to vidět.

6 komentářů: „O rok víc!

  1. Gratuluji tobě i Ňunískovi. Opravdu to strašně rychle letí. Ty prožíváš nyní ty starosti, ale hlavně radosti a mně slzička ukápla, že je tohle už dávno za mnou, i vnoučata už jsou v pubertě. Užívej si, vnímej….Ale ty to umíš, jsi skvělá….

    To se mi líbí

  2. [1]: Souhlasím. Zrovna včera jsme s přáteli konstatovali, že jsme si ještě před několika málo lety neuměli život s dítětěm vůbec představit a že nám to vlastně strašně dlouho nedocházelo. Ještě před pár lety jsme pařili do rána, dělali zkoušky, ponocovali v práci… Najednou je ten vesmír nějaký jiný, ale moc krásný![2]: Trošku mě děsí, jak vše letí! Vůbec nikdy jsem netajila tím, že se těším zase do práce, kterou mám prostě strašně moc ráda. Ale čím víc se to blíží, tím jsem z toho nervóznější. Tohle prostě fajn období, ačkoli nepochybuji o tom, že krásná budou i všechna ostatní.

    To se mi líbí

  3. Tak dodatečně všechno nejlepší Florimu, velkému klukovi! Vidím tam plno věcí, úplně jako by to bylo u nás, i třeba co se týče té batolecí řeči Je zajímavý, jak jsou v určitém věků ty děti stejné a zároveň už přece i úplně jiné…K nočníku jen toliko – taky jsem poslouchala, jak dřív děti uměly na nočník nejpozději v roce. Bylo mi to jedno. Občas jsme to zkoušeli, ale jakmile viděla nočník, byl to boj a řev,  přitom třeba plyšáka tam vyčůrat dala. Hned po druhých narozeninách jsme to zkusili znovu, najednou chtěla sama a ani ne do týdne začala chodit skoro bez nehody i venku a na spaní. Prostě jim to tam musí sepnout a musí chtít sami, násilím to nemá smysl. Když pak vidím, že to jde bez nervů úplně v pohodě, je mi úplně jedno, že Anička odvedle třeba chodila v roce a Pepíček od narození nezodpovědně dává bezplenkovku…

    To se mi líbí

  4. [4]: To zní, jako kdybys taky mluvila s mým dědou, který vždy, když se vidíme nezapomene zmínit, že moje mamka určitě už v tomhle věku byla bez plen. A to se pořád kojí. Teda teď už jsem mu to prostě vzala, už jsem byla fakt na nervy. Asi o tom něco napíšu… přijde mi, že skončit kojení je horší, než ho začít.

    To se mi líbí

  5. [5]: Občas slýchám, že odstavování je náročný proces, chápu že vzít těm mrňatům něco, na co byli zvyklí od narození, je pro ně asi těžký… Tak pevné nervy! My zažili přesný opak, tak jsem zvědavá, co nás čeká teď podruhé…

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s