Pobaltská výprava – Co jsme viděli

Podle výpisu nejčtenějších článků se zdá, že všichni začali ve velkém googlit informace o Baltu. Tak jesti si vygooglíte i toto, vzkazuji: Jeďte tam, je to boží!

Batole samozřejmě nezajímají nádherné katedrály z 12. století, národopisná muzea či prohlídky památek. Takže celá dovolená byla taková flákací a hrací. Na vše bylo nutné mít dost času, přestávky, svačinky, … No, pokusím se to ve zkratce shrnout:

KAMIEŃ POMORSKI

Prvního dne jsme vyrazili do nejbližšího městečka. Kamień Pomorski. Má katedrálu z 12. století, je to nejstarší sídlo pomořanských knížat, takže takový utajený historický skvost uprostřed přímořské zemědělské krajiny. Ale tohle všechno batole samozřejmě nezajímá, a tak jsme tentokrát objevovali věci docela jiné.

Až teď jsem si všimla, jak je Polsko mnohem víc otevřené dětem. Na každém volném místě hřiště. Oplocené, aby děti nikam nevběhly, aby se tam nepotulovali psi. Někdy s dost retro prolézačkami, ale kterému dítěti kdy záleželo na tom, zda ten žebřík pamatuje dědečka? Hřiště byla opravdu všude, i v malinkém Wrzosowu, kde jsme bydleli.

Prohlídky měst vždy probíhaly tak, že jsme koukli do mapy (měla jsem stažené mapy v aplikaci mapy.cz) a snažili se vymyslet procházku kolem památek tak, aby vedla přes hřiště, parky nebo pláže. Fungovalo to skvěle.

Jedno z asi 4 hřišť, které jsme za jeden jediný den potkali a navštívili v Kamieniu Pomorskim.

Seznamování s „mořem“, ráno po bouřce. Tohle není moře, ale řeka Dziwna.

Ona to vlastně není ani řeka. Je to mořský průliv. No vyznejte se v tom.

PARK MINIATUR I KOLEJEK V DZIWNÓWIE

Nepohrdli jsme ani komerční zábavou, i když jsme ze všech možností vybrali tu nejméně šílenou. V přímořském letovisku Dziwnów je malý mašinkový park plný železničních modelů a miniatur majáků. A potože tam jezdí i mašinky z Mašinky Tomáše, bylo prostě nutné tam zavítat. Vstupné je celkem drahé a upřímně si myslím, že ten park je vhodný buď pro zaryté fandy železnice, nebo pro předškolní děti. Ke vstupence je jedna jízda na velké mašince zdarma, paradoxně ale Flori jízdenku nedostal, neboť neplatil vstupné, naštěstí ale mohl jet za nás, tak se svezl hned dvakrát.

Velký Tomáš vozí děti po parku.

Malé modely všech ostatních mašinek z pohádky jezdí ve svém kolejišti hned u vstupu.

Kolejišť je tam opravdu dost a po všech jezdí nejrůznější typy vlaků. Osobních i nákladních.

Projíždí tunely, jezdí přes mosty. Okolí je pečlivě upraveno do miniaturních krajinek včetně nádraží, aut, lodí…

Úžasné pak bylo veřejné dětské hřiště hned vedle zábavního parku. Škoda jen, že nemělo žádné zastínění a všude byl rozpálený písek. Za chladnějšího počasí bychom tam zůstali déle (neboť tam mají i netradiční hračky pro dospěláky), ale bylo vedro a nedalo se tam vydžet.

Po důkladné prohlídce mašinkového parku (a Florimu se tam moc líbilo, takže návštěvu hodnotím jako zdařilou) jsme šli pěšky pobřežním lesem do Dziwnówku, kde jsme si užívali slunečné a teplé počasí na pláži. Tam jsme zůstali do večera, s přílivem se totiž zvedá vítr a vítr… to je draků čas.

Fakt to nešlo vyfotit jinak. Pánové jsou z toho pouštění draka nadšení. 😀

WOLIN – VIKINGOVÉ A SLOVANI

Tohle byl můj den. Být blízko Wolinu a nezajet si do archeoparku, respektive do muzea pod širým nebem, které prezentuje kulturu Vikingů a prvních Slovanů, to by byl hřích. Bylo to boží! Nádherné, dokonalé!

Rozhodně se nebojte do tohodle muzea vzít děti. Mají zde dětskou „vesnici“ – takové stylové dřevěné hřiště s originálními prolézačkami.

Muzeum je koncipováno jako vesnice z doby Vikingů a Slovanů, jednotlivé domy jsou tedy zařízeny dobovým vybavením. Jsou tu domky řemeslníků i elity. Domy můžete navštívit a všechno si opravdu detailně prohlédnou, případně i osahat. Opravdu tu na vás dýchne onen duch dávných dob. Jediné, co mi chybělo, byly nějaké popisky, nebo třeba brožurka s informacemi, aby se člověk vzdělal i faktograficky. Myslím, že pro mnoho laiků je těžké období zařadit časově, dát si dohromady nějaké souvislosti, některé specifické nástroje a pomůcky jsou z dnešní doby neznámé, a tak může divákovi unikat jejich smysl.

Jedna z mnoha prolézaček v dětské vesničce.

Domky jsou vybavené a vypadají, jako kdyby jejich obyvatelé před chvilkou odešli.

Florimu se uvnitř moc nelíbilo, bylo tam na něj moc tma. Ale rychlou prohlídku jsme zvládli u všech přístupných domků.

Různé typy domů i přístřeší. Kroně obytných staveb jsou v muzeu i řemeslnické a hospodářské budovy.

Wolin by si zasloužil extra článek…

Z archeoparku jsme šli pěšky za město (mimochodem určitě stojí za prohlídku, ale batole žádá lepší zábavu) k vodě, na místní pláž (nebyla u moře, ale u řeky Dziwny – v tomto místě ale tak široké, že téměř nešlo dohlédnout druhého břehu). Bylo to pěkné místo na koupání, ale spíše takového rybničního charakteru, neboť bylo všude plno rákosin a jiného sladkovoního „bordelu“. Voda ale byla teplejší, než v moři a krásně čistá.

Na wolinské pláži za městem

MIĘDZYZDROJE – KOUPÁNÍ, VÝLET, ZUBŘI

Do programu jsme zařadili i nějaké pěší výlety. Bez auta jsme tedy těch pěších přechodů udělali docela dost – bylo jednodušší pár kilometrů dojít pěšky, než hledat spojení, pokud na dané místo vůbec něco jelo. V Międzyzdrojích jsme ale udělali jeden opravdový výlet, a to po zalesněných útesech na okraji města. Došli jsme až k zubří zahradě (zvířata zmožená vedrem byla zalezlá, takže jsme nakonec nic moc neviděli a klidně se mohli bez návštěvy zahrady zubrů obejít). Procházka lesem ale byla úžasná.

Několik vedrem zmožených zubrů. Všechno ostatní bylo někde schované.

Krokodýl ve Wolinském národním parku. 😀

Den v Międzyzdrojích ale začal v Muzeu přírody Wolinského národního parku. Mají tam audioprůvodce (i v češtině, myslím), ale s Florim jsme neměli tolik času poslechnout si výklad celý, a tak jsme skončili u toho, že jsme si ukazovali a poznávali různá zvířata. Muzeum ale není jen o vycpaninách, expozice jsou opravdu zdařilé a myslím, že větší dětí ji zvládnou.

Po výletě jsme relaxovali u moře na pláži a samozřejmě jsme také zkusili místní krásné hřiště.

Bohužel opět bez kouska stínu.

GRYFICE – VLAKY A JAPONSKÁ ZAHRADA

Výlet do Gryfic byl velký omyl (patálii z autobusem jsem líčila v prvním článku). Nakonec se ale vydařil. Navštívili jsme muzeum úzkokolejné dráhy (nepodařilo se nám bohužel zjistit, kdy parní úzkokolejka jezdí). Většina muzea je pod širým nebem, prohlídka je krátká, ale zajímavá a Floriho vlaky moc bavily.

Poprvé od bouřky, která se přehnala při našel příjezdu, se nám zkazilo počasí. Ve městě nás tak zastihl prudký liják. Útočiště jsme našli v altánku v japonské zahradě, která se zcela neočekávaně zjevila uprostřed městského parku na břehu řeky Regy. Zajímavé bylo sledovat, jak se v „našem“ altánku postupně schovávají další a další kolemjdoucí. Byla to nakoenc taková malá japonsko-polská párty.

Po dešti jsme z altánu vyrazili na nedaleké hřiště.

Krásné zákoutí v městském parku v Gryficích

ZÁVĚREM

Nejspíš, až se zase přemluvím sednout si k počítači, udělám ještě nějaký článek s fotkami – mám jich hodně a těch krásných míst, které jsme potkali, je opravdu bambilión.

Na web Výlety s prťaty postupně píšu jednotlivé výlety podrobně – i s mapkou, takže koho by zajímaly jednotlivé trasy našich výletů, může si to nastudovat tam.

Byla to krásná, ale hodně náročná dovolená – oproti loňskému Řecku s cestovkou, to byl fakt záhul. Všechno si zařídit, vykomunikovat, večer ještě uvařit nějaké jídlo… Ale zase těch zážitků, zkušeností a dojmů je mnohem více.

A jednoznačně nej zážitek? Procházka po pláži v době letního slunovratu. Magický večer!