Běsnící batole, roušky a svatební cesta

Taky si tak užíváte, že jste konečně celá rodina pohromadě, celý den spolu? Taky doháníte to, že během „normálních“ dní na sebe vlastně nemáte čas? Taky jste zjistili, že homeoffice, domácí vzdělávání a poklidně plynoucí čas v rodinném kruhu je, to, po čem jste vlastně ve skutečnosti toužili? Ne? A nejste divný?
Mám pocit, že ti, kdo v médiích a na sociálních sítích prohlašují výše uvedené, spadli z vesmíru.
BOD PRVNÍ: homeoffice
Máme malý byt, který rozhodně nemá kapacitu na to, aby suploval kancelář (nedejbože dvě kanceláře), dětskou hernu, zásobárnu strategických surovin a šicí dílnu na roušky.
Bylo tedy nezbytné podniknout několik kroků.
Zrušit synovi postel v ložnici.
Na její místo dát jídelní stůl.
K tomuto stolu vystěhovat milého manžela i s jeho homeoffice. Nastěhovat odrůstající batole do naší postele.
Vejít se do postele k batoleti.
Zakázat batoleti během „pracovní doby“ běhat do ložnice.
Poslední dva body musíme ještě trénovat.
BOD DRUHÝ, poněkud obsáhlý: domácí vzdělávání
Abych nezanedbala výchovu, pojala jsem velkorysý plán, jak takovému malému zvědavému tvorovi vysvětlit, co se děje a proč jsou věci jinak, než obvykle. Jenže jsem zapomněla, že je na návštěvě zrovna „a proč? období“.
S nošením roušky byl velmi rychle hotový. Prohlásil se za bubáka. A přijal za svou realitu, že svět zasáhla invaze bubáků, neboť venku ukazuje na kolemjdoucí a říká: „Hele, pán je taky bubák. Jé a paní taky. Všichni jsou bubák, mami?“ Nakonec to postihlo i chudáka Krtka. Musela jsem mu taky ušít roušku.
A proč nemůžu jít do školky? Protože je zavřená. A proč je zavřená? Protože by děti mohly být nemocné. A proč by děti mohly být nemocné? Protože tady teď lítá takový bacil. A proč lítá bacil?“ Nádech, výdech, významná odmlka… A kde lítá, mami? Já ho nevidím! Ufff!
Na poli domácího vzdělávání ohledně koronaviru jsem tedy pohořela a nejspíš by mi taky, stejně jako bráchovi, pančelka poslala mailem za pět.
Ale v ostatních předmětech se fakt snažím:
Vyrobili jsme krmítko a dali do něj slunečnici. No ano, už to nikdo takhle na jaře nežere, ale výuce pracovních činností a biologie bylo učiněno za dost. Koupila jsem též knížku, jak správně krmit naše divoké sídlištní ptáky.
Vyseli jsme divoká rajčata a začali víc zalévat přeživší jahodníky na balkoně. Rajčata klíčí a rostou. Jahodníky se tváří, že je pořád únor.
Pak jsme vystřihli z časopisu Puntík všechny vystřihovánky, část z nich nepodlehlo zkáze, a tak jsme si slepili terénní auto průzkumníka Žárovky. Tím jsme pokryli i výtvarnou výchovu.
Matematika vypadá tak, že startujeme závod autíček. Tři, dva, jeden, pět, start!
V češtině stále opakujeme tázací věty začínající na „proč“. Zároveň se synek naučil hezké pořekadlo: „Proč? Pro slepičí kvoč!“. Taky umí nazpaměť knížku Krtek a autíčko. Před spaním ji totiž musím číst alespoň pět krát, u toho střídat hlasy a vydávat všechny popsané zvuky. To máme hned i dramatickou a literární výchovu! No vida!
Nezapomínáme na rodinnou výchovu. Zadělali jsme těsto na velikonoční perníčky, snad dojde i na pečení. Vyprali jsme všechny plyšáky a vůbec už asi celý byt.
BOD TŘETÍ: Doma budeš!
Tohle splnit je asi jako chtít po tygrovi, aby se dal na rostlinnou stravu.
Několikrát za den řeším záchvat „mamijáchciven.“ Hledám zatím cestu, jak na to… Do lesa jedině MHD, navíc jsou teď za městem všichni, když zavřeli ty shopy, žejo. A co na sídlišti mezi korzujícími pejskaři a partičkami zabírajícími všechny volné lavičky?
Takže doma jsme a když mám chvilku, představuji si, že se procházím po athénské akropoli a obdivně u toho óchám a áchám. A taky, že vidím západ jarního jižního slunce z terasy hotelu, který nám byl zabukován jako svatební dar. Svatební cestu tedy, stejně jako všechny naše další cesty, odkládáme.
BOD ČTVRTÝ: Buď prospěšný!
Zkouším tu občanskou prospěšnost každý den. Jako všichni v tomhle státě, šiju roušky. Chtěla jsem být i dobrovolníkem a nosit seniorům nákupy, ale to jsem vzdala, neboť to nebylo časově slučitelné ani s šitím, ani se stavěním Lega.
Za účelem splnit svou občanskou rouškovou povinnost, jsem zabavila osiřelý počítačový stůl v obýváku. Stolek pod stroj nahradil stůl jídelní. Nají se u něj sice jen náš chlapeček a jeho třicet autíček, ale když je potřeba zachránit republiku, musí stolovací kultura stranou…
Doufám, že to všechno zvládáte s nadhledem a hladinu stresových hormonů držíte na únosné míře.

15 komentářů: „Běsnící batole, roušky a svatební cesta

  1. Jako introvertnímu studentovi mi to svým způsobem celkem vyhovuje. Samostudia jsem se původně bála, ale nakonec jsem zjistila, že je to celkem v pohodě a možná lepší než škola, protože můžu studovat kdy chci co chci. Nemám dnes náladu na fyziku? Nevadí, bude algebra!

    To se mi líbí

  2. Weki, cítím s tebou, a vůbec se všemi maminkami" a jsem ráda, že už nemám doma drobotinu, kterou bych měla ukočírovat a nepustit ven. Nevím,, jak by zvládla paníčelka vysvětlit dětem tuhle situaci lépe než ty. Děti se poře ptají a co nevidí, nechápou. Držím palce nám všem, abychom se z toho nezbláznili.

    To se mi líbí

  3. [3]: No, nevím. My naštěstí problém s pančelkami nemáme. Ale brácha fakt za pět mailem dostal. Za to, že mu nešel nainstalovat nějaký program do počítače. Tak jsem se to snažila odlehčit. Jinak na úterý jsme si naplánovali výlet za kopec, nevedou tam žádné značené cesty, tak snad tam nikdo nebude. A jsem jako šílená, každý den asi tak tři krát trasuju v mapy.cz různé varianty. Absťák je zlá věc.

    To se mi líbí

  4. Moc krásně jsi to napsala a ještě jsi mě pobavila. Máte jednu, ale velkou jedničku .-) Já jsem oficiálně na dovolené, ale nedá mi to, a stejně pracuji, protože je konečně čas na to, co se jinak odkládalo A dcera dnes prošvihla test, který tam dali na dvě hodiny a ona ho za ten čas ani nenašla Ale pořád nám nechybí ten humor. Držte se, bubáci

    To se mi líbí

  5. [8]: 200 jich ještě nemám, ale ke 150 už jo. A určitě bych jich dala víc, ale nejsem zase taková hrdinka, abych se zničila já, šicí stroj a rozložil celý chod domácnosti. Tak si držím odstup a klidné tempo.[9]: Humor! To je věc, která drží lidi za všech situací. Zvláštní je, že když člověk nemusí, tak by pracoval. Já měla nejdřív dovolenou, teď OČR. A stejně odepisuju na maily a občas jdu do práce. Jednak proto, že mě práce baví a jednak si vlastně trošku odpočinu… Dnes jsem byla donucena jít pouštět draka, neboť tu docela foukalo.

    To se mi líbí

  6. Úplně stejné věci vidím u ségry a její rodiny . Manžel je na home officu, doma mají rok a půl malou holčičku, švagr se radši zašije a stačí chvilka nepozornosti, dítě už běží ke klávesnici a ťuká mu tam nějaká písmenka . Nebo sestře asistuje u šití roušek a tahá gumičky, kde se dá.A chudák taky nechápe, proč s ní ségra nechce tolik chodit na hřiště.

    To se mi líbí

  7. jojo.. malý byt.. malé dítě.. zákaz vycházení a srocování se. Občas je to fakt na palici. Úplně tě chápu. Chybí mi sociální kontakt. Naštěstí tu nejsme pořád všichni zavření, protože jinak bychom asi měli pěknou ponorku 🙂

    To se mi líbí

  8. [13]:  Já už zahájila pravidelné výjezdy ven. Protože malý si akt nic vysvětlit nenechá. Děti jsou svobodomyslné.[14]: Mně už taky. Vrací se mi staré smutky. Ale snažím se jít 1x týdně do práce. A alespoň 1 týdně na vzduch do lesa.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s