Jak na Nový rok…

Překulil se rok a je tu zase změna data. A zase si budu tak do března zvykat a budu si muset dávat extra pozor, abych nepsala 2020, ale 2021. To je klasika a asi už nikdo nikdy a nic mě nedokáže polepšit. Ostatně já mám problém i s tím, kolik je mi let… vždycky, když si zvyknu, tak mám znovu narozeniny.

PF 2021

Chtěla bych vám popřát, abyste nepropadali panice za žádných okolností.

Rok 20 sotva skončil a už je házen do pytle s tím nejhorším, co nás za poslední desítky let potkalo. Ale já mám té coronadeprese fakt plný zuby. Odmítám připustit, abychom přes to špatné zapomněli na to dobré. Protože to dobré nás musí vést dál a pro mě je to jediná cesta, jak vyhrát.

Zavřela jsem oči, nadechla se a přemýšlela, co rok dal a vzal… A on toho dal skoro víc, než poslední roky dohromady, jen jsem na to stihla přes všechny ty hrůzné zprávy zapomenout. Tak prosím! Zavřít oči, nádech, ticho… Co se vám povedlo? Co se stalo dobrého? Vidíte? Ještě pořád to byl tak hrozný rok?

Chtěla bych vám popřát, aby pro vás ty dobré drobnosti byly světlem, které vás bude provázet celý následující rok.

Jak na Nový rok…

Už potřetí jsem si platila členství v Horobraní. Tenhle báječný projekt už musí znát snad každý, kdo rád tráví čas na čerstvém vzduchu. 1. ledna odstartoval nový hon za prvovýstupy – tedy navštívím – li kopec jako první toho roku, dostanu plusové body a nehynoucí slávu. 🙂

Byla jsem první na Grabštejně – ještě aby ne, to by byla fakt ostuda. Jako fakt velká ostuda. To bych si snad ani tu kastelánskou kancelář nezasloužila.

2. ledna jsem vzala znuděného synka na vycházku – šli jsme na liberecký Keilův vrch, kde je super hřiště s výhledem na Ještěd. Poté, co jsem zapnula GPS a odklikla si dobytí libereckého „Keiláku“, zjistila jsem úžasný fakt: Jsem právě o 40 m nad mořem výš, než na grabštejnském kopci. To se mi bude někdy hodit v zasvěcené diskuzi se zvídavým turistou, který si bude stěžovat, že je hrad na kopci. Prdlajs! Liberec je na několika kopcích, z nichž některé jsou vyšší, než ten hradní!

3. ledna si vyrazíme na výlet do jizerskohorského podhůří a zase si odkliknu nějaký ten vrcholek.

Jak na Nový rok, tak po celý rok. Asi na tom něco bude… Rozhodla jsem se pokračovat – každý den si odkliknu nějaký další kopeček. Cestou z práce, do práce, po práci… spousta z nich je přímo ve městě. A vůbec nejde o výkon, ale o to si udržet pravidelnou duševní hygienu. Já jsem totiž děsně líná a musím si důvody vylézt ven hledat trošku uměle. A protože mi zakázali v podstatě jedinou pravidelnou antistress aktivitu – cangoo jumping, musím si s tím poradit jinak. Pěkně se odreagovat, třeba si i někde v lese na kopci zařvat, jak to byl hrozný den. A nechat to být…

Moji milí, děkuji za přízeň!

Věřím, že virtuální sedánky nikdo nezakáže, a že si budu moci občas nadále něco napsat.

A nadále něco přečíst u vás. Protože mě to těší.

Ještě jednou všechno dobré v novém roce!

Šiju dál

Už je to docela dlouho, kdy jsem byla celá nadšená z toho, že jsem zvládla ušít synkovi úplně jednoduché tepláky. To nadšení mě neopustilo.

Velký trénink bylo šití roušek, to jsem chvilku myslela, že starý mámin stroj značky Lada odejde do šicího nebe. Ale Lady jsou neuvěřitelné stroje! Vydržel a slouží dál. A tak dál mohu zkoušet své šicí projekty.

Jsem samouk. Takový ten, který kouká na Youtube a podle návodů zkouší vyšlapat vlastní cestu. Ale nejsem takový ten samouk, který si hned založí profil na Fleru a vydává své výrobky za vysoce kvalitní řemeslný produkt. Ke krejčovskému řemeslu mám tedy veliký respekt a otevřeně přiznávám, že bych si za nic z toho, co vytvořím nevzala peníze. Protože je to prostě takový punk. Vzniklý pro radost svou či obdarovaného.

Zbylo mi mraky bavlněných látek z roušek. Pevně věřím, že už nebude potřeba jich našít taková kvanta, a tak se snažím ty látky využít jinak. Nejvíc mě totiž baví upcyklovat. Absolutně nechápu ty, kteří nakupují metry nových látek a vytváří si tzv. „syslírny“, mají v tom uložené tisíce a vlastně ani neví, zda z nich někdy něco ušijí. To je pro mě úplně stejně nepochopitelný konzum, jako jít si to koupit do fastfashion obchodu.

Velký úspěch u kamarádek měly kloboučky. Z jednoho malého dárku se stal málem hit a nakonec jsem jich ušila, no – ani nevím kolik.

echny jsou 100 % recy ze zbytků bavlněných látek darovaných na roušky. Mají prodlouženou zadní krempu, aby slunko nespálilo záda a ramínka. A teda jako prošívat tu krempu, to je pro mě vyšší dívčí

Na roušky jsem od jedné paní dostala i staré dětské povlečení s Maxipsem Fíkem. Několik dětí si z té látky roušky skutečně odneslo, ale i tak zbyly dlouhé metry. Napadlo mě, že by z toho byly docela fajn kalhoty. Alespoň si natrénuji střih, až budu někdy šít z dražšího materiálu. Tak jsem se do toho pustila a „fíkový“ kalhoty máme dvoje – jedny planďáky a jedny takové outdoorové.

Jsem často tak unešená tím, že jsme zvládla sestavit všechny díly kalhot správně, že si výrobek fotím ještě před dokončením. 😀 Na kalhloty pak přišel červený náplet v pase i na nohavicích.
U těch kalhot outdoorových (jak jsem si je vznešeně pojmenovala) jsem pak nohavice ukončila jen tunýlkem s gumičkou.
„Mami, vyfoť mi zadek!“ Takhle tedy vypadá můj syn a jeho „fíkový“ kalhoty zezadu.

Kamarádky mi občas donesou nějaké přebytky, které se hodí jako materiál k šicím projektům.

A tak vznikly i kalhoty z manšestru, které byly původně dost neforemnou dámskou sukní. Na kolena našívám vždy druhou vrstvu (aby něco vydržela) a na zadek všívám sedlo, kalhoty lépe sedí. Tyhle jsou pro rok a půl starého chlapečka, tak mají i vyšší náplet, aby mu netáhlo na záda.

Kalhoty jsem pak ušila ještě i ze softshellu (ten jsem ale musela koupit, to nebyl moc recy projekt…), i z nového plátna se silnicí a autíčky (to taky nebyl recy projekt, ale tomu motivu nešlo odolat).

Zkusila jsem i úplety, samozřejmě. Po vzoru těch prvních tepláčků jsem jich našila už docela dost – většinou dárky pro různá novorozeňátka. Synek se dočkal pak ještě dalších (z toho prvního pokusu dávno vyrostl). A úspěch měly i trencle. Tedy boxerky. Před Vánoci jsem sehnala nějaký úplet z výprodeje a zkusila nějaké ušít. Skvělé na tom je, že na boxerky se dají upotřebit i malé zbytečky.

Mašinkový jsou nejvíc. 😀

Kromě kalhot mě pak ještě moc baví šít různé tašky, taštičky a pouzdra. Ale o tom zase někdy jindy.

Opatrujte se a šití zdar!

PS.: Zkoušku napsat článek ve wordpressu považuji za úspěšnou. 🙂

Ušít tepláky

Moje lítost nad starým potrhaným tričkem vyústila v nezlomné rozhodnutí z něj ušít malému tepláky. Nebo je to spíš ten pomyslný impulz… pamatuji si, že když mi bylo tak kolem deseti let, prosila jsem mamku, aby mě naučila šít na stroji. Ona tenkrát nechtěla, neboť to dle svých slov „sama moc neuměla“. A tak bylo tohle šicí přání uspáno na dlouhá léta…
A pak se zrodilo to, čemu se říká zero-waste životní styl – tedy snaha žít bez zbytečného odpadnu a využívat to, co již máme. V podstatě jsme v tomto duchu byli vychováváni – ten šílený konzumní kolotoč se naší rodině fakt nějak vyhnul. Když jsem však jednoho dne otevřela skříňku v kuchyni a vypadlo na mě obrovské množství igeliťáků, které tam shromaždujeme na další použití, dostala jsem vztek. Proboha! Co s tímhle bordelem budu jako dělat? A tak se zrodilo nakupování do vlastních látkových sáčků. A jak to souvisí s tepláky? První sáčky mi mamka uháčkovala (boží, musím o nich jednou napsat!), další jsem si ze staré záclony ušila u kamarádky. A byla jsem opojená tím, že DOKÁŽU něco ušít!
MAMI, PŮJČÍM SI STROJ!
Takže jsem si domů přinesla malý šicí stroj značky Lada, ke kterému už ani nebyl návod a kupodivu jsem ho ani nenašla v internetovém éteru… Díky různým jiným návodům na podobné stroje jsem zvládla navléknout vrchní i spodní nit a zkusit tu mašinku rozjet.
V rámci experimentování jsem ušila další sáčky pro kamarádky (stačila k tomu jedna stará záclona, zbytek stužky a různé zbytky poloprůhledných látek po babičce). Zkrátila jsem si roztrženou sukni – to bylo docela dobrodružství, neboť jsem ji vinou svého nadšení a své nepozornosti zaobroubila do líce – a jedny kalhoty, jejichž nohavice byly podivně řešené – mám tak tříčtvrťáky.
Sáčky, tzv. frajerské. Ty jen ze záclony jsem nefotila. 😀
A pak jsou tu dvě pánská trička s dírkami… Hadrů máme dost, vyhodit je jen tak, to mi bylo líto. Nová šicí výzva se tak sama přihlásila o slovo. Ušij z trička tepláky.
V HLAVNÍ ROLI STARÁ LADA A PAVLOVO PROŠOUPANÉ TRIKO
Vzala jsem tepláky, které šila maminka mojí kamarádky – je to jednoduchý střih, sešijí se k sobě dvě „účka“ – a obkreslila jsem si je na tričko, vystřihla a sešila. Rázem mi spadlo šicí sebevědomí, protože se zdálo, že zpod stroje vylezl pěkný paskvil a nikoli polotovar tepláků. Jak jsme zjistila, říká se jim „tepláky s kulatým sedem“. Moje mamka by jim asi řekla „nas*ávačky“. Tak jsem to zahodila do kouta a nechala být.
K teplákům jsem se vrátila až po došití několika jednoduchých sáčků. Dlouho do noci jsem zkoumala, jak našpendlit náplet, aby vše po sešití vyšlo tak, jak potřebuji… ale pak se stalo nemožné: to staré triko se přerodilo v parádní zelenočervené tepláky.
V noci jsem už neměla morál to aranžovat a fotit… takže pod umělým světlem na koberci.
Snad postačí pro ilustraci mého šicího triumfu! 😀
Asi tušíte, že skutečná výhra není tepláky ušít, ale obléci je batoleti a vyfotit ho v nich. Zkouška tepláků proběhla skvěle. Velmi ochotně si je obléknul (jupí, tepláky sedí, nelezou, neplandají – jak jsem to dokázala nevím) a velmi ochotně v nich dělal blbinky. A tak jediné, co chybí k dokonalosti je to roztomilé šťastné děcko sedící u své oblíbené hračky v recytepláčkách, které právě odpadly od šicího stroje jeho kreativní maminky.
Blbinky, blbinky tepláky netepláky
PROJEKT VAK
Současně s tepláčky jsem rozdělala ještě druhou šicí výzvu – batoh, tedy takový ten pytloidní vak na provázky, který dnes nosí snad úplně každý a já ještě ne. Potřebovala jsem zkusit, jak mi to půjde. Našla jsem fajn návod na blogu notjustmum.cz a i když jsem byla chvílemi pěkně zmatená kde je rub a kde je líc, pomalu ale jistě se rýsoval výsledek. Použila jsem zbytek látky, který jsem našla u mamky a podšívku z dědictví po babičce.
A tento světový unikát, jediný svého druhu obdržela dcerka kamarádky, která si o něj jako první řekla a ještě mi dala tolik důvěry, že to hned napoprvé bude nositelné.
Zkrátka šít je opravdu radost – něco vždycky vznikne. Moc mě to baví a už chápu, co s tím všichni mají.

Výletní sezóna zahájena

Kdybyste viděli, kolik mám rozepsaných článků! Jen mě to při současném jarním počasí táhne více ven, než k počítači a večer obvykle padám do postele. A když už nepadnu (třeba si omylem dám o kávu navíc – někdy se prostě přepočítám), tak se snažím vytvářet nové webové stránky.
Vloni v létě jsme udělali spaní pod převisem u Sloupu v Čechách a náhodou tam potkali několik horolezců. Chlapi nám nejdřív moc nevěřili, že s dětmi opravdu budeme spát venku, ale zřejmě je to přeci jen hlodalo a svěřili se doma svým ženám. No, a protože Facebook a svět jsou malí, v jedné regionální nosící skupině se jedna z oněch žen rozhodla přijít záhadě na kloub… Kdo jsou ty amazonky s těmi dětmi. A hlavně: Vezmou nás příště s sebou?
Asi tušíte, že brát s sebou na podobné akce cizí lidi není úplně dobré. Nevíte prostě, jak se zachovají v nějaké vypjatější situaci, nevíte, jak by to snášely jejich děti a hlavně… nějak by to ztratilo kouzlo. Rozhodně vždy všude chodíme v souladu s přírodou a ctíme ochranářské zákony, takže vyrazit někam jako nesourodá a (musíme si to s ohledem na účast malých dětí přiznat) hlučná skupina, to je prostě problém.
Ale inspirovalo mě to k tomu inspirovat ostatní a rozhodla jsem se zveřejnit naše výlety a prošlapat tak cestičku těm méně odvážným. Nejdříve jsem to tedy sepisovala do facebookové skupiny, jenže abych byla schopná udržet v tom řád a přehlednost, musela jsem to vymyslet jinak. No… takže teď po večerech vymýšlím takovéhle bláznoviny.
Nový web naleznete na této adrese: https://vylety-s-prtaty.webnode.cz/
Ještě to má bambilion a jednu mouchu, pořád nechápu to „super jednoduché a intuitivní“ ovládání editace ve webnode, respektive některé funkce se tam hledají těžko a bez nápovědy bych asi vyhodila pořítač z okna, nebo poslala vývojářům tikající balíček. Ale snad se mi podaří z toho něco důstojného vykřesat.
A pak samozřejmě mám v zásobě nějaké deskovky, náš pomalu obrůstající zelený balkón, nějaké lingvistické novinky z batolecího slovníku a dalsí lahůdky pro starý dobrý Kamrlík.
Užívejte si jara, borovicové lesy božsky voní, doporučuji zkusit!

Ahoj, Malá Skálo!

V polovině května jsme vyrazili na vodáckou výpravu. No, možná bych ji nenazývala vodáckou, aby se opravdoví vodáci neurazili. Prostě jsme si vypůjčili na dopoledne loďky a plavili se z Malé Skály do Dolánek u Turnova. Zpátky jsme to proti proudu vzali na koloběžkách.
Předpověď počasí byla šílená! Měly padat trakaře i se sedláky. Mám ale takovou zkušenost, že když člověk akci v panické hrůze zruší, tak se nakonec nic zásadního nestane. Takže: pořádně se obléknout a vyrážíme!
Koloběžková trasa dlouhá cca 10 km. Po řece to bylo kolem 8 km. Mapu můžete blíže prozkoumat přímo na Mapy.cz.
Vody nebylo moc, když jsme sjeli maloskalský jez, tak o sobě dávalo kamenité dno řeky Jizery dost slyšet. Naše malá kanoe s dvoučlennou posádkou si celkem našla cestu, nestálo ji to ani moc šrámů. Ale větší část výpravy se plavila hromadně na raftu, který už měl moc velký ponor, a tak každou chvilku zůstal někde viset. A tato jakási bezbrannost velkého nafukovacího plavidla zapříčinila, že druhá kánoe vyhlásila válku a rozhodla se, že rafťáky pořádně vykoupe. My jsme v této válce urychleně vyhlásili neutralitu. Ukázalo se, že šlo o opravdu taktické rozhodnutí. 🙂
Příměří dočasně uzavřeno, čas na foto! Mimochodem, jak vidíte, trakaře nepadaly, i sluníčko vylezlo.
Těsně před Dolánky je hospoda Zrcadlová koza. Dali jsme si tam při cestě zpět skvělý oběd a kafíčko. A pak jsme už frčeli na koloběžkách dál proti proudu řeky Jizery. No to vám povím, koloběžka se mi teda jako dopravní prostředek vůbec nepozdává… alespoň ne ta, kterou nám půjčili. Jednak mám pocit, že to bylo nějaké dětské balení a jednak jsem na tom neměla vůbec pocit stability. Je to asi tím, že na koloběžce fakt nejezdím, takže způsob odrážení by se zkušenému jezdci asi zdál dost bizarním. Ke všemu na tom zařízení neumím střídat nohy. Takže mi těch 10 km stačilo ažaž!
Cílová fotka aneb všichni na jedné hromadě.
Cestou zpět jsme se ještě stavili v Hodkovicích nad Mohelkou na zmrzlině. Trestem za tento sladký prohřešek pak bylo (alespoň pro posádku našeho auta) to, že jsem až do Liberce řídila já. Hned na začátku jsem si splela brzdu s plynem, takže auto fakt divně poskočilo, škytlo a chcíplo. Majitelka začala křičet: „No počkej, počkej!“ a zbytek se smál. Smála jsem se taky (jak sakra můžu bejt tak blbá). „Dokud ten tvůj smích není zlomyslný, tak jsem klidnej…“ ozývalo se občas ze zadní sedačky. Tak fajn. Opět se mi podařilo nikoho nezabít a auto vrátit bez úhony. A to se počítá!
Tak úspěšný start do měsíce června!
Prý příště raději pojedeme na Moravu do sklípku (prohlášení nejmenované osoby po dojezdu na koloběžce do cíle).

Z deníku závodníka – jak nejezdit masové závody

Tak se to dokončení trošku protáhlo, ale zničenost závodníka byla větší, než se dalo předpokládat 😀
Stalo se to nejhorší, co se může smrtelníkovi na běžkách stát.
Byl ten typ sněhu, který je mokrý mimo stopu a ve stopě namrzlý. Takže moje schopnosti namazat lyže nestačí na to, vyrobit takovou kombinaci, aby to jelo. Klouzalo to fakt strašně a od už startu jsem se trápila. Brzy jsem byla poslední (chvíli jsme byli dva a společně se vztekali, jak to nejede). To stoupání k Buku bylo za trest. Není to žádný zásadní kopec, ale s lyžema, které jedou jede krok dopředu a dva zpátky, to byl sysifovský výkon.
Naopak dolů to jelo nezřízenou rychlostí. Což bych si asi užila, ráda jezdím z kopce rychle (pokud to jde a neohrožuju jiné). Ale byla za a) tma, za b) trať ve stavu beztíže, rozježděná, hnusná, od rána neupravovaná, za c) kolem mě pořád nadsmrtelnou rychlostí jezdili sportovní roboti (kteří už měli kolo náskok a předjížděili mě podruhé) a já se jich prostě bála. Volila jsem tedy metodu, že když se blíží šílenec, uhýbám co nejvíce doprava a zpomalím. Dost pitomá metoda při závodu.
Po prvním kole jsem se na to chtěla vykašlat. Nejelo to, čelovka byla mimo (asi měla taky stres), takže jsem nic neviděla, byla jsem naštvaná a vůbec mě to nebavilo. Během druhého kola jsem se uklidnila a řekla si, že se to prostě zlomí a že ten kopec můžu klidně vyjet jako retardovaná, Lukáš Bauer ani Kateřina Neumannová nejsou v dohledu, takže dobrý.
A ve chvíli, kdy jsem svoji hlavu přesvědčila o úžasnosti celé akce, a jela si na pohodu, přišel sjezd na stadion (což je fakt efektní, představte si, že na stadion, kde jsou fanoušci, vjedete super rychlostí a všichni fandí.) Jela jsem při pravé straně (protože přiléhavé oblečky jezdili šusem kolem mě). A najedou zase jeden vyjel, já se lekla a jak byla ta trať neupravená, lyže mi sjela do jednoho z rygolů a v té rychlosti se nedala rychle srovnat. Naplácla jsem se skoro do náruče Horské služby (což bylo jistě také velmi efektní).
Slyšela jsem jenom, jak na mě ti pánové mluví, jeden byl po hlase starší a ten druhý mladší. Nic mě v tu chvíli ani nebolelo, jen mi dunělo v hlavě. Pak mi sundali lyže a začali řešit, jestli mi něco je. Upřímně nebyla jsem schopná slova a když jsem se nadechla, že jim řeknu, že jsem v pohodě a že jedu dál, začala jsem lapat po dechu. To způsobilo v mé hlavě totální paniku a všechen můj rozum odmítal kamkoli jet, ačkoli jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že se jede dál. Pak jsem ten záchvat dušnosti měla asi ještě dvakrát nebo třikrát. A nakonec mě zachvátila palčivá bolest v oblasti kostrče a moje mysl byla už totálně zlomená. Bolelo to fakt tolik, že bych asi nedojela nikam.
A protože jsem pořád moc nekomunikovala (v mysli se odehrával boj o pokračování v závodě), tak mě ti pánové naložili do „vaku na mrtvoli“ na svůj skůtr a odvezli na stanici Horské služby. Neprostestovala jsem, v hlavě jsem měla prázdno.
V tom vaku se člověk nemůže pohnout, ani palcem u nohy. Leží totálně znehybněný, bezmocný, nic nevidí. Je slyšet jen řev motoru a cítit smrad benzínu. A hrozně to s člověkem hází. Můj zadek se málem rozskočil na dvě půlky.
A pak mi došlo, jaká je to tragikomendie. V duchu jsem se strašně smála a říkala jsem si, že to prostě jinak být nemůže. S Horskou služnou ve vaku jsem se ještě nikdy nesvezla! A budu nejslavnější závodník tohoto bloku, neboť nikdo nebyl takový zbabělec, aby tak zoufale uhýbal svým protivníků, až si namlel zadek.
Na stanici mi dali čaj, brufen a povídali jsme si o staré dobré Padesátce, která se jezdila, když byl sníh a pro radost.
Děkuji, pánové, za záchranu, vlídné slovo a poskytnutí azylu.
Večer jsem pak strávila na úrazovém v nemocnici, aby zjistitili, jestli jsem si náhodou něco nezlámala. Ne, nezlámala. Ale stejně je z toho na týden neschopenka, neboť zhmožděná kostrč je peklo a dělá z člověka invalidu. Neohnu se, neoblíknu si boty, ani kalhoty a na záchodě, na tom proklatě tvrdém prkýnku, to je radost!
Sportem ku zdraví, jak se tvrdívá. Já říkám, sportem ku radosti. Takovéhle akce přenechejme přiléhavým kombinézám.

Z deníku závodníka – jak se před startem (ne)vystresovat

9.1. – poledne
Nechtělo se mi vstávat, ale musela jsem na úřad. Byla jsem objednaná na přepážku „řidičské průkazy a bodový systém“, abych si požádala o řidičák. Ano, auto na sněhu jsem zvládla. Takže ještě zvládnout na sněhu sama sebe.
Výčitky, že přes týden nic pořádného neuvařím a množím tu akorát svůj nepořádek, mi taky nedají spát, a tak jsem udělala hummus, hruškové ovocíčko (tak říkáme smoothie) a taky uvařila pohankové rizoto. Ještě musím udělat nebo upéct něco dobroučkého, abych definitivně odčinila svůj hřích celotýdenní liknavosti.
Od rána mě Facebook krmí odkazy na videa a fotky ze závodu (a já se tím v mezičase bavím). Někteří šťastlivci vychytali lepší časy a jedou za světla a mají to už za sebou a sdílí se světem své nadšení. Jo, všechno vypadá fakt parádně. Modrá obloha, slunce, bílý (umělý) sníh, barevné přiléhavé oblečky, nablýskané lyže, úsměvy, výrazy sousředění, zvednuté ruce v cíli…
Ale tohle je děsivé… skoro celou dobu z toho mám pocit, že ten člověk padá, nebo že ho někdo sejmul.
To jsem neměla vidět…
Namazala jsem si na lyže základní modrý vosk a pečlivě (jako ještě nikdy) ho umělým korkem rozmazala. Do batohu jsem si nabalila pár vosků na teplotu kolem 0, ale asi to přehodnotím, dle zpráv bylo na Bedřichově ráno v šest mínus osm. Takže asi přihodím ještě něco na namrzlý sníh. Jistota je jistota.
Taky jsem si do batohu dala všechno ostatní: žlutý pytel na věci (do kterého si dám vše nepotřebné a pořadatel mi to schová do úschovny žlutých pytlů), startovní číslo, žlutý proužek na ruku, čip na měření času na nohu, jízdenky na svozovou dopravu, poukázky na občerstvení, čelovku, lyžáky, něco suchého na sebe na převelečení… závěrem jsem zjistila, že mám malý batoh.
Nervozita stoupá. Přece tam nepojedu s krosnou, trapák roku už budu i tak, nemusím to ještě podporovat. Tak jsem všechno vyházela a začala znova…
Pořád kontroluju, co je nového na Facebooku. Pořád optimistické zprávy, kdo vyhrál který startovní blok a s kým dělala ČT rozhovor. Pořád přemýšlím, jestli ještě i mi večer budeme mít úžo fotky na Facebooku a fanoušky podél trati. Obchází mě mráz po zádech… vypadá to, že všichni závodnící jsou roboti vzhledu profesionálních sportovců atletické postavy.
A konečně se objevilo něco lidského (převazato z oficiálního FB Jizerské 50):
Vtip účastníka s číslem č. 4716 aneb horský humor: „Co má společného Číňan a závodník Jizerské 50?? ….. Žlutý pytel.“
Díky pane 4716, díky za Váš humor.
Pokračování večír či zítra dle zmrzačenosti a schvácenosti. 🙂

Z deníku závodníka – 24 hodin před startem

A je to tady! O silvestrovské půlnoci na přelomu let 2014 a 2015 jsem si na hradní věži řekla, že se zúčastním legendárního běžkařského závodu Jizerské padesátky.
Závod se jezdí už mnoho let (letos je 49. ročník) jako připomínka tragické Expedice Peru, kdy pod kamennou lavinou pod Huascaránem v roce 1970 zahynulo 15 Čechoslováků. Z upomínkové akce pořádané několika přáteli se stal masivně navštěvovaný závod. Je mi trošku líto, že jsem moc mladá na to, abych zažila tu původní dobrovolnickou a nadšeneckou atmosféru. Dnes je to komerční byznys, ale i tak jde stále o tradici a něco, co jsem si jako letitý liberecký běžkař chtěla prožít.
A tak jsem se na to vrhla… letos kvůli špatným sněhovým podmínkám jedeme krizovou variantu na 4 x 4 km kolem Bedřichova, kde se navozil technický sníh. (A já trošku trpím, protože jsem zásadně proti kombinaci těžká technika – hory a proti myšlence „poručíme větru dešti a závod bude, i když není sníh“.) Ale na druhou stranu můžeme jet.
Tréning probíhal tak, že jsem vloni v únoru najezdila dost kilometrů na sněhu všemožné kvality. Taky jsem se podívala na loňský závod, abych si připomněla trasu (což je mi teď na prd, když se nejede v původním rozsahu). Ale jinak jsem si nedokázala udělat čas na proběhnutí venku, takže těch původních 50 km by byl asi masakr. Ale šílenec jsem dost velký a odhodlání, že to zajedu bylo obrovské. Těch současných 16 mi přijde v pohodě, ale víte jak to bývá… Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. V mém případě dokud nedojedeš.
8.1. 24 hodin před startem
Byla jsem si vyzvednout startovní číslo, které je 4613. Ano, je to číslo pro hobbíky nejhorší kategorie. 😀 Zaznamenala jsem na Facebooku několik komentářů v duchu, že bychom se mi (hobbíci nejhorší kategorie) ani neměli vydávat na cestu, protože překážíme „elitě“. Inu, každý máme jiný důvod proč vyrážíme. Někdo si mastí ego, někdo prostě chce mít čistou radost z velkého závodu.
Sleduji fotky na facebookovém profilu závodu. Všichni mají slušivé super přiléhavé profesionální oblečky. Tak si říkám, ještě, že jedu až od půl sedmé večer. Bude tma nikdo neuvidí moje trapné hobbíkovské oblečení a retro pletenou čepku, kterou na lyže nosil děda, když mu bylo tolik co mně.
Sumasumárum: větší zoufalec snad nemůže existovat.
V hromadě téměř zbytečných letáků přibalených do obálky se startovním číslem je jeden, který mě fakt potěšil a který beru jako svou další výzvu. Určitě už znáte: mobilní aplikaci Pomáhej pohybem, která zaznamenává vaše pohybové aktivity a generuje za ně body, které se dají věnovat na nějaký prospěšný projekt. Za body pak nadace ČEZ rozdává peníze. Super věc. Když nezapomenete doma mobil…
A o strastech a slastech závodu zítra.
Letos jsem si na věži neřekla nic, ale plán už mám. Ale o tom zse někdy jindy…

Kreativní den

Konečně se mi z reklamace vrátila nabíječka k počítači a konečně zase můžu řádit a oblažovat internet svou duchapřítomnou existencí.
Ráda bych vám ukázala, jak dopadl můj druhý pokus o vytvoření vitráže, tedy přesněji o provozování techniky tifani. Je to stará stolní lampa se stínidlem z tlustého hnědého skla. Trošku jsem to sklo vylepšila.
Když mi taťka stínidlo osadil, tak jsem zjistila, že mohlo klidně víc stínit. Ale když jsem si představila, že bych měla řezat ještě víc těch malých zelených kousků, tak jsem se spokojila s tím, že bude prostě více průhledné. Více řezných ran by moje prsty stejně asi nevydržely. Takže více stínu zase někdy příště.

Znovu na běžkách

Jen krátce: ne vždy je to v Jizerkách jako na alpském ledovci. Včera jsem byla se spolužačkou z gymnázia na takové menší vyjížďce (13 km).
Terka trvala na selfie. Fotku pojmenovala „Věrka se snaží namazat.“
Výstižné. V tuhle chvíli zcela nasupeně matlám na skluznici klistr universal, neboť žádný z mých tuhých červených speciálů nezabíral a lyže klouzaly jako vzteklé. Na klistr to konečně začalo trošku stoupat…
A že ne vždy je báječně modrá vymetená obloha dokládá tahle fotka z Nové louky. Vy vidíte obrysy ztv. Zámečku (Šámalovy chaty) jen díky tomu, že jsem to v počítači z mlhy „vytáhla“.
Hustá chumelenice, mraky až na zem.
Stopy sněhem zaváté.
Že by se drsné severské zimy vrátily do Jizerek??
Krásný zbyteček víkendu, milí moji.