Popo výlet

Konečně jsem se dostala k fotkám ze Silvestra. Slavili jsme ho na hradě. Za 3 sezóny se stal z kolektivu brigádníků – průvodců kolektiv dobrých přátel. Samozřemě, někteří odpadli, byli odejiti, přišli a zase odešli, ale jádro zůstalo, jádro slavilo…
Odpoledne jsme šli na „Popo“, tedy na kultovní místo všech školních výletů místních základek, na takový hrádecký Ještěd. Ano, troufám si říct, že Popova skála je pro Hrádečáky to samé, co pro Liberečany Ještěd. Velký rozdíl je však v tom, že to není tolik do kopce, takže nevadí, že tam nejede žádná lanovka. A taky je tam méně lidí a je to tam poněkud méně zcivilizované.

Popovu skálu (čili Popovku, což nám přišlo ještě stále moc dlouhé, a tak ji něžně nazýváme Popo) znám, už jsem tam byla. Jenže v létě. No a v zimě – posuďte sami. Ten sníh prostě dělá všechno krásnější, něžnější, kouzelnější.
První borci jsou na vrcholu!
Odměnou za naše snažení byl ohromující výhled…
…nebylo vidět totiž vůbec nic.
Avšak i tak to bylo báječné. Radovala jsem se z té sněhové nadílky jako blázen a fotila si všechno… zasněžené stromy, zasněžené kameny, zasněžené borůvčí, zasněženou uschlou trávu. A vše v ohromném strachu, že to byl vrcholný výkon loňské/letošní zimy. Důkaz:
Po příjezdu na hrad nám byla ukrutná zima. Nechápu, jak tyhle prastaré zdi mohl někdo někdy normálně vytopit. Já, vím, oni nebyli zhýčkaní…
Večer bylo pár velmi studených duchařských okamžiků… kdyby vás někdy napadlo se ptát, kolik je v takovém renesančním sídle v zimě stupňů v případě, že se netopí a venku mrzne, tak odpověď zní 2-3°C. Po deseti minutách jsem tu alternativní noční prohlídku vzdala…
Proč jsme se šli po tmě procházet do expozice? Pár lidí nebylo z hradní čeládky, a tak jsme jim šli hrdě ukázat, co jim dosud bylo skryto a někdo vymyslel, že se tam schováme, počkáme až ta prohlídka přijde, a pak jim tam asi zahrajeme nějakou šarádu (na to by nás užilo). Nicméně, prohlídka byla teprve v kapli (rozuměj na začátku) a my už byly polozmrzlí, a tak z toho nebylo nic.
Ve vstupní hale byl stromeček… takový vysloužilec adventních prohlídek.
O půlnoci jsme vítali nový rok na věži, zvonili na zvon Smíření všem lidem světa pro štěstí, připíjeli si, koukali jsme na rachejtle (a že byly vidět v té mlze :-D) a dávali si předsevzetí. V té sněhové euforii jsem se zařekla, že v lednu léta Páně 2016 si splním svůj běžkařský sen a pojedu Jizerskou Padesátku, kultovní závod mého rodného kraje.
Doufám, že jste vstoupili do roku 2015 s grácií a humorem. Přeji vám, ať splníte všechna předsevzetí, byť jsou sebebláznivější. 🙂
PS. – Doslov o Padesátce
Zítra půjde v ČT přímý přenos z letošního ročníku, tak musím okouknout strategii! (I když myslím, že moje jediná strategie bude PŘEŽÍT A DORAZIT DO CÍLE :-D) Tréning jsem započala plaváním a dva dny za sebou strávila v bazénu, jsem mrtvá… (No to brzo!)

Konečně sníh!

Právě jsem se vrátila s takového malého vánočního setkání se starými přáteli, které jsem dlouho neviděla a se kterými mě pojí spoustu báječných zážitků. Byly jsme ve srubu v Osečné „za kopcem“, jak mi z liberecké strany Ještědu říkáme těm z Podještědí. Je to krásný kus země, pro mě zatím ještě z velké části neprobádaný.
Dnes ráno jsme vyrazili na menší vycházku do „Prostoru“, tedy do bývalého vojenského prostoru Ralsko. Jsou tam vlci, nekonečné lesy, skály, staré zříceniny, jeskyně…
Šli jsme k vodopádům na Ploučnici, pak na zříceninu hradu Děvína a zase zpět do Osečné.
Rybník v Chrastné.

Ještěd z „druhé strany“ v mracích.
Sníh, mráz, slunce…
doufám, že ještě přisněží, hlavně na horách. Nutně budu potřebovat vyzkoušet novou běžkobundu.
Zřícenina Děvína
Mějte se krásně. Zahajuji éru příprav na zkoušky. Tak mi držte palce, ať mi to leze do hlavy.

Víkend ve Vratislavi

Navazuji na slíbené…
V polovině prosince jsem se vydala na obhlídku do Wroclawi. Základním úkolem bylo získat nějakou základní orietaci po městě, zjistit, kde je škola, zkrátka jak to tam funguje.
Už příprava na cestu se ukázala velmi dobrodružnou. Za prvé jsme si vybrali víkend, kdy se mění jízdní řády, a tak jsem jízdenky na vlak kupovala hned na dva krát… naštvaná sama na sebe a taky trochu na paní u mezinárodní pokladny v Hradci, která mi jízdenku prodala bez jakéhokoli upozornění, že se jednak mění jízdní řád a jednak, že část trasy je provozována dopravcem, který neuznává právě prodanou jízdenku a tudíž bychom za kus cesty platili dvakrát. Nakonec jsem se však dopídila toho, jak se vlastně dostaneme zpět do vlasti.
Nastal den D… cesta tam byla naplánována autobusem, který jel z Prahy až kamsi na Ukrajinu. Nikdy více!! Řidiči oba Ukrajinci, ani slovo česky a rozumět jim kloudně nebylo. Autobus plný Ukrajinců – podivně vyhlížejících chlápků. Hodina čekání na česko-polských hranicích, která vyústila v nepuštění dvou Ukrajinců do Polska. Ukrajinský film plný zpěvů za doprovodu harmoniky, copů a módy alá JZD. Cestou jsme zastavovali několikrát třeba na benzínce (nebo i jen tak na krajnici) a vždy někdo přistoupil. Nějaké podivné autobusové zastávky…
Ale… konečně jsme stanuli na půdě slavného města Vratislavi. První dojem byl asi takový, jako kdybyste se ocitli ve filmu z počátku 90. let a někdo do něj zakomponoval trošku vynálezů budoucnosti (třeba nízkopodlažní moderní tramvaj).

Postupem času se ale ukázalo, že je ta splácanina starého a nového kouzelná a vytváří strašně příjemnou a domáckou atmosféru. Wroclaw je město hrdých Poláků, na každém kroku je něco, co ji připomíná. Bronzoví trpaslíci (vzniklí snad údajně z tradice trpasličích čepiček Solidarity), bronzoví lidé schovávající se před nálety do podzemí, věže kostelů zkrácené válkou, výstavné staré paláce a kostely dávné slávy Piastovců, …
Jedno z bronzových sousoší: Lidé vcházejí do podzemí. Na druhé straně ulice z něj zase vycházejí. Mezi sochami můžete chodit, chytit je za ruku, dívat se jim do tváře… a lehko se tak stanete součástí scény.
Jelikož jsme ve Vratislavi strávili téměř přesně 24 hodin, bylo to jen prolétnutí. Toto je nejspíš hlavní katedrála na jednom z ostrovů.
Většinu města jsme zvládli vlastně jen z tramvaje. Na hlavním rynku a v přilehlých ulicích byl vánoční trh (a mraky lidí), město bylo slavnostně nasvíceno, na každém rohu byl vánoční strom (co bylo nezvyklé, že většina z nich byly umělohmotné kužele pokryté umělým jehličím a tisícemi žároviček) – zase ta hudba modernity.
Jeden ze skřítků. Jsou všude, každý je jiný a má své jméno. Tohle je Prezentusz (tedy někdo, kdo dává dárky).
Prý jich je už kolem tří tisíc a pořád přibývají. Prý existuje i mapa skřítků. A prý jsou lidé, co bloumají po městě a skřítky hledají a sbírají. Prý jich má jedna Erasmačka asi stovku. Myslím, že budu bloumat a hledat skřítky… takové kešky trošku jinak…
Vrcholem pomyslným i doslovným celého našeho výletu byl výstup (tedy spíše výjezd) na mrakodrap, na nejvyšší budovu v celé širé polské zemi.
Označení mrakodrap byl obzvláště příznačný, jak můžete vidět. Počasí nebylo úchvatné, propršel celý víkend, ale nešlo odolat tomu ocitnout se tak vysoko nad mraky.
Sice nebylo vidět až do Prahy (vlastně nebylo vidět skoro ani do Wroclawi), ale i tak to byl silný zážitek. Pod námi pluly mraky, nad námi pluly mraky a my byly v jakémsi meziprostoru. A pod námi a mraky plynul zmoklý prosincový život tisíců Vratislavanů.
Zpátky jsme jeli vlakem. Měla jsem informace o příhraniční jízdence, která by nám platila až do Liberce, pečlivě jsem vše vytiskla, opatřila polskými popisky a po půl hodinové frontě u mezinárodních pokladen došla k absolutnímu nepochopení toho, co vlastně chci. Vlak měl odjíždět asi za pět minut. Paní za přepážkou nechápala, šla se ptát někam kolegů. Já jsem nechápala, jestli mi rozumí a neví, co s tou jízdenkou, a nebo jestli mi nerozumí a shání někoho, kdo mi bude rozumět, nebo bude umět anglicky. Asi to první byla pravda… za chvilku (která mi v tom stresu, že nám ujede poslední spoj domů, trvala asi jako hodina) přišla a říkala, že mi to může prodat jen do Szklarske Poreby. Upřímně bylo mi to jedno…hlavně, že neudeje ten vlak a dá mi proboha nějakou jízdenku. Trpce jsem si uvědomila, že jsem nemusela čekat fontu na mezinárodní pokladně, když jsem nakonec dostala vnitrostátní jízdenku, ale seděli jsme ve vlaku a pomalu se šinuli ku státní hranici, a to bylo hlavní. O zpoždění, běhání v Porebě po nádraží a dobíhání spoje do Harrachova se už raději rozepisovat nebudu.
Útěchou nám bylo, že i když jsme si nakonec koupili během cesty 3 jízdenky, vyšlo nás to levněji, než ona příhraniční záhadná jízdenka.
Myslím, že ohledně cestování po Polsku jsem opravdu vyškolená. Takže… Polsko, čekej, v únoru jsem tam jako na koni!
Wroclaw se mi bude líbit, moc útulné místo na Zemi.

Věnec na dveře

Chtěla jsem se pochlubit adventním věncem, který jsem stvořila na naše vstupní dveře. Věnce dělám již tradičně k různým ročním obdobím, letos jsem to už od jara nějak nezvládala, ale teď mě mamka popoháněla, a tak jsem se dolepila k výsledku.
Letos jsem téměř vynechala jehličí a místo toho jsem použila sušené ovoce, ořechy, kaštany, žaludy, šišky, bodláky, šípky a koření. Mamka pak přinesla i nějaké ozodbičky v podobě hvězdiček a sněhových vloček, a tak jsem je přidala taky.
Dneska jsem Vám to vyfotila na mobil, jen tak rychle ještě dokud bylo světlo.
Krásný a voňavý adventní čas, přátelé.

Výtvarný workshop Jelenia Góra

Trochu omylem a náhodou jsem se dostala na tuhle skvělou akci. Jedna moje kolegyně ze ZOO na tyhle workshopy jezdí už dlouho a pokaždé povídá, ať jedu s ní. Ale nikdy jsem neměla čas, až teď! A musím říct, že ty její oslavné básně nelžou ani trochu, naopak. Jde o česko-polský projekt financovaný EU, na kterém se oba národy setkávají a jsou kreativní.
Zakotvila jsem na vitráži. Trošku mě to děsilo, protože jsem si byla vědoma, že je to nesmírně náročné a hlavně precizní řemeslo, ale pak jsem si řekla, že jsem tu od toho, abych si to zkusila a ne od toho, abych vytvořila majstrštyk. Lektorka nám rozdala lucerničky, do kterých jsme měli udělat nová skla a zadala téma „Květy mrazu.“
Bylo poměrně těžké vymyslet nějaký vzor bez znalosti techniky. Když to udělám takhle, půjde to udělat? A takhle? Nakonec jsem se ale nechala unést listy jinanu známého spíš pod latinským názvem ginkgo, a rozhodla jsem se je zalepit mezi dvě čirá skla. Lepidlo vytvoří takový bublinkový zamrzlý efekt. Plán se nakonec vcelku zdařil. Jen mi chyběla ta preciznost, která ale asi u vitřážistů přichází praxí.
Vývoj mého projektu vidíte na fotkách.

A toto je hotový produkt mého snažení.
Skvělý počin během našeho kurzu byl „výlet na hrabák“. „Hrabák“ to je vlastně sběrna kovů, kam může každý přijít a nechat svůj kov vykoupit, nebo naopak nějaký kousek zakoupit. No, báječné!! Tolik starých věcí znovu použitelných. Neodolala jsem a pořídila si dva kovové pohárky (hned jak jsem je uviděla, dala jsem jim jméno „Pohárky na vrchcáby“). Myslela jsem, že jsou cínové, ale asi to bude zašlá alpaka. No, každopádně, nechejte je tam za 25 kaček!
Tuhle fotku z hrabáku miluju. Definuje naprosto jednoznačně ten náš bohémský týden. Je na ní ta moje kolegyně ze ZOO a její spolužačka ze střední. A ony spolu sbírají vanové fotky. Tak jsem jim taky jednu vyfotila. (Co jednu, je jich celá série…)
Nejkrásnější je, že tyhle akce většinou lákají úplně stejně ulítlé lidi, takže se dostanete do party báječných individuí (no, byla tam i individua méně báječná, ale to tak zkrátka vždycky musí být). Náramně jsem si to užila. Donutila jsem se mluvit anglicky (a získala – doufám – jednoho francouzského a jednoho polského přítele). Mimochodem, jak se Francouz dostal na česko-polský wrokshop se mě neptejte, taky jsem to nepochopila, ale děkuji za to! Zvládla jsem i polštinu, alespoň co se rozumění týče a naučila se slovíčka, která v češtině znamenají něco úplně jiného než v polštině (a je jich teda fakt požehnaně…)
Kromě vytráží tu byly i dřevěné dílny, které doslova chrlily anděly. Spoustu andělů!
Dále tu byly i drátařské dílny. Vyráběly mísy, anděly, svícny i různé drobnosti.
A to je ve zkratce vše. Kdybyste toužili po dalších fotkách, jsou na Vekrajčeti: http://vekousek.rajce.idnes.cz/Jelenia_Gora_23-28.11.2014/
Přeji Vám krásný a klidný advent a mávám vám v převleku za krkonošskou děvu z
Krkonošského muzea v Jelení Hoře.
Pápá!

Z dnešní cesty do Jaroměře

Z dnešní cesty z Hradce do Jaroměře dlouhé cca 22 až 23 kilometrů jsem:
  • 300 m běžela podé Labe – protože mě přestal asfalt bavit
(pak jsem potkala paní, které se nelíbil můj hopsa styl běhu, tak jsem toho raději nechala)
  • 500 m běžela přes pole a kličkovala mezi ozimou pšenicí a bahnem – protože jsem chtěla stihnout vlak
(a stihla, jen mě málem zajel rychlík a koupila jsem si špatně jízdenku)
  • 100 m sprintovala – protože jsem chtěla stihout autobus
(a stihla, měl minutu zpoždění)
A jak to bylo s tou paní?
Při svém běhu jsem způsobila šok jisté neznámé cyklistce, která mi doporučila koupit si kolečkové brusle, aby „mi to šlo líp“.
A ta paní na kole, která jela po zbrusu novém asfaltu (zaplaceným z fondů EU), který zničil všechen půvab cesty kolem Labe, netušila, že za necelý kilometr skončí nová cesta a červená značka se vrátí do „divočiny“ a povede pseudolužním lesem plným rozkvetlých jaterníků, hlaváčků, sasanek a fialek.
POUČENÍ:
Neznámí cyklisté dávají blbé rady. Neběhej mezi cyklisty. Nefuň a neposkakuj jako pako. Ne všechny investice fondů EU jsou tak dobré, jak na první pohled vypadají. Dřív než si koupíš jízdenku, mysli. Proklínání paní vystupující na nesmyslné zastávce v nějaké díře nezabrání této paní vystoupit a zdržovat tak autobus.
A hlavně: příště vyraž znovu!

Sudety kam se podíváš

Nikdy bych nevěřila, že se za tak krátkou dobu, jakou představují čtyři dny dá projet velký kus naší republiky. Ve čtvrtek ráno jsem vyjela z Hradce Králové směr Dolní Věstonice, kde se konala naše první zkouška (stejně jako před 3 lety, kdy byla opravdu ta první). Nemohla jsem se dočkat, opět Věstonice!!! Bylo mi tam krásně, Pavlovské vrchy by uhranuly i satanáše.
Z Věstonic jsem to vzala rychlíkem Tour de Moravia rovnou do Olomouce. Ó, Olomouci, Olomouci!
Na nebi se houpal ostrý srpek měsíce, jen se o něj říznout. Byl tak zářivý a tak čistý. A měla jsem pocit, že nikde jinde na zemi by takový nebyl… ale to byl jen sentiment a nostalgie.

Myslím, že Hradec tohle nikdy nedokáže…
Ukázalo se to hned druhého dne. Spala jsem ve skautské klubovně, kde byl Brotosauří sraz a před tím, než jsme společně vyrazili do Sudet jsem měla sladkých pár hodin na olomoucké toulání. Dala jsem si punč na Dolním náměstí, na Horním si sedla na lavičku s kebabem, prošla jsem všechny ty zapomenuté uličky stvořené přímo k tomu, aby se v nich odehrál zločin a bylo mi krásně. Taky jsem nezapomněla podívat se na to nóbl nové dílo na hyper super obchoďák Šantovku… celé dny jsem pozorovala různé stroje jak staví, bourají a přemisťují – no a je to tu.

Nadešel večer a konečně jsme vyrazili do Rychlebských hor (ještě před tím jsem potkala kuriózního bezdomovce s rozbitou lyrou, který tvrdil, že až ji opraví, prodá ji za osm tisíc). Vláček se táhnul stále více na sever, až konečně zastavil v Lipové – Lázních a nás čekal velmi tmavý výstup na chatu Smrčník. Byl to potábrový sraz Ukrajina a Srbsko, z čehož Srbsko jsme reprezenatovaly jen dvě a tři organizátoři… ale potkala jsem tam spostu super lidí a ujistila se, že bych běla s Brontosaurem péct třeba trochu víc.
V sobotu byl výlet. Takový ten pohodový vycházkový, jehož první část končila v kavárně v Lázních Jeseník a druhá byla taková lehce degustační, protože jsme zkoušeli chutě všech pramenů v okolí. Vrcholem byl Medvědí kámen – nádherná vyhlídka do kraje.

Sudety tady z toho přímo sálaly. Dramatická obloha. Zaniklé vsi. Státní hranice. Polorozpadlé fabriky. Bylo to všechno důvěrně známé a přece úplně jiné. Každé ty Sudety jsou jiné… ty u nás, ty v západních Čechách, kde jsem byla před lety, i tyhle slezské, ale pokaždé mají tu silnou atmosféru, toho ducha, který zde (ač se kdo chtěl snažil sebe víc) prostě zůstal.


Pravda, musím říct, že k té sudetské náladě přispěl taky jeden pán (jehož jméno jsem zapomněla), který nám o místním kraji povídal. Nevím, jak to vzali ostatní, protože všichni byli z vnitrozemí a možná jim to celé přijde jako nějaký fantom z minulosti, ale sama pro sebe jsem věděla, že ten pán vystihl všechno naprosto přesně.
A měla jsem to štěstí, že zpátky v neděli mě svezl jeden z účastníků přes Polsko do Broumova. Lidi, to bylo jako v pohádce – mraky odešly pryč, zapadalo slunce. A my se ve staré Škodovce řítili polskou rovinou, po boku hřebeny Rychlebských hor, kolem nás malé či větší vsi s pobořenými domy a fabrikami, lidi jdoucí pěšky odnikud po silnici…
Bylo to jako zvláštní sen, který, i když je možná dost pochybný, vás zaujal, a tak jste zvědaví co přijde dál a nechcete se probudit.
V Broumově už všechno obstarala urachocená žlutá Regionova… usnula jsem téměř hned a v Hradci jsem štěstím bez sebe uvítala teplou vodu, mýdlo, šampón a hřeben. To je tak, když se někdo ze Sudet vrátí do civilizovaného kraje.

Výlet na tři vrcholy

Po dlouuuhatánské době jsme zase vyrazili na výlet. Tak nějak jsem předpokládala, že Jizerky budou přecpané cyklisty, a tak jsem navrhla, že pojedeme do Lužických hor. A tak jo.
Pár fotek mám, opět mi musel stačit mobil. Ale nový foťák je už na cestě.
Z Jiřetína pod Jedlovou jsme šli na Křížovou horu. Je to poutní místo, které znáte z filmu Máj, který se tam točil. Na vrcholu hory, kam vede křížová cesta stojí kaple sv. Kříže. Byla dokonce otevřená, a tak jsme mohli nahlédnout dovnitř. Stěny bílé, spoře zařízena, evidentně ještě čásečně v rekonstrukci.
A pak jsme pokračovali dál k Jedlové hoře. Kousek cesty vedl po sjezdovce. To bylo naprosto šílené stoupání! Ale odměnou byl výhled dolů na Jiřetín a podhůří Lužických hor.
Na Jedlové jsme si dopřáli pořádný odpočinek a navíc si ještě vyšplhali na rozhlednu. A to bylo fajn, protože, i když byl obzor zamlžený, bylo vidět až do tramtárie (skoro).

Z Jedlové jsme vyrazili směr Luž. Minuli jsme ještě hrad Tolštejn, kam jsme neměli bohužel čas zajít, ale je to pár zřícených zdí a skály. Cesta byla zdlouhavá, lesem pořád nahoru dolů, až na státní hranici s Německem. A po ní až pod Luž. Na ni jsme dýchavičně vystoupali.
I když mobilu panorámata moc nejdou, pomohla jsem si oříznutím a troškou úprav kontrastu.
Na vyhlídkách, na vrcholech vůbec, mám nejraději pak ten výhled. Ten pocit nekonečnosti a svobody, který se mě zmocní, když se dívám do širého kraje. Pohled do Čech ku Bezdězu.

A škoda jen, že nás tlačil čas (jak hodně, jsme teprve měli poznat), jinak by člověk mohl na Luži sedět celé hodiny a dívat se a dívat.


Takové letní výletnická fotka, i když v černo-bílé (ona ta fotka z mobilu vylezla v šílených barvách, ale bylo mi líto tu fotku zahodit).

Z Luže už nás čekala cesta po německé části hor – Zittauer Gegirge. Tedy už ne hory Lužické, ale Žitavské. Plné krásných sklaních měst, horolezců a nadšených německých seniorek, které byly u vytržení z toho, že jsme je pozdravili německy.
Čas letěl až nepříjmně rychle a s myšlenkou toho, že poslední vláček z Oybinu do Žitavy jede před čtvrtou hodinou, se tempo vteřinové ručičky změnilo na zběsilý úprk. O ten jsme se snažili i my, ale už jsme měli za sebou kus cesty. A když můj malý desetiletý bráška propukl v pláč, že ho bolí nožičky, vzdala jsem boj s časem a řekla si, že žádný debilní vlak nestojí za to, aby z toho ten kluk měl trauma. A tak jsme dál šli co nejrychleji, ale ne přes limit.
Tam v lese, kde polovina čtyřčlenné výpravy už postupně dodělávala, to bylo beznadějné a já si v hlavě pomalu začala skládat nějaké německé větičky, které budu potřebovat, až budu řešit situaci, jak se dostaneme do Žitavy, když odjel poslední vláček. A najednou… najednou jsme prostě byli v Oybinu pod hradem… kluci, ještě to neodjelo, pojďme! A najednou jsem byla zase plná optimismu. Za chvíli mi volala kamarádka, která šla napřed, že je na nádraží a že vláček právě přijel z Žitavy. Jo! Teď musí otočit lokomotivu, to bude ještě trvat, než pojede zpátky!
A stihli jsme to. Ještě jsem i koupila rychle čtyři sodovky, protože posledních pět kilometrů jsme šli bez vody. Jo, nikdy jsem ještě nedala tolik peněz za blbou vodu, ale v tu chvíli bych mu dala těch euro klidně i dvacet.
Vláček zahoukal, vyvalila se pára z komína a tradáááá do Žitavy.
A tak vyhlašuji hrdiny naší výpravy. Malý Toník, který ušel všechny ty kilometry (a má se zase čím chlubit). A můj drahý Pavel, kterého bolela záda, až z toho kulhal, to nevzdal a šel s námi až do Oybina, i když jsme mohli skončit už v Jonsdorfu.
Díky, hoši 🙂

Praxe v kraji meruněk

Červenec je skoro v tahu a říkám si, že jsou to podivné prázdniny. Očekávala jsem poklidné dny, zasloužené po všech těch státnicíh.
Začalo to melou na hradě, do teď z toho mám nervy na dranc. Do Srbska jsem jela s tím, že si od toho odpočinu, jenže za celý ten krásný pobyt v jiném světě jsem se nějak nemohla zbavit té své nepohody a neustále jsem byla protivná, především sama na sebe. Kvůli hradu jsem se nakonec vracela dřív (abych pak v prvních minutách v práci litovala, že jsem prostě nenapsala, že nepřijdu, že jsem ještě pryč). A cestou zpátky mi v Budapešti zmizel foťák. Už jsem proklela nového majitele a popřála mu, aby se smažil v pekle. Takže výsledkem je, že nemám ani fotečku, a to mě štve (a klidně bych na to použila ještě silnější výraz).
Tak teď vybírám foťák nový… a jsem v té vlně nabídky docela ztracená.
No, ale k tomu nejaktuálnějšímu. Přijímačky dopadly všechny dobře a všude usoudili, že mě berou. Ale protože v Plzni to bylo divný, v Praze arogantní, tak jsem se rozhodla jít do Hradce. Učitelé byli milí a spolužáci, které jsem teď potkala na praxi, k nezaplacení. A tak ještě dřív, než jsem oficiálně hradeckým studentem, mám splněný první předmět – archeologickou praxi.

Fotky jsou vyfocené mobilem.
Možná, že tento pohled už napovídá, kam jsem se na praxi vydala. Jo, říkala jsem si: „V Hradci, to budeme mít praxe někde blízko a ne na jižní Moravě.“ A ejhle – ono se jelo do Znojma na Hradiště. Ale byla jsem ráda, jela jsem na Moravu, a navíc do krásného Znojma. Po práci jsem věnovala čas zevlováním po okolí, a tak jsem (skoro vždycky při západu slunka) nasávala atmosféru. Tohle je pohled od sv. Antoníčka na Hradišti ku Znojmu.
Kostel sv. Hippolyta na Hradišti je dominantou. Je to klášterní kostel a prý je pod ním ukryta velkomoravská rotunda. Uvnitř jsou nádherné barokní fresky.
K těm západům slunce. Našla jsem si vždycky místo, a tam jsem čekala, až slunko zapadne do lesa, za kopec, za obzor, či kamkoli jinam. Zkrátka, až mi zmizí z očí. Celý týden bylo nesnesitelné horko, během dne se nebylo kde schovat, celý den to na nás pařilo. A tak bylo příjemné sledovat, že rozžhavené peklo končí a nastává tichá letní noc.
Každé ráno jsme se stavili u budky, ve které bylo ukryto nářadí a vše potřebné (nebyl tam jen mrazák, který by byl asi nejužitečnější věcí). Paradoxem je, že v tom vedru jsem měla šílenou rýmu a kašel, bylo mi blbě (tak akorát do postele) a taky mě chytla asi artróza do pravéo kolene či co… zkrátka nebyla ta praxe úplný med.
Hradiště je osídleno takřka celý pravěk a vrcholem je potom doba Velké Moravy. To, co vidíte tady je část velkomoravského pohřebiště, které se už několik sezón zkoumá. A to doslova na zahradách rodinných domů.
O pauze. Každý se snaží nacpat pod nějaký profil do stínu.
Následuje vývoj objevování mrtvoláka. Kopání pohřebiště je taková třešnička na archeologickém dortu. Praxe, to jsou obvykle „jen“ nějaké sídlištní objekty, hromada střepů, mazanice a bagr za zády. Tohle bylo eňo ňůňo kopáníčko. Takže světu představuji svojí první vykopanou a vypreparovanou mrtvolku.
Jako první se objeví lebka.
A jak se člověk zahlubuje, naráží na další části skeletu.
Práce se zásadně zpomalí a celé hodiny odstraňujete hlínu ze žeber a obratlů… pěkně až na dno hrobové jámy.
A výsledek je: už jen zdokumentovat a vyzvednout pro antropology.
Vypreparovat nebožtíka mi trvalo tři a půl dne. Měl/a také nějaké milodary. Skleněný gombík, nůž a provrtanou mušli na krku. Tak jsem potom ještě pomáhala s čím se dalo, s dokumentací, popřípadě někomu dalšímu s jiným hrobem.
V sobotu jsem jela zpátky napříč republikou, jedla u toho znojemské meruňky natrhané u cesty a těšila se na horký čaj a postel. Teď si v ní hovím a mám štěstí, že maminka vaří čajíčky a pere špinavé věci od spraše. A zároveň bych v kraji meruněk klidně zůstala ještě déle, abych měla čas ho pořádně poznat, protože vinohrady, hluboká údolí Dyje, zrající pole, meruňkové sady… to člověka přitahuje prostě samo. I když mám zakázáno říkat: „Přídu dýl.“

Přes jizerskohorské pláně

Pracovní víkend je u konce, a tak si říkám, že bych se měla vrátit v myšlenkách o týden zpět, kdy jsme zakončili běžkařskou sezónu přejezdem Jizerek.
Byla nádherná sluníčková sobota, a vlak míjel jednu podhorskou vesnici za druhou. Všude byla hotová moře sněhu a božský klid. Vystoupili jsme v Kořenově.
Z Kořenova jsme vyrazili po takové turistické cestičce, která vážně není lyžařskou magistrálou. Kromě krkolomných sjezdů jsme museli často překonávat i potůčky. (FOTO: Petr, kvalitu a rozměr fotky ovlivňuje především to, že je převzata z Facebooku)


Na to, že byla polovina března, byl sníh naprosto skvělý. Žádné klistry do extrémních podmínek. Jen ráno bylo trochu umrznuto, zvlášť cesta podél Jizery pod Bukovec. Tam to při tom dlouhém asi sedmikilometrovém stoupání podkluzovalo.

Na Jizerce už byly davy turistů všeho druhu, sotva jsme našli plácek na svačinu. Bylo k jedenácté a my už cítili naléhavou potřebu doplnit energii. Vychutnávali jsme si svačinku, sluníčko, ale i kouzelnou kulisu té mrazivé osady v srdci Jizerských hor. Pro potěšení oka jsme se rozhodli, že si kousek zajedeme a sjedeme dolů mezi domky.
Myslím, že ta grandiózní kulisa Jizerky za námi je mnohem hezčí než my… málem jsme se u toho přerazily. 😀 (FOTO: Petr, opět z Facebooku)
Promenádní cesta je dlouhá „jak týden před vejplatou“, jak říká mamka. Stoupání – klesání – stoupání – klesání… pořád dokola až na Smědavu. Tenhle úsek cesty se strašně vleče… měli jsme jet přes Jizerku dál po turistické, bylo by to rychleji uteklo. Ale což, počasí bylo pořád královské, sníh na slunku změknul a jelo to samo.
Petr byl neustále napřed, a tak když na nás čekal, bavil se tím, že nás fotil. Tohle je ona Promenádní cesta. (FOTO: Petr, opět z Facebooku)
Úmysl dát si na Smědavě posilňující polévku vzal za své v okamžiku, kdy se před námi objevila fronta až ven před chatu. Tak jsme se raději dali šíleným krpálem vzhůru kolem Smědavské hory a Jizery na Knajpu, kde stojí kiosek, ve kterém je „pan knajpák“, který vaří dobrý čaj (skoro tak dobrý jako na Hřebínku) a čepuje mimojiné i kofolu. Na čaj s kofolou jsme sice ve frontě stáli dobrých třicet pět minut, ale pak jsme jeli jako namydlený blesk, protože energie z dlouhého odpočinku, sladkého čaje a kofeinu z kofoly, se ukázala jako opravdu blahodárná.
Kolem Čihadel jsme vysvištěli na Rozmezí pod Černou horu, a pak se zaslouženě vezli až dolů do Kristiánova. Stopa tady dost umrzla, lyže se v ní kynklaly ze strany na stranu a člověk jen doufal, že nebude muset brzdit. Co čert nechtěl, bylo nutno předjíždět. Po mistrovském vysmýknuní se ze stopy už jsem zůstala ve stavu mimostopním, protože jsem to kynklání nemohla déle vydržet. Každopádně jsme šťastně dorazili až ke prastarému lesnímu hřbitovu v Kristiánově a jeli dál na Novou louku. Tady už jsem byla na hranici použitelnosti. Jet potřetí (a naposled) za sezónu na běžky a vyrazit si hned na tři desítky kilometrů (vlastně to bylo 29,02 km), jsem považovala za jistý druh bláznovství… někde mezi Kristiánovem a Novou loukou už se mi samovolně začaly třást nohy a bylo mi poněkud mdlo. Naštěstí mě to po hroznovém cukru zase na chvíli přešlo.
Na Nové louce na nás vyběhl místní bernardýn a přesto, že jsme toho měli asi všichni už plné brejle, nechtělo se nám domů. Čekalo nás už jen finále – už jen závěr do Bedřichova. Triumfální dojezd. Tak jsme nepospíchali, zcela líně jsme se ploužili (napůl to snad byl úmysl, napůl už nemohoucnost jet rychleji) nejprvě do mírného kopečka až k Buku, a potom převážně dolů na stadion do Bedřichova, kde i skoro v půl páté večer byly mraky lidí.
V cíli jsem chtěla předvést triumfální etudu o tom, jak jsme dobří. Moji radot spražila kamarádka suchým konstatováním.: „No samozřejmě, že jsme to zvládli, jinak bychom ani nejezdili.“

Vše tak mohu shrnout tím, co jsem vyslovila pod Rozmezím, když jsme se koukali na vrcholky kopců a viděli i vzdálené Krkonoše: „Nechápu, jak bez tohodle může někdo žít.“ V tu chvíli, kdy jsem se koukala do širých hor, jsem měla pocit, že mám na světě všechno, co jsem kdy chtěla.
(Celá trasa, kdyby to někoho zajímalo, je vymapována tady). A svoje fotky dodám, až je dotanu z mobilu, kterým jsem to dokumentovala. Momentálně nemůžu najít adaptér ke kartě.