Tříleťácké hry

Rozšířili jsme arzenál deskovek, ale čas zbývá vlastně jen na hry poněkud přízemnější. Cestování časem, strategie, záludné úskoky a dokonalá fantasy grafika je totiž něco, co je stále ještě mimo Ňuniho chápání. Velmi ho ale deskovky zajímají, hlavně figurky, kostky, žetony a jiné příslušenství, které rozhodně nechcete poztrácet. A tak se stalo, že jsme z šuplíků a polic vytáhli už trošku zapomenuté „primitivní“ hry.

Kdysi jsem dostala balanční věž. Pro nás je celkem jednoduché ji postavit, a tak přišla na řadu až teď. Ňunimu to dá dost práce. Navíc si zopakuje barvy. A musí se soustředit, nebýt zbrklý a promyslet, jak umístí další kostku.

Ta radost, když se podaří postavit věž ze všech kostek, je téměř nekonečná. S velkou grácií ale umí i prohrávat. Když mu věž spadne, tak se tomu směje.

Druhou hrou, která frčí, je dřevěné domino se zvířátky pana Millera. Dostali jsme ho od kamarádky k Vánocům. Geniální nápad! Respektování pravidel je v tomto případě trošku oříšek, a to proto, že některá zvířátka jsou prostě oblíbenější, než jiná. Když přijde na řadu třeba taková koza, řekne Ňuni prostě: „Kozu nemám rád, tu nechci hrát.“ A je vymalováno. Takže kozy jsou moje doména. 😀

Hrát domino je tak někdy dobrá bojovka, neboť stále neminulo „a proč?“ období. A proč má slepička to kuře? A proč má beran rohy? A proč se prasátko směje? A proč…

Někdy mám pocit, že hrát tyhle tříleťácké hry je náročnější, než zasednout k několikahodinové strategii. 😀

Fronta (Kolejka)

Tuhle hru mám v povědomí už dlouho. Když jsem totiž byla na Erasmu ve Vratislavi, dosahovala zrovna špičky své popularity a dala se koupit i na hlavním vratislavském vlakovém nádraží. Vážně. Dokonce jsem uvažovala, že ji koupím jako dárek domů. Jenže hra obsahuje poměrně dost textu na kartičkách s úkoly a polský originál by tak se mnou asi nikdo hrát nechtěl. Máme doma několik her v anglickém originále a taky se jim všichni vyhýbají obloukem.

Myšlenka téhle hry mě nadchla, neboť je sama o sobě vlastně výukovým materiálem. Polští historikové chtěli zprostředkovat všední život v komunistickém Polsku v 80. letech 20. století. Představte si, že dostanete seznam obyčejných věcí, které máte koupit. Nějaké ty potraviny, něco z drogerie, pár kousků do šatníku a do domácnosti. V centrálně plánovaném a špatně fungujícím polském hospodářství se máte na co těšit. Do fronty! A nepředbíhat!

Příprava hry není složitá, dle pravidel si herní plán připravíte pro příslušný počet hráčů. Čím víc hráčů hraje, tím víc bude k dispozici zboží. Ani pravidla nejsou nijak složitá. Každé kolo má svůj daný řád, jak postupovat najde každý hráč na své přehledové kartičce. Úkolem je být prvním z hráčů, který získá všechno zboží ze svého seznamu. Stát ve frontě můžete opravdu dlouho… ale co naděláte, když do obchodu přišel jeden jediný kus nábytku.

Hra je určena pro 2 – 5 hráčů (rozhodně je lépe hrát ve více lidech, ve 4 to byla mnohem větší zábava, než ve dvou). Spodní věková hranice je uváděna 12 let. A hrát budete asi hodinu. Ve dvou lidech spíše kratší dobu.

Všechno je dovoleno! Předbíhat, pomlouvat, kšeftovat…

Aby se vám podřilo zboží získat, musíte být na konci kola první ve frontě. Má to jeden háček – první chtějí být všichni. Máte tak k dispozici řadu pomůcek (kartiček s pokyny), které vám čekání zkrátí. Můžete tak předběhnout osobu před vámi, můžete soka vykázat na konec fronty, nebo se může stát, že pro inventuru se obchod zavře přesně ve chvíli, kdy jste konečně na řadě. Pokud máte smůlu (a že ji pravděpodobně mít budete – tahle hra vám to prostě neusnadňuje), máte ještě naději, že váš vytoužený produkt bude k sehnání na burze. Ceny tam určuje trhovec, některé dny bývá výhodnější kurz pro výměny zboží. Leč občas se tam taky tvoří fronty…

Rada pro vás:

Kartičky s úkoly vám musí vystačit na pět dní (kol), po které zkoušíte ve frontách své štěstí, proto si jejich použití vždy rozmyslete, abyste v pomyslný pátek nezůstali bez pomoci stát ve frontě úplně na konci.

Jediné, co nás mrzelo, byl špatný překlad pravidel. Některé části tam nedávaly smysl, až pohledáním na internetu jsme zjistili, že přeloženy byly jen některé odstavce, a tak se stalo, že některé části textu chybí. Sešit s pravidly totiž zároveň dává hře historický rámec a jsou v něm vysvětleny potřebné reálie.

PS.: Učitelé dějepisu, nebyla by Kolejka dobrým oživením výkladu moderních dějin? Mě tohle období nikdy nebavilo – přišlo mi to „málo historické“. Opak je ale pravdou – jsou věci, které by se zapomínat neměly… Kolejka byla přeložena do mnoha jazyků, aby pomohla pochopit, jak Polsko 80. let vypadalo. Když si odmyslím tu zábavnou zlomyslnost dřevěných figurek stojících ve frontě na herním plánu, je to docela děsivé.

Diamant

Byly jarní prázdniny. Počasí moc nenahrávalo zimním sportům (i když na horách pár centimentrů sněhu ještě připadlo), a tak jsme školou povinné i ty trošku starší puberťáky zabavovali deskovými hrami. Brácha je posedlý Bangem, dostal k narozeninám všechna rozšíření, ale abychom ta herní odpoledne trochu osvěžili, půjčili jsme si zase něco na ozkoušení. Vybírali jsme z méně náročných a svižných her, které ale byly provedením pro puberťáky dostatečně atraktivní. Volba nakonec padla na hru Diamant.

Skupina lovců pokladů se vydala do temného pralesa v naději, že narazí na něco opravdu cenného. A opravdu, po nějaké době našli vchod do podzemních tunelů jeskyně Tacora, které lákaly k probádání. Kdo ví, co za poklady se v nich může skrývat. U vchodu do podzemí si udělali tábor a den co den vyráželi na objevné výpravy do hlubin země…

Hra nás zaujala především svým povedeným zpracováním. Místo klasických figurek alá Člověče, nezlob se obsahuje dřevěné postavičky dobrodruhů. Získané drahokamy (které nejsou nahrazeny nějakými žetony, ale opravdu mají podobu diamantů) si jednotliví hráči ukládají do truhlice zvolené barvy.

Hra je určena pro 3 až 8 hráčů. Větší kolektiv si tak může zahrát dohromady, to bylo při našem výběru také důležité, neboť se u nás těch dětí sešlo více, a chtěli jsme hrát všichni spolu. Spodní věková hranice je výrobcem uváděna 8 let (dle mého to odpovídá – u nás hrály děti už 10+ a přišlo jim to „lehký“). A časová náročnost jedné hry je kolem 30 minut.

Diamanty, relikvie a pasti

Hra stojí na jednoduchém principu. Po vstupu do podzemní chodby se postupně odhaluje, co dobrodruhy čeká. Mohou získat diamanty, cenné relikvie, ale mohou se také setkat s různými nástrahami. Před každým dalším kolem se hráč rozhoduje, zda podstoupí riziko a půjde dál, nebo či dá přednost jistotě a se získanými diamanty se vrátí do tábora. O výhře či prohře rozhoduje ochota riskovat, a paní Štěstěna. Pokud při vás nestojí, a vy padnete do léčky, přicházíte o všechny získané diamanty a vracíte se do tábora s prázdnou.

Rada pro vás:

Opravdu dobře zamíchejte karty. Stalo se nám během několika prvních her, že se pořád dokola

opakoval jeden typ karet (asi neumíme míchat?) a hra pak postrádala spád.

Pět kol a dost

Jedna hra se hraje na pět kol. Právě tolik je vchodů do jeskyně Tacora. Zatímco se nám v pěti hráčích nepodařilo vyčerpat všechny karty, podařilo se nám vybrat všechny diamanty, a nastal problém, jak výhru dál počítat. Hodila se tužka a papír, zbytek jsme si zapsali.

Komentář puberťáků

Samozřejmě, že děcka nenechala na hře nit suchou. Jako první z nevýhod vidí to, že se „nedá ve hře škodit“. Tedy, že neexistuje nějaký nástroj, kterým by bylo možné druhé oloupit, vyřadit je na kolo ze hry atd. Hra by pak byla mnohem méně o náhodě. Na druhou stranu by pak byla o něco náročnější a vyžadovala by větší nároky na vytvoření vlastní taktiky.

A druhé, co nám chybělo (a souvisí to s prvním bodem), bylo to, že jednotlivé postavy dobrodruhů sice mají svá jména, ale už nemají žádné dané schopnosti, které by mohly ovlivňovat průběh hry.

Závěrem

Pokud hledáte něco nenáročného, jak na pochopení, tak časově, bude Diamant dobrou volbou. Do hry se může zapojit celá (i velká) rodina, především děti z ní budou mít radost – plnění vlastní truhličky diamanty je super nápad a v každém probudí touhu po riskování v duchu hesla „Risk je zisk!“ Pro pubertální členy hracího gangu už ale svým průběhem ztrácí atraktivitu. Alespoň naši puberťáci nutně potřebují trochu víc akce.

Zámky šíleného krále Ludvíka

Ludvík II. Bavorský z rodu Wittelsbachů se víc než politice věnoval umění. Byl velmi štědrým mecenášem skladatele Richarda Wagnera a milovníkem architektury. Většinu svého mění utopil ve stavbě pohádkových zámků Neuschwanstein, Linderhof a Herrenchiemsee, a to jsou jen ty nejznámější. Žil si vysoko nad poměry své vlastní země, a tak není divu, že se stal trnem v oku svých ministrů. Pro své podivínství a uzavřenost byl už za života považován za podivína a poté, co nařídil prodat Bavorsko a koupit novou zemi na novém kontinentu, dosáhli odpůrci toho, že byl zbaven svéprávnosti a zbaven bavorského trůnu. Krátce poté zemřel za záhadných okolostí… spáchal snad sebevraždu? Nebo ho někdo zbavil života? Či to byla jen nešťastná náhoda? (wiki)

Příběhem tohoto pozoruhodného muže se inspirovali i autoři hry Zámky šíleného krále Ludvíka. To nás nadchlo a rozhodli jsme se ji vyzkoušet. Tak jdeme na to!

Příprava hry

První, co mě zaujalo, bylo velké množství komponentů – kartiček, žetonů, mincí atd. a velikost herního plánu. Skládá se z několika částí a na fotce výše můžete vidět, že malý jídelní stůl je skoro nedostatečný. Doporučuji tedy vymezit si dost místa, neboť samotný zámek stavíte mimo herní plán a nikdy nevíte, jak moc se vám stavební mánie vymkne z rukou. 🙂

Rada pro vás:

Při hře ve třech jsme se na malý jídelní stůl opravdu nevešli, takže jsme ho pro hru ve čtyřech rozložili, ale stejně se nám stalo, že jsme do sebe při stavbě zámku „narazili“. Nejlepší je hrát na zemi.

Samotná příprava hry zabere nějaký ten čas. Zvlášť ve chvíli, kdy hru – jako my – hrajete poprvé. Chvíli trvá seznámit se s tím, co jednotlivé karty znamenají, jak se používají a jak je připravit ke hře. Příprava hry se liší podle počtu hráčů.

Výrobce hru doporučuje všem od 12 let věku. Hrát ji může člověk sám, a nebo až ve 4 lidech. Ta věková hranice mi hodně vrtala hlavou, protože hra opravdu není složitá. Poté, co jsem ji ale hrála už potřetí a stále mi dělalo potíže správně si započítat všechny body, které jsem během jednoho kola získala, jsem pochopila, že právě systém bodování je to, co určuje věkovou hranici. My jsme hráli s 16 letými puberťáky a ti to zvládli bez problémů. 🙂

Pravidla a bodování

Pravidla hry jsou jednoduchá a v každém tahu se rutinně opakují určité postupy. To, co hře ale dává spád a pointu, je několikastupňový systém bodování.

Stavba místností zámku má svá pravidla a své bodové ohodnocení. Jak se komu daří, je možné sledovat díky barevným žetonům a bodovací tabulce, která je součástí herního plánu. Výsledek je ale ovlivněn i tím, jak zámek obstojí před králem. Každou hru se totiž mění požadavky krále. Do závěrečného bodování se tak promítá nejen to, jak se hráči dařilo během hry kombinovat místnosti, ale také královské odměny a karty úkolů. Vyhrát tak vůbec nemusí ten, kterému se nejvíc dařilo během hry. Jsem toho živým důkazem!

Náhoda, taktita, realita

Kromě toho, že si stavbu svého zámku můžete naplánovat strategicky tak, aby vám to přineslo co nejvíc bodů a využili jste co nejvíc karet úkolů, pořád je tu něco, co prostě neodhadnete. Náhoda. Jednotlivé stavební prvky jsou k dispozici náhodně na základě odkrývání zamíchaných karet. A některé místnosti se vám budou hodit míň, některé víc. A některé vůbec. Taková je hra.

Hráči se pravidelně střídají v roli Mistra stavitele, který má několik pravomocí, jak zasáhnout do hry ve svůj prospěch. Během hry si hráči „vidí do karet“, jedinými utajenými prvky jsou karty úkolů. Množství peněz, rozložení místností, královské odměny… to vše je veřejné a je možné soupeřovu situaci využít pro sebe.

Rada pro vás:

Naplánovat si pár tahů dopředu a taktizovat se vyplácí vždy. Stejně jako sledovat děj na stavbě protihráčů.

Když chcete stavět luxusní a šílené zámky, musíte mít dostatek prostředků. I hra počítá s tím, že všechno něco stojí, a tak je váš úspěch založen také na hospodaření s penězi. Třeba nakupovat ve slevách může být docela fajn způsob, jak na tom svém zámku trochu ušetřit.

Zámky šílené a zábavné

Napadlo vás někdy, co vše se může ukrývat za zámeckými zdmi? Pokud jste se nad tím někdy zamýšleli, možná jste se bavili představou, jaké by to bylo, kdybyste na zámku potkali třeba vláčkovnu, kuželnu, bezednou propast, Venušinu jeskyni, nebeskou komnatu, komnatu rozjímání nebo pěstírnu žampionů. Ano, to vše můžete na svém zámku vybudovat. A bude to zábavné.

Na Zámcích je skvělé, že je každá hra jiná a přesto, že časově patří k těm delším (kolem 90 minut), stavba vás pohltí. Jednu hru dohrajete a chcete hned začít další, neboť jste ještě nestihli použít tu velkou místnost plnou poliček na boty. A co teprve, když vám protihráč „vyfouknul“ fialový salónek před nosem? No, v příští hře bude můj!

100% doporučujeme vyzkoušet

UNLOCK! Úniková dobrodružství

Velkým hitem se staly únikové hry, tzv. Escape room. Skupina lidí je zpravidla zavřena do místnosti a během časového limitu se má pomocí rébusů a nápověd dostat ven. Je to tedy hra v reálném prostředí s reálnými předměty. Pokud ale chcete něco podobného zažít v teple a pohodlí vašeho obývacího pokoje, zkuste stolní únikové hry. Právě jsme jednu vyzkoušeli, je skvělá jak pro páry, tak pro celou rodinu. 🙂

Unlock! Úniková dobrodružství

Hra je určena pro 2 až 6 hráčů. Některé z příběhů se dokonce dají řešit jen v jednom člověku. Vyžije se tedy jak vlk samotář, tak i celá rodina. Rozhodně přizvěte děti! Výrobce doporučuje spodní věkovou hranici 10 let. Rébusy často stojí hlavně na postřehu a logickém úsudku, nikoli na znalostech a děti tak rozhodně mohou být platnými členy týmu. Na hru si vyhraďte dost času. Samotný pokus o únik trvá 60 minut, ale může vám to, v závislosti na obtížnosti a vaší šikovnosti, trvat i déle (po vypršení limitu je sice konec hry, ale scénář můžete dohrát).

Než začnete hrát…

Před tím, než se budete rozhodovat, které ze 3 nabízených dobrodružství si zahrajete, je dobré, abyste si zahráli výukovou desetiminutovou hru. Naučí vás princip hry, poznáte jak fungují jednotlivé druhy karet a pochopíte na co si dávat pozor během hry. Navíc vás to příjemně nabudí na tu opravdovou hru. 🙂

Ke hře také budete potřebovat chytrý telefon nebo tablet. Před započetím hry si do svého zařízení stáhnete aplikaci, která vás celou hrou provází. Bude vám odměřovat čas, bude vám radit, bude odemykat zámky, a taky udílet trestné minuty.

A samozřejmě je důležité projít si přiložená pravidla. Jsou stručná a názorná, lehce k pochopení. Celá hra funguje dost intuitivně, takže pokud pochopíte princip pří úvodní desetiminutovce, tak vám už nic nebrání hrát. Karty (případně aplikace) vás budou sami vést.

Výběr ze tří scénářů

Hra má velkou výhodu v tom, že obsahuje tři různé scénáře, tři samostatné hry. Mají rozdílnou obtížnost, takže pokud nemáte dosud zkušenosti s hraním „únikovek“, můžete začít něčím jednodušším.

My začali hrou Písk a Páras. Odehrává se v úkrytu šíleného profesora, který chce ovládnout svět… A my mu v tom měli zabránit.

Ačkoli start byl poměrně rychlý, jak přibývalo předmětů a úkolů, naše pozornost se začala tříštit na mnoho objektů. Hráli jsme ve dvou lidech, větší kolektiv by tak mohl mít výhodu, neboť víc očí… znáte to. Náš zásadní problém byl, že jsme často přehlédli nějaké drobnosti na kartách (tzv. skryté předměty), a pak se doslova zasekli. Do cíle jsme dorazili jen asi minutu a půl před vypršením limitu, a opět jsme přehlédli jasnou nápovědu na kartě a… nestihli to. 😦 Svět byl zničen. Nikdo nestisknul to červené tlačítko!

Rada pro vás:

Opravdu velmi pozorně si každou kartu prohlédněte.

I sebemenší „blbost“, která vám na první pohled nedává smysl může být důležitá.

Po neúspěchu s první hrou jsme se rozhodli, že budeme pokračovat hrou Formule. Zůstali jsme uvězěni v laboratoři, která měla za 60 minut podlehout sebedestrukci…

Opět jsme hráli ve dvou lidech. Tentokrát jsme měli start pomalejší, neboť hned na začátku jsme byli zahlceni mnoha kartami. Ačkoli nám bylo celkem jasné, co s nimi musíme dělat, neměli jsme k nim další součástky. Najít je nám trvalo dost dlouho. Zní to neuvěřitelně, ale opět jsme se zasekli jen kvůli vlastní nepozornosti. Myslím si proto, že je opravdu lepší hrát hru ve více lidech, rozdělit si úkoly a spolupracovat v týmu. Naštěstí jsme se ale nakonec dostali dál a tentokrát vyhráli a dostali se z laboratoře ve včas. Hurá!

Rada pro vás:

Spolupracujte. Klidně si na začátku hry rozdělte úkoly

(kdo bude mít na starost balíček karet, kdo ovládání aplikace, kdo sčítání čísel atd.).

Poslední hra, Ostrov doktora Goorese, je nejtěžší, a tak jsme si ji nechali na konec. Byli jsme pozváni na ostrov miliardáře a sběratele starožitostí Goorese. Bohužel letadlo před přistáním havarovalo, a my se ocitli uprostřed ostrova plného nástrah. Dokážeme se dostat zpět domů?

Tento příběh se nedá hrát jen v jednom člověku, my jsme na něj byli opět dva, ale zde bych doporučovala rozhodně víc hráčů. Oproti předešlým dvěma hrám zde totiž přichází zvrat: v určité části hry jsou hráči rozděleni na dva týmy. Zásadní roli zde hraje komunikace. Minimum skrytých předmětů je vynahrazeno množstvím rébusů, a ne zrovna jednoduchých.

Musím se přiznat, že my to zase nestihli a došel nám čas. Záchranné letadlo odletělo a my zůstali na věku věků v ostrovní džungli. Ještě že tam je wifi, jinak bych vám nemohla napsat o téhle skvělé a zábavné hře pro celou rodinu. 🙂

Rada pro vás:

Když se zaseknete a nevíte co dál, je tu aplikace. Ta poskytuje nápovědy. A někdy i nápovědu k nápovědě.

Závěrem

Nevýhoda únikových her obecně je, že si je zahrajete jen jednou, a můžete je zase na dlouho odložit, neboť když už znáte řešení rébusů, postrádá hra své kouzlo. Na druhou stranu jich je na trhu už celkem dost, a tak můžete zažívat pořád nová a nová dobrodružství. Unlock! se mi zdá dost propracovaná se zajímavými příběhy (už jsme jednu únikovku hráli, a ta nás příliš nezaujala – příběh byl tak nějak předvídatelný). Do děje vstupují vtipné momenty a epizodní postavy. A někdy nevíte, co tím chtěl básník říct a opravdu musíte přemýšlet.

A jak se hra Unlock! hrála vám?