Zelený balkón část třetí

S velkou slávou jsme již sklidili asi 10 kusů jahod. Taková banalita, ale neumíte si představit tu batolecí euforii. Malý vběhne na balkon a křičí: „Mňaminka!“ Každý den tak musíme zkontrolovat, zda se v truhlíku zase něco nečervená. Tím ale končí zahradnické sklony mého syna. Koneckonců si to zařídil fakt doře: maminka zalévá, hlídá, piplá a miláček žere. Rodičovská etuda jako vyšitá.
Jahodám se tedy daří. Měly by to být převislé rostliny, ale zatím ještě nikam nevisí. Rostou však jako divé, jsou moc pěkné s velkými listy. Ačkoli do zimy daleko, začalo mi docházet, že jahodníky bude nutno někde zazimovat. No, nutno přiznat, že tohle jsem nedomyslela… nemám tušení, kam je na zimu uklidím.
Hráškům se daří o něco méně. Rostliny začaly od spodu žloutnout a schnout, ale určitě to není tím, že by měly nedostatek vody. Zkontrolovala jsem truhlíky, zda nenajdu nějaké škůdce, ale nic. Vše se zdá v pořádku. Když ale začaly kvést, tak jsem si řekla, že snad ty kytky vědí, co dělají. Ranější (odrůda norli) bíle kvetoucí jsou již odkvetlé a mají minilusky (už byly málem očesány s kříkem „Jé, mňaminka!“). Pozdní stále kvetou (odrůda golden sweet). Krásnými fialovými květy. Snad tedy budeme i sklízet a to prosychání není fatální. Osobně si myslím, že je to tím, že v truhlíku nemají dost prostoru pro kořenový systém.
Rajčata zatím rostou a nabírají sílu. V polovině května jsem je přesadila do truhlíků a dala jen ven, ať se tam zabydlí. Chvilku jsem měla obavy, spodní řada listů jim úplně uschla, ale teď rostou jako divá. Těšíme se na minirajčátka – mají být jen 1 – 3 cm velká!
Doufám, že leccos sklízíte i vy. A že vám to všechno roste!

Enviromentální žal

„Je snadné se spokojit s tím, že bychom měli začít u sebe a zajistit našim dětem zářnou budoucnost tím, že si budeme pěstovat svou mrkev a třídit odpad. Nebo se smířit s tím, že já zkrátka nejsem typ na demonstrace, že je to takové moc ukřičené, hlasité a trochu výstřední. Nebo si říct, že je moc zima, moc horko, prší, svítí slunko… nebo že jsem jen jeden člověk a sám o sobě toho moc nezměním.
Skutečnost je ale taková, že mrkev a tříděný odpad (jakkoli je obojí fajn) klimatickou změnu nezpomalí.
Výrazná změna na politické úrovni, výrazně lepší péče o krajinu a biodiverzitu, ukončení využívání fosilních paliv, přechod na obnovitelné zdroje… to udělat můžou. Nebude to jistě snadné ani pohodlné.
Ale komu kdy svědčilo pohodlí?“
Na úvod jsem si půjčila citát jedné známé (zde odkaz), která spolu s dalšími známými a přáteli organizují libereckou rodičovskou klimatickou demonstraci. Na kterou půjdu. Půjdu. Půjdu. Půjdu… Naprosto šílené, špatně je mi z toho už teď. Mám v sobě přesně to, co je popsáno nahoře. Je to ukřičené, výstřední, pro nějaké radikály, zkrátka NE pro mě. Navíc ten dav! Bude porušovat mou osobní zónu! (Brrrr! Nenávidím to, chytá se mě panika, když nemám dost prostoru!) Přesto jsem pevně rozhodnutá tam jít.
Ptám se tak sebe sama, co mě dostalo do bodu se obléknout a jít tam do toho davu. Pomalu se plížící můj osobní enviromentální žal, který obcházel kolem mnoho let. Můj vztah k přírodě se generuje už hodně dlouho, od dětství. Největší „ekomimoň“ jsem byla na gymnáziu, kdy jsem se celé víkendy potulovala po Jizerských horách, sázela stromy, sbírala odpadky, opravovala naučné stezky, pomáhala při údržbě rezervací atd. Byla to doba, kdy jsem chodila do oddílu Českého svazu ochránců přírody a nutno dodat, že ty víkendy byly z těch nejhezčích v mém životě. Dalo mi to strašně moc. Naučila jsem se toho tolik, kolik bych se nikdy v žádných hodinách biologie nedozvěděla.
Pole na mnoha místech přerušené stromořadím, lesíkem, křovinami. Více než dobrým hospodářem je to zde dáno morfologií terénu. Ve svazích se nachází roztroušené břidlicové skalky, staré lomy a pískovny. Nedaleko je také drobná vodoteč, jen málo regulovaná. Teče v malém, ale poměrně hlubokém údolíčku, jehož prudké svahy brání jakékoli technice proměnit ho v poušť. Je tam vlhko, zeleno, chladno. Bohužel si tam občas někdo z nedaleké vsi vyveze stavební suť…
Tu svoji náklonnost k eko-bio žití jsem ale vždy brala jako něco osobního. Zkrátka jako takovou malou soukromou bitvu za něco „vyššího“. Jenže za celá ta léta se nic nezměnilo. Chvilku někdo kalil vodu, dělal vlny, pak zase nic. Jenže… Valí se na nás ze všech stran, že máme jako lidstvo docela problém. Říkáme mu Klimatická změna. Ale já bych mu možná spíš říkala Rozmařilost. Zkrátka to, jak hospodaříme s přírodními zdroji nás dostalo až sem. V poslední době se všude objevují rozhovory s hydrology, ekology, klimatology a různými dalšími odborníky. Všichni mluví jasně a shodují se v tom, že je potřeba se zastavit, hodně zhluboka se nadechnout a udělat změny. Nemůžeme o těch lidech už říct, že jsou to nějací ekologičtí aktivisté, že jsou hloupé stádo, nevzdělaný dav. Jsou to odborníci s praxí, se vzděláním a rozhledem. Cítím smutek z toho, že naše vláda zatím nenabídla žádné řešení, které by vedlo k zastavení dlouhodobé devastace krajiny a ke zmírnění dopadů klimatických změn. Zatím jen ucpává pusu návrhy, které mají zalátat nejhorší projevy. Ale hasit požár, do kterého z druhé strany pořád někdo přikládá, to není úplně ono.
A když se podíváte pod ty články, tak všichni v diskuzích křičí: „Ano! Udělejte změnu. Zakažte to! Změňte to!“ Jenže je to přesně tak, že všichni chtějí změnu a nikdo se nechce změnit. Těžko můžeme chtít po někom změnu a sami trvat na svém. I proto jsem se rozhodla překonat své obavy z demonstrací, i proto jsem se rozhodla překročit hranici své komfortní zóny a jít do toho.
Pár let zpátky. Polní poušť jihomoravská. Prach. Vedro. Žízeň.
Studenti, kteří s tím začali, jsou pod velkým společenským tlakem. Mnozí jim píšou vzkazy typu, že se mají učit a ne dělat venku bordel. Že mají raději sbírat odpadky po lese, než vyřvávat po ulicích. Dokonce i mnozí učitelé se jim vysmívají. Musím se ptát, jestli ty naše problémy nezačínají už tady: nejsme ochotni respektovat ostatní, diskutovat s nimi, přijmout svoje vlastní chyby, pomoci, podpořit, zasáhnout ve prospěch, když nejde o ten náš. Možná jsme v nějaké letargii zmámení heslem, že jednotlivec nic nezmění. Změní. Může změnit sebe. A bezprostřední okolí ve kterém žije. Může to říct ostatním, a ti zase ostatním. Za mě je důležitý postoj jednotlivce, neboť z jednotlivců se skládá společnost. Možná právě „ty děti“ tohle všechno vědí. Mají ještě tu energii, odvahu a víru v budoucnost. Já jsem v tomhle s nimi na jedné lodi. Kdybych měla věřit, že je stejně všechno jedno, protože… nemohla bych dělat nic a nemohla bych mít nic ze života. A i proto jsem se rozhodla své obavy překonat a vyrazit. Aby „ta děcka“ věděla, že v tom nejsou sami.
Z dnešní přípravy…
PS.: Pro mě je to téma hodně emocionální, až děsivě těžké bylo napsat něco, co dává (doufám) trochu smysl. Úvaha vedla tolika směry! Mé „zelené“ já je teď hodně našponované a hodně bolavé
Děkuji s pokorou všem, kteří nejsou lhostejní.

Zelený balkón část druhá

Jaro pokročilo a země se zbláznila radostí ze slunce a všechno roste, pučí, kvete, voní, bzučí. Balkón už není tak osiřelý.
Zatím nejšílenější část pěstovací mise byla ta, která zahrnovala návštěvu hobbymarketu se zahradnickým oddělením. Vzala jsem si krosnu a vyrazila.
Jestli si právě představujete člověka s obřím batohem, který se snaží najít ten správný vchod do marketu, představujete si správně. Co se ale tomu člověku s batohem přihodí dál, to už je docela nepředstavitelné. Já totiž tyhle hyper super markety fakt nenávidím, toužím vždy jen po tom rychle zmizet. Takže jsem nervózní už 100 metrů před vchodem. A protože absolutně netuším, co kde mají, nezbývá mi, než si to projít pěkně všechno… postupně. Sekačky. Rýče a lopaty. Kolečka. Chemické mňamky pro obří úrodu. Citrusy. Orchideje. Bonsaje. Trpaslíci do zahrádky. Samozřejmě, že pytel zahradnické hlíny byl až úplně na konci. Tak jo. Substrát pro růže. Pro tůje. Pro trávníky. Pro jahodníky. Pro papriky a rajčata. Sušený hnůj. Sušený slepičinec. Uáááá! Pro smilování, chci jenom hlínu! Jenom hlínu! A pak jsem to konečně našla. Pytel obyčejné zeminy pro všechno, vhodné pro ekologické pěstování. Naložím pytel, pak ještě nějaké drobnosti. A rychle pryč.
Pak nastal ten skutečný problém. Můj batoh má 50 litrů. Můj právě zakoupený pytel se zeminou 55 litrů. K tomu ještě ty „drobnosti“…
Doma jsem – ano, nějak jsem se dostala domů i s celým nákupem – vysela jsem semínka a měla s nimi vážnou rozmluvu na téma „Běda vám, jestli nevyklíčíte“. Vyklíčila.
K výsevu jsem použila, co bylo zrovna doma k dispozici.
Na rajčata platíčko od vajec. Na hrachy roličky od toaleťáku.
Mají se čile k světu. Hrášky jsem už ubytovala venku, jsou to mrazuvzdorné odrůdy a na panelákovém balkoně jim už nic nehrozí. Vyhřátými byty jsou chráněni proti aprílovým rozmarům počasí. Po asi 14 dnech jsem nainstalovala i provázky, aby se rostlinky měly za co uchytit. Rostou před očima! Předpěstovávat se nemusí a dají se sít rovnou do záhonu, já však v našich podmínkách předpěstovala rostlinky doma a hned, jak vylezly ze země a vytvořily si kořínky, jsem je přemístila na koncové stanoviště.
Měla jsem trošku obavy, zda hrachům to přesazení neublíží. Ale dopadlo to bezvadně.
Po 14 dnech jsem přidala ještě oporu, aby se rostlinky měly čeho chytit.
Jen doufám, že se nebudou šplhat až k sousedům. 😀
Rajčata jsou samozřejmě trošku pomalejší a je s nimi větší piplačka. Zpočátku jsem je přikrývala igelitem, aby se v půdě držela vlhkost, ale jakmile semínka vyklíčila, dala jsem je k oknu na světlo a nechala je růst. Jen musím pečlivě kontrolovat, zda mají dost vláhy, ty papírové obaly na vejce rychle vyschnou. Snad jsem ale dostatečně svědomitá, rostou a začínají se klubat první pravé lístky.
Když je venku sluníčko a teplo, dávám je přes den na parapet na balkón, aby se otužila.
Jen nesmím zapomenout je na noc zase uklidit. Ven půjdou až v půlce května.
ÚKOL NA MĚSÍC DUBEN: Sehnat vhodné sazenice převislých jahod
Je to trošku záhada. Sazenice z marketu jsem nechtěla, jednat tam není nikde nic o tom, pro jaká stanoviště jsou dané sazeničky vhodné, zda budou převislé, či ne, a bych raději něco místního. V sousedním Jablonci prý bývá zahrádkářský trh, tak tam nejspíš zajedu a třeba budu mít štěstí. Či se mi snad podaří najít nějaké místní zahradnictví.
Podařilo se mi teď také sehnat nádobu na vodu, tak mohu začít střádat různě použitou, ale nezávadnou vodu z domácnosti. Zatím to ještě není nijak moc potřeba, ale když jsem teď narazila na fotky z konce dubna, na kterých jsme byli v letním oblečení, tak na sebe jistě větší spotřeba nedá dlouho čekat.
Rostlinám, půdě a radosti z pěstování zdar!

Zelený balkón část první

Jako dítě jsem měla takovou mírotvornou myšlenku, a sice, že by vedení města mělo všem rozdat truhlíky se zeminou a všichni by pak pěstovali krásné převislé muškáty. Město by pak bylo barevné a veselé, a veselí by byli i lidé. Od malička mám kladný vztah k rostlinám všeho druhu. Měla jsem v pokoji své vlastní rostlinky, starala jsem se o ně a dávala jim jména. Skoro jako panenky. Dokonce jsem si s nimi i povídala. U domu, kde jsme bydleli, bývala i malá zahrada. V centru města to bylo něco úžasného. Měla jsem tam i vlastní malý záhonek. Jednoho dne se však majitel domu rozhodl, že zahradu promění v asfaltové parkoviště. Tenkrát jsem to oplakala. Dost možná bych to oplakala i dnes.
Z nostalgických a výchovných důvodů jsem se rozhodla, že letos si trošku oživíme balkón. Důvody nostalgické jsem již popsala v úvodu, no a ty výchovné… opravdu bych nechtěla, aby si můj syn myslel, že jídlo roste v supermarketu. A opravdu bych chtěla, aby mu přišlo přirozené, jak to v přírodě funguje. Jedině tak totiž může mít přírodu rád, když ví, jak funguje.
Naše malé batole začíná být chytré jako rádio a všechno kolem sebe potřebuje poznat. Detailně. Když jsem nedávno pekla chleba, uždibovalo kousky (děsně mu to chutnalo) a když jsem bochník zavřela do trouby, nastal řev raněného tygra. V překladu by to mohlo zní asi takhle: „Mááááámíííííí! Proč jsi mi to sebrala? Proč jsi to zavřela do tý trouby? A kdy to konečně vyndáš a kdy to budu moct sníst. Mááááámíííí!“ Takže jsme si sedli před troubu, koukali na pomalu vzdouvající se chleba a čekali, až se upeče. Naštěstí ho za chvilku začal trápit nějaký nový problém, a tak odběhl něco kutit do pokoje. Ufff… chleba se bude péct dlouho, jsem ráda, že ten čas nemusím trávit čučením do trouby.
Takže myšlenkově bych to měla zvládnuté, motivaci taky mám, a teď ta PRAKTICKÁ STRÁNKA VĚCI…
Vymyslet co budeme na balkóně pěstovat nebylo tak těžké. Máme jediný požadavek: musí se to dát sníst. Ačkoli se mi líbí záplava barevných květin, mnohem raději mám, když jsou věci krásné také praktické. Takže jsem se rozhodla, že balkon oživíme hráškem (bude krásně fialově kvést) a malými rajčátky. Ráda bych přidala ještě nějaké jahody. A to by asi stačilo. Balkónek není nafukovací a já se nechci přecenit.
Takže ZELENÝ BALKÓN – ÚKOL NA MĚSÍC BŘEZEN: Vysét semínka rajčat a hrachu.
Rozhodla jsem se zkusit to od semínka. Vesměs se všichni shodují, že je to lepší, že jsou rostlinky zvyklé na jedno prostředí, nejsou vystaveny stresu z přesunu a změny. A taky vím, co a jak si zasadím. Ve výběru semínek jsem měla jasno, už delší čas sleduji počin s názvem Permasemínka a velmi mě nadchnul. Tak jsem se rozhodla jejich produkci ozkoušet a zároveň je tím podpořit. No, uvidíme.
Začetla jsem se také do knihy Kompletní návod k vytvoření EKOZAHRADY a rodového statku o permakulturním zahradničení, kde je i kapitola o balkónech a terasách (knihu napsal pan Svoboda, jeho web naleznete zde: http://www.ekozahrady.com). To jsem (ne)měla dělat. Došlo mi, že to fakt není jen tak. Že v mém plánu chybí bambilion věcí, a ta zcela zásadní je VODA. Příčí se mi zalévat pitnou vodou z kohoutku (která by navíc měla nějakou dobu stát, takže je nutné ji mít připravenou dopředu). V létě na balkóně také bydlí malý bazének, vloni jsem vodu vylévala, což mi rvalo srdce, protože byla vlastně čistá, takže letos poslouží nejen batoleti, ale i rostlinám. Nicméně to je taková nárazovka a chce to mít vymyšleno, jak budu zalévat. Takže úkol by měl znít asi spíš takto: Vyřešit svod dešťové vody do nějaké nádoby. Už vím, o čem bude pokračování o našem pěstitelském balkónovém pokusu…
Pěstitelství zdar!

SWAPujeme

Není to dlouho, kdy u nás byla založena swaperská skupina. Moc mě tenhle systém nadchnul! Je ekonomický a ekologický, pokud tedy pochopíte podstatu a držíte se pravidel (což je bohužel u některých lidí problém). Protože jsem se již několikrát ocitla v argumentační palbě poté, kdy jsem se zapojila do debaty o tom, jak by měl swap vypadat, rozhodla jsem se to důkladně prozkoumat.
SWAP, jak ho vidím já…
Aniž bych to tedy zkoumala do hloubky, tak pro mě swap znamená vyměnit nějakou nepotřebnou, ale funkční a zachovalou věc, či přebytky z domácí výroby/pěstování za jinou pro někoho nepotřebnou věc či přebytky. Nejde při tom až tak o peněžní hodnotu věcí, jde spíše o hodnotu využitelnosti, nebo jak bych to nazvala. Například přečetla jsem si knihu, která mě nezaujala natolik, abych si ji nechala. Kniha stála 300 Kč. Nabídnu ji tedy k výměně. Někomu se trefím do vkusu, je to jeho oblíbený autor, knihu chce. A nabídne mi za to 10 domácích vajíček, které mají hodnotu třeba 50 Kč. Cenově je to nepoměr, ale obě strany jsou spokojené, neboť získaly něco, co využijí. Samozřejmě, chci-li směnit například již nepoužívaný spotřebič, určitě budu vyhledávat směnu v odpovídající (vyšší) hodnotě.
Tedy: věc nevyhodím, nemusím kupovat novou, neplýtvám penězi a zdroji. Ekonomické a ekologické.
Pojďme se tedy podívat, jak to je. Možná budete svědky mého velkého omylu.
SWAP jako slovo
SWAP není zkratka, jak jsem se někde dočetla. Je to anglické slovo překládané jako měnit (něco za něco) či směna (něčeho za něco). Pro úplné pochopení uvádějí slovníky příklady:
* We swapped phone numbers. – Vyměnili jsme si telefonní čísla.
* Let’s do a swap! – doslova Udělejme výměnu!
A nečte se „svap“, jak všichni běžně říkají, ale „svop“.
Jak chápou SWAPování ostatní
Když jsem si to celé progooglovala, našla jsem množství článků o různých swapovacích akcích po celé republice. Například v Chrudimi lidé donesli oblečení a mohli si zase nějaké odnést (zdroj). O větších a pravidelně konaných akcích jsem našla článek i na jednom místním blogu. Takové akce začala naše regionální skupina pořádat také. Říkáme jim FREE SWAP a jde o to, že každý může věci na určité místo donést a odnést si zase něco jiného. To, co zbyde pak jde na charitu. A bývá to moc příjemně strávený čas.
Zjistila jsem také, že někdo realizuje swap tak, že si vyměňuje tajemné balíčky o předem určené hodnotě, ale nikdy neví, co přesně dostane (příklad zde). Myslím, že je to zajímavé zpestření toho běžného obchodního swapu, který ve skupině probíhá. Sama jsem jednou měnila hodiny za „něco pro syna“ a malý dostal 3 bezva autíčka. Takže si myslím, že pokud měníte něco, u čeho nelpíte na hodnotě protikusu, je super nechat se trošku překvapit.
Kromě běžné výměny v různých regionálních, ale i celosvětových skupinách (ať už měníte konkrétní kus za konkrétní kus, nebo tajemný balíček za tajemný balíček), se pořádají i SWAPY NA ŽIVO. Aneb výměna se domlouvá ihned na místě. O tom, jak vypadal liberecký swap na živo, napsal Český rozhlas. Podle mě pěkně vystihli podstatu celé této záležitosti.
Existuje tedy ten „správný“ swap?
Co se mi ale nepodařilo vygooglit, je definice swapu. Jak by měl tedy vypadat takový „správný“ swap, opravdu nevím. A nezbývá, než uznat všem mým oponentům v debatě, že pravda je vlastně na obou stranách.
A o co v tom mém sporu jde? Jde o to, že jsou lidé, kteří si doslova nadiktují nákupní seznam toho, co za svou věc chtějí. Inzerát pak může vypadat například takto: „Vyměním bavlněné povlečení na jednolůžko s motivem růží za 2 kusy krabiček vytahovacích kapesníčků z Lidlu.“ Ačkoli jsem tedy důvod, proč to někomu vytýkat, nenašla, pořád s tímto pojetím swapu nesouzním. Protože ale nejsem jediná, komu úplně nevyhovuje tahle hybridní forma výměny (starou věc někdo požaduje vyměnit za zcela novou), tak kamarádka založila novou mikroskupinu, která funguje na principu, který jsem popsala hned v úvodu. A je to fajn.
SWAP pro radost a z potřeby
Mám za sebou už poměrně dost výměn. Zpravidla to byly věci, které nepotřebuji, ale které se mi líbí. Například za biočesnek, jehož mi doma stále přebývá, neboť jsem se zásobila až moc megalomansky, jsem vyměnila lněné šaty na ramínka. Chacha, vyfoukla jsem je kamarádce! (No vážně, swap může být i takové drama!) Za plyšáka z Billy jsem vyměnila parádní magnetickou skládačku s dopravními prostředky. Za nevyužitý kapsář do školky jsem dostala výborné domácí nakládané okurky. Za zbytky látek domácí mýdlo a džem.
Kromě toho, že si vlastně děláte radost, může přijít tento výměnný obchod na řadu ve chvíli, kdy vám doma nečekaně přestane něco fungovat. Nám se těsně před Vánoci rozbila hubice k vysavači. Poptala jsem se ve skupině a povedlo se! Za tašku vlašáků máme staronovou hubici k vysavači.
Přeji vám (i sobě) mnoho krásných výměn!