Tříleťácké hry

Rozšířili jsme arzenál deskovek, ale čas zbývá vlastně jen na hry poněkud přízemnější. Cestování časem, strategie, záludné úskoky a dokonalá fantasy grafika je totiž něco, co je stále ještě mimo Ňuniho chápání. Velmi ho ale deskovky zajímají, hlavně figurky, kostky, žetony a jiné příslušenství, které rozhodně nechcete poztrácet. A tak se stalo, že jsme z šuplíků a polic vytáhli už trošku zapomenuté „primitivní“ hry.

Kdysi jsem dostala balanční věž. Pro nás je celkem jednoduché ji postavit, a tak přišla na řadu až teď. Ňunimu to dá dost práce. Navíc si zopakuje barvy. A musí se soustředit, nebýt zbrklý a promyslet, jak umístí další kostku.

Ta radost, když se podaří postavit věž ze všech kostek, je téměř nekonečná. S velkou grácií ale umí i prohrávat. Když mu věž spadne, tak se tomu směje.

Druhou hrou, která frčí, je dřevěné domino se zvířátky pana Millera. Dostali jsme ho od kamarádky k Vánocům. Geniální nápad! Respektování pravidel je v tomto případě trošku oříšek, a to proto, že některá zvířátka jsou prostě oblíbenější, než jiná. Když přijde na řadu třeba taková koza, řekne Ňuni prostě: „Kozu nemám rád, tu nechci hrát.“ A je vymalováno. Takže kozy jsou moje doména. 😀

Hrát domino je tak někdy dobrá bojovka, neboť stále neminulo „a proč?“ období. A proč má slepička to kuře? A proč má beran rohy? A proč se prasátko směje? A proč…

Někdy mám pocit, že hrát tyhle tříleťácké hry je náročnější, než zasednout k několikahodinové strategii. 😀

O rok víc!

Hoj! Právě teď ze završil druhý bláznivý rok s mládětem.
Jako někdy si říkám, že bych byla raději želva – ať se to narodí a postará se o sebe samo.

Ale na druhou stranu bych přišla o spoustu bezva věcí, například o kopance, škrábance,
tahance za vlasy, ošmatlávačku, o chvilkové ohluchnutí,
a pak taky o pusinky, ňuňání, muchlání, smích a taky o bezkonkurenční „Mami, kde seš?“
TADY JSEM! A budu navždy!

Tak a teď jsem na měkko a můžete gratulovat. 😀
Musela jsem se smát, když jsem si přečetla článek k prvním Ňuniho narozeninám. Tolik se toho za jeden jediný rok událo! Tolik se toho změnilo!
Jestli mě něco nepřestává fascinovat tak to, jak rychle se děti učí a jak si dávají věci do podivuhodných souvislostí. Jestli jsem si vloni povzechla, jak mi ten čas protekl mezi prsty, musím říct, že tentokrát to neproteklo, ale jen ovanulo. Dítě se postaví na nohy a uteče větru, dešti, i času. Fakt, vůbec nechápu, jak se z pondělí stane pátek.
V lese se někdy najdou věci!

S BATOLETEM V A NA ZÁDECH
Jo, tak si vždycky říkám, že zlaté byly časy, kdy jsem ho naložila do šátku a šlo se. Teď už musí panáček jít sám a samozřejmě nikdy ne tím správným směrem. A už vůbec ne po cestě.
Okouzlení chůzí ho však už přešlo, a tak mě po pár metrech chytí za nohy a kříčí: „NOSIT! KOŇO!“ Znáte koňo? Vážně nechápu, co na tom ty děti mají… však z toho jen bolí ramena a jsou z toho vyrvané vlasy…
Má to jednu výhodu – kadeřníka v ceně chovu batolete.
Ale venku je prostě nejlíp! Naše výlety jsou většinou krátké, ale intenzivní. Brouci, voda, tráva, válení, svačinky, … Hlavně pohoda. Někdy se stane, že nedojdeme tam, kam jsme chtěli, ale nakonec stejně platí, že cesta je cíl a všechno, co zažijeme se prostě počítá. Máme štěstí, že jsme potkali pár stejně naladěných rodin, a tak to všechno můžeme sdílet. Smečka chlapečků je někdy opravdu zážitek sám o sobě.
Někdy musím být multifunkční a multinosná. Akce „Ukliďme Jizerky 2019“.
Batole na zádech, batoh na břiše a pytel na opadky v ruce.
Neptejte se mě, kolik to ohromady vážilo. 😀
BATOLECÍ DOVEDNOSTI
Jen pro pořádek. Chodí, běhá, jezdí na odrážedle, plazí se, kope do míče, hází míčem, staví bábovky a kope díry lopatkou. Postaví dílky stavebnic do sebe (Lego je nejvíc!).
Taky brebentí. Mluví úžasnou batoletštinou. Má postřeh a bezvadně se učí od svého okolí. I tu mluvu – jednou jsem se ho zeptala, zda počká s tátou, nebo půjde se mnou. Od té doby říká „semou“ (místo s tebou) a ukazuje na sebe. Takže vlastně všude chodím já s ním, a ne on se mnou. Taky odpovídá ve třetí osobě, což je vůbec komické. „Máš boty?“ odpoví „Nemáš!“ „Kakal jsi?“ „Nemáš boba!“ (Asi chápete, co je to bob. :-D) Tak jsem ráda, že vždy vím, na čem jsem.
Tuhle magnetickou skládačku jsme vyswapovali. Za plyšáka, kterého jsme dostali v obchodě
za věrnostní body. Plyšák by skončil v koutě, tohle je úžasná hračka! Jen má jednu malou
vadu – není už kompletní. To nám nepřipadalo důležité, ale batolecí svět má přísný ordung, a tak
neustále vysvětlujeme, že další kolo už prostě není.
Samozřejmě jsou v hledáčku všech nezávislých i závislých pozorovatelů dovednosti úplně jiné: NOČNÍK. Nějak mi nepřijde důležité v kolika letech se kdo naučil chodit na nočník, ale evidentně je to velmi důležité společenské téma. No, takže: nočník je zlo! Řev. Okamžitě ho vezme a uklidí zpátky pod přebalovák. Rád ale nosí „tenky“ – trenky. Takže doma chodí hrdě v trenkách, že je do pěti minut počůrá, mu je samozřejmě úplně jedno. Takže se mám – peru plínky a peru trenky.
Trenky, trenky, trenky, trenky, mikina, bez bot bos!
Tak mám někdy pocit, že lidi z kapely Pískomil se vrací u nás někdy byli na návštěvě. 😀
Co dodat. Myslím, že pomalu vyrůstá z našeho malého bytu, neboť když je malý doma, tak se prostě nudí. Takže musíme ven. Kdykoli. Je to někdy fakt vyčerpávající a někdy je to fakt až na dřeň. Ale sumasumárum: kdy v životě si člověk uvědomí tu radost ze života, tu bezstarosnost a krásu? Umí to jen děti. A jsem jim za to vděčná.
Pomalu se chystáme na baltskou výpravu a pomalu sklízíme z balkónu. Taky pořád hrajeme deskovky, tolik toho zase blogu dlužím! No nic, asi to prostě lepší nebude, nějak je ten chov batolat náročnější, než jsem si představovala.
Krásné pozdní jaro a začátek léta, běžte ven a užívejte si to! Je tolik věcí, které stojí za to vidět.

Psí podobenství

Že jsme národ pejskařů, to je známá věc. Nikdy jsem psa neměla, a v blízké době ani neplánuji jeho pořízení, ačkoli jsme jako děti po psovi toužily. Naštěstí naši moudří rodičové se nenechali zvyklat, a tak zůstalo u kočky a několika generací křečků.
Poslední dobou si pejskařů ze sousedství velmi všímám. Není to ani tak můj úmysl, spíš se zvláštním způsobem kříží naše cesty. Oni i já totiž chodíme venčit. Oni i já používáme stejné povely. Oni i já trpíme samomluvou zdánlivě směřující k venčenému tvorovi.
Tak například zcela pravidelně na vycházce s naším batoletem potkávám starší paní, jež má na vodítku postaršího psa zvláštního vzhledu. A tento pes se pokaždé, když potká jiného psa děsně rozzuří. Smýká sebou na vodítku tak, že riskuje udušení a zuřivě štěká. Panička mu trpělivě stále dokola vysvětluje: „Když budeš takhle zlobit, nepůjdeme za paní Alenkou.“ „No tak, to se nedělá, přestaň už vyvádět.“ A když to nepomáhá, přijde na řadu zoufalé: „Ticho!“ a „Přestaň!“. Pak se pes zcela vyčerpá a chrčivě jde poslušně dál.
Přesně v tomto okamžiku se mi vybaví poslední dobou přibývající vzteklé batolecí scény. Nejdřív trpělivé vysvětlování, poté pokus o úplatek a nakonec už jen rezignace. Troufám si však říct, že oproti paničce toho prazvláštně chlupatého stvoření mám jednu velkou výhodu. Moje batole z toho (doufám) ještě vyroste.
Náš dům také obchází starý pán s velkým labradorem. Je to Pes s velkým P. Někdy mám pocit, že on je páníčkem svého páníčka. Shrbený, pomalu jdoucí pán neustále promlouvá ke svému Psovi a jeho Pes ho neustále ignoruje. „Beníku, dnes musíme zajít zalít petunky.“ Psa petunky vůbec nezajímají. Vlastně to vypadá, že ho nezajímá vůbec nic. Jen odpadky u popelnic.
Asi takhle nějak vypadají i naše procházky. „Co dneska budeme vařit?“ A ihned si zase odpovím. „Tak třeba špagety, to máš rád.“ A místo odpovědi se venčené dítě začne hrabat v zemi a obracet tam podivné poklady.
Potkáváme i velmi seriózně vypadajícího pána ve středních letech. Elegantní černý kabát, tmavé kalhoty, polobotky, károvaná šála. V ruce vodítko. A neviditelný pes jménem (asi) Hajzlík smradlavej. Tento psík nám byl dlouho velkou záhadou, neboť jsme vždy potkávali jen zmateně pokřikujícího páníčka. „K noze, ty zmetku!“ „Slyšíš?“Ty hajzlíku smradlavej, pojď sem, hned! Slyšíš mě?“ Spásou v této situaci je náš syn. On totiž vidí i kosa na stromě na vzdálenost, kde mi jen matně tušíme, že by tam ten strom mohl být. A tak se vždy ozve: „Haf! Tam!“ Ještě nikdy mu ale pán za nalezení psa nepoděkoval.
Ostatně i mně se občas stane, že při venčení ztratím batole z dohledu. Mám však oproti všem páníčkům tu výhodu, že své batolátko najdu za nejbližším stromem, nebo v nejbližším křoví, neboť si mě velmi pečlivě hlídá. Když se tak někde zapovídám a najedou dítě nevidím už ani svým vysoce vyvinutým periferním viděním, vždy jen lakonicky konstatuji, že nemám dítě. A aby okolí bylo jasné, že se ho nechci zbavit, tak zpravidla ještě přidám zvolání: „Ňuni, kde jsi? Pojď za mnou!“ A Ňuni se vyvalí odněkud s hláškou typu: „Máma. Ee-ee.“ Nechci nikdy vědět, jaké přesně ee-ee, bylo právě na pořadu dne.
A tak se mi zdá, že svět páníčků a rodičů malých dětí je prazvláštně propojen. Alespoň co se vycházek týče.
Přejeme vám krásné zážitky s vašimi psími i dětskými přáteli.

Já, Ňuni

Když batole začne zjišťovat, že je samostatná entita a že bezpečí máminy náruče je vlastně děsně zbytečné, je to fičák! A když začně batole samo sebe pojmenovávat, je to sranda!
K napsání následujících řádků mě inspirovala dnešní scéna na autobusovém nádraží, po které minimálně týden nesmím vylézt z domu, neboť už celé sídliště ví, co se – ZARUČENĚ – stalo. Určitě i paní pokladní v Bille na mě bude vrhat záhadné pohledy.
A na jeviště přichází Ňuni
Velmi nás těší, že se synovi neustále rozšiřuje slovní zásoba.
Už delší dobu při mnoha příležitostech říká „ňuni“. Co to sakra znamená? Většinu slov, které zná, vyslovuje zřetelně a je mu dobře rozumět. Občas tedy nezasvěcené osoby překvapí, že na konec slov připojuje písmenko K (jak na to přišel, netuším, asi se mu líbí, jak to zní a – to spíš – že se tomu smějeme). Takže někdy místo „auto“ říká „autik“, místo „papat“ „papak“, místo „ťapi“ „ťapik“, a tak dále. Někdy své K dovede k dokonalosti:
Sedí nahaté batole na přebalovacím stolečku. Čeká, až bude napuštěná voda. Kouká kolem a najednou prohlásí: „Pindik cákyk.“ Jsem ráda, že je to čistotné dítě…
Fascinující je, jak se naučil pojmenovávat věci a činnosti, které nutně potřebuje. A rozmějte tomu tak, že je nutně potřebuje, protože zapadají do jeho batolecího mikrokosmíru. Takže kromě „hami“, „papat“ a „pití“, které jsou zásadní pro přežití, se velmi rychle naučil slova „další“ a „či“ (či = tři – ř prostě neumí), neboť vyjádření počtu je důležité vždy, když potkáme pejskaře s více než jedním psem, nebo když po rušné silnici jede víc aut za sebou.
Pozor, po setkání s batoletem se z vás může stát pes.
To si to takhle štráduje po chodíku nedaleko našeho domu a najednou z vedlejší ulice vyjde starší paní, která má na vodítku dva psy. „Či hafík„. Paní se na mě divně podívá. Pohotově dodávám: „Ne, zlato, to jsou dva pejsci, ne tři.“ A významně se podívám na paní, abych zjistila, co říká mé edukativní vsuvce. Ona se jen usmála a řekla: „To on určitě započítal i mě.“ A začala se smát.
Dále mě fascinuje, jak pevný a neměnný řád v tom batolecím mikrokosmíru panuje. Neboť vše, co není v souladu s normálem, je prostě špatně. Auto, které (nedejbože) nemá kola, je „bumi auto“ (bumi = univerzální výraz pro to, když je něco rozbité a když něco spadne). Postava, která je na obrázku (ó, hrůzo!) namalovaná jen od pasu nahoru je „pán bumi“. A když je špatně něco, co neumí pojmenovat, tak je to jen „bumi, bumi, bumi, hapalo, bumi, mami, bumi, bum“. Jako dnešní betonové sloupky na autobusáku…
Svažitý terén na autobusáku lemují betonové sloupky, jenomže jak si terén sedá, sloupky se vychýlily ze svislé polohy a jsou poněkud šikmo. Deset minut naprosté agónie. Křivé sloupky – nikdy! To neexistuje, to je špatně. Konec světa. Marně se o ně opíral a vší silou se je snažil narovnat…
Vlastně nevím, jestli to není stresující, když se každou chvilku najde něco, co absolutně neodpovídá tomu puntičkářskému zřízení někde v batolecí hlavě.
O víkendu jsme byli v zoologické zahradě. Největší ovace sklidila místní kočka domácí rozvalená na lavičce u fast foodu. Neustále však bylo něco „ňuni“. Záhadné slovo. Co je to „ňuni“? Odpověď – jak nečekaně – nepřišla a za chvíli s námi byl „ňuni“ zase. A až na konci naší procházky po zoo mi (konečně!) došlo, že mluví sám o sobě. Když řekne „ňuni“, myslí tím, že něco udělá sám, nebo že něco chce. Prostě Ňuni jsem já. Já osobně, malý velký ŇUNI, a ty jsi, mami, pěkný pako, když jsi to nemohla pochopit.
A pak je tu vzteklé já
Abych se ale vrátila k tomu autobusáku. V plánu bylo jet k babičce. Protože kočárek je nyní úhlavní nepřítel, vzal si s sebou odrážedlo. S tím jsem neměla problém. Je malé, v autobusu si ho strčím pod sedačku a alespoň mu pěší přechody lépe uběhnou. Soudě podle toho, že nadšeně vykříkoval „babí“ a ochotně (!!) se šel strojit se k babičce těšil, věděl, že pojedeme autobusem, cestu zná. Protože ale rád jezdí na odrážedle, vyrazila jsem s ním o 45 minut dříve, aby se ještě projel. Snědl svačinku, projel se. Nastal čas odjezdu autobusu. Přijel k autobusu. Vzala jsem odrážedlo, že budeme nastupovat. To, co následovalo byla erupce jinak romanticky vypadajícho vulkánu. Řev, jekot, kopání, vzlykání.
Během několika sekund mi hlavou proběhly všechny ZARUČENÉ rady, jak reagovat na záchvat batolecího vzteku. První mi naskočil postup chápající: klekla jsem si, abych byla na jeho úrovni a začala mu vysvětlovat, že přece na motorce zase pojede, u babičky, že teď pojedeme autobusem, a musíme proto motorku vzít do ruky. Nic. Dál se ozýval řev raněného tygra v naprosté agónii.
Další rada (v tom afektu ani neposlouchají, nemá smysl jim cokoli vysvětlovat) nedělat publikum: Zkusila jsem tedy začít s tím, že ať si klidně řve, že mě to nezajímá. Ne, fakt to nezkoušejte. Bylo to milionkrát horší. Ke všemu teď ještě začal kříčet „máma“.
Okolní cestující začalo zajímat, co se to vlastně děje. Řidič autobusu vrhal pohledy, ať hlavně vůbec nezkouším s TÍMHLE nastoupit. Přísahám, že jsem na sobě začala cítit všechny ty pohledy a to očekávání, kdy toho strašně nevychovaného spratka konečně vypnu. Uděřila minuta odjezdu autobusu. Řidič zavřel dveře a odjel. Batole se stále svíjelo v agónii vzteku. A lidi kolem to zajímalo čím dál tím víc.
Poslední, co mě napadlo udělat bylo popadnout dítě, popadnou odrážedlo a zmizet. Táhla jsem kopající a vřeštící dítě, tu pitomou plastovou motorku a nadávala strašně sprostě a strašně hlasitě. A potkala sousedku.
K babičce jsme nedorazili. Vztek pominul stejně rychle jako přišel. Pak si (sám!!) lehnul a usnul. Vysvětlila jsem si to následovně:
Teď sis, matko, užila. Prošla´s testem s vodřenýma ušima, tak si dej voraz.
Nezbývá mi, než přiznat, že absolutně nevím, co v takových situacích dělat. Došla jsem k závěru, že asi nic. Prostě si sednout na zadek, aby to se mnou nešvihlo a tiše čekat. Jo a možná ještě dělat, že to dítě není moje. Nebo si dát alespoň na hlavu pytel.
UFFF! Vzteklý Ňuní mě teda překvapil naprosto nepřipravenou. Máte nějaké tipy, jak podobné situace zvládat?

Ohlédnutí za výletní sezónou

Nechávala jsem vyvolat fotky z celého léta a podzimu a krásně i zavzpomínala na všechny krásné a báječné výlety. A sama sobě se divím, kolik jsme toho za ten jeden jediný rok stihli. A že to začíná být větší a větší dobrodrůžo, neboť pohybové schopnosti našeho batolete jsou samozřejmě stále lepší. Chodil teprve měsíc a na Maloskalsku odmítal být nošen. Unešeně chodil od klády ke kládě, od pařezu k pařezu… O házení listí na podzim zbytečně mluvit. To bylo něco!
V červenci jsme připravili bojovku – spaní pod převisem. Krásná lokalita u Sloupu v Čechách, v horkém letním dni jsme si užili koupaliště u Radvaneckého rybníku, procházku borovými lesy a nakonec i spaní venku. V noci nás přepadl zvědavý jelen. A ráno jsme byli dokonale vyřízení, ačkoli Flori spal celou (!!) noc jako zabitý, tak já se budila každou chviličku, jak je možné, že ten kluk pořád spí. 😀

Následovala rodinná výprava do Českého Švýcarska, kde jsme spali v jedné trampské osadě (ve stanu). Protože platil zákaz rozdělávání ohňů, byl to trošku smutný výlet bez večerního posezení. Ostatně buřt v kastrolu se dal taky jíst. V Jetřichovicích je nádherné koupaliště, kde se děti vyřádily. Vycházka do Pavlina údolí byla super, zvlášť kvůli tomu, že se dá jít bosochodecky. A výstup na Mariinu vyhlídku nás málem skolil, ale dobře to dopadlo a neupekli jsme se v tom letním žáru.
(Určitě to, co jí není buřt. 😀 Nevím, kde ho vzal, ale zakusil zase jednou něco poprvé)
Na Mariině vyhlídce… byl to fakt šílený výstup. Ale stálo to za to.
Výprava do letních Krkonoš byla dámská a batolecí jízda. A že teda jo. Neuvěřitelný hukot několik dní, tři malí kluci v jednom pokoji, voda na chodbě… opravdu prověrka maminek. Ale snad jsme to zvládly se ctí. 😀
Na Aichelburgu – romatická zřícenina s vyhlídkou.
Jakmile jsme klesli pod 1000 metrů nad mořem, nedalo se dýchat. V těch vedrech, která panovala, bylo horské ovzduší něco naprosto úžasného!
Původně jsme chtěli i na Sněžku, jenže na to nám už síly nezbyly. Alespoň jsme vystoupali na Černou horu.
Maloskalsko – Frýdštejn a Drábovna – krásný výlet řídkými borovými lesy… Úmyslně jsem vybrala trasu, která je mimo hlavní turistické cíle. A opravdu, mnoho turistů jsme cestou na Drábovnu nepotkali. Jen dobře, Flori mohl volně běhat a užívat si všechno kolem. Jen ve skalách jsem ho musela nést, aby někde nespadnul.
Listí! Moje listí!
Na Drábovně
Začátkem září jsem vyrazila do Kuksu – byla to první výprava na památkový objekt. Hlavní motivací byl můj do této doby jen internetový kamarád Aleš, který je průvodce. Natáčel o tom videa, psal o tom blog a píše pořád (přečíst si ho můžete zde), i když už ne o provázení. Nutno říci, že Aleš je dobrý průvodce a rozhodně jsem zažila jednu z nejlépe provedených prohlídek vůbec.
Trnula jsem trochu, co bude dělat Flori. Určitě znáte tu hororovou představu: Křičící batole, běhající batole, zoufalý průvodce, zoufalí návštěvníci. Všechno špatně. Ale povedlo se mi ho před prohlídkou utahat a téměř celou ji prospal. Takže ideál. Byl pochválen od mnoha účastníků, jaký je to vzorný malý návštěvník. Bylinná zahrada s fontánkami a nedaleká cukrárna s venkovním hřištěm pro děti byly skvělé zpestření dne.
Podzim byl dlouhý a teplý, takže jsme nezaháleli. Krkonoše přišly na řadu ještě jednou. Jen jsme na konci září trefili tak listopad. Bylo na nule, mlha, vítr. Tak jsme výlet zásadně zkrátili. Ale i tak to bylo super.
Vosecká bouda.
V říjnu odešla do nebe moje milovaná jediná babička. A jestli je někde člověk nebi blíž, tak v horách. Vyrazila jsem s Florim na zádech přes půl Jizerských hor. A babička nám to zařídila, bylo přenádherné počasí, podzim v plné kráse. A musím se přiznat, že jsem si dala i zkratku jen podle GPS… ticho jizerskohorských rašelinišť je neuvěřitelné. A Flori mi to dopřál. Usnul a probudil se zase až na turistické magistrále. No nebylo to přímo dokonalé?
Osada Jizerka, kdo tam nebyl, musí se podívat. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Ve dne, v noci.
V listopadu výletů už ubylo, ale i podzim v posledním tažení jsme využili co to šlo. Legendární se stal výstup na Klíč. Doporučuji všem, kteří navštíví Lužické hory. Je to magická hora, vypadá nedostupně, ale až tam vylezete, uvidíte naprosto úžasné panorama značné části severních Čech. A navíc se okolím krásně bloumá, rozjímá, leží v trávě, kouká do nebe nebo do korun stromů.
Vrchol! Flori to prospal.
A konečně zima. Napadlo trochu sněhu. A my vyrazili do lesa na zpívání koled. Bylo to velmi komorní a velmi krásné. Flori ro opět prospal. 😀 Zkrátka pořád zasněný. Ale sníh a kaluže, to už si stihl oblíbit. Musíme vydolovat sáně a hurá na fenomenální sjezdy!
Tyjo, fakt toho bylo po celý rok spoustu. Díky skvělým přátelům a rodině jsme toho zažili tolik! Mám samozřejmě předsevzetí, že budu víc psát… ale trochu se bojím, že už to nevylepším. Protože po té hitparádě padnu, usnu a všechno ostatní je mi šumák.
Tak hurá do roku 2019, vykročit správnou nohou a zvesela. 🙂 Těším se na nová dobrodružství.

Rodinný úlet na Rhodos

Vypakovala jsem pány k babičce (jednou to zvládnou i beze mě, no né?) a mám tedy nějaký čas malinko splatit blogový dluh. Ráda teď, když nasněžilo, vzpomínám teplý vlhký zářijový mořský vzduh na kouzelném ostrově Rhodos. Jako fakt jsme se pomátli a vyrazili. Letadlem!
Absolutně vůbec jsem nevěděla, co se stane. Těšila jsem se, ale zároveň se bála, jak bude reagovat rok a čtvrt staré batole.
Ale všude přece říkají, že jižní národy děti milují.
Těšení ale přeci jenom převažovalo, věděla jsem, že v pohodě zvládáme vlakem cestu přes republiku, že zvládáme výlety, výstupy, výjezdy, potoky, kopce, jeskyně, … takže Praha, letiště, letadlo, ostrov a moře, to nás nezastaví! 🙂 Prostě jsem začala věřit svému synovi.
Nejtěžší však není zaplatit dovolenou, sbalit se a odjet. Nejtěžší je přijímat dobře míněné rady svého od okolí.
A tak sbaleni do 1 kufru (paní na letišti tomu nevěřila a marně hledala naše další zavazadla), posíleni radami, co máme dělat, kdyby letadlo padalo, kdyby nás Řekové nechtěli pustit na své území, nebo kdyby se Rhodos třeba potopil, jsme opravdu jedné zářijové noci přistáli na mezinárodním letišti na ostrově Rhodos.
A bylo to BÁJEČNÉ! (PS.: Pluje tam loď.)

Ze všech pobřežních destinací, kde jsem kdy byla, mě Rhodos tedy uchvátil nejvíc. Snad se tam ještě někdy vrátíme a pořádně ostrov prozkoumáme. Babí léto, raný podzim skýtá opravdu velmi příjemné klima. Teplo (ale ne vedro), větřík, večer příjemný vzduch od moře.
Protože jsme měli smůlu na ubytování a náš hotel byla špinavá díra plná brigádníků z východní Evropy (kteří samozřejmě „překypovali ochotou“ cokoli řešit), byli jsme vlastně pořád venku a hodně jsme využívali toho, že areály jiných rezortů byli volně přístupé. Takže naštěstí bylo i kam jít na klouzačku.
Největším hitem ale stejně byla pláž a moře – nekonečně moc prostoru na bábovičky! V písku ukryté poklady (viděno dospěláckýma očima to znamená odpadky), vlny, voda, cáky cáky, ťapí, hačí, bum! Prostě byl u vytržení. Takže žádné válení šunek na pláži, ale neustálé pobíhání za batoletem. 😀 Ouuuje!
Kdo dostane kočárek do domečku, vyhrál. Takový ježek v kleci, vlastně před klecí. 😀 Miluje kočárky, jsou to prostě brm – brm. Hodně lidí mi říká, že mám hezkou holčičku, a já odpovídám „děkuji“. 😀
A protože jsme chtěli zažít i něco kulturního, vydali jsme se asi na kilometr vzdálený kopec, na jehož vrcholu je malý kostelíček. Jo, vylezla jsem to s 11 kilovým dítětem na zádech v předpoledním žáru. Naštěstí byl nahoře kohoutek s vodou. Je to ale moc pěkné místo s výhledem na moře a na okolní kopcovitou a hodně členitou krajinu. Představovala jsem si ty veselé řecké zemědělce, kteří okopávají políčka mezi olivovými háji a bylo mi trošku líto, že ta doba je pryč a že vidím už jen neonové turistické resorty. No, ale možná jsem zbytečně sentimentální, avšak hluboce jsem porozuměla Alekovi a Max-Polovi z knížky Třetí přání od Roberta Fulghuma, když spolu stojí nad Knossem a Alek vysvětluje svou fascinaci tím místem.
Nahoře jsme si chtěli udělat rodinné foto z dovolené. Batole to bojkotovalo. 😀 Ale máme ji!
Jeden půlden jsme pak věnovali návštěvě města Lindos. Opravdu krásné místo. Uličky jako v Benátkách, přeplněné turisty, sice tam nejezdí auta (už se nemají kam vejít), ale celé městečko leží v kopci a terén je tak členitý, že na kočárek zapomeňte. Já nosila Floriho prakticky celou dobu, jen potom na klidném a zapadlém náměstí jsme ho vypustili, aby se proběhnul. Lindos leží u moře, takže se návštěva dá spojit s koupáním, nebo s výletem lodí.
Kde jsme bydleli, trasy výletů a konkrétní tipy jsem sepsala na svou facebookovou stránku Výlety s prťaty, kdož facebookujete, jste srdečně zváni. Uvažuji, že tomu dám i nějakou blogovou podobu, ale asi až toho bude víc a budu na to mít trošku víc času.
A ZÁVĚREM?
Pokud propadáte nějaké zimní předvánoční depresi, věřte, že i s holým zadkem můžete být šťastní!
Chtěla jsem vám sem dát fotku holého zadku nadšeně ukazujícího do dálky, ale nevím, jestli se sem můžou dávat holé zadky. 😦 Tak si to musíte představtit. 😀

Na vodu s čerstvým batoletem?

Začalo léto. Počasím teda už dávno. U nás jsme ho otevřeli typicky letní radovánkou – VODA! A tím teď nemyslím vyvalení se u rybníka, ale naskákání do kanoe, odražení od břehu a plutí po řece. Chvilku jsem fakt zvažovala, jestli o tom mám vyprávět, neboť přednášku o tom, jak je naprosto nevhodné, brát tak malé dítě na vodu, jsem si už vyslechla. Ale dřív, než se vám v hlavě vybaví tisíc příběhů o utopených vodácích, bych vás chtěla ujistit, že do nezodpovědnosti máme teda daleko. A na tenhle výlet jsme jeli dobře připraveni a za určitých podmínek.
Za a) dobré teplé počasí. Akci jsme na konec o týden kvůli počasí odkládali. Vyšlo to skvěle! Bylo teplo a slunečno, ale ne vedro k padnutí.
Za b) trasa i pro úplné začátečníky bez jezů či problematických úseků. Ideální je, abyste trasu dopředu znali nejen z mapy. U nás velmi populární úsek Jizery Malá Skála – Dolánky. Jezdí sem děti na školní výlety, rodiny s dětmi, zkrátka pravověrné vodáky tady asi nepotkáte. Nalodili jsme se až pod jezem v Malé Skále. Voda je zde spíš líná, často dost mělká (rafty někdy uvíznou, i my jednou posadili loď na větší kámen).
Za c) možnost cestu přerušit, udělat přestávku, případně poslat dál jen chlapy a s dětmi zůstat na souši. Ne všude se samozřejmě dá vylodit. Ale Jizera zde nikdy dlouho není mimo civilizaci a poskytuje několik možností, kde udělat pauzu.
Za d) mít na vše dostatek času a nespěchat. Zkrátka, rozhodně si nesmí nikdo myslet, že upluje bůhví jaké vzdálenosti. Zde konkrétně je to plavba tak na 2 hodiny bez velkých přestávek.
Za e) bezpečnost především. Plovací vesty se vyrábějí i pro takhle malé děti. Mají pás i mezi nohama, aby dítě nemohlo vyklouznout spodem, a mají i límec, aby se nedostala hlava pod hladinu. Děti v tom vypadají jako malí triceratopsové. 😀 Takže jsme si vybrali půjčovnu, kde takové vesty mají k dispozici. Jo a zapomeňte na basu piv, která se vám chladí ve vodě za lodí. A zapomeňte na soutěže kdo koho potopí jako první.
Za f) rodiče musí být v pohodě. Samozřejmě nejezděte na vodu, pokud tuto aktivitu nemáte rádi, nikdy jste na ní před tím nebyli, bojíte se vody, nenávidíte komáry, stromy, listí nebo jiné přírodniny. Nejezděte s malým dítětem na vodu, pokud si na ní nedokážete odpustit alkohol. Nejezděte, pokud rádi „kravíte“ a soutěžíte v tom, kdo koho potopí jako první.

VÍKEND NA MALÉ SKÁLE
My jsme zvolili verzi, že si u vody uděláme celý víkend. Jelikož máme kamarády, a ti mají kamarády, měli jsme k dispozici parádní ubytování na okraji Malé Skály.
V pátek večer jsme vybalili a vyrazili na procházku, která skončila u drážního domku přeměněného na hospodu. Kluci se totiž vrhli na různá vozítka. Flori zabavil luxusní vůz s červenou metalízou. A nehodlal se dělit…
Pak už byl čas spát, děti chrupkaly v chatě, my jsme měli čas na posezení venku u grilu. V sobotu nás čekal hlavní bod programu.
Sobotního rána jsme vyzvedli lodě a vyrazili. Jak jsem psala výše, trasa vedla z Malé Skály (z kempu, nástup pod jezem) do Dolánek u Turnova (výstup nad jezem). Je to opravdu hodně rekreační plutí vhodné pro všechny kategorie vodáků, až na ty skalní, pro které je toto zajisté šílený komerční fujtajbl. A opravdu je nutné se připravit na to, že řeka je v sezóně doslova ucpaná. My potkali snad milion raftů se školními třídami, několik rodin s dětmi a dokonce i seniorský pohodový lodní tým.
Trasu je možné prozkoumat na mapách.cz zde: https://mapy.cz/s/2NPw3.
Stejnou trasu jsme všichni jeli už několikrát, takže terén nám byl dobře známý.
První zastávka přišla brzy, hned jak jsme narazili na malý písčitý ostrov uprostřed řeky. Musím říct, že Flori úplně nadšený z plavby nebyl, nejspíš se nudil, loď mu nedovolovala nějaký velký pohyb. I tak ho ale vše okolo zajímalo, především moje pádlo (které jsem za celou dobu použila jen pár krát, chudák táta, bylo to na něm), pak velmi rád vyhazoval věci z lodě do vody (i to pádlo tam chtěl hodit, nakonec se ale spokojil s tím, když tam postupně naházel všechny křupky).
Zkušenost: Je dobré brát na loď nějaké přírodniny, které mohou přijít přes palubu. Listí, klacíky… ostatně ryby a kachny křupkami nejspíš nepohrdly.
Fotku jsme si pojmenovali „Já jsem kapitán a kdo je víc?“ 😀
Po přestávce jsme pluli celkem dlouho v jednom kuse a Flori se rozhodl, že to zabalí. Usnul. Prostě chrápal. Cestou si nás lidi fotili, takový spící porcelán, to jen tak někdo neveze. Prosím vás, kdybyste to náhodou četli vy, co jste nám dělali tu fotku, pošlete mi ji! Díky!
Po zchrupnutí byl čas na oběd, a my pomalu dorazili k Zrcadlové koze, kultovnímu podniku při řece Jizeře, kde je vždy narváno. Mají zde i veliké hříště a zvířenu (kozy, prasátka, pávy, …). Nám šlo hlavně o to dát si oběd a rozptýlit děti. To se povedlo. Mimo jiné jsem Floriho oblékla, aby si ohřál nohy (v lodi je pořád trošku vody a chtě nechtě, prostě to studí). A to převléknutí se ukázalo jako klíčové. Od Kozy je to do Dolánek tak 10 minut plavby, takže jsem už Florimu nechala plínu, která mu byla mnohem pohodlnější, než půjčené testovací plavečky. A najednou byl spokojený a mnohem víc v klidu. Takže zkušenost: dbejte na opravdu pohodlné oblečení, aby nikde nic nedřelo a netlačilo!
A teď přijde šok! Já jsem vám totiž na začátku zatajila, že jsme nepluli jen na lodi, ale také… jeli zpět na Malou Skálu na KOLOBĚŽCE. Ouuuje. Nic nemožného za správných podmínek. Řekla bych, že zde platí asi vše, co pro cyklisty, a protože na kole s dětmi jezdí kde kdo, je to asi mnohem přirozenější a paradoxně to mé okolí šokovalo o trochu méně, než jízda na kanoi. Rozhodně jsem ale lepší vodák, než koloběžkář, a tak jsem měla opravdu strach, jak to půjde. Opět je ale důležité dodržet pár podmínek.
– Vybrat dobrou půjčovnu, kde půjčí všechno vybavení – koloběžku s dětskou sedačkou, k tomu i dětskou přilbu.
– Nesjíždět obtížnější úseky, u kterých si nejsem jistá, že to 100% zvládnu.
– Mít možnost zastavit, udělat pauzu, přerušit jízdu.
Podél Jizery vede cyklostezka Greenway Jizera, náš úsek komplet celý po asfaltu, prakticky po rovince. Překážkou je jen několik mostů, které je nutné přejet, z čehož na ten železniční je prudký výjezd nahoru (a zase dolů)… já tedy výjezdy a sjezdy z mostů nejela a koloběžku s Florim jsem vedla, a to hlavně proto, že zde bývalo dost písku a smyk jsem nechtěla riskovat. Po cyklostezce je poměrně hustý provoz, cyklisté jsou mnohem rychlejší, a ne všem dochází, že na trase je tady i hodně dětí. Já na železničním mostě například dva cyklisty opravdu pobouřila, když museli z kola také dolů, neboť na úzkém chodníku podél kolejí předjíždět nejde. Ale což, jejich minutové zdržení mi za naši bezpečnost fakt stálo.
Tu část cesty, kterou Flori neprospal (už zase! Člověk se snaží a on pořád chrní!) si náramně užil… nadšeně volal „brm brm“ a ukazoval na vše okolo. Zde póza v cíli před vrácením koloběžky.
Asi nikoho nepřekvapí, že ten den spaly děti nezvykle klidně a nezvykle dlouho. V neděli jsme chtěli jen na krátkou vycházku po okolí, takže nebylo kam spěchat. Nakonec se nám podařilo se vybatolit až kolem poledního, takže jsme došli jen na skalní hrad Vranov – letohrádek Pantheon, kde jsme si dali výbornou kávu a spěchali jsme zase dolů na oběd. U pizzerie měli jako skvělý benefit báječné dětské hřiště s pískovištěm… lepší zakončení snad nebylo ani možné.
Tahle naše dobrodružná výprava skončila tedy s úspěchem. Tátové se odreagovali od pracovních povinností, děti měly povoleno řádit víc než obvykle, mámy si požvanily. Celý kolektiv (tři tříčlenné rodiny) spolu smysluplně strávil čas bez obrazovek a sítí a prohloubilo se přátelství.
Takže pokud někdo váháte, věřte, že to jde. Jen je potřeba se k tomu postavit s respektem a být připraven. 🙂
Tak všem přeji, ať jste připraveni na všechna vaše letní dobrodužství!

Jsem tu rok!

Tak si tak snažím vzpomenout, kolik bilancujících článků člověk už napsal… no, asi dost. A i když není Silvestra, ani prvního ledna, i když mi právě neskončil další školní/akademický rok, i když je to prostě tak nějak divně uprostřed roku, přesto před 14 dny skončil jedinečný rok v mém životě. A jak říká kamarádka, takovýhle rok má člověk v životě šanci zažít jen jednou.
A má pravdu, protože všechny ty věci, kvůli kterým obvykle bilancujeme, můžeme v životě zažít mockrát… ale první dítě se prostě narodí jen jednou a ten první rok mateřství je prostě NĚCO.
Když mi některé holky říkaly, že to asi obrečí, jak rychle to uteklo, tak jsem na ně vrhala nechápavé pohledy, leč to NĚCO dohoní každou. Čím víc se blížily ony první narozeniny, tím víc jsem propadala sentimentu, prohlížela si fotky pořízené před rokem a upadla do lehké deprese z toho, že jsem si to málo užila, že jsem určitě něco pokazila a že jsem málo naplnila vlastní představu o dokonalém domově a že to určitě už nikdy nedoženu. OK, možná, že teď přeháním, ale vážně mě takové věci napadaly. Já jsem ten rok snad doslova prospala a proflákala! Co jsem vlastně dělala?
V očích starší spořádané generace jsem to dítě pořád někam tahala a nedala mu chvíli pokoj!

A musím se opakovat, fakt to rychle uteklo. Z miminka je batole. Boží batolátko, kterému člověk věnuje každou minutu svého života. I když začalo demolovat byt, týrat rodiče a fascinovat náhodné kolemjdoucí – neboť jim nabízí mrkev, směje se na ně, nebo na ně ukazuje – pořád je to ten náš mazlíček.
Nepřestává mě fascinovat, s jakou lehkostí se učí nové věci, jak rychle chápe souvislosti a na jaká zajímavá řešení přijde, když něco nejde tou naší dospěláckou cestou. K svátku, který měl na začátku května, jsme mu koupili pohyblivé knížky od nakladatelství Svojtka – moc doporučuji! I když ho nejdřív nezajímaly, překulil se měsíc a naprosto je miluje. Nejvíc Perníkovou chaloupku ze série Minipohádky. Protože kdo by nechtěl otevírat dveře, ve kterých stojí baba Jaga s perníkem!
V očích čistotných maminek jsem to dítě pořád nechávala někde válet po zemi!
SLOVNÍK BATOLETE
Florián neumí spoustu věcí, které samozřejmě všechny (dnes už dávno dospělé) děti v rodině na roce zaručeně uměly… tak třeba neříká máma (říká mam mam, ale to znamená mňam či ham), neříká bába (říká ba, ale to znamená baf, případně bác, podle situace), neříká táta (když to řekne, tak bezděčně a ne s úmyslem oslovit tátu), neříká děda (říká ded, ale to je obecný výraz pro vše, co neví co je), ale zato excelentně štěká! Dokonce i ze spaní.
HAF! Znamená pes (zcela bezchybně odpovídá na otázku „Jak dělá pejsek?“). Psy miluje, chtěl by je chytit a vypíchat jim očička. To jsme mu zakázali a opravdu neoblomně lovení psů nepovolujeme. Psa pozná mezi všemi zvířaty na obrázku. HAF! je ale taky vše ostatní, co se hýbe, především holubi (vytrvale mu vysvětluji, že je to „pipi“), kočky (zde jsem zaznamenala malý úspěch se slovem „čiči“ – sice to zní, jako když se snažíte fouknout a nepoprskat se, ale smysl chápe) a nově také mouchy (slovo „bzzz“ je legrační tak moc, že způsobuje záchvaty smíchu).
BRRRRM! Krásné citoslovce označující auto, kolo, koloběžku, autobus a všechna ostatní vozidla, která mají velká a viditelná kola (tedy tramvaj a vlak jsou stále ded, neboť z pohledu batolete nemají kola). Také to znamená sloveso jedu či jdu (zatím pořád po čtyřech).
NENENE! Jo, nezpochybnitelná pravda o tom, jak děti napodobují rodiče, prostě platí. Zatímco já ve strachu, že si nabije, nebo se rovnou zabije, že zdemoluje žaluzie, nebo rozmatlá neidentifikovatelnou hmotu po zdi, hystericky ječím „Fufi*, nenene!“, on se směje, žvatlá nenene a vesele pokračuje ve své činnosti. Ale! Po několika týdnech vysvětlování jsem dosáhla toho, že pochopil, že lampička v ložnici u postele je tabu. Ukazuje na ní, řekne „nene“, ale nechá ji být.
HOP! Hop znamená míč, míček, kuličku, betonovou kouli (sochu v parku) či cokoli ve tvaru koule. Hop říká, když hází míčem. Miluje míče. Tuhle se pokusil jeden ukrást v Tescu.
* Ano, fakt mu říkám Fufine, Mumínku nebo Fufe. Protože čestina má problém s „r“ a „l“, takže mám doma Froliána. 😀 Fufi vyslovím i ve stavu nouze. 😀
V očích „výživových specialistů“ jsem tomu chudákovi upírala bonbónky, sušenky a buchtičky.
BATOLE ATLET
Samozřejmě taky nechodí. Teda chodí, podél nábytku a stěn, nebo když před sebou tlačí židli/vysavač/plastovou tatrovku. Já jako vím, že všichni tady už běhali v devíti měsících, na roce běželi první maraton a recitovali Homéra v řečtině. Ale protože my dáváme přednost přirozenému vývoji ve vlastním tempu, tak prostě nic z toho nedělá (a nepochybuji o tom, že dělat bude… moment, jako i toho Homéra??)
Ale je prostě úžasný! Přemisťuje se bleskovým tempem mnoha různými způsoby: klasickým lezením, šoupáním po zadku za pomoci jedné ruky (v druhé drží něco, co chce přemístit), chozením po čtyřech (místo kolen jde po chodidlech) či plazením (když doluje hračku zpod gauče).
Umí házet míč, postupně hody zpřesňuje.
Umí jezdit autem po podlaze.
Umí sám slézt z postele/křesla po nohou (zadkem napřed).
Umí sám vylézt schody a s asistencí je slézt zase dolů.
Umí vylézt po nakloněné rovině nahoru a sklouznout se zase dolů (jo, nejraději hlavou dolů).
Umí hopsat na klíně a tleskat u toho.
Umí přelézt překážku, proleze tunel.
No co jsem říkala! Zase se válej po zemi!
A TO JAKO NEMÁ VLASY? A CO TY ZUBY?
Vlasy má, jen se rozhodly, že nahodí blonďaté mimikry. Takže nejsou vidět. 😀
Zuby má! Nakonec se dva slitovaly a stihly to, aby na roce nebyl bezzubý podivín.
BATOLE GURMÁN
Tak jo. Vařím, peču, dusím, vybrané kombinace vymýšlím a nakonec to stejně skončí u mlíka. Jo ahá! Ještě jsem vám neřekla, že jsem ten hrozný druh eko-bio-matky, která kojí ještě i na roce! Huppps, je to venku!
Rád má veškeré ovoce. V zelenině už je vybíravější, ale upravenou jí prakticky všechnu. Maso nic moc, buď ho musím namixovat a schovat do zeleniny, nebo si dá opečenou flákotu nakrájenou na nudličky tak, aby to mohl jíst sám. Má rád kaše s ovocem, jogurt a tvaroh. Když se začínalo s příkrmy, jedl jako zjednaný a všechno toužil ochutnat a toužil toho ochutnat hodně… teď je takový zdrženlivější a někdy dá přednost mlíku před kuchařským uměním své matky (tak a teď nevím, zda si to nemám brát nějak osobně…)
No raději no comment. 😀 😀
A TA NAROZENINOVÁ OSLAVA?
Královsky jsme oslavili ten první úžasný rok života, který je tak kouzelný a neopakovatelný. Dvě oslavy, tři dorty, kopa nádherných dárků. Fotky, oslavné zápisy do miminního alba (fakt ho pořád píšu), balónky, bublifuky.
Bylo to krásné, především díky všem, kteří přišli a udělali krásnou atmosféru.
Ufffff! Příští taková párty až na patnáctiny a beze mě! 😀
Ouuuje, článek původně plánovaný jako zamyšlení sama nad sebou, nad proměnou pošuka v ještě většího pošuka, který s sebou v báglu nosí pošuče, se trošku rozjel a vzal to jiným směrem… no neva. Už to asi nevylepším, tak snad alespoň
někdy dopíšu ten článek o tom, kde všude jsme výletili, který mám rozepsaný z 31. ledna. 😀
Krásné nastávající léto, milí.

Zimní šlápoty

Počasí je všelijaké, chvíli je jaro, chvíli zima. Ale i tak se najdou chvíle, kdy je příhodné vyrazit ven. Poslední výlet nám překazily rýmy, kašle, teploty a jiné radosti, ale to nevadí, posuneme to o pár týdnů a určitě na tu Jedlovou vystoupáme!
Poslední větší lednovou akcí byl tradiční pochod pořádaný Klubem českých turistů Chrastavské šlápoty, který se vždy koná na začátku ledna a vede po okolí Chrastavy. Tratě jsou od 7 do 20 km. Protože bylo zrovna jaro (prý nějakých 11°C), zúčastnilo se mraky lidí (prý skoro 1500). Kouzlo téhle akce je, že na ní za dobrého počasí vyráží i ti, kteří normálně na výlety nechodí, neboť terén není náročný a trasa přiměřená. I když jsme šli celou dobu v davu, zvládli jsme přejít odbočku do Panenské Hůrky (cha, efekt stáda funguje dokonale, šli jsme prostě tam, kam šel dav), a protože jsme líní, tak jsme se na původní trasu vraceli ve stylu „nedbám bláta, ni kamení, hlavně ať si moc nezajdu“ a vzali to lesem přímo dolů do osady. Ale nějak předbíhám.
Trasa vedla z Chrastavy (U Komína) do Bílého Kostela, na Panenskou Hůrku a zpět do Chrastavy (U Komína). To byla ta nejkratší varianta, která má na papíře 7 km, reálně je to ale skoro 9 km. To jsme samozřejmě neřekli starším dětem, které šly po svých. Jen jim bylo na konci trošku divné, že jsou poněkud více unavené.
Trasa: cca 9 km
Terén: asfalt, lesní cesta
Kočárek: poslední úsek (Panenská Hůrka – Chrastava) po silnici (po zelené turistické značce nesjízdné)
Památky: kaple v Panenské Hůrce, starý německý hřbitov v Panenské Hůrce, Chrastava (Městské muzeum, Fürichův dům, kostel sv. Vavřince, Muzeum hasičské techniky)
Na mapě to můžete prostudovat zde: https://mapy.cz/s/2mEIt.
V této podobě trasa pro kočárek moc vhodná není (v posledním úseku se překonává potok bez lávky), ale je možné jít z Panenské Hůrky po silnici. Kamarádka je ale důkazem, že i mohutný kočárek se spícím dvouleťákem se přes potok dá dostat. 😀
Po cestě je několik kontrolních bodů, kde jsme si dali razítka na startovní lístek, a taky si dali svačinky, udělali fotky a socializovali naše mimina.
Zážitek jménem Paradýs
Cestu znám celkem dobře. Šla jsem ji už 3x, přesto mě pokaždé něco překvapí. Tentokrát (kromě toho minutí odbočky, které do teď opravdu nechápu) mě doslova šokovala nově opravená cesta podél Jeřice a Nisy z Chrastavy do Bílého Kostela. Dřív to byla taková „kozí stezka“ po břehu. Dost ji poničily povodně v roce 2010, ale i pak byla schůdná. Ano, schůdná, nikoli sjízdná pro cyklisty. A co se nestalo? Někdo tuhle cestu, která vedla kousek nad vodou mezi stromy, rozšířil (a vykácel stromy) a ohavně vyasfaltoval a nazval ji „Paradýs“. Jsem samozřejmě ráda, když se opravují turistické cesty a lidé mají kam vyrazit za město, ale tohle je prostě hnus. Rovná nudná cesta, na pošlap tvrdá. A pak mě zaráží ještě jedna věc: po zkušenosti s povodněmi se tu vesele asfaltuje přímo na břehu…
PS.: Co to jako znamená Paradýs? To je platýz, který se zúčastnil paraolympiády, nebo to má být Paradise, a pak si někdo uvědomil, že do ráje to má daleko?
PSS.: Omlouvám se za tu dávku sarkasmu. Určitě to příslušné orgány stálo mnoho úsilí, aby tu cestu opravily, ale tyhle věci se prostě neslučují s mým viděním světa. A tím neříkám, že je to špatně. Pro obecné blaho je to asi dobře a já ani netuším, co na to říkají místní obyvatelé. Pár mi jich říkalo, že je to super na kolo, s tím souhlasím. Ale moje priorita není v kole, ale v tom mít někde poblíž kousek „přírody“ a mám pocit, že se podobná místa systematicky asfaltují a betonují.
Panenská Hůrka
Dnes je to část obce Bílý Kostel nad Nisou, je to taková malá osada, převážně rekreační. Svá nejlepší léta má už dávno za sebou. Ale zůstala poměrně pěkně zakonzervovaná a i když i tady se rekreanti činí, ještě se jim nepovedlo změnit ráz téhle vesničky v kopcích úplně. Je tu krásný starý německý hřbitov, který zarůstá lesem a je tichým svědkem dob (ne)dávno minulých. Je tu opravená kaplička Nejsvětější Trojice a mnoho krásných chalup.
Je to stará hornická osada, kde se těžilo stříbro a několik dalších kovů (olovo, cín, měď, zinek), ale Třicetiletá válka podnikání přerušila a hornictví pomalu upadalo. V 18. století se těžba ukončila úplně, místní zásoby cenných kovů byly vyčerpány.
A z Panenské Hůrky je to dolů do Chrastavy jen kousek… vraceli jsme se po druhém břehu Nisy, kde vede silnička. V cíli na nás čekal diplom a na děti nějaká laskomina. Diplomek máme v miminním albu (taky bych mohla napsat, jak se nám ta sranda vyvíjí, že?).
V únoru jsme pak vyrazili ještě na krátkou procházku na rozmezí Lužických hor a Podještědí. Trasa vedla z Jitravy přes Sloní (Bílé) kameny, Horní Sedlo, Černou Louži a Rynoltice zpět do Jitravy.
Trasa: cca 10 km
Terén: asfalt, lesní cesta
Kočárek: ne
Trasa k prozkoumání zde: https://mapy.cz/s/2qX9W
Byl příjemný den, i když chladno a foukal vítr. No, od Sloních kamemů nás čekalo pořádné stoupání, takže jsme se zahřáli. Začínám mít pocit, že se na mě lepí nějaký výletnický matoucí virus. Ano, opět jsme přešli odbočku… tentokrát jsme se ve skalách na vrchu Vysoký nechali vést šlápotami ve sněhovém poprašku… Konstatuji, že to byly stopy někoho, kdo šel kozí stezkou za roh na záchod. To nám došlo bohužel až ve chvíli, kdy jsme přelezli pár balvanů a ocitli se v lese bez náznaku toho, že bychom šli po cestě. A tak jsme lezli po kamenech zpět…
Dopadlo to ale skvěle… cestu jsme našli, vedla skalami trošku výš. A byla nádherná, vedla až nad hranicí nízko se plazících mraků, takže jsme se ocitli pod sluncem zalitou modrou oblohou…
A Flori dokonale maskován… stal se součástí mé šedé mikiny. 😀
I když teď je venku třeskutý mráz, už se určitě jaro plíží a blíží. Máme už vyhlídnuté zase nějaké organizované pochody a zálusk na pár zcela neorganizovaných akcí. Tak jaro, spěchej, mimino potřebuje ven na pastvu!

Podzimní sklizeň

Takže ještě pořád nesedíme doma. A to i přes to, že můj děda nedávno nevěřícně kroutil hlavou a prohlásil, že jsem prdlá a že mi to dítě jednou sebere sociálka. Takže na úvod bych chtěla říct, že je naše mimino milované a opečovávané a že mu (ani v děšti na horách) nic nechybí.
Kde začít… to opravdové babí léto nás vlastně zastihlo během návratu z Moravy, takže jsme to ani nijak nevyužili. Chtěli jsme využít druhý záchvat podzimního tepla, ale do toho přišla od kamarádky zpráva, že je se svým chlapečkem v nemocnici, a tak jsem ani neměla náladu někam vyrazit. To víte, tyhle zprávy já teď děsně prožívám, protože mě vždycky napadne „Co kdybychom to byli my.“
Přeci jenom jsme ještě trošku toho zlatého sluncem zalitého listí ještě stihli. Ráno jsem se vzbudila a prostě jsem věděla, že musíme ven… a tak jsem si stopla první autobus jedoucí za město (mapa) a vyrazila na hrad Hamrštejn. Věděla jsem, že dopoledne tam nikdo nebude. A nebyl.

Vlastně tam někdo byl… takovej malej trpajzlík, co se mě držel jak klíště. A už se mě nepustil, dokonce mi doma zabral postel! Takže bacha na starý hrady v lese…
Myslela jsem, že zpátky půjdu zase do Machnína a že cestou prozkoumám ten železniční most přes údolí řeky Nisy, který je trošku vidět na první fotce. Jenže mi náhle zavolala jedna kamarádka s dotazem, zda mám čas. Takže jsme se nakonec sešli v Andělské Hoře a autem jsme zajeli do malebného Kryštofova údolí. Prošli se k železničnímu viaduktu v Novině a zpátky a dali si něco dobrého v proslulé kavárně U Ježka.
Mimochodem do Kryštofova Údolí jsme zavítali ještě jednou o pár týdnů později. Tentokrát náš kočárkový gang vyrazil z Křižan a pěšky došel až do zmíněné kavárny (mapa). Jenže protože nám vše strašně trvá (jeden miláček má v lese hlad, druhý si vzpomene za chvilku a třetí – ten náš – se zase nechce vozit v kočárku a chce nosit), tak jsme nakonec naplnili heslo „i cesta může být cíl“, neboť na kavárničku nezbylo moc času. Ale koneckonců, účelem nebylo se vyvalovat v kavárně, ale být spolu venku. 🙂
Poslední kilometr a půl se miláček nesl, neboť se rozhodl bojkotovat kočárek…
Za akci měsíce považuji ultrabrutusdrsný závod Jizerský prcek. Šlo o nultý ročník bezva akce pro rodiny s různě velkými dětmi. Cílem bylo se co nejrychleji přemístit z bodu A do bodu B, tedy konkrétně po 12 km trase z Oldřichova v Hájích do Bedřichova.
Předpověď počasí byla šílená – zima, deště, sněhy, trakaře… Mám ale takovou zásadu, že se výlety nemají odvolávat dopředu kvůli počasí, neboť zde platí zákon schválnosti na 100 % – nejedeš, bude hezky! A tak jsme se rozhodli, že prostě pojedeme a při nejhorším to zabalíme hned na startu. Ostatně Floriho jsme naložili do kočárku, zafusakovali a zapláštěnkovali, takže byl v teple a suchu.
Prozkoumat trasu můžete tady: mapa. Trasa byla sjízdná pro kočárky, nebylo ale nutné ji dodržet. Povinné byly jen tři vyznačené body. Takže kdo šel bez kočárku, mohl jít třeba lesem – je to dál, ale zato horší cesta. 😉
Atmosféra skvělá, aby se vyrovnaly rozdíly ve fyzičce rodičů, bylo možné plnit úkoly a tím získávat čas k dobru. Jeden z úkolů bylo zjistit co nejvíc jmen dětských účastníků – stačilo chvilku poslouchat štěbetající rodiče a hned jsme jich pár měli. Se zvědavostí jsem v cíli zjišťovala, zda někdo uhádl Floríka. Nikdo. Ha. I těm nejlepším pozorovatelům to uniklo a nebo jim to přišlo tak nepravděpodobné, že to raději zapomněli.
Sumasumárum jsme to prosvištěli na jeden zátah pouze s krátkými pauzami na plnění úkolů. Flori to prospal komplet (v to jsem ani nedoufala, byla jsem připravená na variantu, že bude chtít jíst/nosit/hladit/lechtat.
Pózující děda s jizerským prckem číslo 6.
V celkovém pořadí jsme obsadili 5. místo, ačkoli já tomu moc nevěřím, protože jsem se děsně táhla, vůbec neběžela a vůbec vypadala jako největší lemra ze všech. Určitě to tam někde prohodili, popletli a špatně spočítali. I když… vyrazili jsme pak ještě pěšky z Bedřichova až domů, takže jsme zvítězili v počtu kilometrů (doufám, že nikdo víc, než 22 km nedal) a to 5. místo je možná nakonec i zasloužené.
O závodu si můžete přečíst v internetové verzi Jabloneckého deníku.
Nakonec ani to počasí nebylo tak špatné, pršelo jen v úvodu trasy, a pak už bylo jen pošmourno… no a vidíte z té fotky sami, že romantika smíšeného bukového lesa nad Oldřichovem za to stála.
PS: Chystá se prý jarní etapa závodu.
PSS: Prý mám začít běhat s kočárkem, že musíme vyhrát.
PSS: Jestli se po jarní etapě neozvu, tak jsem umřela.
A to je vše zásadní z našich podzimních pochůzek…
Nejspíš nám už začínají pochůzky zimní, když se ten bílý oř tak splašil a nasněžil. Ale máme zimní výbavu od fusaku přes kombinézu po kuklu podšitou merinem, takže: zimo, těš se!
Hezký zbytek listopadu, milí!