Vlakem s miminem: Mikulov a Hranice na Moravě

A je tu první díl výpravné ságy Vlakem s miminem. Ačkoli mám řidičák, nemám co řídit, a tak na výlety musíme pěkně veřejnou dopravou. A protože takových pošuků, kteří by jezdili vlakem s malým miminem, kočárkem a bagáží, dneska už moc není, plodí to mnoho úsměvných situací.
Když jsem odcházela na mateřskou, tak jsem si „přepadovku“ v práci naplánovala na září. A ono to opravdu vyšlo a hodilo se to nakonec i kolegům, kterým jsem zároveň „píchla“ s programem akce. Ve všech ohledech to bylo dokonalé, neboť jsme Mikulov spojili i s cestou do Hranic na Moravě, kde žijí příbuzní z mužovy strany. Takže se z mého soukromého výletu stala opravdová rodinná dovolenka.
Měla jsem snahu lidem předat nějaká moudra z oboru. Flori byl vykázán ze sálu, neboť se mu nelíbilo, že se máma věnuje někomu jinému. Zůstal celou tu dobu s tátou, ale pravda je, že já tam plácala páté přes deváté, neboť jsem byla myšlenkami stále u mimina.
Nakonec si tu návštěvu archeoparku přeci jen užil.
Návrat do Mikulova byl ohromně zvláštní. Najednou jsem tam byla turista spící v penzionu a vysedávající v hospodských zařízeních. A musím přiznat, že jsem těžce bojovala s pocitem, že už tam nepatřím. Naštětí všichni kolegové, přátelé a známí byli ohromní a toho pocitu mě dokázali zbavit.
V Mikulově jsme vlastně vůbec nic nedělali. Doopravdy. Ráno jsme se dlouho všichni tři váleli v posteli, pak jsme třeba vyrazili ven a tradičně to skončilo návštěvou někoho z přátel. A takhle poklidně nám to tam uteklo…
Na penzionu měli tuhle bezva stavebnici a chlapci si spolu vyhráli. Místo auta byla nakonec tříkolka, neboť v soupravě chybělo čtvrté kolo.

Tak jo, nutno konečně přiznat, že… Nejsilnější zážitek z cesty na Moravu byla jízda vlakem s kočárkem, bagáží a miminem.
Pro mě osobně tak dobrodrůžo začalo až v Hranicích na Moravě, kam jsme se přesunuli v polovině našeho výletu. O první legraci se postaraly České dráhy. Osobák z Břeclavi do Přerova nabral bůhví kde zpoždění. Byla jsem smířená s tím, že rychlík v Přerově na nás čekat nebude. Jenže! On čekal. Jenže! Byl přistaven na posledním nástupišti…
Víte, jak dlouho trvá, než přijede výtah, naložíte do něj kočárek, sjedete dolů, vystoupíte z výtahu, projdete tunelem, nastoupíte do výtahu, vyjedete výtahem a vystoupíte z výtahu?
Já to teda nevím. Vím jen, že to trvá tak dlouho, že ten čekající rychlík prostě odjede… Jediné pozitivum následného čekání na další spoj bylo, že jsme si dali alespoň párek v rohlíku (panáky paní ve stánku neprodávala, tak jsem si k tomu dala alespoň velké kafe). Sumasumárum – příjezd do Hranic byl o hodinu později, než jsme plánovali.
Všeobecné poflakování jsme proložili také opravdovým výletem.
Lázně Teplice nad Bečvou – Zbrašovské aragonitové jeskyně – Hranická propast – Hranice
Základní informace k výletu:
  • čistá délka (bez návštěvy jeskyní a poflakování se po kolonádě) 5 km
  • terén mírně do kopce (k propasti), pak rovinatý
  • nevhodné pro kočárky (absolvováno v nosítku)
  • na trase mnoho zajímavých cílů (Zbrašovské aragonitové jeskyně, Hranická propast, bývalý hrad Svrčov, vyhlídka u sv. Jána, historické centrum města Hranice)
  • Teplice nad Bečou jsou dobře dostupné veřejnou dopravou z Hranic (my jsme využili na cestu tam autobus)
Návštěvy jeskyní mám moc ráda, jsou totiž vždycky zábavné. Ještě se mi nestalo, že by průvodce v jeskyni byl nějaký otrávený brigádník, který se naučil text a jen ho papouškuje návštěvníkům. Ono provázet v jeskyni chce prostě opravdové zaujetí pro věc.
Prohlídka aragonitových jeskyní na Zbrašově trvá necelou hodinu, ale uteče to tak rychle, že to člověku ani nepřijde. A děti se tam ani nestihly začít nudit (Flori spal v nosítku, tomu to ještě bylo jedno). Fascinující jsou rozhodně jezírka oxidu uhličitého, na trase jsou občas při vchodu do nějaké vedlejší chodby cedule s nápisem „zamořeno plynem“. To samozřejmě celé záležitosti dodává nádech dobrodružství. Každý si asi představí první objevitele, kteří ještě neměli ponětí o tom, že dna jeskynních prostor mohou být smrtící pastí… Jak všichni víme, oxid uhličitý je bez barvy a zápachu, a proto na jednom místě průvodkyně spouští malou lanovkou zapálený kahan a všichni s napětím pozorujeme, kdy světýlko zhasne nedostatkem kyslíku. Jinde zase kapala ze stropu voda a průvodkyně se zapřísáhla, že kam na člověka kápne, tam zkrásní. Kápla Florimu na hlavu. A je to oficiální! Mám nejkrásnější miminko! S vyplazeným jazykem
Bezpečnostní vsuvka:
Třeba vás napadlo, že kvůli koncentraci oxidu uhličitého by návštěva jeskyně s miminem nemusela být bezpečná. Na prohlídce vás však ujistí, že obsah plynu ve vzduchu je elektronicky hlídán a pokud je překročena norma, automaticky se zapne odsávání. Trasa se nikde nedostává pod hladinu plynových jezírek.
A Flori opravdu (v nosítku navíc s hlavou v úrovni mého hrudníku) k úhoně nepřišel.
A přežily to i všechny přítomné děti, které šly po svých. 🙂
Když jsme po hodině vylezli z jeskyně, napustili jsme si místní minerálku do připravených lahví a šli obsadit lavičku. Flori se vzbudil a žádal svůj příděl mlíka. Nezapomněli jsme ani na lázeňské oplatky. A ještě na druhou porci minerálky (a mně vůbec nedošlo, že přírodní nasycení oxidem uhličitým, má fakt grády a že se minerálka stane i z mlíka a že si to Flori později užije).
Nad Hranickou propastí
Vyhlídka u sv. Jána. Jan dostává pěkně zabrat, ať už povětrnostními vlivy, nebo od turistů…
Pěšky jsme pak vyrazili k Hranické propasti – nejhlubší suchozemské díře na světě. Jen to její ústí končící hladinou jezírka je opravdu impozantní. Cesta kolem propasti do Hranic byla velmi příjemná. Kromě samotné propasti vede přes zaniklý hrad Svrčov (nezbylo z něj vůbec nic, jen pozorný turista si v lese všimne terénních nerovností) a přes vyhlídku u sv. Jána, ze které je vidět jak lázeňské údolí, tak i město Hranice.
A ještě k tomu, proč je cesta nevhodná pro kočárky:
Moje mamka to okomentovala slovy „To vychováváš kaskadéra, nebo co?“ Tak nevím, jestli kaskadéra, ale dobrodruha určitě. 😉
Dobrodružství s Českými dráhami pokračovalo při návratu domů. Musím říct, že jsem se na tu cestu zodpovědně připravovala, měla jsem zajištěné místenky do oddílu pro cestující s dětmi do deseti let a byla jsem se na nádraží ptát, jaké podmínky platí pro přepravu kočárků ve vlacích intercity a eurocity. Vycházela jsem totiž z teorie, že když potřebuji do těchto vlaků rezervaci pro kolo, potřebuji ji i pro kočárek, který také zabírá nějaké místo navíc. Paní se mému dotazu velmi divila, ale po chvíli odpověděla, že kočárků se to netýká. A tak jsem to neřešila. Asi už tušíte, že všechno bylo jinak…
Cesta tam byla v pohodě, neboť vlaky na Brno a Břeclav jsou vybaveny dětskými oddíly, kde je místo pro kočárek vyhrazeno. Ale vlaky na Olomouc a Ostravu už takto vybavené nejsou. A tak přijel intercity, samozřejmě naprosto plný, a to včetně všech míst na kola. Buď zde byla rezervace pro kolo, nebo zde měli jiní cestující narovnaná svá zavazadla. A kočárek nebylo kam dát. Věřte mi, že jsem byla opravdu naštvaná (průvodčí, která to ode mě, chudinka, slízla, by vám to asi potvrdila). Jenže, když člověk věnuje spoustu času přípravě, a pak to skončí zmatkem na nástupišti, dohadováním s průvodčí a tím, že jeden člen rodiny musí dvě hodiny stát na chodbě vedle kočárku a v každé stanici ho přemisťovat podle toho, kde se nastupuje a vystupuje, tak to jednoho prostě naštve.
Takže pozor na to! Opravdu si to místo na kočárek v těchto dálkových spojích zajistěte. Nebo alespoň mějte nervy z ocele a dědečky s sebou, aby celou cestu stěhovali kočárek.
Ale znáte to, konec dobrý, všechno dobré.
Po týdnu jsme dorazili domů. Nenaplnila se žádná z mých obav o tom, jak Flori zvládne změny prostředí i zvyklostí. Na cestě se bez problémů přizpůsobil jinému rytmu a doma se vrátil do starých kolejí, jako kdybychom snad ani nikde nebyli. A tak se už teď těším na listopadový svátek, kdy mám naplánovaný další vícedenní výlet.

Mini mimi výlety

Udržte mě doma! Neexistuje. Moje dítě je po mně. Doma je s ním peklíčko (prý jsou tyhle malé puberty ve třech měsících normální a prý to obyvkle za pár dní zase přejde), v terénu pohoda. Tak co doma… UPDATE: Přejde? A to říkal kdo? Z malé puberty rovnou do podzimní depky na obou stranách – už několik dní u nás sluníčko nevidno.
Mám takový sešítek (ručně dělaný zápisník – poctivá řemeslná práce), kam si dávám razítka z výletů. Byly doby, kdy jsem se těmto aktivitám smála. Taková ta kategorie zasloužilých turistů, kteří se ještě dřív, než pozdraví pokladní/průvodce/obsluhu ptají po razítku, mi přišla nepochopitelná. Prozřela jsem a mohu říct jedno – je to silně návykové. Dáte si jedno nevinné razítko a už v tom jedete. Zatím ještě zdravím a o razítka se neperu s ostatními výletníky, ale kdo ví, třeba mě to jednou taky skolí.
Výlety s Florim jsem si začala razítkovat do nového deníčku, aby nikdo nepochyboval o tom, jak světaznalé miminko mám doma.

Botanická zahrada v Liberci
Tam jsme nebyli asi sto let (no dobrá, to přeháním, naposledy jsem tam byla v roce 2010). Nutno dodat, že se tam toho moc nezměnilo – skalky, skleníky, rybníčky – vše na svém místě. Ale na rostlinné říši je fascinující to, že je neskutečně proměnlivá, a tak je pořád na co koukat. A já tohle miluju! Samozřejmě už nevím, jak se který exemplář jmenoval, ale tolik odstínů zelené, to je hodně silné antidepresivum. Liberecká botanická je opravdu krásná, za jednu návštěvu člověk procestuje celý svět: ocitne se na korálovém útesu plném barevných rybiček, v deštném pralese, na australské poušti i mezi mexickýmin kaktusy. K dokonalosti chybí jen ten drink pod palmami (občerstvení bylo opuštěné, a tak jsme romantiku museli prožít u automatu na kafe).
Zámek Lemberk, Zdislavina studánka a Jablonné v Podještědí
S poslední návštěvou Lemberka se to mělo asi stejně jako s botanickou zahradou… Mamka projevila přání jet na výlet, a tak jsme vyrazili. Vlakem do Lvové, pak na zámek a pěšky do Jablonného.
Rodinka byla na prohlídce, já na ně s Florim čekala na nádvoří (miláček měl zrovna hlad) a v mezičase jsem s Florim na břiše vylezla na věž. Výhled byl krásný a za ten výstup opravdu stál!
Sídlo na místě dnešního zámku bylo založeno už ve 13. století Havlem Markvartem (z Lemberka). Jeho ženou byla Zdislava, později svatá, která se věnovala charitativní činnosti a v Jablonném v Podještědí založila kostel sv. Vavřince (dnes bazilika sv. Vavřince a sv. Zdislavy)
Starou lipovou álejí jsme pak sešli zámecký kopec a vydali se ke Zdislavině studánce s léčivou vodou. Protože tam byla zrovna půlka národa, tak jsme se tam ani dlouho nezdrželi. Jen jsme si napustili vodu do lahve. Mamka sice pochybovala o pitnosti, ale ujistila jsem ji, že jsem pila vodu už z mnohem méně známích a mnohem hůř udržovaných studánek a že žiju.
Pak jsme podél Markvartického rybníka došli až do Jablonného a na náměstí si dali obídek, a pak ještě i kafíčko. Perfektní plán návratu autobusem trochu narušila moje (poslední dobou neustálá) roztržitost… v půlce cesty na autobus jsem zjistila, že nemám telefon, a tak jsem se s bráchou vracela. Naštěstí se našel v restauraci na sedačce. Mnohem větší dobrodružství ale bylo teď chytit ten autobus… věřte, že běžet s dítětem v nosítku není úplně pohodlné, nechcete-li z malého tvorečka vytřást duši. Nakonec však Floriho duše všechno přežila, naše plíce vše rozdýchaly a autobus jsme stihli akorát.
Flori miluje hospody, restaurace, kavárny… to je vždycky (tak dobře, výjimka potvrzuje pravidlo) roztomilý k zbláznění.
Na místo jsme se pak ještě vrátili o pár týdnu později, kdy jsme si my „holky z porodnice“ udělaly takovou vycházku z Jablonného přes Zdislavinu studánku do Lvové na zmrzlinu a zpátky. Výjimečně nepršelo (za kopcem v Liberci ale prý byl slejvák), a tak jsem ráda, že se podařilo světlé chvilky využít.
Nutno dodat, že babí léto trvalo přesně dvě hodiny, pak se zatáhlo, ochladilo a zaútočil na nás gang labutí.
Pochod Kolem Ještědu
Tradiční akce Horské služby se koná vždy na začátku září. Předpověď počasí byla taková, že jsem den před pochodem všechno a všechny odvolala, ale když jsme se ono sobotní ráno vzbudili, po katastrofickém „budou padat trakaře“ ani stopy. Tak to risknem! A ono to vyšlo!
Šli jsme nejkratší a nejméně náročnou trasu, která měla okolo 5 km a vedla z Horního Hanychova kolem Panského lomu na Pláně pod Ještědem (na mapě je to trasa C). Zpátky jsme pak šli do Pilínkova (nemám ráda, když se musím vracet stejnou cestou). Celková délka výletu byla okolo 10 km.
Flori byl nakonec vyhlášen nejmladším účastníkem pochodu, a to i přesto, že nepochodoval, ale jen si pochrupoval v nosítku. Zkrátka si to umí zařídit… Počasí bylo nakonec naprosto skvělé, nahoře na Pláních svítilo sluníčko, a i když už moc nehřálo, byli jsme rádi na vzduchu.
Nejmladší poutník poctivě zachumlán.
Nakonec i Floriho přešla ta podzimní trudomyslnost a s úderem čtyřměsíčních narozenin se vrátil ke svému usměvavému já. Momentálně oslňuje všechny kolegy a přátele na jižní Moravě. Stihl se zatím dobře zapsat tím, že hned na první návštěvě poblinkal gauč. 😀 Ale o tom zase příště.
Vyhlížejte babí léto a užívejte toho předčasného podzimu, je-li to jen trochu možné.

Miminní album žije!

Hrdě musím konstatovat, že mimi album stále žije, je pravidelně doplňováno a je čím dál tím pěknější. 🙂
Začalo to tak, že se mi nelíbila žádná z předtištěných pamětních knížek pro miminka. Buď se mi nelíbily graficky, nebo obsahově, nebo oboje. A tak jsem začala s vlastním albem – jak to začalo jsem psala ještě před tím, než se malý narodil…

Na začátku je takové malé rodinné shrnutí... kromě kapitoly Máma a táta, tam jsou samozřejmě i Babičky a dědové a jako bonus i Sem tam teta (a strejda). Snažím se myslet i na generace příští – kdyby se náhodou album zachovalo, tak aby moje praprapravnoučata věděla, jaká zábava to na začátku 21. století byla.
Fotka nahoře je ze stránky o babičkách a dědečcích, kde se píše, čím se tento druh vyznačuje… vždy o nás s láskou pečují, je s nimi vždycky zábava a jsou vždycky hrdí na naše úspěchy.
A zde ukázka z bonusu o tetičkách a strýčcích… tihle jsou z Grónska. (No, pravda je, že ti moji praprapravnuci mohou být trošku zmatení. Doufám, že budou mít smysl pro humor a nevrhnou se na grónské matriky, aby zjistili, kde se tam ti příbuzní vzali 😀 )
Pak následuje kapitola Prenatální – fotky z ultrazvuku (fáze fazole, fáze mimozemšťan a fáze mám hlavu jako starosta a máma břicho jako balón). A pak už začíná opravdová kovbojka… Když jsem se narodil… nejzajímavějším exponátem v této části je novinový výstřižek z Libereckého deníku. Redakce každý týden fotí v porodnici miminka a lidé pak hlasují o to nejkrásnější. Flori vyhrál týdenní hlasování (jo, viseli jsme na internetu celá rodinna týden nonstop, abychom si dokázali, že máme nejkrásnější novorozeně).
Po narození došlo spoustu krásných přání. A protože časem tyhle věci člověk někam založí, pak se to při nejbližším stěhování poztrácí, tak jsem to vše nalepila do alba také a vznikla tak kapitola Gratulace*. Přáníčka mají dost blbý formát a nikdy se nevešlo více jak jedno na stránku, takže jsem to doplnila fotkami z prvních dní života. Mezi nejlepší patří špiónská fotka, která nese název CHRRRR a zachycuje typický obrázek šestinedělí: spíme kdekoli a kdykoli (hlavně já).
V albu pak nesmí chybět zásadní kapitoly jako Jak rostu a Poprvé… to je vlastně hlavní důvod, proč to píšu – aby zůstala vzpomínka na to, kdy se poprvé usmál, kdy pásl koníčky, kdy měl první zub atd. Jenže omezit se na tyhle věci mi přišlo strašné klišé, takže mezi zásadními vývojovými milníky naleznete i věci jako kdy jsem byl poprvé v lese nebo kdy jsem jel poprvé vlakem. Stejně tak jsem si řekla, že klasické údaje jako váhu a míru doplním ještě něčím – takže každý měsíc poctivě měřím chodidlo a palec u ruky… a víte co? Má je pořád stejně velké 😀 😀
Poslední dny přibyly ještě dva nové oddíly, a to Výlety a cestování a Rodinné události. O těch ale napíšu zase jindy, neboť jsou ve fázi nadpis a koncept a čekají na svoje první fotky.
Pro konzervativní členy rodiny a další zvědavce pak vedu ještě klasické foto album. A skoro jsem si pobrčela, když jsem dávala vyvolat fotky za první tři měsíce a znova si připomněla, jak byl maličký a voňavoučký, když se narodil. Letí to rychle… a stále rychleji…
K fotoalbu ještě poznámka: je otevřené zrovna na stránce, kde jsou fotky ze společných srazů s děvčaty z porodnice. Skoro zázrak, že jsme si všechny tři tak káply do noty. A představte si tu konstelaci, která musela nastat, abychom se potkaly: jedna přenášela o týden, druhá rodila akorát a Flori byl zase dřív. No, kdybychom to plánovaly, tak to nevyjde. A tak svým synkům, kteří si vybrali ta správná data narození, vděčíme za nové a krásné kamarádství. 🙂
Všemi přeji pohodový start do září a buďte kreativní!
* Omlouvám se za ty stíny na fotkách – foceno meteleskumbleskum mezi slintáním, kaděním a blinkáním. 😀

3 měsíce spolu

Původně jsem tento článek začala psát v takové malé depce a chtěla jsem se vypsat a vykřičet do světa, jak je mi někdy mizerně a jak někdy pochybuju o tom, jestli je vůbec dobré, že jsem máma. Ale pak jsem si vzpomněla na jedno takové motivační video sdílené od kamarádky. To video bylo o energii myšlenek. O tom, jak strašně člověka dokážou špatné myšlenky vysát a naopak, jak úžasným motorem jsou myšlenky pozitivní. A protože tenhle článek vznikal postupně během několika dní, podařilo se mi nakonec shrnout vše zásadní a svoje blbé nálady vynechat.
Jsou to tři měsíce, kdy jsem se beznadějně zamilovala. Tři neuvěřitelné měsíce, které bych mohla nazvat pocitovým kolotočem. Emoce se vystřídaly snad všechny: pocit vyčerpání, zoufalství, bezradnosti, … ale také štěstí. Takového toho štěstí, které vás dojímá, které vás rozpláče, které expanduje mimo vás samé.
Únava a vyčerpání, to bylo hlavně v šestinedělí. Malý totiž skoro nepřibýval na váze, a to i přesto, že se pravidelně a dlouho krmil. A byly dny, kdy kromě krmení plakal… A z toho má jeden fakt hrozný pocit a v hlavě se usídlí brouk jak Brno: To dítě má hlad, nemám dost mlíka*, skončí na flašce. A ze stresu je zase jenom stres… Naštěstí se to nakonec zlomilo. Ve chvíli, kdy malý konečně pořádně přibral, bylo najednou všechno o moc lepší. Ze mě to spadlo, i mlíka bylo najednou o dost víc a malý se rozjel jako výkonné čerpadlo.
Někdy jsme vyřízení oba dva…

Bezradnost nastává pravidelně během návštěv doktorů. Nenávidím to… Vyšetření srdce ultrazvukem zvádá docela dobře – nebolí to, jen ten gel trochu studí a možná je mu trošku zima… ale odběry krve, to je opravdu zážitek. Nechala bych si vyměnit snad všechny tělní tekutiny, jen aby to nemusel absolvovat. Klepala jsem se z toho až do večera. Malého svázali plínkou, já ho držela za hlavu, sestra za nohy a doktorka brala krev… absolutně nic ho potom nemohlo uklidit. Měla jsem pocit, že mi to snad neodpustí, že jsem zradila jeho důvěru, když jsem ho tam svázaného a křičícího držela a účastnila se toho „spiknutí“. Až mlíko ho nakonec obměkčilo, napil se a usnul.
V šátku se spí báječně…
V postýlce je to taky fajn…
Avšak jsou tu dny (a těch je fakt velká fůra), kdy přichází to expandující štěstí. Tak třeba, když dítko udělá něco poprvé. Během tří měsíců se naučil:
Pokadit se ve chvíli, kdy dostane čistou plínku. OK, tohle asi nepatří k těm okouzlujícím momentům.
Nechat se navázat do šátku a nepokoušet se u toho vyskočit z náručí. Zní to dost nudně a obyčejně, ale já z toho mám radost, neboť některé aktivity s kočárkem prostě nejdou. A navíc, která máma by nemilovala ten pocit „tělo na tělo“ a možnost kdykoli dát broučkovi pusinku na temeno hlavy?
Pást koníčky. Jo, tohle už je fakt roztomilé a když k tomu přidá radostný povyk, je z toho úplný uragán blažených pocitů.
Uchopovat hračky, když mu je dáme do ruky. Nejlépe se mu drží špendlík, který dostal od babičky, ale vesele chňapá po čemkoli, co před něj dáme. Funguje to i u oblečení, takže mě začal svlékat. Chytne mě za výstřih a tahá a tahá… Nejsme si jistí, jestli nejde o ohrožení mravní výchovy mládeže.
Povídat. Dobře, nutno přiznat, že básně ještě nerecituje, ale myslíme si, že brzo už bude. Například už trénuje lyrickou báseň AGÍ HÚ UÍ, jejíž je zároveň autorem.
Spát skoro celou noc. To je asi přání všech rodičů – mít klidné noci. Malý se budíval vcelku pravidelně: o půlnoci, kolem třetí a šesté ranní. A teď – teď vynechává půlnoc a chrní až do půl čtvrté. Takže s klidem spí i šest hodin v kuse. Pro všechny, kteří se teď nadechnou a řeknou: „Jen počkej, až mu porostou zuby!“ mám takový vzkaz: „Běžte někam!“
Smát se. Úsměv je dar. Obrovský. A násobí se ve chvíli, kdy se dítko směje jen proto, že vidí svou mámu. V očích plamínky, pusu od ucha k uchu… tehdy se generuje to štěstí, které tryská všude kolem, které by se dalo vykřičet z balkónu a stejně by neubylo.
Poznávat lidi. Samosebou pozná mámu, taky přestal ignorovat tátu a bezpečně ho pozná. Zdá se, že pozná i babičky a dědy, i když je chvíli pozoruje a tváří se, že je nikdy neviděl. Všechny ostatní „cizí“ osoby si nejdřív prohlíží, dělá se mu u toho taková velká vráska na čele, pak opatrně vyloudí nějaké MMMM?. A pokud ona osoba reaguje pozitivně a začne dělat blbinky, pak ji obdaří úsměvem. Na „cizince“ si zvykne obvykle rychle, nebojí se jich a po nějaké době je přijme za své… i když si je do příště třeba už nepamatuje.
Cucat si prsty. Myslím, že na to nejsme pyšní, ale malý nedá bez dudlíku ani ránu. Od té doby, co zkoordinoval pohyb horních končetin nám ale na dudlíky dlabe… K čemu ten silikon! Palec je prostě nejlepší. A teď, babo raď, co je větší zlo… (razím teorii, že dudlík se mu bude dát sebrat, ale palce mu asi neodstraníme…)
Hrát si. Vydrží si hrát i sám. Prohlížet si svoje ručičky, nebo si broukat, shazovat věž z plyšových kostek atd… vydrží to přesně tak dlouho, abych NEstihla dovytírat, domýt nádobí, dovysávat atd…
S těmi koníčky je to velká legrace…
Máme doma mnoho hraček, chrastítek, plyšáků, kousátek… ale kolíčky, ty jsou nejlepší!
Máme i pár pravěkých hraček… třeba štěrchátko. OK, přiznávám, že to jsou hračky spíš pro mámu.
Takovouhle radost udělal špendlík od babičky.
Některé věci se naopak od narození vůbec nezměnily. Tak například je pořád plešatý a na andílka s bujnou kšticí si musíme ještě počkat. Zde musím podotknout, že tento bezúdržbový účes má svoje kouzlo. Je totiž úplně stejný, jako má pradědeček. Asi nemusím psát, jak moc je na to hrdý (pradědeček). A protože mně začaly padat vlasy a denně jich vyhodím plnou hrst, tak možná budu za chvíli ladit se svým miminem.
Máme i pár zcela důstojných fotek…
Vysvětlivky k textu:
* mlíko = mléko mateřské, neplést s mlékem = mléko kravské (nutno rozlišovat pro případ, že by se v jednom článku vyskytlo obojí mlé(í)ko).
———————————————————————————————————————–
A tak zítra slavíme tříměsíční narozeniny. Příznačně na kardiologii (následovanou pediatrickou prohlídkou na 3 měsících). Nasadit růžové brýle a hurá do toho!
Krásný konec léta, drazí.

Zápisky z planety Mimino

Neustále mě fascinuje, jak malá mimina objevují svět. Víte, ono „to“ po narození pořád spí, občas zamžourá očima a zakníká. A pak, pak najednou (kdy se to jako stalo?) zjistíte, že nedopnete dupačky, že už má oči dokořán a prohlíží si vás neuvěřitelně hlubokým, zkoumavým pohledem. Kouká na vás, vejská, dělá škleby a hlavně by vás snědlo do posledního chlupu.
Ani nevím, kdy se z toho uzlíčku stal rozumbrada, který nám všechno vysvětlí.
Najedou se propadnete do zvláštního paralelního vesmíru (sakra, jak jsem se tam vlastně dostala?), do kterého občas zavítá nějaká teta nebo babička s dědečkem. V tom novém – a ještě skoro neprobádaném – světě se dějí divné věci.

Tak třeba:
Poud se někde zastavíte a dáte se s někým do řeči, nepovede se vám vést normální konverzaci, vše – absolutně vše – se bude týkat mimina. Specialisté na konverzaci o miminu jsou prodavačky v obchodě a postarší sousedky vyhřívající se na lavičce před domem. Starší generace obvykle rozhovor skončí „To za mých mladých let nebylo.“
Za mých mladých let miminka nevyplazovala na rodiče jazyk. 😀
Lidé jsou neuvěřitelně milí. Ještě víc, než byli na planetě Obří břicho. Dají vám přednost u pokladny v obchodě – možná jen proto, aby nemuseli už poslouhat ten řev z kočárku. Pomůžou vám v jakékoli situaci do schodů i ze schodů – mezi nejlepší v této kategorii patří řidiči a pošťáci. Těm prvním často nic jiného nezbyde, jedete-li na konečnou a nikdo jiný v autobuse už není a ti druzí? Ti jsou asi opravdu nezištní, alespoň ti, kteří doručují balíčky u nás.
Někdy je ten velký svět kolem fakt nepochopitelný…
Nejoblíbenější otázka zní: „A komu je podobný?“ Nevím. Prostě vypadá jako miminko, má dvě oči, nos a pusu, taky čtyři končetiny. Kadí do plíny a pije mlíko. Zatímco moje mamka tvrdí, že je celý já, když jsem byla malá, vsadím boty, že druhá část rodiny si zase myslí, že je celý táta, když byl malý. Nezbývá, než vyhrabat staré fotky a tento spor rozhodnout. Poslední hláška na toto téma: „Kluci jsou vždycky víc po mamince.“
Podobnost čistě náhodná…
Nejkrásnějším časem na planetě je ráno. Tedy nejdřív je to hrozný. Po krátkém a přerušovaném spánku to nemůže být nic jiného než hrůza. Proč sakra musí mít mimina tak malý žaludek a proč nemůžou vydržet najedená nějakou normální dobu. Protivná jsem i sama sobě. Jenže jeden jediný úsměv spokojeného potomka působí jako opium a rázem je vše zapomenuto. To je, dle mého, nějaký mechanismus, jak udržet matky při životě. Po každé noci musí přijít chvilka radostného vejskání, mumlání a usmívání, jinak bych byla už dávno mrtvá. A právě to dělá z rána tak krásnou denní dobu.
A tak vám přeju usměvavý den a uvidíme, co se mi podaří napsat příště…

Jak jsem si dělala legraci, že si mě v porodnici nechají

23. května jsem měla jít na kontrolu na ambulanci do porodnice a dělala jsem legraci, že si mě tam už nechají. Otekla mi noha (fakt jen jedna – levá), na moje poměry mi vylezl nahoru tlak a vůbec jsem zvládla být k něčemu jen několik málo hodin denně. Takže mi bylo jasné, že se malý narodí rozhodně dřív, než 7. června, ale že ještě téhož dne, kdy jsem tenhle svůj žert pronesla, budu podepisovat přijímací papíry v porodnici, to jsem teda netušila.
Mám z porodnice několik postřehů.
Za prvé, absolutně nechápu, jak někdo může chtít rodit doma. Představa, že to, co se odehrávalo v porodnici, by se mělo odehrávat doma, mě fakt děsí. Pravda je, že se tak asi ženské rozhodují na základě negativní zkušenosti a já musím říct, že personál byl skvělý. Za druhé, jak skvělý byl personál pro dospělé, tak o to víc jsem měla problém s personálem pro děti. V porodnici se vytváří strašný stres (obecně se to tam táhne celým oddělením) kvůli tomu, aby vaše dítě splnilo všechny body v tabulce. A pokud je nesplní, tak se najdou jedinci, kteří vám dají sakra najevo, že jste fakt dost pochybná matka. Naštěstí každá směna jde někdy domů… na druhou stranu jsme si to možná moc braly, člověk je po porodu trošku mimo. Za třetí, ta mateřská solidarita je naprosto úžasná. Člověk potkává po chodbách a v jídelně cizí lidi a přesto se s nimi dává do hovoru (a občas se mluví o něčem jiném, než o mlíku a miminech). A za čtvrté, pobyt v porodnici je skvělá terapie. Klidně se můžete se spolubydlícími bavit o tom, co vás kde bolí a „jaké to bylo“ a tím ze sebe dostat všechno, co byste jinak možná vstřebávali ještě nějakou dobu.
Sraz mimin před jídelnou
A k tomu našemu pokladu. Fascinuje mě, jak se mění ze dne na den. Fotila jsem si ho v porodnici každý den, abych pak měla to srovnání. A strašně ráda si ty fotky znova a znova prohlížím.
Jinak v papírech má napsáno, že je nezralý, neboť se narodil na 37. týdnu. Ale posuďte sami: 3,7 kg a 52 cm. Kam by dorostl, kdyby se narodil v termínu? Dneska je Floriánkovi 14 dní, snědl by nejraději všechno co teče a vůbec na nedonošence nevypadá.
Den druhý
Den druhý (čepička pro novorozence je mu prostě malá, má opravdu hlavu jako starosta)
Den pátý: mám dítě do zásuvky 😀
Byl to roztomiloučký kluk. Až do pátku. To jsme byli na děstké kardiologii na vyšetření a tam se naučil řvát z plných plic. Tam si uvědomil, jakou moc mají jeho hlasivky a že když řve, tak se kolem něj skáče. A tak přešel z takového toho kníkání a kňourání na vyšší level.
Naštěstí je ale pořád víc těch chvil, kdy je k sežrání. A k sežrání je i plína, když na to přijde.
I druhá čapka je mu malá… už aby se mu hlava srovnala do nějaké konfekční velikosti. 😀
No a to je vše, co bychom vám teď chtěli říct (a už zase ten plurál – už prostě není já nebo on, ale my… aniž bych chtěla, mluvím a píšu v plurálu. Přišlo mi to vždycky strašně vtipné, ale teď už vím, že vás to pohltí, aniž byste si to uvědomovali).
A nesmím zapomenout dát vyvolat fotky do miminího alba!

Jak se dělá miminní album

Na konci dubna jsem změnila své povolání z „krotitele dravých turistů“ na „chovatele dětí“. A ačkoli je začátek mateřské ještě takový dost pracovní (díkybohu za to! Alespoň nemám čas přemýšlet nad tím, co mě bolí, tlačí, kope, hryže a vůbec jak je mi děsně), mám čas taky na nějaké ty nezbytné zbytečnosti.
VYSNILA JSEM SI DOKONALÉ MIMINNÍ ALBUM.
Žádná z běžně prodávaných knih pro miminka mě prostě nezaujala a odhodlaně jsem se rozhodla vytvořit vlastní. Fotky mámy, táty, (pra)babiček, (pra)dědečků a tetiček a strejčků, fotky z ultrazvuku, vtipné hlášky a samozřejmě dokonalé grafické a výtvarné zpracování. HAHA!
Problém začal už v okamžiku, kdy jsem vybírala vhodné fotky rodinných příslušníků. Když jsem vyřadila křečovité obličeje, zbyla mi dokumentace „tajného života našich rodin.“ Prostě neexistují normální rodinné fotky z dovolených nebo oslav. Tak jsem usoudila, že originální miminí album musí být trošku šílené. A tak už i kreslím (bez ohledu na nedostatek talentu), lepím (bez ohledu na to, že jsem vždycky nejvíc zalepená já) a vymýšlím děsně vtipné komentáře fotek (bez ohledu na to, že synek jednou řekne, že je to fakt trapný).
Ze série máma a táta. Z fotek budou samolepky (abych se vyhla lepidlu, se kterým fakt nejsem kámoška).
Další problém nastal ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že prakticky neexistují žadné moje fotky „s břichem jako balón.“ Jak sakra může být miminí album bez fotky s břichem? Takže začala honba za dojemnými těhotenskými fotkami, k jejichž vzniku se přimotal můj brácha. Na jedné jsem neměla hlavu, na druhé jsem vypadala spíš jako opuchlá velryba než jako starostlivá skoromaminka, na třetí brácha zase ostřil na bordel kolem a ne na mě a na té čtvrté? Ani nemluvit! Druhý odborný poradce – malá ségra – přišla s geniální radou, ať vyfotím sama sebe před zrcadlem. Z toho jsem začala málem rodit. NIKDY!

Nakonec jsme se byli vyválet v trávě za humny, což byl ze všech nápadů ten nejlepší. A teď ještě budeme doufat, že nikde nemáme nezvané klíštěcí hosty.
Mimochodem, nevím, kde se vzalo přesvědčení, že se vám zvětší jenom břicho. Já mám pocit, že si ze mě ten pidimuž udělal zásobárnu i pro případ, že by se mnou v jednom těle vydržel až do své plnoletosti. 😀
Docela dlouho jsem také řešila do čeho bych všechny ty poznámky měla psát. Nejdřív jsem si říkala, že bych si prostě koupila jen skicák z tvrdšího a neběleného papíru a až by přibyly stránky, nechala bych si to svázat do vlastní originální knížky. A tak, zatímco jsem procházela různá papírnictví a výtvarné potřeby, vzpomněla jsem si na blok, který jsem si koupila na zapisování cest po Polsku. Ano! Chce to jen větší formát a ten správný motiv. TVOŘÍM MŮJ ŽIVOT mi nakonec přišlo nejlepší.
I když jsem původně chtěla něco trošku klučičího (aby jednoho dne hošan neřekl, že je to jako pro holky).
Asi tyhle bloky už znáte, jsou od Lucie Ernestové a kdybych věděla, co s nimi budu dělat, mám je doma všechny. Kromě pěkných motivů je uvnitř i kvalitní pevnější knižní papír, takže se můžete vyřádit. A tak řádím…
Mimochodem, jestli se všichni ti experti pletou a bude to holka, tak je to pěkně blbý, protože už jsem mu to už i podepsala. Přes mírné protesty v rodině (a někteří se ještě pořád nezbavili úšklebku pokaždé, když jméno Florián vysloví), to prostě bude Floriánek. Už je to i na matrice a co je na úřadě psáno, to je dáno.
Vůbec mě dost baví reakce na jméno. Někdo říká (a snad upřímně), že je to hezké, někdo říká, že je to hezké a šklebí se u toho a někdo chvíli mlčí a pak řekne, že je to nezvyklé a ještě se šklebí. 😀 A nejvíc nadšený je doktor, který se raduje, že Floriána ještě žádného neměli a mají další jméno do sbírky.
Už před Vánoci mi někdo poslal odkaz na kreslené vtipy s těhotnými, z nichž mi utkvěl v paměti hlavně ten kopací. Dalo mi práci to znovu najít, ale když jsem to pak našla, tak jsem si to musela nakreslit, protože přesně takhle to je. 😀
No, takže takhle já blbnu, protože (asi to fakt bude těmi hormony) na víc mi mozek skoro nestačí. Už poslední týdny v práci jsem měla pocit, že spíš vytvářím chaos, než že bych k něčemu reálně byla a fakt to není lepší. Tuhle jsem si s úplným klidem nechala u doktora celý batoh (což pobavilo celou čekárnu, nakonec mě ale uchlácholili, že krev se mi prostě z mozku přelila jinam a že to bude zase dobrý).
Ať je to zase dobrý přeju i vám všem (a vůbec se u toho nešklebím). 😉