Běsnící batole, roušky a svatební cesta

Taky si tak užíváte, že jste konečně celá rodina pohromadě, celý den spolu? Taky doháníte to, že během „normálních“ dní na sebe vlastně nemáte čas? Taky jste zjistili, že homeoffice, domácí vzdělávání a poklidně plynoucí čas v rodinném kruhu je, to, po čem jste vlastně ve skutečnosti toužili? Ne? A nejste divný?
Mám pocit, že ti, kdo v médiích a na sociálních sítích prohlašují výše uvedené, spadli z vesmíru.
BOD PRVNÍ: homeoffice
Máme malý byt, který rozhodně nemá kapacitu na to, aby suploval kancelář (nedejbože dvě kanceláře), dětskou hernu, zásobárnu strategických surovin a šicí dílnu na roušky.
Bylo tedy nezbytné podniknout několik kroků.
Zrušit synovi postel v ložnici.
Na její místo dát jídelní stůl.
K tomuto stolu vystěhovat milého manžela i s jeho homeoffice. Nastěhovat odrůstající batole do naší postele.
Vejít se do postele k batoleti.
Zakázat batoleti během „pracovní doby“ běhat do ložnice.
Poslední dva body musíme ještě trénovat.
BOD DRUHÝ, poněkud obsáhlý: domácí vzdělávání
Abych nezanedbala výchovu, pojala jsem velkorysý plán, jak takovému malému zvědavému tvorovi vysvětlit, co se děje a proč jsou věci jinak, než obvykle. Jenže jsem zapomněla, že je na návštěvě zrovna „a proč? období“.
S nošením roušky byl velmi rychle hotový. Prohlásil se za bubáka. A přijal za svou realitu, že svět zasáhla invaze bubáků, neboť venku ukazuje na kolemjdoucí a říká: „Hele, pán je taky bubák. Jé a paní taky. Všichni jsou bubák, mami?“ Nakonec to postihlo i chudáka Krtka. Musela jsem mu taky ušít roušku.
A proč nemůžu jít do školky? Protože je zavřená. A proč je zavřená? Protože by děti mohly být nemocné. A proč by děti mohly být nemocné? Protože tady teď lítá takový bacil. A proč lítá bacil?“ Nádech, výdech, významná odmlka… A kde lítá, mami? Já ho nevidím! Ufff!
Na poli domácího vzdělávání ohledně koronaviru jsem tedy pohořela a nejspíš by mi taky, stejně jako bráchovi, pančelka poslala mailem za pět.
Ale v ostatních předmětech se fakt snažím:
Vyrobili jsme krmítko a dali do něj slunečnici. No ano, už to nikdo takhle na jaře nežere, ale výuce pracovních činností a biologie bylo učiněno za dost. Koupila jsem též knížku, jak správně krmit naše divoké sídlištní ptáky.
Vyseli jsme divoká rajčata a začali víc zalévat přeživší jahodníky na balkoně. Rajčata klíčí a rostou. Jahodníky se tváří, že je pořád únor.
Pak jsme vystřihli z časopisu Puntík všechny vystřihovánky, část z nich nepodlehlo zkáze, a tak jsme si slepili terénní auto průzkumníka Žárovky. Tím jsme pokryli i výtvarnou výchovu.
Matematika vypadá tak, že startujeme závod autíček. Tři, dva, jeden, pět, start!
V češtině stále opakujeme tázací věty začínající na „proč“. Zároveň se synek naučil hezké pořekadlo: „Proč? Pro slepičí kvoč!“. Taky umí nazpaměť knížku Krtek a autíčko. Před spaním ji totiž musím číst alespoň pět krát, u toho střídat hlasy a vydávat všechny popsané zvuky. To máme hned i dramatickou a literární výchovu! No vida!
Nezapomínáme na rodinnou výchovu. Zadělali jsme těsto na velikonoční perníčky, snad dojde i na pečení. Vyprali jsme všechny plyšáky a vůbec už asi celý byt.
BOD TŘETÍ: Doma budeš!
Tohle splnit je asi jako chtít po tygrovi, aby se dal na rostlinnou stravu.
Několikrát za den řeším záchvat „mamijáchciven.“ Hledám zatím cestu, jak na to… Do lesa jedině MHD, navíc jsou teď za městem všichni, když zavřeli ty shopy, žejo. A co na sídlišti mezi korzujícími pejskaři a partičkami zabírajícími všechny volné lavičky?
Takže doma jsme a když mám chvilku, představuji si, že se procházím po athénské akropoli a obdivně u toho óchám a áchám. A taky, že vidím západ jarního jižního slunce z terasy hotelu, který nám byl zabukován jako svatební dar. Svatební cestu tedy, stejně jako všechny naše další cesty, odkládáme.
BOD ČTVRTÝ: Buď prospěšný!
Zkouším tu občanskou prospěšnost každý den. Jako všichni v tomhle státě, šiju roušky. Chtěla jsem být i dobrovolníkem a nosit seniorům nákupy, ale to jsem vzdala, neboť to nebylo časově slučitelné ani s šitím, ani se stavěním Lega.
Za účelem splnit svou občanskou rouškovou povinnost, jsem zabavila osiřelý počítačový stůl v obýváku. Stolek pod stroj nahradil stůl jídelní. Nají se u něj sice jen náš chlapeček a jeho třicet autíček, ale když je potřeba zachránit republiku, musí stolovací kultura stranou…
Doufám, že to všechno zvládáte s nadhledem a hladinu stresových hormonů držíte na únosné míře.

Nevyslovené předsevzetí

I když jsem si nedávala žádná předsevzetí, jedno stejně v koutku duše číhalo. Začni zase něco dělat s blogem! Ale protože všichni, kdo sem ještě pořád chodí, vědí, že moje psaní vzalo spíš sestupnou (spíš??? Spíš určitě!) tendenci, nikde, nikomu a nic jsem neslíbila.
Končí první měsíc roku 2019 a zcela neočekávaně jsem někde (kde sakra?) chytla vítr do plachet a jaksi se dostavilo nutkání se tomu blogovému světu zase trošku věnovat. Nejspíš je to prostě přirozený vývoj a opadl ze mě největší mateřský šok. Upřímně řečeno, uplynulý rok jsem byla v permanentní krizi na všech frontách. Unavená, demotivovaná s pocitem absolutní zbytečnosti a prázdnoty. Jen ten setrvačník v nás prostě nejde zastavit, a tak jedeme dál. S koncem toho po té emocionální stránce špatného roku to odešlo. Ptám se sebe sama co se vlastně přesně stalo – nedokážu to pojmenovat – třeba to časem pochopím.
Jestli někomu vděčím za to, že ten bolestný přerod pomalu končí a vracím se zase sama sobě, tak je to můj přítel Pavel. On to byl, kdo to musel snášet a měl milionkrát právo mě poslat do háje, odejít a říct, že s hysterickou krávou žít nebude. Ale neudělal to, i když to nebyl schopný sám pochopit, i když jsem mu to nedokázala vysvětlit, … prostě tu jen byl. Pořád, kdykoli, pro mě a pro nás.
A jestli pak vděčím nějaké ženské síle, tak je to zase kamarádka Anička. Kolem mě jsou totiž hlavně ženy se (zatím) jedináčky, jsou úžasné a inspirativní, ale nemají TU zkušenost. Má ji třeba moje máma, ale ta nikdy nemůže být tou vnější entitou, která s TÍM pohne. Anička nesoudí, neptá se, ona koná. Objeví se v pravý čas s tím pravým nápadem. Díky ní zase (po dvou zimních sezónách) jezdím na běžkách. Díky ní (zase po takové době) plánuji dovolenou po vlastní ose. Díky ní pomáhám ostatním a dává mi to opravdu skvělý pocit užitečnosti. Zkrátka má nějaký zvláštní smysl a cit pro nevyslovená přání a schopnost vždy udělat to, co druhý nejvíc potřebuje.
Na úrodnou půdu tak v posledních pár dnech padlo i několik impulsů k blogu. Přišly nezávisle na sobě z několika zdrojů a způsobily to, že nevyslovené novoroční předsevzetí se samo přihlásilo o své naplnění.
Pro Kamrlík po mnoha letech chystám nový vzhled – světlý, čistý, jednoduchý.
Chystám se pročistit a aktualizovat boční menu (mnoha tématům se již prostě nevěnuji a naopak, přibyla nová).
Mám nápady o čem psát.
Mám konečně zase vizi, jak by měl Kamrlík vypadat a o čem by měl být.
A ZÁVĚREM
Děkuji, že jste dočetli tento článek až sem. Stala se z něj taková trošku neplánovaná zpověď. Rozhodovala jsem se, zda tady tu osobní část nechám, nebo ne. Ale málokdo přizná, že narození dítěte nejsou jen ty pusinky a srdíčka na sociálních sítích, ale že to prostě změní život a že přijmout změnu je někdy obrovsky těžké a ještě těžší je si to prožít a odžít. A tak děkuji všem, kteří vytrvali a třeba vytrvají i do příštího článku.
Dobré začátky v dobrém roce přeji ze srdce vám všem.

Poslední myšlenka

Tak je zase skoro půlnoc a konečně se mi podařilo zkrotit uragán vypraného prádla. Miláček ze všeho vyrostl, a tak jsme vybalili pytel s větším oblečením. A já to v záchvatu pomatenosti všechno vyprala, aniž by mi došlo, že TO není kde usušit… Ale o praní a sušení prádla vám psát nechci. Vlastně je to jen taková berlička, abych hned na úvod nevychrlila nějaké nesmysly a měla trošku víc řádků na to, abych si srovnala pár myšlenek.
Aktuálně mám největší potřebu nějak vyřvat to, že před pár týdny přišel svět o báječného člověka. Zpráva se ke mně dostala náhodou oklikou přes x lidí (každý máme někde známého a ten má taky známého), a tak tu facku člověk dostal dva dny před Štědrým dnem. A tak jsem letos zapalovala svíčku u štědrovečerní večeře s rancem vzpomínek. No, hlavou se mi už několik dní honí opravdu mnoho myšlenek. A to fatální v tomto případě není smrt jako taková, ale uvědomění si, že zemřel někdo stejně starý, že jedni rodiče pohřili své dítě a nikdy neuvidí svá vnoučata. A nějak se to ve mně zašprajclo a někde tam vevnitř bliká kontrolka, že takové věci se dít prostě nemají.
Ale dějí se. Sakra, ony se dějí!
Posledních pár dní mě napadá spousta myšlenek, připadají mi strašně hluboké a strašně moudré, ale znovu a znovu přicházím na to, že smrt je prostě něco, co nepřechytračím, ani neomluvím. Je prostě mezi námi. A někoho navštěvuje příliš brzy. A teď už zase cítím, že se v tom plácám a že má pozornost běží mnoha různými směry, že už neudržím myšlenku, že už nedokážu zformulovat to, co jsem měla v úmyslu říct. A tak mi nezbývá, než ty rozpaky přiznat, neboť to na textu stejně bude znát.
Víte, teď už mám (uplynula asi půl hodina) docela jasnou myšlenku. Poslední. Člověk za život potkává spoustu lidí. Někteří se jen mihnou, někteří pobudou, něktěří zůstanou. A věřím, že každý, koho za život potkáme, nám má něco předat. A moc bych si teď přála, abych jí stihla říct, že ona můj život nesmírně obohatila a zanechala v něm nesmazatelnou stopu. A pokud je to o nesmrtelné duši pravda, tak nejspíš teď za mnou stojí, kouká mi přes rameno a usmívá se.

O věcech nových

Ahoooooj!
Moc mě těší, že jste se někteří chodili ptát, jestli ještě žiju. Ano, žiju. Musíte mi věřit, že jsem měla tolik věcí, které bych chtěla na blog napsat a že jsem na něj fakt docela často myslela. Ale nikdy jsem nepřekročila myšlenku.
Proto se s Vámi budu postupně dělit o vzpomínku na prázdninovou cestu do Černé Hory, na dovolenku na Pálavě, budu Vám vyprávět, jak jsem se rozhodla přestěhovat na druhý konec republiky, změnit zaměstnání (a trochu i povolání), jak jsem udělala státnice a utrhla si jen malou ostudu.
Upřímně poslední rok byl vážně šílený. Loni na podzim jsem nastupila do práce a počáteční nadšení mě do Vánoc opustilo. Přesto jsem si dělala dál iluze o tom, že se vztahy na pracovišti zlepší, že si to vše „sedne“. Pak mě to totálně vysálo. Zvládla jsem jen sedět a brečet. Snažila jsem se to přecházet a racionálně si odůvodnit proč se lidé umí chovat jako totální ….
Do toho všeho jsem se snažila dodělat školu. Státnice v červnu jsem si odložila ještě až na září a v neuvěřitelném stresu jsem to nakonec všechno zvládla (ale o tom až jindy).
Do toho všeho přišla ještě taková nenápadná nabídka práce. Hned jsem věděla, že by mě to bavilo a že to chci dělat. Ale… bylo to na druhém konci republiky, na jižní Moravě. Takže to ve mně muselo celé uzrát a až ve chvíli, kdy už jsem měla nastupovat do muzea v Liberci, jsem se zbláznila, zvedla telefon a… a pak jsem se byla opít ze strachu, jak to přijmou všichni kolem. Všichni ti, které mám ráda a pro které tohle znamená odloučení. Strašně jsem vyděsila sama sebe tím, že jsem vyhověla svému přání a ne přání mého okolí, že jsem svým rozhodnutím fakticky všechny donutila, aby se mně podřídili. Ale ukázalo se, že jsou všichni při mě a že se těší, jak za mnou budou jezdit a koštovat úrodu moravské země. A tohle poznání stálo úplně za všechny ty strachy a stresy. Děkuji!
A teď sedím v malém pokoji v mikulovském zámku. Jsem proškolená, upsaná ďáblu a zítra vyrážím do boje.
Zkrátka: „Největší vrah je Tvůj vlastní strach.“

Jarní plány

Rozhodla jsem se bojovat trošku proti pocitu, že moje práce mi víc bere než dává a že nezvládnu dodělat diplomku do prvního termínu. Zjistila jsem totiž, že deprimovaný člověk není moc motivovaný a že si můžu pomoct jedině tím, že se vrátím k věcem, které jsem ze života během honby za povinnostmi vypustila. Že prostě není možné myslet si, že se dá všechno zahodit a vybudovat zbrusu nový skvělý krásný život složený jen z pracovních a studijních povinností. Ačkoli si to jeden z mých nadřízených myslí a neustále mi nepřímo říká, že není možné při mé práci mít ještě nějaké koníčky. Blbec.
Zkrátka můj šílený úprk za tím, abych všechno zvládla skončil tím, že státnice stejně musím ještě o kousek posunout. A celý ten zimní stres byl úplně k ničemu. Čili: asi muselo přijít jaro, aby mi otevřelo oči a srdce.
Takže se alespoň čas od času vracím o víkendu na Grabštejn. Je mi tam dobře. S lidmi, s hradem i s těmi staletími.
Ačkoli vážně nechápu smysl fotosoutěží, kde vyhraje ten, kdo má nejvíc lajků (a falešných profilů), tak jsem se do jedné přihlásila. Strašně mě baví sledovat, jak na žebříčku lezu níž a níž, protože na mé fotce je jenom Pálava, ne šklebící se roztomilé děcko nebo psík. Ale každopádně, pokud by si někdo myslel, že ani Pálava není k zahocení, může hlasovat zde: Econea fotosoutěž, Téma: příroda. Jsem fakt zvědavá, jak to dopadne. V druhé fázi soutěže bude vybírat i komise, takže i my lajkovací lůzři máme šanci. 😀

8. května je státní svátek. Což je letos z hlediska volna úplně jedno, neboť to vyjde na víkend. Možná ještě někteří z vás pamatují moji bláznivou výpravu pěšo z Olomouce do Liberce. Udála se shodou okolností taky kolem květnových státních svátků. Nazvala jsem to tenkrát Kam až se dá dojít z Olomouce a počíst si můžete v rubrice Putování. Letos jsem se rozhodla, že je na čase zase obout botky šplapalky a někam vyrazit. Padla mi do rány organizovaná akce – dálkový pochod z Ještědu na Kozákov, tedy z Děda Ještěda na Horu drahokamů, jak jsem si to nazvala pro blogové účely. Ještě nemám kumpána, ale věřím, že do té doby nějakého šíleného vytrvalce přemluvím.
A v pokročilejším květnu se ještě vydáváme se na malou mořskou výpravu spojenou s šílenou jízdou na koloběžkách. Abyste tomu tedy lépe rozumněli. Pojedeme na koloběžkách z Kopaniny dolů k řece Jizeře, kde se nalodíme a poplujeme po proudu dál až do Dolánek. Můj neohrožený pirát se kasal, že umí řídit kanoi, tak doufám, že je to pravda. Já jsem totiž mnohem lepší háček než kormidelník.
Na závěr se musím po podělit o to, jak mě sousedka povzbuzovala ohledně řízení auta. „Já jsem kolikrát zastavila, vystoupila, brečela a začala křičet, že stejně jako jsou dislektici a disgrafici, tak já jsem prostě disřidič. Ale dobrý, nejsem.“
Tak se těším, že s vámi budu sdílet všechny krásné zážitky. A nezapomeňte, že nejen prací živ je člověk.
Krásné jarní dny.

Pozitivní výzva

Možná jste se s tím na Facebooku v poslední době také potkali. Někdo z přátel vás nominuje do pozitivní výzvy a vaším úkolem je pak po celý týden najít denně alespoň 3 pozitivní zážitky. Taky mě nominovali, protože usoudili, že při mém „vykecávání“ nezůstane jen u poznámek typu: „mohla jsem dlouho spát, měla jsem dobrý oběd a koukala jsem na dobrý film.“ Předpoklad byl dobrý, nezůstalo.
A tak jsem celý týden psala a rozhodla se, že nakazím pozitivitou i vás. Tady je moje kompletní pozitivní výzva:
DEN PRVNÍ:
Celý den přemýšlím, jak s tím naložím a co napíšu. Ale dopadlo to jako vždycky: nejlepší věci přicházejí sami a znenadání a není potřeba nad nimi přemýšlet.
1) Máme byt. Opravdu pěkný útulný byt, jak všem z legrace říkám, pětihvězdičkový. A nejlepší je historka, co bylo před tím, než jsme se tam šli podívat. Syn majitele našel na Facebooku můj inzerát. Pak si mě vygooglili, našli můj blog a na základě toho mi pak napsali. A na první pohled jsme si padli všichni do oka: nám byt i majitelé, majitelům zase my. Už dlouho jsem neměla z lidí tak dobrý pocit.
2) Nastupovala jsem v Lípě do autobusu a takový sympatický pán mě pustil do dveří před sebe a povídá: „Ladies first.“ Usmála jsem se zmateně. „I am oldfashioned.“ Znovu jsem se zmateně usmála. „Do you understand me?“ „Yes.“ A pak jsem si povídali a protože jsme v Boru měli oba ještě čas, než nám to jelo dál, šli jsme na pivo. A pán, John, se napil a povídá: „Special day. I can go home earlier and… and meet the archaeologist in the bus.
3) V záchvatu „být jako Indy“ jsem si pověsila na dveře pokoje plakát s Indiana Jonesem s mačetou v ruce. Tak bacha na mě!
Tak vám přeju, abyste taky takhle v autobuse potkali archeologa…
DEN DRUHÝ:
Dneska je to brutálně těžké, opět jsem většinu dne bojovala s tím, abych neusnula. Z věčného civění do počítače mě začala bolet hlava a nepomohl ani koláč, ani kafe. A ještě k tomu to počasí…
1) Ráno byl příjemně vytopený autobus, a tak se mi dobře pospávalo. Vždycky ve Cvikově lituji, že nejedu dál, abych si mohla lebedit zabořená v sedačce ještě chvilku.
2) Ještě včera jsme neměli do bytu jediný spotřebič, a dneska najednou vše skoro klepe na dveře.
3) Lidičky z Thao.cz odeslali dneska můj balíček. Přijdou krásné gatě z Nepálu.
A zítra bude pro mě nová challenge: ovládnout Škodu Yetty s označením autoškola.
(A od zítřka si dovoluji zařadit cyklus s názvem Hlášky z autoškoly).
DEN TŘETÍ:
Dneska jednoznačně vedou autozážitky.
1) Typicky ženská reakce: „Jé, takové pěkné červené autíčko!“ Hláška nr. 1: „Máte přítele“ „Jo.“ „A co uděláte, když ho chcete plácnout po zadku?“ ??? „Plácnete ho něžně a dvakrát, ne?“ „Jo, asi jo.“ „Tak přesně takhle je to s řazením.“
2) Řízení je fakt super! Jako bonus nikdo nepřišel k fyzické nebo psychické újmě.
3) Poznala jsem přítelkyni mého kolegy. Je to tak strašně správně střelená holka, že se asi budu kamarádit. A úplně nejvíc mě potěšil pohled na to, jak kolega v její přítomnosti roztál a byl z něj malý šťastný kluk. Bylo to jeden z těch nádherných pocitů, kdy jste svědky obyčejné lidskosti.
Jen víc takových momentů…

DEN ČTVRTÝ:
Dnes je celkově moc fajn den, možná je to tím, že je pátek a nebo tím, že vím, že zítra vstávám až před sedmou.
1) Došel mi balíček z Thao.cz a kalhoty jsou boží, ještě lepší, než na obrázku.
2) Když jsem šla k Turkovi pro jídlo, zrovna nepršelo, a tak jsem se nemusela vláčet s deštníkem. Ovšem déšť si to pak vynahradil při cestě domů… (Mimochodem, když jsem si přála vegetariánskou verzi jídla, hned jsem byla zasypána miliardou otázek na téma nejezení masa. Odpověď „dneska nemám na maso chuť“ se mu nezdála dostačující. Tohle na vegetariánech a dalších obdivuju, to že snesou ty neustálé debilní otázky od svého okolí.)
3) Vlak do Boru jsem stihla, aniž bych sprintem běžela přes celý park. Aneb není nad to, když odejdete z práce včas.
A co dál? Víkend přece, tak si ho užijte!
DEN PÁTÝ:
Opět pracovní víkend, zima, mlha, déšť, ale:
1) Na kase jsme roztopili kachlová kamna, a tak se u nich brzy začali shromažďovat lidé (a taky kocour Čenda). Víkendová průvodcovská sestava naprosto skvělá, všechno klapalo jako na drátkách. Nebylo potřeba nikomu nic připomínat a nic kontrolovat. Všechno prostě bylo.
2) Ranní tipovačka, kolik přijde návštěvníků, byla překonána dvojnásobně.
3) Další krásný poklidný večer v podhradí. Tentokrát jsme si hráli se starými mapami. Co všechno tam člověk neobjeví…
DEN ŠESTÝ:
Co s dnešním dnem? Padla na mě nějaká podzimní melancholie… a na hrad taky.
1) To, že jsme na první klasickou prohlídku čekali až do 13.05, plodilo mnoho vtipů a absurdních nápadů. Nakonec jsme se rozhodly (my hradní ženy) vzít tržbu do vlastních rukou a nakoupily jsme suvenýry pro sebe i blízké.
2) Podzimní procházka hned dvakrát – jednou ráno cestou na hrad mokrým, ale slunným lesem a podruhé odpoledne loukou cestou z hradu do Hrádku. Měla jsem čas v sobě trošku uklidit.
3) Zítra druhá jízda s Yettym, těším se, ačkoli z minula si nepamatuju kromě toho, kde je volant a blinkr, nic. A zase budu v hrozné křeči. A zase přibudou hlášky!
Dobrou noc a pohodový vstup do nového týdne.
DEN SEDMÝ:
Většinu dne jsem strávila přemýšlením o hluboké myšlence na konec. A došla jsem k tomu, že je to prosté: Nikdy není k zahození se zastavit a zamyslet se nad tím, co pozitivního nás za celý den potkalo. A k našemu překvapení to možná bude i víc, než tři věci. A k našemu překvapení „to všechno“ nestojí úplně za ho… (konec naivní optimistické přednášky).
1) Druhá jízda v autoškole a opět nedošlo k žádný střetům, zraněním či pohmožděninám. Hláška nr. 2: „Když nic neříkám, znamená to, že je všechno v pořádku a že to děláte dobře.“ (Můj smích.) „Já myslela, že to znamená, že jste hrůzou oněměl.“
2) V práci to dneska fakt rychle uteklo. Možná proto, že mě adrenalin z toho auta opouštěl jen pomalu.
3) Nevím, jestli se to dá nazvat pozitivním, ale mě to nějakým záhadným způsobem těší: Mám tolik knih, že přestěhovat je bude fakt hrůza. Zabalila jsem jen jednu krabici, a ta se rozpadla během půl vteřiny. Knihomolové a knihosběrači mají fakt těžký život. Achjo.
(Použity různé fotografie archivní.)

Fakt definitivně dospělá

Podařil se mi husarský kousek.
Úplně náhodou jsem se prokousala tím, co se honosně nazývá „výběrové řízení“ (ve skutečnosti šlo o lehce bláznivý pohovor, během kterého jsem si málem vylila zelený čaj do klína a neustále jen říkala, že mě k otázce momentálně nenapadá odpověď) a dostala svou první práci.
Tak já jsem asi fakt definitivně dospělá.
Finito. Z potrhlé holky s hlavou v oblacích se najednou má stát ctihodný občan odvádějící daně pro blaho všech. Finito. Je čas se usadit, žádné lelkování v cizích krajinách.
Mé zodpovědné já si tleská, svobodomyslné pláče, dětské se bojí, další… ale to už jich je nějak moc!
Co je však jisté, že tahle práce bude generovat spoustu potrhlých příhod.
Nikdo jiný, než úplný pošuk prostě nemůže přistoupit na to, že jeho hlavním úkolem bude přesvědčování zuřivého investora o tom, že svou super krásnou průmyslovou halou ničí veledůležité kulturní dědictví své vlasti, a proto, že musí nenávratně utratit ještě pár (nebo taky trošku víc) kaček navíc.
Nikdo jiný, než vyslovený blázen přece nebude pobírat svůj mizerný plat za to, že přesvědčuje svět o jakýchsi prazvláštních ideálech.
Ostatně, posuďte sami jaké já mám vyhlídky:
„Často se Vám stane, že vás stavebník nebude chtít pustit na pozemek.“
„U nás je taková ta památková kriminalita vysoká.“
„Policie s námi spolupracuje celkem dobře.“
„Platové ohodnocení zdaleka neodpovídá vzdělání a odbornosti.“
„Ještě jsme vás neodradili?“
Nene, bez úsměvných příběhů to asi nepůjde…
Tak si přeju hodně štěstí!
A vám krásný a poklidný zbytek týdne.

Světlo ve tmě

Pořád si trochu vyčítám, že jsem zápisky z archeopraxe ukončila neslušně v polovině a vykašlala se na to. To si prostě nikdo z vás, kteří věrně navštěvujete Kamrlík, nezasloužíte. Snad se mi podaří se tímto článkem definitivně srovnat s realitou.
Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe a já se neměla ani kde vyřvat. Vysvětlujte Polákům, které znáte čtrnáct dní, že člověk, jeden z nejlepších, kterého jste v životě potkali, se ocitl na zcestí a jeho vůle žít je mizivá. Vysvětlujte to cizím lidem v cizím jazyce. Odmítla jsem vodku a odmítla jinak veselé večery, ne ze sebemrskačské touhy být smutná, ale proto, že po alkoholu si většinou vylívám své splíny a je mi jedno komu. Pak jsem v neděli chodila tři hodiny bezcílně po lesích, střídavě brečela a střídavě nadávala, mluvila s ní, i když jen imaginárně. A už jsem nechtěla psát zápisky dál, protože jsem nevěděla, co napsat. Nechtěla jsem, aby to bylo hloupé a ze zkušenosti jsem už věděla, že je lepší, nechat to v sobě trošku uklid(n)it.
Článek jsem dnes pojmenovala podle alba skupiny Jelen, které teď poslouchám pořád dokola a které se mi tak skvěle trefilo do vkusu! A dnes zní všechno tak strašně pravdivě. Je v něm tolik zklamání a špatných zpráv. Je v něm ale i tolik naděje a víry se po pádu zvednout a jít dál.
Pak jsem si řekla, že jediné, co můžu udělat je zahodit to za sebe a podpořit ji. Aby i přesto, že má zlámaná křídla a zrovna nelétá, vstala a šla dál pěšky. Protože to taky není tak špatné.
Dneska jsem tam byla, v té obrovské sterilní budově, v tom pokoji, kde minuta trvá věčnost. První myšlenka byla, že asi odejdu, že prostě zbaběle uteču, že je moc těžké vidět tu dříve veselou holku ležet vychrtlou, bledou, zjizvenou a s vyhaslýma očima. Nikdo si tohle přece nezaslouží!
Vyprávěla jsem příběhy, které se mi staly za uplynulé měsíce. Poslouchala. A mně ty historky najednou přišly malicherné, hloupé, bezvýznamné. Ty absurdní návštěvnické příhody z hradu. Ty nezapomenutelné zážitky z Polska… Jak si vůbec můžu dovolit mluvit o svém štěstí! Poslouchala a občas se lehce pousmála, aby mě podpořila. Věděla asi, že není lehké koukat do očí sebevrahovi.
Občas mě sestra vyhodila na chodbu, když někdo z pokoje potřeboval obsloužit. Stála jsem, opřená o zelenou emajlovou zeď a koukala do blba. „A vy tady čekáte na koho?“ Probodla mě jiná sestra otázkou. „Na ni.“ Zněla bezmyšlenkovitá odpověď. Sestra mě nechala být.
Vážně jsem žila až do teď v iluzi, že už je to všechno vlastně už v pořádku. Krmila jsem v sobě myšlenku, že ji ten fatální čin otevřel oči a ukázal světlo ve tmě. Ale bylo to moje světlo, ne její. Byla to moje iluze, moje stéblo. Takhle nevypadá člověk, který by se těšil, až vstane a vykročí do slunečného podzimního dne.
Někdy mívám pocit, že jsem tak plná všeho smutku a utrpení, které nám servírují média, že to nevydržím. Ale přesto vím, že bych unesla všechno trápení a starosti, které s ní spí v jedné posteli.
Pravda je mrazivá. Nikdo jiný, než ona to změnit nemůže. Můžete při ní stát, můžete jí vyprávět příběhy, můžete s ní mlčet a koukat do zdi, můžete chodit po lese a křičet, můžete cokoli jen chcete. Jediné, co nedokážete, je uzdravit duši zoufalého člověka. Jestli to někdo dokážete, běžte za ní, řeknu vám směr.

Volání o pomoc

Tak zkoušky pokořeny, dokonce mnohem lépe, než jsem čekala. Chtěla jsem Vám ukázat fotky ze silvestrovské „popo“ vycházky, ale zjistila jsem, že se ještě všechny nachází ve foťáku, který s sebou teď nemám. Takže mám už zase vůči Vám dluh… chjo.
Ale i tak se začátek roku vážně vybarvil. Nechtělo se mi vůbec odjíždět na byt do Hradce, bylo mi doma tak strašně dobře… A z té pohody se mi sakra špatně odjíždělo. A tak je nasnadě, že se v Hradci muselo něco udát. Respektive ne něco, ale někdo. Moje spolubydlící.
Nastěhovala se k nám v září a opravdu je mi moc sympatická. Časem nám sdělila, že má jisté zdravotní problémy psychiatrického založení, a tak musíme prostě počítat s tím, že se může stát, že se bude chovat prostě „divně“. (No, napadlo mě, že spousta lidí se chová divně pořád, a to jsou zdraví.)
Není to dlouho, kdy mi již v pokročilou hodinu volala. Nebylo to moc veselé. Ten hovor byl dlouhý a obsahoval snad všechny emoce, které jen člověk má. Tak jsme si slíbily, že už půjde na byt a uděláme si pohodu a bude to v pořádku. Jenže čas utíkal a spolubydlící nikde… nikde… nikde… Šla jsem spát. Probudila jsem se, byla ještě všude tma, bylo už dlouho po půlnoci. Její postel byla stále prázdná.
Bylo mi špatně. Do ráda jsem už pořádně neusnula, musela jsem přemítat, jestli je v pořádku. Proč sakra nepřišla… Naštěstí mi asi v půl déváté ráno došla smska, že je v pořádku. Moc se mi ulevilo.
A včera už mi zase bylo špatně. Spolubydlící si šla vyčistit zuby a byla tam nějak moc dlouho. Našli jsme ji ležet pod stolem. Byla jako hadrová panenka a nereagovala na nic, ani na volání, ani na štípání do ucha, ani na plácání po obličeji. Člověk si vybavuje všechny ty věci, které má udělat, když najde člověka v bezvědomí…
Na dispečinku 155 to zvedla paní, kterou jsem musela přemlouvat, aby k nám někoho poslala.
„Jste si jistá, že dýchá?“
„Ano.“
„A jste si jistá, že nepila alkohol.“
„Ano.“
„A jste si jistá, že nereaguje?“
„Ano!“
Po x minutách, kdy jsem ji ujišťovala, že vážně nereaguje, teprve svolila, že k nám pošle posádku.
Sranda, vole, nějaká holka omdlela v kuchyni…
Uběhlo pár minut, spolubydlící se začala po celém těle klepat a posádka pořád nikde. Volám znova.
„Jak klepat?“
Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! V duchu jsem byla už hodně sprostá… já vím, že o nic nemusí jít, ale jak mám já jako laik poznat, jestli se klepe ze zimy, nebo jestli se jí něco děje. Jediné, co jsem věděla, že se neklepe jako epileptik, ale prostě jako kdyby měla zimnici. Jak mám vědět, jak je to vážné, když ona je naprosto bezvládná a kdybych ji vyhodila z okna, tak o tom nebude vědět??
„Už k vám jedou…“
Po dalších třech minutách dojeli zdravotníci.
První, co řekli bylo, „že slečna trošku simuluje.“ Pak s překvapením konstatovali, že fakt nereaguje. (Aha!) A konečně pochopili, že si z nich nedělám srandu a začali ji měřit všechno možné.
Jednou v životě člověk potřebuje pomoc, a pak se týden léčí ze šoku, že se musí skoro plazit, aby mu ji poslali…
Tak Vám přeji, abyste nemuseli volat o pomoc a příště už veselejší „popo“ výlet.

Ve zkratce: co je nového

No, tak jsem zase chytla dech a chtěla bych zase jednou psát na blog trochu častěji. A k tomu co je nového – vlastně nic moc.
Minulý víkend jsem jela na kole a teď jsem tak nastydlá jako už dlouho ne. Ale dobře se mi jelo.
Před asi dvěma měsíci jsem se rozhodla zkusit se podílet na buddy systému. Tak teď dělám buddíka a tropím vylomeniny s výměnnými zahraničními studenty. Šla jsem do toho hlavně proto, abych se donutila používat angličtinu a připravila se trošku na příští Erasmus semestr.
Nedávno jsem dostala mail od Erasmus koordinátorky. Byly v ní gramatické chyby. A tak už mě asi nerozhodí, až na mě zase bude protivná.
Ve škole se neděje vůbec nic. Dneska jsem si půjčila knížku od Paula Bahna o archeologii. Píše tam, že ať se archeolog zabývá čím chce, vždy musí být optimista, že z toho mála, co se zachová, může říct něco smysluplného o lidské minulosti. Právě jsem ve skeptické fázi…
Minulý víkend byl velmi kreativní – vyrobila jsem nějaké recyklované dárečky. A shodou okolností, vlastně omylem, jedu na celý příští týden za kopečky do Polska na jakýsi výtvarný kurz. Sice nevím, co tam budu dělat, ale věřím, že to bude legrace. Raději jsem se pojistila proti všemu a ještě i pro případ, že bych někomu způsobila nějaké trvalé následky. 😀
Hledám za sebe náhradu na byt… blbá doba na stěhování, nikdo se nestěhuje. Nechcete někdo levně bydlet v Hradci?? Doufám, že někoho nepozději do února najdu.
No, jdu odepsat na pár zpráv od mých nových tureckých známých, kteří u mě v alkoholovém rauši zapomněly nějaké věci. Don’t worry, boys! 😉
Mějte se krásně, odolávejte tomuto nepočasí, které
venku vládne alespoň s malým úsměvem!
A těšte se na report o výtvarném kurzu
a o tom, kolik končetin jsem
komu zmrzačila.