První noc v novém bytě

Nezdálo se mi absolutně nic…
Bylo mi smutno. A zima. (Jen bůhví, jak se tady u těch prehistorických topení přidává na intenzitě.)
Absolutní ticho… netikají tady ani hodiny. (A tak jsem je vybalila a pověsila na zeď.)
Strašlivá bolest hlavy. (Ať mi doktoři už nikdy netvrdí, že nemám migrény.)
Zimnice. Točí se mi hlava. Jindy ostré obrysy se roztekly. Ležím naznak pod dvěma přikrývkami. tma houstne. Tma mi dělá dobře.
Praménky vody dopadají na zrezlou vanu pokrytou vrstvou vodního kamene. Žluté kachličky stejné jako v bytě, kde jsem vyrostla.
Podivné zvuky stěn. Někdo tam chodí. Někdo běží po chodbě. Někdo dupe. Ticho. Tady straší!
A tak jsem se přestěhovala…

Hola, hola, Vratislav volá!

Konečně se prolomilo hradecké prokletí chození mezi spolužáky i kantory jako duch, jelikož oni už tam patří a já jsem návštěvník z venku. Jsem prostě odjinud. Asi to znáte vy, co studujete magisterské na jiné škole než bakalářské, zvlášť pokud jste na „malém městě“.
Vykašlala jsem se na svoje vnitřní strachy a obavy a řekla si, že pojedu na Erasmus. Sice ještě teď nevím, jestli je to dobrý nápad, ale když mě už vybrali, není cesty zpět. A navíc, uklidňuji sama sebe, není to přece daleko! Vratislav je doslova za rohem.
Hodně lidí si ťuká na hlavu a ptá, proč jedu do Polska, když můžu jet na Západ. Tak jednak mám v jižním Polsku nějaké diplomkové zájmy a jednak jsem prostě „východní typ“. Mnohem víc mě lákají cesty na východ (v případě Polska tedy spíš na sever) než na západ (dokonce jsem byla v pokušení jet do Rumunska, evidentně se tam ani nikdo nehlásil, ale nevěděla jsem, jak bych zdůvodnila svoje studium v Bukurešti, když o rumunské archeologii vím kuloví).
A tak jsem konečně uskutečnila další z mnoha věcí, které mi stojí v hlavě. Věřte, že je to krásný pocit, začít plnit tahle hypotetická přání. Je to naproto úžasné – najednou zjišťuju, že to jde, že všechna ta NE jsou jen konstrukt v mojí hlavě. Je to osvobozující.
Teď mě k pocitu, který mám (asi před hoďkou jsem se dozvěděla, že jsem prošla výběrovým řízením a že jedu – takže je to čerstvé) napadl kus mňágovké písničky:
„Život nejde potají nacpat do skříně nebo v umyvadle utopit.“
Prostě nejde.
Děkuji
především Daně a Evičce,
které dohlídly na to, abych
méně mluvila a více konala.
Děkuji, holky!!!
PS.: Kdybyste někdo chtěl vědět jak probíhalo celé to martyrium výběrového řízení, napište, ráda se s vámi podělím o zkušenosti. (vekousek@seznam.cz)

Člověk má být šťastný

Zase si připadám jako tělo bez duše. Dohnalo mě to včera večer v tom čase, když ještě nespíte, ale ani už nejste bdělí. To je nebezpečný čas. Někdy to trvá jen sekundy – pak člověk blaženě usne, jindy zase nekonečné hodiny. Tělo už spí a mysl zbavená všech denních radostí a starostí, probírá všechno, co raději ukryla někde ve sklepení.
Kamarádka mi jednou napsala: „Člověk má být šťastný.“ Ačkoli jsem s ní souhlasila, hned mě napadlo: „Šťastný, šťastný… to se tak říká.“ Jednoduše se to povídá a čím víc o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že „být šťastný“ je vrchol životního umění.
Tak třeba můj případ… svět vidím takový, jaký bych chtěla aby byl, ale on je samozřejmě jako na potvoru úplně jiný. Ano, člověk má být šťastný, drahá přítelkyně, ale není to jen další ideál? Pomalu střízlivým. Občas se člověk dostane tam, kde nikdy nechtěl být a hlavně nikdy nepočítal s tím, že by tam byl. A nikdy ho nenapadlo přemýšlet co by dělal, kdyby se tam dostal. Zatracené ideály!
A teď… teď je to drama.

Štěstí je plné kompromisů, děláme je pořád, abychom se udrželi někde mez dvěma zrádnými póly. Děláme je pořád, abychom nebyli sami. Když bude člověk šťastný sám, co z toho bude mít? Nestačí žít ve svém vlastním šťastném světě, musí tam patřit další lidé, protože to oni dělají člověka šťastným. Nebo i nešťastným… všechno má dva úhly pohledu, dva opačné konce. A svět se houpe nahoru a dolů…
Tady dole musím uvažovat racionálně, víc než kdy jindy. Musím být tím člověkem, který najde řešení. Musím svou sílu předat dál a brečet jenom tajně. Musím najít nějaký způsob jak se neutopit, tady dole jsou silné a studené proudy.
Nikdy bych neřekla, že ve světě, kde si člověk všechno vygooglí, si nebudu vědět rady. Třeba si někdy vygooglíme i to štěstí, i onu životní pohodu a spokojenost, kéž by to šlo!

Balada o mé duši

Chtěla bych udělat všechno, co mohu, ale bojím se, že nemám dost sil. Mám touhu se vzdát, ale nemám na to svědomí. Co je povinnost, co zbabělost a co hrdinství?
Kde, lidičky, čerpáte, z kterého pramene, odvahu? A čím tišíte bolest duše, která se nedá překřičet. Kde se pořád bere tolik slzí?
Tolikrát už jsem se nadechla a vrhla se zpátky do vln, že znovu mi to přijde jako sebevražda. A přece už oblíkám plavky, abych mohla skočit. Ale mám strach, nevím, co bude, je ve mně malá dušička. Svědomí, ten soudce všech činů, nedovolí mi utéct pryč. Nevím co se stane, nevím jak poplavu, jak poplave a nevím, proč tohle všechno musí být.
Nevím nic. Ticho, prázdno a tma je v mé duši. Bolí mě každý nádech, každá myšlenka je plná naděje a zároveň temná jak bouřkový mrak. Jsem zmatená, zapomněla jsem všechna plavecká tempa, bere mě křeč do všech končetin. Potopila jsem se někam do hlubin.
Za tři roky tě neznám, nevím kdo jsi, jaké máš myšlenky, co cítíš, co si myslíš… konečně to dává smysl, smysl, který mě probodává a topí. Kdo nevěří na osud, ten se mýlí. Osud nás má všechny na háku a vždycky se stane, co se má stát. Když bude chtít, zafouká ti duši hluboko pod hromadu prachového peří, které tě bude tak tížit, že zvedat se budeš jen stěží.
A dost už! Komu kdy pomohlo vzlykání?

To jsou ty začátky

Konečně jsem sebrala odvahu a vykrámovala záhadnou krabici v nejvyšším patře police v předsíni. Asi ji tu nechal Sergej. To je duch tohoto bytu. Totiž zřejmě osoba, která tu bydlela před námi. A nechala tu bordel. A tak jsem se trochu bála, co v té krabici bude. Několik rozbitých věcí, krabiček a obalů od různých věcí a hadry (mokré zmačkané do koule a teď už suché a smradlavé).
Překvapila mě zima. Nezabalila jsem si nic teplého. Ještě že o dům vedle je sekáč. Tak mám světle hnědý svetr s obrovským rolákem. Jestli je tady ve škole zima jako byla v učebnách v Olomouci, budu za něj děkovat své prozíravosti.
Zvláštní pocit. Člověk je tu ve skoro prázdném bytě a chodí kontrolovat pračku, proč dělá divné zvuky, jestli třeba neteče a jestli je všechno v pořádku. Teď je ticho. Asi doprala. Ke svačině jsme měli kokosový puding, ve kterém nebyl kokos. Ale trošku to po něm přeci jen chutnalo. A taky si uděláme palačinky, to je jasná věc. A houbovou omáčku, až se udělá hezky a půjdeme do toho lesa, snad najdeme houby. Jinak bude žampiónová. O tomhle bytě a pobytu v něm by se dalo vyprávět hodiny. Proč jsou třeba na stropě ty rozpláclé mouchy??
Mám rozvrh. Byl to trochu boj. Místní systém spravující předměty, zkoušky apod. je zvláštní. Ale je to o zvyk. Na rozdíl od olomouckého Stagu mi to ani jednou nehlásilo chybu. Hip hip hurá! Krásné je, že mám na výběr hodně předmětů, které mě zajímají a že samotný paleolit je vyučován dvakrát. Jediné, na co se opravdu netěším jsou GISy v archeologii. Výuku počítačových věcí nemám ráda, protože kantoři trpí představou, že hned všechno okamžitě pochopím a že všechno stíhám. Už vidím, jak se v tom ztratím dřív, než to budu vůbec schopna pobrat. Brrr. Ale když jsem zvládla nepropadnout na gymplu z fyziky, zvládnu i tohle. Možná u toho vzteky rozmlátím pár počítačů. 😀
V pondělí zase do první třídy (i když v rámci archeostudia nám říkají ročník čtvrtý). Zase mě z toho trošku mrazí, zase nevím, kam vlastně v pondělí jít, koho tam potkám a jaké to bude. Nojo, to jsou ty začátky.
Kdož máte před sebou nějaký začátek, tak nezapomeňte vykročit pravou nohou. A myslím na vás!

Kdo seje vítr, sklízí bouři

Minulý týden jsem se ve své mysli definitivně rozloučila s hradem. Dějí se tam podivné věci. Kdyby se alespoň po těch staletých chodbách proháněla Bílá paní, nebo duch pana Mehla. Ale on se po hradě prohání jen náš kastelán.
Náš kastelán totiž zapomněl, že kdo seje vítr, sklízí bouři. A je jedno, jestli je to tichá malá bouře, nebo tornádo.
Už jsem to všechno jednou zažila. Člověk přijde, nadšený, plný ochoty něco dělat bez ohledu na odměnu, plný ideálů, že dělá dobrou věc. Zamiluje si to. Bere to vážně a splyne s tím. A pak přijde osoba, která ani neocení tu snahu, která plýtvá vaším časem jen pro své podivné pohnutky, pak přijde někdo, kdo je schopen vás obvinit, že nic neděláte… a přitom jste neměli volno už ani nepamatujete, přitom děláte práci i za jiné, přitom si na sebe vezmete víc povinností a zodpovědnosti bez výrazně vyšší odměny.

Pak vždycky zbydou oči pro pláč a nechápavé pohledy s otázkou proč se tohle všechno vůbec děje.
Kastelán ztratil v mých očích důvěru, nemám jistotu podpory, nemám ani jistotu, že to všechno má smůj smysl. Mám spíš pocit, že jsem vybavení v úklidové komoře, které se použije, vyždímá a pěkně vykopne.
Nestydí se očerňovat nás jednoho před druhým, i když je to celkem logické, snažit se rozložit tým. Nestydí se nás pomlouvat před lidmi z venku. Kde je morálka? Z hradu se odstěhovala. Nejvíc jsou totiž pomlouváni lidé, kteří už práskli dveřemi (třeba jeden kolega, který byl vůbec nejschopnějším a nejvzdělanějším člověkem na hradě). A řešit naše soukromí bez toho, aby o něm něco věděl, to mu jde také dobře.
Přežiju to i podruhé, říkám si. Stejně je to moje věc. Nemám to tak prožívat. Nemám si pořád myslet, že o ochotu, práci a slušnost někdo stojí… evidentně ne. Zase si člověk pobrečí, bude ho to ještě nějakou dobu štvát. Pak se tomu bude smát, a pak se zase nechá napálit.
Zatím ještě jako tým držíme, jen mám strach o bude dál. Nebudu mít sílu se pořád prát, protože to přestávám chápat. A především kdykoli se tím v mysli zabývám, je mi to líto, nevím, co jiného se na to dá říct. Směsice vzteku, lítosti, strachu, ale i radosti z toho dobrého, co se podaří.
Ale jsem už rozhodnuta. Vysávat ze sebe energii by nechal asi opravdu jen svatý v neomylné víře v dobro a spravedlnost. Já na to nemám… a tak mi nezbývá, než podat k 1.9.2013 výpověď. Nebudu svině a nenechám je uprostřed sezóny na holičkách.

Jsem z toho už vážně…

… bakalář. Uvažuji o tom, že ženská verze bakalářka zní vážně dost divně. A tak raději budu bakalář 🙂
Skončilo tak zase jedno období mého života. Míša říkala, že jsem moc sentimentální. Nemůžu si ale pomoct. Vždyť já jsem některé spolužáky neviděla třeba dva měsíce (v letním semestru jsem už neměla výuku), a už je třeba nikdy neuvidím. Žádné ahoj, ať se ti daří… nic. Jo, uvažovala jsem, že jim napíšu, ale napíšu? Jen tak „Mej se krasne, preju ti hodne uspechu v zivote. Diky za fajn tri roky. Verka“ Co pak se lidi loučí jen několika znakovou smskou? Nebo mailem? Nebo na facebook chatu? Nějak se mi to nezdá a mám z toho zvláštní pocit.
Po státnicích jsem všem, které jsem chtěla vidět psala, ať přijdou ke Strašidlům na pivo a přišli dva lidi (plus s sebou vzali svých milion kámošů). Zbytek nemůže, většina ani nenapsala, že děkuje za pozvání, ale že nepřijde. Ale asi je to jedno. Nebo je to spíš tím, že oni ještě nekončí, budou ještě chvíli studovat, a tak jim to ani nepřijde. A navíc jsou to Moraváci a mají tak všechno blíž.
Tak přece jen napíšu nějaké rozloučení, dušička bude mít pokoj.
Bude se mi stýskat po Olomouci, po dechové vojenské kapele, která po ránu cvičí své skladby a zvuk se přes řeku nese až k nám do oken. Bude se mi stýskat po tréningu veslařského klubu a šíleném trenérovi, který jezdí podél břehu na kole a křičí do megafónu: „Makej, narovnej se, zaber pořádně!“ A co teprve křik malých dětí, které vyrazily se svými učitelkami na hřiště a hodinu se baví tím, že běhají kolem sloupu na upevnění volejbalové sítě a křičí u toho. Nebo nedělní rána a taťkové, kteří vyrazili zahrát si florbal, a jejich potomci stojící podél hříště a křičí: „Góól!“ Aby se pak ozvalo: „Nepleť se nám na hřišti, Matěji!“
Nebo meluzína rozeznívající dlouhé kolejní chodby za větrných dnů. Nebo ten šmatlající pán, který jezdil čistit podlahy takovým tím hučícím přístrojem a dělal rámus vždycky, když se člověk potřeboval učit, nebo mu bylo blbě a chtěl ticho.
Nojo, zase něco končí a něco začíná, jako tomu bylo už několikrát. No, uvidíme, jaké budou zítřky. Rozhodně už můžu do formulářů na cokoli vyplňovat kolonku: Titul před jménem. 😀

V mezičase a meziprostoru

Ve stavu, kdy bych chtěla lehnout a spát hodně moc hodin v kuse stulená do klubíčka s kočkou v klíně.
Noční mezičas, kdy celý dům spí a člověk je najednou sám, do střechy už konečně nebubnují dešťové kapky.
Únavou už cítím všechny kosti, svaly, nervy, šlachy, co jich všech jen v těle je. Ale spousta sacharózy a kofeinu udržuje tenhle podivný organismus v činnosti. Tupé činnosti, kdy už nemůžu vstřebávat informace o všech poučkách, paragrafech, metodice, motyčkách, putnách, hradiscích, rondelech a vůbec o čemkoli. Ani za boha bych vám neřekla, co napsal Josef Ladislav Píč nebo nějaký jiný slovutný pán. A přitom to všechno někde spí, já to tam cítím. Je to jako kdyby mě někdo sledoval.
Zítřek bude strašný den, hrozný jako tyranosaourus. Takové to čekání na Godota. Už prostě nemůžete, ale musíte ten den nějak proučit až ke konci, aby člověk na krátkou chvíli usnul. Takový ten den, kdy člověk mlátí hlavou o stůl (vzbuzuje tak všeobecnou lítost, nebo pohrdání, záleží na společnosti) a křičí, proč ty zatracený státnice nejsou už teď, že už se v životě nechce nic učit, a že asi umře.
Hlavně si neudělat ostudu. Hlavně neplácat kraviny. Hlavně se usmívat, hlavně nepůsobit jako blbeček, hlavně myslet!
Tak si říkám, jestli ještě žiju, nebo se nacházím někde v meziprostoru toho našeho velkého světa pomalu se potápějícího. Ale asi jo, asi jsem ještě tady.
A jestli jsou v textu chyby a překlepy, tak se, Karmlíku, omlouvám, už nezvládám ani své myšlenky, natož gramatiku. A dobrou noc.

Počítačový povaleč

…se ze mě stal už nadobro. Dnešní den je toho důkazem.
Ráno jsem se vstala, hodinu se probírala a rozdýchávala všechny své zalehlé dutiny. Spoustu lidí kolem lehlo v nemoci, jako obyvkle jsem dostala jenom rýmu, která se tranformuje do kašle a do takového toho stavu, kdy nejste nemocní, ale je vám pod psa.
Zapnula jsem počítač s tím, že nad těmi pošahanými grafy vážně vyzraju. Nevím z jakého důvodu mi u všech grafů naskočilo špatně číslování u popisků a zaboha to nešlo ani smazat, ani opravit. Tak jsem se vykašlala na automatické funkce a udělala to celé ručně. Cha, ty jeden pošahaný programe, a máš to! Tím začal počátek konce.

Přemlouvat totiž textový editor, aby pracoval jak potřebujete a ne jak ho nastavil někdo, kdo ho stvořil, je práce Sisyfova. Tak jsem udělala i většinu obsahu ručně, protože nevím proč, ale do generovaného obsahu se mi cpou i stránky, které mají formát „úvodní stránka“ a neměly by se tam dostat.
Summary je asi největší anglický paskvil, který byl kdy napsán. Nikdy mi moc nešly slohovky v cizím jazyce…
Tak se poslední dobou hnu od počítače pouze, když potřebuju na WC, a když se z kuchyně ozve „JÍDLO!“.
Zdar a sílu všemu vašemu snažení.

Řekněme, že už teče do holínek

Tak mě zas po celém dnu psaní bakalářky chytá amok.
Včera odpoledne jsem došla z laborky a „šla si na chvíli lehnout“, abych pak „mohla zase něco dělat“. Jo, jenže jsem se probudila o půl desáté večer a jako zombie se vypotácela z postele, zapnula počítač a „začala něco dělat“. To něco se skládalo z naformátování normostran, oprav překlepů a úpravy různých mezer, pomlček a volných řádků. Pak byla půlnoc. Spolubydlu chytil záchvat veselosti a začala zpívat. Mmmm… jako v blázinci. Ticho nastalo ve čtvrt na dvě ráno.
Když jsem začala dneska po poledni zase usínat, bylo mi jasné, že tenhle boj už není jen s časem, hromadou anglické literatury a nesnesitelnými počítačovými programy všeho druhu, ale především sama se sebou.
Boj s pocitem, že čím víc člověk něco dělá, tím víc je to na prd. A také s pocitem, že tohle bude strašný průšvih.

Připadám si zcela ztraceně, zvlášť, když jsem od začátku roku nedostala z vedoucího práce jedinou větu (kromě toho, že se na to podívá, a že to „zatím vypadá celkem OK“). Co to je „celkem OK“? Nezní to zrovna povzbudivě. Už vážně potřebuju nějakou reakci, nemůžu na ní čekat, čas letí, já letím. Všechno letí.
A spolubydlící – spolužačka pořád říká, jak má 114 stran hotových a jak už to jen dopiplá a je to. Každé její slovo mě vrhá do větší deprese. Konec března, konec března!
Poslední verze šutříků, doufám, že poslední. Tak doufám, že zas nepřijde kilometrový seznam chyb. Už ne, prosííím. Už takhle měly být kresebné tabulky dávno hotové, než to zas vykoumán v nějakém grafickém programu, budu mít vodu v holínkách.
Měřítko to nemá proto, že je to výřez z celé stránky, kde je měřítko až dole. Ale je to 1:1.
Jdu se sbalit a zachumlánkovat se. Doufám, že ještě napíšu o přejezdu Jizerek, bylo to fenomenálně krásné.