Všem to slušelo, některé to dojalo

Letí to, letí, už máme březen. A za námi úvod do roku 2020. U nás to bylo výživné. 🙂 Co vy?
V červnu budeme slavit desáté výročí, ale oslavili jsme ho pro jistotu už předem. A to malou, ale velmi povedenou párty. Všem to slušelo, některé to dojalo (nebreč, nebreč, jsi namalovaná!) a hlavně to dobře dopadlo.
A bylo to romantické.
A navíc ještě na pohádkovém hradě.
A taky se všichni najedli do sytosti.
Autor fotografií: Aleš Otava (http://alesotava.cz/)
Je fascinující, jak se někdy během několika měsíců změní život úplně naruby… v listopadu jsem na tom byla fakt bídně. Probrečela jsem večery, měla pocit selhání, obviňovala jsem se, že jsem neudělala dost a nevěděla kudy kam. Prostě mě po opakovaném ujišťování, že se můžu po mateřské vrátit do své práce (neobyčejné, úžasné, milované, naplňující práce), poslal bývalý zaměstnavatel do prčic. To prostě máte dítě, na vaše místo se (díky vaší vlastní přímluvě) dostane ambiciózní „záskok“ a čus bus. Nezáleží na tom, s jakým nasazením jsem tam pracovala, jaké jsem měla vize, co vše jsem tomu obětovala, jak moc jsem tam byla ráda… I dneska to někdy takhle večer znova a znova opláču.
A upřímně ještě se nikomu nepovedlo mi rozmluvit, že je to jen práce a že se mi to stane ještě mockrát. Jenže to byla víc než práce, byla to součást života, součást mě a měla to být součást mé rodiny. No, nic. Prostě se mi zhroutil život a naplnily se obavy, které jsem v posledních třech letech měla.
Ale nebyl by to život, aby se věci nezačaly zase tak nějak sami dít. Přes stavy deprese a vyčerpání jsem se doplazila ke staronové práci a nesmírně si vážím toho, že mi kolegové z Grabštejna (kde byla i naše svatba) nabídli místo, které jsem přijala. A přiznávám se, že hlavně proto, abych doma sama sebe neumučila. Taková terapie prací.
Grabštejn je navíc místo, které mám ráda, které si zaslouží péči i pozornost. Lidi tam znám už dlouho, cítím se tam dobře.
Převzetí části hradní agendy mi pomohlo najít odvahu se vypořádat s tím listopadovým zklamáním, pomohlo mi to srovnat si myšlenky a zase věřit sama v sebe. Dokázala jsem se zase najít.
Naše svatba byla v tom všem asi nejdůležitější, byla to ona, kdo odstartoval ozdravný proces a pomohl mi si vážit sama sebe.
A proč to píšu? Abyste pochopili, jak důležitý to byl den. A jak žádné díky není dost velké, aby poděkovalo všem, kdo se na něm podíleli. DĚKUJI!
A příště: Svatební cesta na jih za antickými hrdiny

Vánoce a osmiměsíční narozky

Jo, trestuhodně to tu zanedbávám. Ale nějak se večer uspím dřív, než bych chtěla a když už se neuspím, tak vyřídím jen to nejnutnější. A taky mám takovou existenční (nebo spíš mateřkou) krizi, takže bych se nejraději někam zavřela a byla SAMA. No, moje krize se týká věcí, o kterých bych si sice chtěla povídat, vyřvat se někomu, kdo mě nebude soudit, ale je to moc kontroverzní na to, abych si poplakala na blogu. Prostě bych neměla na to, se pak obhajovat. Protože, jak jsem zjistila, jsem mimozemšťan mezi matkami, jsem mimozemšťan doma a mám pocit, že i sama před sebou.
Ale obraťme list. Celou věčnost jsem nenapsala nic o tom, jak trávíme (skoro)zimu. I když moje mamka to napravuje a kdo čtete její blog, tak jste něco pochytili.
Po polovině prosince napadl první pořádný sníh. Musím konstatovat, že Floriána to moc nevzrušilo. Mě to vzrušovalo velmi, protože Liberec se rozhodl sníh bojkotovat a absolutně nikdo ve městě sníh neuklízel (respektive ho tak akorát rozsolili a tím to skončilo), takže vzít ven kočárek bylo stejné, jako zkoušet dobýt severní pól v plavkách.
Ale já mám sníh ráda a vždy, když napadne, mívám takovou dětskou radost. Vydržel jen pár dní, ale i tak jsme si ho užili.

A pak přišly Vánoce, na blátě, jako vždy (3 dny před Štědrým dnem přišla obleva a sníh podlehl neustálému pršení a jarním teplotám). Strávili jsme je sami, bez prarodičů a musím říct, že to bylo dobře. S miminem to prostě nenaplánujete. Prozíravě jsem si vše pěkně připravila, takže polévka byla skoro hotová, salát dělal děda (bez jeho salátu by to nešlo), vánočky pekla mamka (bez jejích vánoček by se vesmír zhroutil sám do sebe) a cukroví jsem pilně pekla celý prosinec.
Aby nedošlo k mýlce typu „Ty se asi hodně nudíš, co, když máš napečíno?“: byl to boj. Pečení probíhalo tempem max. 2 plechy za den, zdobení perníků znamenalo několik dlouuuuhých večerů. Ale bez cukroví by to prostě nešlo a popravdě ta trocha cukroví bylo to jediné, co jsem pro letošní Vánoce opravdu udělala.
Jo, vlastně jsem udělala ještě něco: vánoční pohledy s Floriánkem. Babičky byly nadšené, těm vzdáleným jsme je poslali poštou, těm blízkým dali osobně a pár jich vzniklo i jako magnetky na ledničku.
Hlavní náplní večera mezi večeří a dárky bylo foto. Prudila jsem s tím chlapy fakt pekelně. Nakonec se na žádné fotce nedívají všichni, ale nějak to vyšlo a chlapeček bude mít obrázek z prvních Vánoc. Z dárků ho pochopitelně vždy zajímaly hlavně obaly, neboť papír šustí a mašle jsou… prostě mašle. A žárovky na našem opelichaném umělém stromku, to byl hit.
Mrně bylo asi moc hodné, Ježíšek nadělil spoustu úžasných věcí. Rozšířili jsme arzenál mechových puzzlí, abychom zvětšili hrací plochu (OK, Ježíšek nedomyslel dvě věci: 1. mimino záhy z koberečku uteče, 2. mimino se naučí puzzlový koberec rozebírat. No, alespoň je doma větší legrace), dostal také tunel na prolézání, který mu ještě schováme, neboť se toho zatím bojí (hlavně neumí prolézat :-D), taky dostal oblečení a spoustu praktických drobností.
A pro všechny, kteří by se snad ptali, co vše se naše akční mimino naučilo, přináším malý souhrn:
Od koníčků ke koním… a pryč
– Pustil se rukama a začal dělat letadlo a u toho sebou mrskat, až se jeden bojí, že snad opravdu vzlétne.
– Začal pást velké koně: to je takový ten vzpor na rukách. My tomu doma říkáme, že dělá surikatu, neboť ve snaze vidět co nejdál, vytáhne ještě krk a vyvalí oči.
– A touha po hračce, která je moc daleko, ho dovedla k vyvinutí speciálního plížícího manévru, který zdokonalil natolik, že opustil obývák a vydal se plížením plazením vpřed i do kuchyně. (A já nevím, jestli se mám radovat, nebo zda mám zoufat. Tak jako tak, konečně bude někdo pravidelně vytírat podlahy. A taky luxovat, neboť prtě posbírá z koberce vše, co potká.)
Nové možnosti hadího muže
– Za posledních pár týdnů přišel na další nové pohyby. Předně se naučil otáčet zpět z bříška na záda, aniž by si u toho pokoušel přivodit otřes mozku.
– Na co je ale líný, to je pobyt na všech čtyřech a na ono povětstné pérování na kolínkách. Občas to udělá, směje se, a pak sebou plácne zpátky. Plazení je zkrátka pro něj pořád bezpečnější.
– Naučil se také dělat něco, čemu říkám šikmý sed, ale asi to nesplňuje přesně to, co si pod tímto termínem lidi představí. On totiž nedělá šikmý sed z kleku, ale z lehu. Prostě si lehne na bok a podepře se jednou rukou do polosedu.
– Hitem posledních pár dní je doplazení se k překážce (ideálně k ležící mámě), zapření se o překážku rukama a kleknout si. Chtěla jsem to vyfotit, ale protože jsem skoro vždy já ta ležící překážka – opora, tak bohužel. Když se mu chce, tak mi takhle vyleze i na klín.
Něco jako osmiměsíční úzkost?
Moudré knihy píšou, že kolem osmého měsíce se projevuje u dětí něco jako separační úzkost a že se od nich máma nehne, neboť její odchod (třeba na záchod) spustí šílený nářek. Já bych řekla, že k nám na scénu přišel spíš vztek ve chvíli, kdy malého omezíme v pohybu. Při přebalování, dávání do kočárku, krmení, … odchody na wc, čištění zubů atd. si většinou nechá vysvětlit, i když to někdy trvá („Floriáne, neštvi mě, nebo se počůrám!“)
Kde máš zuby?
Nemám. Zuby nikde. Má to své výhody, když je protivný, dá se na ně svalit vina.
„Tak že by už ty zuby?“
„Uáááá!“
„Chceš kousátko?“
„Uáááááá“
„Ale no tak, to bude dobrý, ššššš.“
„Uáááááá“
Ticho.
„Co, už je to dobrý?“
Krk, prd, škyt. Smích.
„Hmmm, tak jo, chtěl jsi mě poblejt? Díííky!“
On papá. Nepapá. On se nacpává!
Tak jo, mlíko je fajn věc, jenže miláček se v 5 měsících zastavil na váze a rozhodl se prostě, že potřebuje objevovat nejen pohyby, ale i chutě.
Žádných 5 lžiček příkrmu! Plnou misku, pak ještě něco ožužlávat, pak ještě mlíko… pak nemá řádit jak pošuk, když do sebe narve tolik energie, že by to raketu vyneslo do kosmu.
Chutná mu všechno, potraviny nasládlé chuti samozřejmě víc, ale neodmítá ani zeleninu. Zkrátka, ten kluk žere jak mlejn.
Kromě toho aktivně praktikujeme mámasutru. Mlíko nejlíp chutná hlavou dolů, nebo když mám vykloubené ruce. Aktivně prso vyhledává, umí svlíkat trička a noční košile, případně významně strkat hlavu do výstřihu.
Převzato z FB stránky Mámou S Láskou
Ra, ra, ra, ra, randáááál
Čím větší hluk to chrastítko dělá, tím líp! Miluje mlátit chrastítkem do podlahy (a když jsem v dosahu, klidně mlátí do mě), miluje, když po něm opakuju jeho podivné hrdelní zvuky. Takže na sebe vrčíme, chrčíme, mlaskáme…
A čím větší bordel u toho v obýváku vznikne, tím líp.
A konec. A doufám, že v dohledné době sepíšu ještě výlety. 🙂
Krásné dny!

Z deníku XI.

Už semi to krátí, ale jsou věci, které se nemění (Portugal story). O těch už víte. A pak jsou věci, kvůli kterým stojí za to tady být. Nikdy, nikdy nesmíte promeškat možnost někam jet. Je to víc, než mít dům a auto.
16.5. Noc muzeí, teda…
Napsal mi Kacper, polský kamarád, a pozval mě na Akademii užitého umění. Tak jsem vzala Mariu a vyrazily jsme. Zkusila jsem si práci na hrnčířském kruhu, už jsem to kdysi zkoušela, ale Kacper, keramik, mi to všechno vysvětlil a nakonec jsem vytočila džbánek. Kubistický džbánek. Bohužel byl zrecyklován dřív, než jsem si umyla ruce a vyfotila si ho.
V deset večer měl nastat zlatý hřeb večera – výjezd na mrakodrap SkyTower, nejvyšší budovu v celém Polsku. Měly jsme se kochat výhledem na noční město… Že tam bude hodně lidí, bylo jasné, ale že tam budeme čekat tři a půl hodiny (!), to jsem fakt nečekala. Naděje a víra byly silnější… překonaly jsme vítr, déšť, 49 pater výtahem a konečně spatřily onen ohromující výhled na… na tmu.
A kdybych věděla, že dostat se přes noční Wrocław, bude trvat další hodinu a půl, asi bych v té bardzo duże kolejce nevydržela čekat… ale když dobrodrůžo, tak se vším všudy.
Oj, tak místo noci muzeí, to byla noc mrakodrapu. Maria se tomu smála, když jsme ve čtyři ráno uléhaly naprosto mrtvé do postele.
18.5. Ticho, sakra!
V pondělí obvykle chodím na dvě a půl hodiny do archeoknihovny. Čtu někdy česky, někdy anglicky, někdy polsky, skenuji si méně obvyklé tituly, prostě snažím se vytěžit z mého pobytu maximum i po odborné stránce.
Představte si, že čtete v angličtině. Překládáte si to do češtiny. A vedle, těsně vedle si přisedne pár polských studentů, kteří se začnou nahlas bavit polsky. Nejdřív jsem mlaskala, pak začala text předčítat polohlasem, a nakonec práskla knihou o stůl. Odešla jsem na kafe a na polštinu.
Opravdu nechápu, proč chodí do knihovny krafat…

20.5. Sázení stromků
Vyrazila jsem sázet stromky. Bylo nás tam pár, asi 25 lidí, zkrátka není to párty s alkoholem zdarma, tak se tam davy neženou. Ale byla jsem spokojená, konečně Erasmus akce, jejíž podstatou není mega párty. Čekala nás pak i exkurze k rybníkům v CHKO Dolina Baryczy, je to takový kraj podobný jižním Čechám. Kdysi tu mniši vybudovali desítky rybníků, konají se zde tradiční výlovy a útočiště zde našlo mnoho ptačích druhů. Byl to krásný den!
27.5. Podivné způsoby
V knihovně archeologického institutu trávím víc a víc času. Chci si oskenovat knihy, které u nás nejsou k mání a mně by se moc hodily. V knihovně jsou dva skenery. Jeden neumím ovládat, prostě jsem nepřišla na to, který software k němu patří. Druhý, který je nejspíš pro úplné blbce, jsem zvládla. Jenže by se u toho počítače nesměla vyvalovat taková blondýna, která si tam chatuje na facebooku. Mamamia! Hlavně, že je všude wifi a na Facebooku si může povídat na vlastním zařízení. Opravdu nechápu, proč někdo chodí do knihovny kecat, facebookovat či číst drby na internetu.
Další krásná věc, která mě opravdu „pobavila“, bylo procvičování dokonavé a nedokonavé formy sloves na polštině. Byla jsem ve skupině s děvčaty, která neměla tušení, co jsou dokonavá a nedokonavá slovesa… to se pak těžko procvičuje. Možná, že řečtina slovesa takhle nerozlišuje, dejme tomu, ale ukrajinština to bude znát určitě. Nebo ne?
28.5. Zase byrokracie! Pomoc!
Včera jsem s učitelem řešila letní praxi a u toho mu vyprávěla, kolik papírů a kde musím podepsat, získat, zkontrolovat. Musela jsem vypadat jako blázen. „Spokojnie, pani Vera, spokojnie.“ Ok, tak tedy v klídku… nicméně stejně mám pocit, že se z té byrokracie nevyhrabu. Musím nejméně do třech kanceláří za třemi lidmi… musím získat papíry, které už jsem jednou do Čech posílala, ale ta naše skvělá Erasmus coordinator nejdřív píše – pošlete mi sken, za měsíc na to – chci papírový originál. Ale já ten originál nemám! Tady mi to podepsali, oskenovali, poslali mailem. Já to vytiskla, podepsala, oskenovala a poslala mailem do Čech, přesně dle instrukcí. Takže musím znovu za tou paní a musím doufat, že ten originál někde má. Při polském chaosu pochybuji…
Ubytovací kancelář po mně chce datum odjezdu. Paní, ale já to nevím, nikdo nám neřekl, kdy budou jaké zápočty, či jestli budeme mít nějaké extra hodiny za ty, které odpadly.
Jdu si zarezervovat pračku, doufám, že tentokrát to bude bez problémů.
1.6. Ráno
Ráno mě robudilo, jak vrže postel. Ne ta moje. Snažila jsem se rychle probudit, abych zjistila, co se děje. Nebo to raději nevědět. Maria dělá sedylehy! Nene, já ráno provozuji tak akorát běh na záchod a pití horkého čaje v rekordním čase. Buď s tím zrovna dneska začala a nebo to vždycky provozovala tak nějak potichu…
2.6. Tak, prawda, spokojnie.
Dneska mi spadl kámen ze srdce! Byla jsem se zeptat, jak je to s potvrzením o délce pobytu na Erasmu, když končím až v létě a do Wrocławi pak už nepojedu. Prostě si to vytisknu a dám to podepsat učiteli na praxi! Jednoduché jako facka! Celé ono potvrzení se stává z hlavičky, dvou vět a jednoho podpisu. A já kvůli tomu málem vypustila duši. Aneb v Polsku opravdu platí: „Spokojnie, spokojnie.“
Musím do konce měsíce napsat článek do sborníku z konference. No, něco jim tam vyprávět, to je jedna věc, ale napsat to a publikovat, je věc druhá. Je to strašná zodpovědnost. Co když je to celé blbost a ještě x dalších generací se mi bude smát? Já vím, nějaký školní sborník nejsou Archeologické rozhledy, ale stejně… sama vím, co všechno jsem za poslední dobu vyšťourala k diplomce…
A víte kolik mám trpaslíků? 136!

Až budu velká, budu poutníkem

I když jsem od jakživa vyznavač ideálu chůze po svých, teprve v poslední době jsem pochopila, co je na tom tak krásné.
Začala jsem chodit pěšky mnohem častěji a na mnohem delší vzdálenosti. Tréning.
Celé to začalo prožitky posledních týdnů. Vy jste byli nuceni číst moje depka články a já mezitím postupně restartovala svou mysl a dávala se dohromady. Uvědomila jsem si, že každý člověk má v hlavě nějaké plány, sny, tužby a skoro každý člověk všechno neustále odkládá, protože nemá čas, peníze, náladu. Nejsem výjimkou, plánů plnou hlavu a kde nic, tu nic. A mně došlo, že bych měla začít dělat věci, které dělat chci a pustit se do realizace svých nápadů a přestat kňourat.
První věc, která přišla na přetřes, byl už několik let starý plán jít pěšky z Olomouce do Chrastavy, tedy uskutečnit „poslední cestu ze školy“ (sice ta poslední byla autem z promoce, ale nikdy není pozdě). A tak chodím, a tak putuji. Nejkrásnější na tom je, že vidím o moc více věcí, než když bych jela nějakou dopravou. A můžu kdykoli zastavit, abych se pokochala.
Nejčastěji asi chodím z Chratavy do Liberce, mám tam už několik oblíbených výhledů a tohle je jeden z nich – nad Chrastavou se táhnou louky a pole. Čerstvě zoráno. Dlouhé stíny.
A ten pocit svobody!
A to, že je člověk jen sám se sebou a může přemýšlet, klidně i nahlas, to je k nezaplacení.
A slyšet tlukot vlastního srdce…
A být si jist sám sebou…
Krásný večer všem, poutníci!

Je to se mnou špatné

Dneska jsem si všimla jedné věci: lidé už mi přestávají říkat slečno. Už mi říkají mladá paní. Začalo to v ZOO, kde jsem byla tři hoďky ve Faunus budce prodejní. Tam člověk potká spoustu lidí.
„Slečno, teda mladá paní, prodáváte turistiké známky?“
Když jsem šla parkem vrátit klíče, zastavil mě takový málovlasatý pán ve středních letech, na první pohled to byl takový ten veselý extrovert. A povídal:
„Mladá paní, můžete mě vyfotit tady s pánem? Víte, on je pro mne moc důležitý a já bych s ním tady chtěl mít fotku.“
Tak jsem je šla fotit nějakým super hyper chytrým telefonem a připadala si hloupě, že si musím nechat vysvětlit, jak taková mašinka vlastně fotí. A ten pán, se kterým se fotil ten málovlasatý pán mi někoho strašně připomínal. Takový starší, lehký úsměv, příjemný na pohled, dobrácká tvář, prostě takové zvláštní kouzlo Celý zářil ve žlutém tričku.
„Díky, mladá paní, že jste mě tady s panem Nevrlým vyfotila.“
Nojo!!! Tak to je ono. Tak já tady fotila pana Nevrlého. To dává všechno smysl. Protože, když jsem viděla pana Nevrlého poprvé, bylo to úplně stejné. Takové to zvláštní kouzlo.
Pak jsem letěla na autobus a protože v tomhle vedru člověk pořád pije, taky pak pořád chodí na WC. No a co myslíte, že mi paní, která vybírá dorbné na WC řekla?
„Nechcete na invalidy, mladá paní? Tam byste to měla lepší.“
„No, zvládnu to i normálně.“

A tak jsem si v duchu jen říkala. Tak mladá paní, a teď už mi nabízejí i invalidní WC… Je to s tebou už nějaké špatné.

Čekání na kabel

Jsem to lempl, vážení. Zrovna jsem se v nějakém časopise někde dozvěděla, že když si založíte blog, musíte na něj mít čas. Hmmmm….jojo. A já ani nedodělala londýnské vzpomínání a už jsem stihla zažít milion dalších věcí (když do toho započítám i vypracování státnicových otázek).
Jenže: státnice se blíží snad rychleji než mílovými kroky a já nemám ani z čeho se učit. Bezmocně čekám na kabel. A ani nevím, jestli to kabel vyřeší. Víte, mám pocit, že od té doby, co nás navštěvuje technik poskytovatele internetu (pořád to skoro nefunguje), se nějak podivně sypou všechny věci kolem počítače. Teď tiskárna nereaguje na počítač. A abych to dokončila s tím technikem… celý problém vyřešil tak, že nám navrhl, ať změníme poskytovatele internetu. Už ho naše otravování přestalo bavit. 😀
Za tu tiskárnu stejně nemůže, kabel je starý jak tiskárna sama (sedm let??) a vypadá poněkud užmoulaně, tak se ani nedivím, že prostě vypověděl službu. Ale proč ji sakra vypoví, když si jdu tisknout otázky ke státnicím?? Někdo mi to prostě nepřeje…
Rozhodla jsem se po státnicích zmizet na chvíli do Srbska. Máma si sice vynadala, že nebudu doma na ségřiny kulaté narozeniny, ale vy byste seděli doma a cpali se dortíkem, když se naskytne možnost odjet do srbského Banátu??
Přejte mi otevřenou hlavu, ať to do ní leze samo.
A ať vám žádný kabel nezkazí plány.

Dokreslete mi mandalu

Před několika hodinami jsem začala vykreslovat mandalu v naději, že se uklidním. Mandala ještě není hotová. Jsem klidná. Vlastně jsem nikdy nebyla naštvaná, spíš je mi to líto a nechápu to. Vlastně se to špatně popisuje.
Dnešní den je na prd. Musím se z toho vypsat. Ještě mi nepomohla ani mandala…
Ráno zkouška z dějin 19. století. Vytáhla jsem si naprosto skvělé otázky, Latinskou Ameriku a romantismus… tak povídám, povídám. A pak to začalo: od romantismu jsme se dostali k politickým stranám (jako kdybyby politikové byli romantici par excellence). Jo, u zkoušky se člověk často zapovídá a dostane se jinam, ale ten dědko starý se vyžíval v kladení otázek na věci nesouvisející s vylosovanými tématy a ještě k tomu ho těšilo, pokládat otázky na hovadiny a být radostí bez sebe, když jen ON znal odpověď.
A prý mám MÁLO přečtených knížek. To už bylo na mě moc. Hájila jsem se tím, že to NESTAHUJU z internetu, ale poctivě čtu, a že mám přesně tolik monografií, kolik je předepsáno a že ještě musím číst do druhého oboru a víc se toho při vší nejlepší vůli nedá stihnout! „Ale bez četby zůstanete na úrovni střední školy.“ „Ale já ČTU!!!!!!“
(V tu chvíli jsem neměla to správné pojmenování pro toho dědka-s-nevím-kolika-tituly.)


Od minulého semestru mi jde lépe sebeovládání se… už se mi nechtělo brečet.
Poslal nás za dveře, a pak mi řekl, ať se na to posadím, aby mě to nesložilo. V té chvíli jsem si říkala, že mě to pako vyhodí a nikoho nebude zajímat, že jsem vylosované otázky uměla velmi dobře. „Asi budete zklamaná, ale rozhodl jsem se s kolegou přísedícím (takový mladý plešoun, co za celou dobu ani necekl a nemám ponětí kdo to byl), že vám dáme za D.
Chtěla jsem se bránit (ano, jsem opravdu zklamaná a chci alespoň C), ale jak se ukázalo, ještě že jsem mlčela… spolužačka, kterou zkoušel po mně se bránila… (A pak jsme šly na zmrzlinu a postěžovaly si navzájem, pak probraly mačky a mačata a šly pro kapustu/zelí – to bylo to nejpozotovnější na dnešním dni.)
Kdybych to alespoň neuměla, nebo mlela nesmysly…
Tak tenhle dědek byl poslední kapkou! Kdybyste náhodou někdo chtěl jít na UPOL na katedru historie, fakt to nedělejte. Flákači tam maj ráj, všechno jim projde a vy se můžete učit a číst a ještě jste za debily!
Vyvztekala jsem se, pobrečela si a už abych se zase učila. Ani do toho nemám chuť. Stejně je to všem úplně někde, třída vás pak má za dementa, který se pořád učí a kantoři to neocení. A pro svůj dobrý pocit můžu dělat spoustu jiných věcí. Třeba jít do ZOO a pomoci, tam kde je potřeba.
PS.: Můžete mi dokreslit tu mandalu.

Hvězdy nad hlavou

Tahle písnička mě dostala už na koncertě a videoklip jenom podtrhnul pravdivý text a milou melodii.
Najednou mi přijde, že člověk příliš zapomíná na svá přání a sny. Považuje za zbytečné a nežádoucí snít. Přitom je to tak příjemné….
Krásné sny a splněná přání.

Ještě jednou, tentokrát s flétničkou, ta v tom videoklipu chybí.










Červená?

Já vám tedy povím, že si nejsem úplně jistá novou image internetových stránbek skupiny Chinaski. Všechno se odvíjí od plánovaného vydání nového alba, které vyjde někdy na podzim. Avšak se mi zdá, že je to vše nějak uspěchané. Půlka stránek je ještě ve výstavbě, fórum má stále ještě původní grafiku a ani ten obrázek ze záhlaví není úplně nejlepší.
Zkrátka, asi až čas ukáže, jestli jsou ty stránky dobré, či nikoli. Myslím, že si zvyknu a za nějaký čas mi to už ani nepřijde „divné“.

Hádanka

Doufám, že se žádná skupina obyvatel neurazí. Tihle číňánci jsou prostě neodolatelní. 😀

Víte odkud jsou? Ale ano, znáte je.
Z jednoho videoklipu a z obalu jednoho CD….no tak, už víte?
Česká kapela, samý kluci, žárovka….tak už?
Ale vy ostudy! Že mám napsat nějaké hitovky?
Dobře: Klára, Dobrák od kosti, 1970, Tabáček….
Vy se opravdu chcete nechat podat?