Cesty karanténní

Minule jsem psala, že nemám dořešené „vycházení“. Tak jsem to vyřešila. Jednou až dvakrát týdně jezdíme na výlety. Paradoxně mě k tomu nakopla reakce některých starostů, kteří zakázali parkovat na výchozích bodech oblíbených turistických tras. Tak nějak jsem si řekla, že nejsem přece nějaký ten karanténní turista, který v životě nikde nebyl, ale když teď není co jiného dělat, tak teda někam vyrazí.
Na cestách nepotkáváme skoro nikoho. Vybíráme si místa, kde ani v běžné turistické sezóně není moc lidí. A jezdíme jen ve všední dny. Roušku máme vždy, když jsme ve vesnici, nebo na místě, kde bychom třeba mohli potencionálně někoho potkat. Dezinfikujeme si ruce po cestě hromadnou dopravou, nebo před jídlem. A zdá se, že nás to ještě nezabilo. Naopak. 🙂
A asi nikdy nebyly cesty tak krásné, tak tiché, tak klidné a tak uspokojující.
Cesta ze Stráže pod Ralskem ke skalnímu hrádku Stohánek.
Cesta od Stohánku ke zřícenině hradu Děvína u Hamru na Jezeře.
Hřebenová cesta kolem Klínového vrchu v Jizerských horách. S výhledem na Krkonoše.
Cesta z vrchu Výhledy nad Horním Vítkovem.
Cesta z Václavic k větrným elektrárnám.
Buďte zdrávi na těle i na duchu. A džte se!

Pobaltská výprava – ještě nějaké fotky

Loňskou výpravu k Baltu uzavřu ještě několika fotkami. Ráda si teď v zimě na to zavzpomínám – venku je to na draka, ani sníh, ani jaro. Buď leje jako z konve (alespoň nějaká voda), nebo fučí ledová fujavice, a když už je hezky, tak mám samozřejmě angínu.
Tak přijde vhod malý návrat do začátku léta.
Kamień Pomorski
stačí se vzdálit z promenádního mola a člověk se ocitně v takovém polobrownfieldu. Ale i ten má svou poetiku: snad omyl, snad úmysl – barevná vrata od garáží.
Už to tu myslím padlo, ale musím to napsat znovu.
Kamień je fascinující tím, že vedle historické památky je vesnická chalupa s kozou a slépkami – takže když
si odmyslím ty moderní vymoženosti, od středověku se toho zase tak moc nezměnilo.
Nevím, zda jsou na severu Polska tak progresivní, že přestali na polích všechno hubit, nebo tak pozadu,
že to ještě nezačali dělat, ale srdce mi zaplesalo, když jsme v okolí Wrzosowa potkávali pole, která měla rozkvetlé meze nechané ladem; pole na kterých bylo několik pásů různých plodin; pole, kde to bzučelo a cvrlikalo.
A poprvé v životě jsem zaslechla i „pět křepelčích pěněz“.
DĚKUJI!
Wolin byl fakt krásný zážitek, bylo tam celkem liduprázdno. Mít posednější dítě, šlo by v prázdném přístavu i jen tak relaxovat a poslouchat jak voda šumí pod přístavním molem.
Někdy mě překvapuje, proč se lidé pořád honí za něčím speciálním a výjimečným. Proč potřebují turistické rezorty, chlorované bazény a paraplíčka do drinku. Parta místních puberťáků, veselá rodinka a takový strejda, který si přišel zaplavat… a my.
Tohle je promenáda podél pobřeží v Dziwnowie, která ale vede kus od moře a pravidelně jsou z ní udělané umělé průchody na pláž. Všechno to „roští“ kolem je chráněné a na žlutých cedulích je napsáno, jak se turisté mají chovat.
Nedělám si iluze o chování některých jedinců a nedělám si iluze o tom, jak moc je ta ochrana v tom návalu turistů účinná (hluk, odpadky apod.) a popravě jsem to více nezkoumala. Ale líbí se mi na tom jedna věc: navzdory turistům tu prostě ponechali kus pobřeží jen tak.
Balt byl studený jako psí čumák – jen se smějte těm pošetilcům, kteří jedou k Baltu místo na Jadran – ale slunce pálilo jako v plném létě. Takže hry v písku, kam občas zabloudila vlna, byly famózní. Za velkého úsilí všech přítomných dětí vzniknul tento hrad. Večer ho vzal příliv, ale radost ze stavby zůstala.
Asi mě za ty kecy už nenávidíte, ale my postižení krajinou obdivujeme i takové nevšedně obyčejné věci, jako je stará cesta lemovaná dubovou álejí. Upřímně jsem moc ráda, že turisté byli odkloněni na asfalt podél hlavní silnice a tohle si tu starousedlíci hýčkají. Nebo na to tak trošku prdí a dělají, že to neexistuje. On by to pak někdo mohl vyasfaltovat a udělat zde cyklostrádu z fondů pro regionální rozvoj. To bych pak nemohla slyšet ty křepelky, potkat asi bambilion druhů hmyzu a poslouchat, jak šumí vítr v dlouhé trávě na mezi.
Takhle zapadá slunce do Baltského moře nejdelší den v roce, ještě kolem 23. hodiny bylo šero. Západ slunce u moře je vždycky kýč, alespoň pro mne ve většině případů byl. Ale tohle, to bylo magické, staré jako lidstvo samo.
Cosi končí a ráno bude Slunce trochu jiné.
TO BYL BALT ROKU 2019…
Co přinese letošní rok, nemám ponětí. Závěr loňského roku přinesl mnoho změn a převrátil představy o tom, jaký bude rok 2020 naruby. Jsem z toho stále trošku šokovaná (a stále v procesu pochopení proč), ale život běží a nečeká na nic. Takže vzůru do druhé dekády 21. století!
Přeji vám, ať je pro vás rok 2020 plný zážitků, pozitivních zpráv a férových lidí.
A když se vám k tomu vyhnout všehny nemoci, nebude to vůbec špatný rok.
Díky za to, že mě čtete a máte se mnou trpělivost. 🙂

Pobaltská výprava – Co jsme viděli

Podle výpisu nejčtenějších článků se zdá, že všichni začali ve velkém googlit informace o Baltu. Tak jesti si vygooglíte i toto, vzkazuji: Jeďte tam, je to boží!
Batole samozřejmě nezajímají nádherné katedrály z 12. století, národopisná muzea či prohlídky památek. Takže celá dovolená byla taková flákací a hrací. Na vše bylo nutné mít dost času, přestávky, svačinky, … No, pokusím se to ve zkratce shrnout:
KAMIEŃ POMORSKI
Prvního dne jsme vyrazili do nejbližšího městečka. Kamień Pomorski. Má katedrálu z 12. století, je to nejstarší sídlo pomořanských knížat, takže takový utajený historický skvost uprostřed přímořské zemědělské krajiny. Ale tohle všechno batole samozřejmě nezajímá, a tak jsme tentokrát objevovali věci docela jiné.
Až teď jsem si všimla, jak je Polsko mnohem víc otevřené dětem. Na každém volném místě hřiště. Oplocené, aby děti nikam nevběhly, aby se tam nepotulovali psi. Někdy s dost retro prolézačkami, ale kterému dítěti kdy záleželo na tom, zda ten žebřík pamatuje dědečka? Hřiště byla opravdu všude, i v malinkém Wrzosowu, kde jsme bydleli.
Prohlídky měst vždy probíhaly tak, že jsme koukli do mapy (měla jsem stažené mapy v aplikaci mapy.cz) a snažili se vymyslet procházku kolem památek tak, aby vedla přes hřiště, parky nebo pláže. Fungovalo to skvěle.
Jedno z asi 4 hřišť, které jsme za jeden jediný den potkali a navštívili v Kamieniu Pomorskim.
Seznamování s „mořem“, ráno po bouřce. Tohle není moře, ale řeka Dziwna.
Ona to vlastně není ani řeka. Je to mořský průliv. No vyznejte se v tom.
PARK MINIATUR I KOLEJEK V DZIWNÓWIE
Nepohrdli jsme ani komerční zábavou, i když jsme ze všech možností vybrali tu nejméně šílenou. V přímořském letovisku Dziwnów je malý mašinkový park plný železničních modelů a miniatur majáků. A potože tam jezdí i mašinky z Mašinky Tomáše, bylo prostě nutné tam zavítat. Vstupné je celkem drahé a upřímně si myslím, že ten park je vhodný buď pro zaryté fandy železnice, nebo pro předškolní děti. Ke vstupence je jedna jízda na velké mašince zdarma, paradoxně ale Flori jízdenku nedostal, neboť neplatil vstupné, naštěstí ale mohl jet za nás, tak se svezl hned dvakrát.
Velký Tomáš vozí děti po parku.
Malé modely všech ostatních mašinek z pohádky jezdí ve svém kolejišti hned u vstupu.
Kolejišť je tam opravdu dost a po všech jezdí nejrůznější typy vlaků. Osobních i nákladních.
Projíždí tunely, jezdí přes mosty. Okolí je pečlivě upraveno do miniaturních krajinek včetně nádraží, aut, lodí…
Úžasné pak bylo veřejné dětské hřiště hned vedle zábavního parku. Škoda jen, že nemělo žádné zastínění a všude byl rozpálený písek. Za chladnějšího počasí bychom tam zůstali déle (neboť tam mají i netradiční hračky pro dospěláky), ale bylo vedro a nedalo se tam vydžet.
Po důkladné prohlídce mašinkového parku (a Florimu se tam moc líbilo, takže návštěvu hodnotím jako zdařilou) jsme šli pěšky pobřežním lesem do Dziwnówku, kde jsme si užívali slunečné a teplé počasí na pláži. Tam jsme zůstali do večera, s přílivem se totiž zvedá vítr a vítr… to je draků čas.
Fakt to nešlo vyfotit jinak. Pánové jsou z toho pouštění draka nadšení. 😀
WOLIN – VIKINGOVÉ A SLOVANI
Tohle byl můj den. Být blízko Wolinu a nezajet si do archeoparku, respektive do muzea pod širým nebem, které prezentuje kulturu Vikingů a prvních Slovanů, to by byl hřích. Bylo to boží! Nádherné, dokonalé!
Rozhodně se nebojte do tohodle muzea vzít děti. Mají zde dětskou „vesnici“ – takové stylové dřevěné hřiště s originálními prolézačkami.
Muzeum je koncipováno jako vesnice z doby Vikingů a Slovanů, jednotlivé domy jsou tedy zařízeny dobovým vybavením. Jsou tu domky řemeslníků i elity. Domy můžete navštívit a všechno si opravdu detailně prohlédnou, případně i osahat. Opravdu tu na vás dýchne onen duch dávných dob. Jediné, co mi chybělo, byly nějaké popisky, nebo třeba brožurka s informacemi, aby se člověk vzdělal i faktograficky. Myslím, že pro mnoho laiků je těžké období zařadit časově, dát si dohromady nějaké souvislosti, některé specifické nástroje a pomůcky jsou z dnešní doby neznámé, a tak může divákovi unikat jejich smysl.
Jedna z mnoha prolézaček v dětské vesničce.
Domky jsou vybavené a vypadají, jako kdyby jejich obyvatelé před chvilkou odešli.
Florimu se uvnitř moc nelíbilo, bylo tam na něj moc tma. Ale rychlou prohlídku jsme zvládli u všech přístupných domků.
Různé typy domů i přístřeší. Kroně obytných staveb jsou v muzeu i řemeslnické a hospodářské budovy.
Wolin by si zasloužil extra článek…
Z archeoparku jsme šli pěšky za město (mimochodem určitě stojí za prohlídku, ale batole žádá lepší zábavu) k vodě, na místní pláž (nebyla u moře, ale u řeky Dziwny – v tomto místě ale tak široké, že téměř nešlo dohlédnout druhého břehu). Bylo to pěkné místo na koupání, ale spíše takového rybničního charakteru, neboť bylo všude plno rákosin a jiného sladkovoního „bordelu“. Voda ale byla teplejší, než v moři a krásně čistá.
Na wolinské pláži za městem
MIĘDZYZDROJE – KOUPÁNÍ, VÝLET, ZUBŘI
Do programu jsme zařadili i nějaké pěší výlety. Bez auta jsme tedy těch pěších přechodů udělali docela dost – bylo jednodušší pár kilometrů dojít pěšky, než hledat spojení, pokud na dané místo vůbec něco jelo. V Międzyzdrojích jsme ale udělali jeden opravdový výlet, a to po zalesněných útesech na okraji města. Došli jsme až k zubří zahradě (zvířata zmožená vedrem byla zalezlá, takže jsme nakonec nic moc neviděli a klidně se mohli bez návštěvy zahrady zubrů obejít). Procházka lesem ale byla úžasná.
Několik vedrem zmožených zubrů. Všechno ostatní bylo někde schované.
Krokodýl ve Wolinském národním parku. 😀
Den v Międzyzdrojích ale začal v Muzeu přírody Wolinského národního parku. Mají tam audioprůvodce (i v češtině, myslím), ale s Florim jsme neměli tolik času poslechnout si výklad celý, a tak jsme skončili u toho, že jsme si ukazovali a poznávali různá zvířata. Muzeum ale není jen o vycpaninách, expozice jsou opravdu zdařilé a myslím, že větší dětí ji zvládnou.
Po výletě jsme relaxovali u moře na pláži a samozřejmě jsme také zkusili místní krásné hřiště.
Bohužel opět bez kouska stínu.
GRYFICE – VLAKY A JAPONSKÁ ZAHRADA
Výlet do Gryfic byl velký omyl (patálii z autobusem jsem líčila v prvním článku). Nakonec se ale vydařil. Navštívili jsme muzeum úzkokolejné dráhy (nepodařilo se nám bohužel zjistit, kdy parní úzkokolejka jezdí). Většina muzea je pod širým nebem, prohlídka je krátká, ale zajímavá a Floriho vlaky moc bavily.
Poprvé od bouřky, která se přehnala při našel příjezdu, se nám zkazilo počasí. Ve městě nás tak zastihl prudký liják. Útočiště jsme našli v altánku v japonské zahradě, která se zcela neočekávaně zjevila uprostřed městského parku na břehu řeky Regy. Zajímavé bylo sledovat, jak se v „našem“ altánku postupně schovávají další a další kolemjdoucí. Byla to nakoenc taková malá japonsko-polská párty.
Po dešti jsme z altánu vyrazili na nedaleké hřiště.
Krásné zákoutí v městském parku v Gryficích
ZÁVĚREM
Nejspíš, až se zase přemluvím sednout si k počítači, udělám ještě nějaký článek s fotkami – mám jich hodně a těch krásných míst, které jsme potkali, je opravdu bambilión.
Na web Výlety s prťaty postupně píšu jednotlivé výlety podrobně – i s mapkou, takže koho by zajímaly jednotlivé trasy našich výletů, může si to nastudovat tam.
Byla to krásná, ale hodně náročná dovolená – oproti loňskému Řecku s cestovkou, to byl fakt záhul. Všechno si zařídit, vykomunikovat, večer ještě uvařit nějaké jídlo… Ale zase těch zážitků, zkušeností a dojmů je mnohem více.
A jednoznačně nej zážitek? Procházka po pláži v době letního slunovratu. Magický večer!

Pobaltská výprava – doprava

Už před měsíci jsem práskla, že letošní dovolenou plánuje v punkovém stylu po vlastní ose, bez cestovky, bez davů turistů, bez odletových terminálů, bez auta a vůbec děsivě složitě v porovnání s tím, jaké možnosti cestování dnes máme. Je to necelý týden co jsme doma (už jsme mezitím byli s dalšími mrňaty stanovat) a já si pořád dopisuji s polskými dráhami ohledně reklamace jízdenek… ale pěkně popořadě.
CESTOU NECESTOU aneb cesta tam a zase zptáky
Kdo to tu zná ví, že jsem v Polsku byla na Erasmu a že jsem kus Polska veřejnou dopravou projela. Takže jsem si samozřejmě docela věřila, že tahle dovolená bude hračka. Ehm… no, mnoho věcí mě dokázalo nemile překvapit, ale už zase předbíhám!
Velkým pomocníkem je web https://www.e-podroznik.pl/, mají i stejnojmennou mobilní aplikaci. Funguje dost podobně jako náš Idos. A pokud se chystáte v Polsku jezdit veřejnou dopravou, je jen ku prospěchu si tu aplikaci do mobilu stáhnout. Dokonce je i v češtině (novinka – před lety jsem ji měla jen polsky). Pro nás nezvyklé je, že v Polsku mají veřejnou dopravu mnohem více rozdrobenou co se poskytovatelů týče, a tak je někdy ořišek se v tom všem vyznat. Hlavně v dopravě autobusové.
Nejdřív ale k vlakům.
Chtěli jsme původně nejdelší úsek cestovat vlakem intercity, který je sice dražší, než ostatní vlaky, ale zase rychlejší a pohodlnější. Jízdenky na intercity vlak se dají pořídit na webu společnosti PKP intercity, která vlaky provozuje. Funguje princip, že jízdenky v předprodeji jsou levnější, než těsně před odjezdem vlaku.
Kvůli zpoždění jiného vlaku jsme ale intercity nestihli a jeli tak prachobyčejným regionálním vlakem – fakt sranda, jet 300 km regionálními vlaky. Posádka vlaku byla moc milá a zajistila nám, že jízdenka na intercity bude platit i na regionální vlak. Což je velmi milé, leč za intercity jsme zaplatili o dost víc penež, než kolik stojí osobák. Nyní se tak snažím u společnosti provozující regionální vlaky celou věc reklamovat a vypadá to, že mi opravdu zaplatí rozdíl ceny.
Dopředu je možné si koupit i jízdenky na regionální vlak, a to prostřednictvím e-podroznika.pl, nebo přímo u dané společnosti (kdo daný vlak provozuje se dozvíte v e-podroznikovi). V našem případě to byla společnost Polregio – Przewozy regionalne. Při platbě těchto regionálních jízdenek se může stát, že vám web nabídne lepší nabídku (podobně to funguje i na eshopu našich Českých drah), nebojte se ji využít. Pro cestování ve více lidech je výhodná jízdenka Ty i raz, dwa, trzy bilet. I pro dva lidi to bylo výrazně levnější, než kdybychom kupovali dvě obyčejné jízdenky.
Největší problém byl, jak překonat hranice. Ačkoli Liberec leží blízko státních hranic s Polskem, prakticky nebylo spoje, který by nám navazoval na spojení polské vnitrostátní. A pak – jízdenka přes hranice stála prakticky tolik, co dalších 300 kilometrů uvnitř Polska. Nakonec se jako nejlepší – časově i ekonomicky – jevila možnost jet kousek přes Německo na síťovou přeshraniční jízdenku EuroNisa Ticket.
Pro přehled a inspiraci – naše trasa Liberec – Dziwnówek 2 dospělí + 1 batole (zdarma) :
Liberec – Zittau, Zittau – Görlitz: EuroNisa Ticket (320 CZK)
Görlitz – Zielona Góra: Polregio – bilet Ty i raz, dwa, trzy (198 CZK)
Zielona Gora – Szczecin – dle plánu PKP intercity (489 CZK)
Szczecin – Dziwnówek/Wrzosowo – mikrobus společnosti Benkobus (215 CZK)
Co se opravdu zkomplikovalo, byla cesta zpět. Jeli jsme po stejné trase jako tam, jen jsme po zkušenosti s přeplněnými mikrobusy jeli do Štětína raději vlakem (Ó! Geniální nápad, bylo to jako nebe a dudy! Benkobus cestou tam byl totálně nacpaný, vedro, smrad, 0 prostoru…) a protože nám to lépe vycházelo, vynechali jsme cestou zpět intercity a koupili si jízdenku na regionální vlak.
Těsně před příjezdem do Zieloné Góry nám průvodčí oznámila, že vlak do Görlitz nejede a popsala cestu na náhradní bus. OK, před nádražím doprava, pak na kruháč a tam to někde je. Tam u kruháče byl autobusák a malý supermarket. Na autobusáku nikde žádné označení pro zastávku náhradní přepravy, nikde žádný personál, abych se zeptala. Začali se všude kolem potulovat další zmatení lidé. Protože to byli Poláci, tak jsem si říkala, že jsou určitě lépe informováni. Ha, ha, ha…
Za asi 45 minut přišla průvodčí a řekla, že autobusy už nepojedou. A nám doporučila si najít jiný spoj. Jenže nic nejelo tak, abychom v Görlitz stihli jakýkoli spoj domů. Nic nejelo alespoň na hranice. Tak jsme se vrátili na nádraží, kde jsem svou skorozapomenutou chabou polštinou naběhla na pokladnu a jala se bojovat za své právo být přepravena. Paní mě prostě poslala někam a doslova mi řekla, že je to můj problém, že se už nedostaneme domů. Byla jsem naštvaná, nadávala jsem a říkala si, že příště jedu do Bangladéše, kde bude doprava spolehlivější, než ve střední Evropě.
Dopadlo to tak, že jsme po 3 hodinách čekání na vlak dojeli co nejblíž k nám, a tam pro nás přijel děda autem. Co nejblíž znamená v tomto případě 80 km od Liberce. A to je druhá věc, kterou řeším v rámci reklamace. Ale vypadá to, že nám vrátí peníze za jízdenku na vlak ze Zielone Góry do Görlitz. Dál jsme to koupené naštěstí neměli, neboť ta EuroNisa jízdenka se nedá koupit v předprodeji.
A ještě trasa zpět (dle původního plánu):
Dziwnówek/Wrzosowo – Kamień Pomorski: Emilbus (36 CZK)
Kamień Pomorski – Szczecin: Polregio – bilet Ty i raz, dwa, trzy (108 CZK)
Szczecin – Zielona Góra, Zielona Góra – Görlitz: Polregio – bilet Ty i raz, dwa, trzy (312 CZK)
Görlitz – Zittau, Zittau – Libere: EuroNisa Bilet (300 CZK)
A teď autobusy.
Autobusová doprava je opravdu spletitá. Existuje bambilion dopravců. Větší města mívají své PKS (jako u nás ČSAD), ale zdaleka – alespoň v Západním Pomořansku u moře – neobsluhují všechny oblasti. Je tu tak možnost pro další přepravce. My se například od moře kamkoli dopravovali téměř pořád mikrobusy. Jezdili tam asi 4 společnosti – stejná vzdálenost stála pokaždé jiný peníz (dle tarifu konkrétního dopravce) – absolutně jsme tak neměli přehled o tom, zda jsou řidiči poctiví, nebo ne. Postupně jsme přišli na to, že nejlepší a nejserióznější přepravce v okolí Dziwnówku pro spojení s okolními městečky je EmilBus (na trase Kamień Pomorski – Świnoujście). Měl přiměřené ceny, jezdil včas a zastavoval, kde měl.
Máme zkušenost i s tím, že autobus zastávku projel a nechal nás na ni stát,
i s tím, že měl řidič nějaké průpovídky, když jsme chtěli vystoupit na zastávce, kam měl jet a kam jsme si koupili lístek,
i s tím, že nám naúčtoval dvouleté dítě, i když účtenku vystavil jen na dva dospělé,
i s tím, že údajně neměl na vrácení na větší bankovku, a pak, když zázračně objevil spoustu drobných, si nechal za svou nedozírnou ochotu trochu velké dýško.
Zkrátka, budete-li cestovat malými regionálními mikrobusy a autobusy, buďte trpěliví, nad věcí, nebojte se ptát a když něco nevyjde, klidně si zanadávejte. 🙂
Tak jako tohle je pro mě už hodně retro. Tyhle modely autobusů v provozu už nepamatuji.
V Polsku stálý člen flotily PKS Gryfice. Faktem je, že řidič – ten, co si nechal dýško – byl asi stejně starý jako jeho vůz.
PS.: Reklamace jízdenek
Až bude vyřízená reklamace, ráda dopíšu nějaký dovětek. Připadá mi důležité se ozvat a sdělit dopravci, že něco nebylo v pořádku, a to bez ohledu na to, jak reklamace dopadne. Stálo to jen trochu hledání na internetu, napsat mail v angličtině a ofotit všechny inkriminované jízdenky. Zatím je to v procesu, leč vzhledem k tomu, že chtěli číslo účtu a adresu předpokládám, že na dobré cestě ke kladnému vyřízení.
PSS.: Příště trochu zábavy! Mašinkový park pro děti, slovansko-vikingský archeopark, moře, romantika na pláži, pouštění draka, stavění hradu, divná řeka Dziwna a mnoho dalšího. Comming soon! 🙂

Plánování pobaltské výpravy

Tak jo! Vděčím náhodě, že jsme se odhodlali a rozhodli se opět vyrazit k Baltskému moři. Poslední výpravu na sever Polska jsme podnikli na konci mého studia ve Vratislavi a už jsem o ní psala (zde proklik na článek). Tentokrát však do batohu musíme přibalit jedno batole, kterému v době dovolené budou již dva roky. Plánování takové batolácké výpravy je tak o trošku něčem jiném, než naše minulá výprava ve dvou. Zatímco naposledy jsme ubytování vybírali hlavně podle ceny, teď samozřejmě hrálo roli, zda bude místo dostatečně „baby-friendly“, místo návštěvy památek a muzeí musíme hledat místa, kde je bezpečné vyžití pro děti.
Kam se vůbec na tom dlouhém polském baltském pobřeží vrtnout?
Ačkoli je Gdaňsk naprosto boží (a chci tam znovu, znovu a znovu!), tak bydlet s malým dítětem ve městě, to určitě nechceme. V úvahu připadal poloostrov Hel (opět proklik na článek). Jenže to je taková nudle mezi mořem a mořem, a tak v případě horšího počasí chybí jiné vyžití v místě. A tak jsme se tedy poptali. Na tohle je Facebook zcela geniální parťák – neboť zde existuje množství rodičovských, cestovatelských, dobrodružných a jiných skupin, kde se lidé rádi podělí o své zkušenosti. Nakonec jsme posbírali několik tipů na vhodné lokality: Jantar, Dziwnów a Dziwnówek, Międzyzdroje, Władysławowo či Rowy… nakonec jsme dali na osobní zkušenost příbuzných a zaměřili se na Dziwnówek.
Helské pobřeží z roku 2015
Když už víme kam, tak zbývá ještě někam složit hlavu…
Nejjednodušší bylo hledat ubytování na booking.com. Od toho jsme se odpíchli. A pak na různých místních turistických a informačních portálech, které často nabízejí moc pěkné ubytovačky, které však nevyužívájí zprostředkovatelských služeb bookingu. V případě námi vybrané lokality je to například http://www.dziwnowek.pl. Vyselektovat několik favoritů bylo poměrně těžké. Protože jedeme dvě rodiny dohromady, bylo těch kritérií opravdu dost. Důležité kromě toho, jaké je okolí ubytování bylo i co všechno je vlastně v ceně. Někdy totiž byla v ceně opravdu jen ta postel a všechno ostatní bylo nutné si připlácet. Takže nakonec jsme si vybrali ubytování dál od pláže, ale zato s opravdu pěkným rozsahem služeb v ceně ubytování. Jestli jsme si vybrali dobře, či ne, to se teprve pozná.
Helské pobřeží z roku 2015
A taky jak se tam dostaneme…
Protože jsme ufouni, nevlastníme automobil. Právě teď teprve dostává celá výprava trošku šílený nádech. Protože kdo z vás dával o zeměpise pozor ví, jak velká je Polsko země. Takže dostat se z jihu na sever, není jako jet Intercity Praha – Brno. Zkušenosti s cestováním vlakem po Polsku mám, něco jsem se během Erasmu najezdila. Takže jsem nelenila a opět nastartovala web http://www.e-podroznik.pl a… no, řekněme to stručně… DÁ se tam dostat hromadnou dopravou. Nebo že bych obnovila své řidičské schopnosti, někde si půjčila auto a jeli bychom jednou jako normální lidi a ne jako divnorodina s obřím batohem a dítětem v zubech? Necháváme to otevřené. Protože Vesmír je zcela určitě na naší straně a zcela určitě do dopadne ke spokojenosti všech.
Jak to dopadne se dozvíme až na začátku léta…

Dovolenka na konci léta II

Musím stihnout ještě dokončit povídání o dovolence ještě před tím, než budu dovolenkovat s miminem. Pak nejspíš začne pořádný nonstop mimimejdan. 😀
Kromě Lednicko – valtického areálu jsme samozřejmě skočili i do Mikulova. Asi netřeba blíže představovat. V republice je jistě spoustu nádherných míst a zákoutí, ale Mikulov, to je něco tak úžasného. Absolutní soulad architektury a krajiny.
Ze zámeckých teras ku Svatému kopečku
Moc mě baví, jak se zámek proměňuje, když ho obcházíte. Od barokní souměrnosti přes monumentálnost masivních zdí až po neuvěřitelnou dynamiku.

A cestou na Kozí hrádek je dobré se zastavit a ohlédnout.
Poprvé jsem se podívala i dovnitř do zámku, to mě dosud míjelo. Mezi jednotlivými prohlídkami jsme měli chvilku pauzu, tak jsme poseděli na starých zámeckých schodech.
Nesměla chybět ani vycházka na kopce. Z Perné jsme vyšli na Sirotčí hrádek a pak na Tabulovou horu.
Vypadá to trošku bohapustě, ale při bližším pohledu se všude mravenčí turisti.
Musím přiznat, že jak to teď píšu, tak se dojímám, vlastně mě pohled na Pavlovské kopce dojímá kdykoli. A každé ráno, když jsem pak jela do práce, jsem si říkala, že si nezasloužím tak velkolepou pracovní kulisu.
Pálavské panorama: Svatý kopeček, Turold a zámecký kopec v Mikulově
Na Tabulové hoře jsme měli chuť bobovat… A tak jsem bobovali.
My jsme bobaři jedna rodina…
Cesta zpátky do Čech byla vlastně takovou samostatnou dovolenkou, neboť jsme ještě vymetli několik skvostných památek naší vlasti. Ale to zase příště. 🙂

Dovolenka na konci léta I

Po stresovém konci léta jsme si jeli odfrknout na jih Moravy. Bylo to vážně naprosto úžasné. Měla jsem po státnicích a odešla jsem z práce, která mě stála víc sil než radosti. Mohla jsem to všechno uzavřít a otevřít kapitolu jihomoravského života. A je snad něco lepšího, než novou práci začít dovolenou?
Ubytování jsme našli v Perné, v chatě U Studánky na konci dědiny pod lesem. Je to dokonalé místo. Ideální pro větší partu, měli jsme to celé pro sebe, včetně zahrady s posezením. A jako bonus hned u domu studánka s výbornou chladnou vodou.
Ačkoli byla polovina září, počasí bylo skoro lepší než v létě. Dokonce jsme se ještě i smočili v Pasohlávkách v laguně. Nebylo to na nějaké opalování, ale trošku si zaplavat a zase rychle uschnout, to bylo osvěžující.
Lednicko – valtický areál nesměl chybět. Už jen proto, že jsme vlastně všichni byli nějak spojení s NPÚ a taková banda, když dojde na památky, tak to už je fičák. Chtějí všechno vidět, všechno vědět a vůbec jsou narušitelé té masy turistů.
Poprvé jsem se podívala do lednického skleníku. Kromě té neuvěřitelné zelené harmonie mě fascinuje stavba samotná. Třeba skleněné cihličky, ze kterých je skleník postaven, nebo úžasně provedené květníky nebo podlahové rošty…

Nechyběla prohlídka zámku. Tentokrát jsme byli v apartmánech, reprezentativní sály jsem viděla před 2 lety. A také jsme vyrazili k Minaretu. Aktuálně se na něm pracuje (prý ještě pořád a otevírat se bude někdy letos). A řeknu vám, ty salónky v mezipatře si obnovu zaslouží. Trošku jsme dělníkům nakoukli přes mříž pod ruce.
Možná se mýlím, ale mám pocit, že záhony v lednickém parku jsou každý rok jiné… mám pocit, že před lety byly do červena. Loni vévodila fialová.
Myslím, že schodišťového šneka na Minaretu si fotí každý… asi abychom pak mohli doma ukazovat, jakou máme fyzičku, že jsme vyběhli (jasně, že „vyběhli“) až nahoru.
Nakouknutí do salónku v Minaretu. Už se těším, až to bude hotové a výmalba bude zase jako nová.
Původně jsme chtěli jít do Valtic pěšky, ale jak to tak bývá, zasekli jsme se v Lednici příliš dlouho… nakonec jsme tedy přejeli auty. I tak jsme ve Valticích stihli až poslední prohlídku (omlouváme se, pane průvodce). Ale… byli jsme na ní jen my a dva další tuláci, kteří to dřív nestihli. Pan průvodce s námi laškoval. Doteď nevíme, zda si z nás dělal legraci, když z pokladny dostal echo „Hele, jsou tu z NPÚ.“, nebo zda takhle jeho prohlídky vypadají normálně. Každopádně jeho osobitý projev se tak nějak k té poslední podvečerní prohlídce hodil.
Znovu a znovu mě uchvacuje barokní souměrnost, to je prostě harmonie.
Panorama Valtic dokreslují věže kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Hrála jsem si panoramatickým režimem a neuvěřitelně mě baví, jak to dokáže „roztancovat“ budovy.
Po večerech jsme samozřejmě využívali pergolu a gril na zahradě za chatou. Večer jsme zmapovali okolí a výsledkem bylo 5 litrů burčáku (fakt je super jezdit na Pálavu na konci léta) a rezervace degustace na další večer. Ten burčák nám ale vydržel až do konce dovolenky, na konci už ho nikdo nemohl ani vidět. Velké české oči a malý český žaludek (nebo výdrž?)
Ač jsem si myslela, že ten týden sfouknu jedním článkem, tak asi ne… ještě bude Mikulov, výstup na Sirotčí hrádek a hlavně objevná cesta zpátky. Tak vydržte do příště. 🙂

Z cestovního deníku Černá Hora – Prokletije IX

Poslední den dovolené v Černé Hoře skončil tak, jak začal o den dřív. Když jsme dorazili do sedla Trešnjevik, nebylo přes mlhu vidět na krok a začínalo pršet. Chvatně jsme postavili stany, přioblékli se a šli do hospůdky u silnice.
Jak jsme neviděli Komovi
Večerní posezení v hospůdce bylo veselé, ostatně všechno bylo příjemnější než chladná noc v chladném stanu prostřed lijáku a obcházející bouřky. Jídelníček sice nenabízel kdovíjakou nabídku, ale kde je pivo, tam si Čech vystačí. 🙂
Nakonec jsme do toho studeného stanu zalezli a byla to noc! Zuřivé bubnování kapek na stanovou plachtu nebyla moc pozitivní ukolébavka. Usnula jsem až nad ránem, když se déšť trošku uklidnil a asi teprve ve chvíli, kdy už jsem přes veškerý strach, že ten stan ulétne a promokne, nebyla schopná bdít.
Ráno bylo stejně mokré. I když jsme vcelku dlouho zevlovali na kryté verandě hospody, déšť nepřestal. A tak jsme tábor sbalili v dešti (a ještě ve vlaku z Brna mi ze stanu kapala voda).
Výstup na Komovi nebyl reálný. Ačkoli to prý nebylo tak moc náročné, určitě by nebylo moc moudré se v tomto počasí pouštět na několikahodinovou tůru do hor. Ale nedaleko je prý velká salaš, kde je útulna a starý veselý bača, který vaří dobré kafe a nalívá silnou pálenku. Pláštěnky nasadit a vzhůru na Štavnu!
Mně foťák ve vysoké vlhkosti zase stávkoval, ale šťastnější kolegové něco málo vyfotili, a tak zůstala atmosféra tohoto krátkého výletu zachována. Na salaši Štavna jsme si kromě kávy a pálenky koupili i pohledy a jiné drobnosti. Místo výstupu na Kom Vasojevički jsme si tak užili malou domáckou návštěvu u za-každého-počasí veselého Černohorce.
V nějakém záchvatu nadšení jsme původně vyrazili bez pláštěnek. No, netrvalo dlouho a rádi jsme je oblékali (foto: Standa Kadlčík).
V útulně bylo útulno. Pan domácí sbíral různé dárky od turistů a měl jich plnou zeď. Zřejmě právě ty dary zaujaly pozornost. Až na mě, já zase umírám. 😀 Foto: Standa Kadlčík.
Po návratu do sedla Trešnjevik jsme se pomalu, ale jistě dobalili, nastoupili do autobusu a vyrazili na cestu domů. A ačkoli jsme se rozhodně těšili na naši středoevropskou civilizaci, bylo nám tak trochu líto, že po neděli se budeme vracet z téhle pohody do středoevropského stresu našich zaměstnání.
A tak si myslím, že čas od času bychom měli odjet někam, kde lidé ten život zase tak moc neřeší. Kde se žije tak, jak to přichází a raduje se z toho mála, co je. Asi to není jednodušší, ale řekněte, kdy naposledy jste se radovali z toho, že jste partě zmoklých lidí uvařili kafe? A kdy naposledy se vás zmocnil pocit absolutní radosti prostě jen z toho, že jste a že se můžete dívat na svět kolem sebe?
A možná by člověk tohle všechno neprožíval, kdyby nebyl turistou ze „západu“ a byl to pro něj každodenní chléb. Ale ono je to asi národními povahami. Pro Černohorce prostě platí heslo hlavně pomalu, pro nás? Čím se vlastně řídíme my?

Z cestovního deníku Černá Hora – Prokletije VIII

Nastal předposlední den naší dovolené. Uteklo to jako voda. Tělo už si zvyklo na každodenní vycházky, na překonávání převýšení i na vysoké teploty a pálící slunce. Zkrátka aklimatizace byla téměř dokonalá, už by se stačilo naučit jen Srbsky a mít doma tak troje játra navíc, neboť místní domácí pálenky a trpké víno musí být opravdoví játrožrouti. A to jsme v oblasti, kde je většina obyvatel muslimského vyznání. Ale bez pálenky se tu po ránu nerozhýbe ani křesťan, ani muslim, možná ani koňský povoz. 😀
Masiv Visitor, strážce mraků
Sbalili jsme tábor a vyrazili z Plavu do sousední Brezojevice, odkud nás čekalo ne moc prudké, ale táhlé stoupání nahoru do kopce (místní cesty jsou prostě značené vždycky stylem přímo vzhůru!, zatímco u nás jdete po vrstevnici). Bylo podivné dusno, ale svítilo slunko. Těšili jsme se, že se vykoupeme ve Visitorském jezeře. Jak krásné to bude po namáhavém výstupu na vrchol!

Značení cest je někdy docela špatně udržováno, respektive tam, kde projede terénní auto, je značka na každém rohu a tam, kam se musí pěšky obtížným terénem, je hledání značky dobrodružnou hrou. Po odpočinku pod předposledním stoupáním do sedla pod vrchol jsme se museli prodírat zcela zarostlou stezkou, která zmizel v hustém porostu smrčků, trnitých ostružin a kdovíjakého „bordelu“. Lehce poškrábaní jsme se dostali do vrcholových partií, kde už byla zase otevřená krajina s travinami a sem tam stromkem.
Takhle nedobytně vypadal vrchol, když jsme opustili křoví a vyšli nad hranici souvislého lesa
A v duchu logiky místních tras jsme šli neohroženě přímo vzhůru – až na vrchol. Těžko říct, jak se vlastně jmenuje, v mapě je označen jako Bandera (mimochodem hora s názvem Bandera je tu na každém kroku, ale místní nám nedokázali říct, co to znamená). Zkrátka zdolali jsme Visitor, zdolali jsme 2 214 m n. m.
Rozcestník pod vrcholem, pro všechny případny psaný latinkou.
Odpočinek na vrcholu.
A tam dole, na břehu Plavského jezera jsme byli ještě dneska ráno.
Sami už vidíte, že zatímco pod vrcholem bylo ještě slunko a mělo sakra sílu, sotva že jsme nohama vstoupili na temeno vrcholu, začaly se vařit mraky. A bublaly a bublaly, až se začaly valit přes masiv i dál směrem na Plav. Ochladilo se, vzduch byl pořád těžký.
A už se to valí…
A hory Prokleté ztrácí se nám v mracích… a nutno říct, že to bylo naposledy, kdy jsme je alespoň zahlédli…
Tenhle labyrint, to je popis toho, co je vidět z Visitoru. Aneb panoramatický výhled. No, musím se přiznat, že já podle toho vážně nepoznala jediný kopec. Jen ti zkušenější cestovatelé, kteří mají hory více prošlapané, byli schopni určit některé vrcholy. Upřímně, vypadají všechny stejně, hrozivě se tyčí k nebesům a ostrými vápencovými zuby trhají oblohu. Ne však dneska, dneska je za okamžik převálcují mraky.
Už nám bylo jasné, že koupání ve Visitorském jezeru asi nebude tak aktuální. Ne, že by byla zima, ale vzhledem k tomu, že nesvítilo sluníčko, proces sušení by byl asi dost dlouhý. A my (a sakra vůbec nevím proč) jsme letěli dál. Nic to však nemění na skutečnosti, že Visitorsko jezero ve výšce 1 755 m je nádherné. Ukryté jako lesní tůně mezi stromy, zarostlé rákosem. Klidné a zvoucí k návštěvě.
A pak už to byl sešup dolů až do obce Murino, kde na nás čekal autobus. Ještě před tím jsme ale navštívili místní (ehm, co to vlastně bylo?) kavárnu, paní donesla zabijáckou balkánskou kávu a pivo. A místní sámoška o velikosti stánku s párky v rohlíku nabídla svačinku.
Musím říct, že teprve teď, poslední den jsem se naučila chodit dolů z kopce. Naučila jsem se, že nemá cenu snažit se opatrně našlapovat a bránit se pádu (který si takhle tak akorát přivodíte), ale je lepší pokrčit nohy (jako když jedete na lyžích z kopce) a lehce klusat. Akorát se pak špatně zastavuje, když je to potřeba.
Na závěr „domek na útesu“ nad jezerem.
Autobus nás dovezl do sedla Trešněvik, kde je příjemná hospůdka. Lidé se tu zastavují, když jedou kolem. Pod hospůdkou jsme v trávě postavili stany – už za mírného deště. Večer jsme pak strávili v hospůdce ochutnávajíc místní nabídku jídla a piva. Ochladilo se ještě víc (alespoň jsme využili i oteplovací prostředky, které do teď ležely v batohu nevyužité úplně dole). Když jsme šli spát, lilo už jako z konve a v dálce se ozýval hrom.
Ale o tom příště…

Z cestovního deníku Černá Hora – Prokletije VII

Čas na odhalení záhadného a zákeřného tvora obývající pohoří Černé hory. 🙂
Křišťálová studánka a noc na salaši… a taky o skakavci
Obrovskou výhodou bylo, že náš průvodce měl v horách známé a dohodl nám u nich nocleh na salaši. Byl nový krásný den, sluníčko opět hřálo, ale už tak nepálilo. Anebo jsme si zvykli a už nám nepřišlo tak horké.

Sbalili jsme si věci na jednu noc a vyrazili na kopečky. Šli jsme obydlenou příjemnou doslova šťavnatou krajinou, všechno bylo taak zelené, taak vonělo a bylo taak příjemné na oko. Míjeli jsme studánky, pastviny, panáky ze sena, salaše i salášky a najednou jsme se vynořili z lesa na pasece, kde stála celá dřevěná vesnice! Vážně, byla to veliká salaš, na mapě se dá nalézt jako katun Jeliće. Obývaly ji dvě (velké) rodiny. Každá měla svoje obytné stavení, stodolu, ohradu… náš hostitel byl prvotřídní kutil. Ze dřeva měl totiž i altán a luxusní splachovací WC, respektive protékací WC, hadicí z potoka svedl vodu a nechal ji téct skrz dřevěné umyvadlo a dřevěný záchod. No, dokonalost sama!
Cestou na katun Jelića…
Nad hostitelskou salaší…
Hostitelka nám hned uvařila hutnou balkánskou kávu, přinesla sýry, vodu ze studánky, nakládanou zeleninu a spoustu dalších drobností. Jo a pálenku, bez ní by to nešlo. Po svačince jsme si vzali jen plavky a ručník a vyrazili ještě o několik výškových metrů dál. Až k Hridskému jezeru. Ale osobně mu neřeknu jinak, než velká kříšťálová studánka…
Voda byla překvapivě teplá. Ale osvěžující!
Hridsko jezero v nadmořské výšce 1970 m
Vykoupaní…(foto Katka)
Když se začalo slunko klonit k západu, vydali jsme se na cestu zpátky na katun. Čekala na nás večere. Bože, to bylo fakt úžasné! Není nad jídlo, které polotovar nevidělo ani z rychlíku (a že my už těch našich kempových sušených polívek a kaší měli plné zuby). Všechno domácí, přímo z plotny. A přitom tak jednoduché. Burek, sýry, … (a pálenka!)
Cesta od jezera zpět na salaš
A když jsem došli ke stavení, byla skoro tma
Pořád nám vrtalo hlavou, co strašlivého může být ten skakavec. V našich představách to bylo stvoření typu Jožin z bažin, který požírá zatoulané ovce i lidi (hlavně turisty) a není moc dobré kvůli němu vůbec vstupovat do hor nebo dokonce do lesa.
„A prosím tě, co je to skakavec?“ „Skakavec?“ Hostitel chvíli přemýšlel, jak by nám to vysvětlil. A pak začal: „Takový malý, žije v trávě, skáče, je zelený…“ A začal skákat kolem dokola. Začali jsme se smát a už jsme to pochopili. Kobylka! Luční kobylka! A hostitel nechápal, co je tak vtipného na lučním koníkovi.
Setmělo se a my zalezli do salaše. Na půdu. Byly tam staré rozvrzané postele a na koho nevyšly, ten si lehl na koberec na zem. A než jsme usnuli, poslouchali jsme veselý hovor dole pod námi. Žádná televize, ani rádio (sice tu byl dokonalý mechanismus přívodu vody na toaletu, ale elektřinu zde ještě neměli), prostě jen družný hovor, při kterém malé děti usnuly. Ráno se vstává s prvním slunečním paprskem.
Snídaně byla neuvěřitelná! Dostali jsme nějakou slanou kaši z ovčího mléka a kukuřičné mouky, hutnou kávu, vodu ze studánky, ani sníst jsme to nemohli. A pak přišel další chod. A pak pálenka. A pak loučení.
Ranní foto s milými hostiteli (foto Katka)
Šli jsme se toulat dál. A na trhu v Plavu si ještě koupili čerstvé ovoce a zeleninu. Odpoledne jsme stihli i koupání v Plavském jezeru a večerní popíjení černohorského trpkého vína. Tušili jsme, že dalšího dne nám asi sluníčko tak přát nebude… vysvětlit se to nedá, ale prostě se změnil vzduch a člověk začal mít z okolních hor jiný pocit. Tak snad nás zítra masiv Visitor nepotrestá za to, že ho pokoříme. 🙂
Nad Hridským jezerem
Nad městečkem Plav (vidíte ty mráčky? Těmi to vždycky začíná…)
A pomalu se chýlíme ke konci vyprávění.
Druhého dne jsme se vyškrábali na Visitor (povím Vám o tom, jak se vaří mraky)
a po stratiplné noci v bouřce a lijáku jsme si dali poslední pálenku
(povím vám o tom, jak jsme nehodlali před počasím jen tak utéct).
Do té doby se mějte krásně a užívejte opravdovou zimu!