Z cestovního deníku Černá Hora – Prokletije VI

Tuším, že další pokračování má být o téměř sebevražedné jízdě balkánským taxíkem a nebeském klidu horských samot. Tak do toho!
Od doby, kdy jsme se ubytovali v kempu na břehu Plavského jezera nás čekal už jen pohodový rekreační program. Hrozivě vypadal jen masiv Visitor, na který jsme každé ráno po probuzení zírali a který na nás ještě čekal. Hory kolem Plavu jsou pěkně zakulacené a travnaté, žádné ostré a zle vypadající štíty jako na Karanfilu.
Dnes nás čekala cesta ze sedla Čakor zpět do Plavu. A na Čakor nás mělo vyvést místní taxi. První podezřelá věc byla, že taxi meškalo a nikdo nevěděl, kdy má přijet. Ale jak už jsem psala, v Černé Hoře se nikdo nehoní a heslo každého dne zní „polako“. Ostatně výraz taxi je sám o sobě zavádějící. Taxi je tu kdokoli, kdo je ochotný vás za úplatu svézt kam potřebujete.

Přijel. Nasedli jsme. Po evropském způsobu jsme se připoutali a snažili se udržovat zdvořilostní konverzaci s poněkud svérázným řidičem. Svérázným… veselým. V jedné ruce držel cigaretu, v druhé telefon, ve třetí… počkat, přeci vážně nemá tři ruce! A sakra, kterou rukou jako řadí a kterou vlastně ovládá volant? A proč se ten chlap neudrží na pravé straně silnice? Na všechny otázky přišla záhy odpověď.
Mistr taxikář blábolivou srbštinou vyprávěl něco o své hrozné ženě, která je evidentně děsná stíhačka, pak přešel o povídání o „zlatíčku“, od kterého jsme ho evidentně vytáhli. Auto se plnilo směsí pachu cigaret a alkoholu. Byl úplně na šrot.
Řidič pochopil, že jsme mírně vyděšení, a tak nás ujistil, že jede opatrně a pomalu… ale když všechny serpentiny na silničce široké asi tak 4 m jezdil zásadně v protisměru nebo naopak tak, že kola téměř dřela o svodidla, která jediná nás dělila od pěkného sešupu dolů do údolí, nebyli jsme si tím moc jistí.
Každopádně legrace byla. „A kam jako vlastně jedete?“ „Do hor a do lesa.“ „DO LESA???? Tam nechoďte! Já tam byl jednou před 15 lety a bylo to hrozné. Žijou tam nebezpečná zvířata!“ „A co jste tam potkal?“ „Žáby, hady a skakavce.“ Co je skakavec jsme nevěděli, ale muselo to být něco hrozného, když vás to v lese může sežrat.
Sedlo Čakor se nachází blízko hranic s Kosovem. A to nemohl náš milý přítel zkousnout. „A nepojedeme až do Kosova, že ne?“ „Ne, jenom na Čakor.“ „V Kosovu jsou strašný lidi, klidně vás tam zastřelí, tam bych nejel ani za milion.“ „Ale my nechceme jet do Kosova.“ „Jak říkám, do Kosova vás teda nepovezu, tam jsou strašný lidi.“ Sotva jsme na Čakoru vysedli z auta, vyditelně se mu ulevilo, že do toho prokletého Kosova nemusí.
Pak už jsme nechali taxikáře svému osudu a vyrazili po svých do mračné krajiny.
Mraky se převalovaly z jedné strany kopců na druhou. Cestou se vyjasnilo, mraky odpluly někam pryč a nás čekalo i příjemné válení ve vyhřáté trávě.
Pohled k sedlu Čakor
Po hřebenu jsme šli pořád dál
Oblačnost pomalu mizela a my začali mít výhled do krajiny. Tráva byla teplá, voněla bylinkami a borůvky všude kolem velmé jako palce. Kdo by někam pospíchal?
Asi na půl cesty se nacházela salaš. Zajímavé bylo, že cesta vedla přímo přes jejich dvorek a přes ohradu, takže jsme si museli otevřít vrátka. Musím říct, že jsem tomu moc nevěřila. Ozýval se odtud zuřivý štěkot. A už vím, že ti jejich psi, nejsou žádní mazlíci, ale ostří hlídači. Nicméně šli jsme dál. Na prahu domu nás čekala stařenka, která se na nás smála a nabídla nám čerstvou vodu.
Poté, co jsme dorazili do Plavu, dali jsme si ještě v čevabčičárně čevaby a nakoupili na trhu ovoce a v obchodě nějaké dobroty. Další krásný den byl za námi. Dalšího dne nás čekalo vysokohorské pleso a noc na salaši.

Z cestovního deníku Černá Hora – Prokletije V

Tak to zase chvíli trvalo… mám skvělou výmluvu: na ubytovačce byla taková zima, že jsem nevydržela sedět u stolu a psát. Ale už jsem se přestěhovala. A na bytě ještě pořád není internet. To vše je pravda svatosvatá!
Jak nás hory nechtěly propustit…
Probudili jsme se do listopadového rána. Do listopadového rána na začátku srpna. Všichni víme, že na horách se počasí někdy chová jako urtžené ze řetězu. A tak jsme poprvé museli sáhnout do batohu i pro bundy a pláštěnky. Byla mlha. Hustá tak, že by se dala krájet. Jen ten Křemílek a Vochomůrka tam chyběli. Sbalili jsme tábor a vydali se do hor. Skupinu borců čekal výstup na nejvyšší horu Černé Hory, která má zlověstný název Zla Kolata (2 534 m) – v překladu to prý znamená Špatná Hromada (viz wiki). Naše skupina se v sedle oddělila a šla přes pláně (respektive hřeben Maja Borit) do Gusinje. Odtamtud nás měl autobus transportovat do Plavu.
Pak už foťák kvůli vysoké vlhkosti přestal fotit, takže vlastně vůbec nemůžu doložit, že následující vyprávění se opravdu stalo… taky to mohl být jen divový sen.
Co se dělo na Kolatě, budiž tajemstvím druhé skupiny. Co se dělo s námi, na to do smrti nezapomenu. (Podle fotek, které nám ukazovali, se jim na vrcholu mlha protrhala a přeci jen něco viděli.)

Až do sedla pod Kolatu byl výstup vcelku pohodový (odtamtud jsou fotky s pasoucím se dobytkem). Nahoře jsme na salaši nabrali vodu, dali si něco k snědku a pokračovali dál. Mlha zhoustla. Viděla jsem vždy tak akorát záda toho přede mnou. Něco jako turistická značka nebylo vidět a co se týče cesty, byla to spíš kozí pěšina. A žádné tyčové značení jako v Krkonoších.
Všimli jste si někdy jaké je v mlze ticho? Strašné! Špendlík by bylo slyšet padat.
A všimli jste si někdy jak strašně rychle ztratíte v mlze pojem o čase? Po chvíli nevíte, zda jdete hodinu nebo dvě… Za nějakou (nikdo neví jak dlouhou) dobu jsme uslyšeli hlasy. Byli to místní pasáčci krav. A běhali to pohorách jako kdyby svítilo slunce a nic se nedělo. Poradili nám cestu.
Všimli jste si někdy jak snadno ztratíte v mlze orientaci? Cesta nás sice vedla správným směrem (alespoň si to myslíme), ale na vršku Vrh Bora (2 106 m) jsme měli odbočit. Jenže značky nebylo vidět a někdy se prostě kozí cesty různě křižovaly, takže bylo nesnadné odhadnout co je odbočka a co není. Za nějakou (nikdo neví jak dlouhou) dobu jsme poznali, že jdeme špatně. Naději nám dával štěkot psa, který se ozýval nedaleko. „Jenže pokud jsme tady, tak tady žádná salaš široko daleko být nemá!“ Rozhodli jsme se najít správnou cestu. Průvodce se vydal na výzvědy, jenže se nám ztratil, protože v mlze rychle zapomněl odkud vyšel. A tak jsme na sebe volali, aby nás po hlase zase našel. Fakt jsem myslela, že budeme muset přežít noc v tomhle podělaném počasí a jíst syrové hřiby, které jsme nasbírali cestou do sedla.
Rozhodli jsme jít dál, společně.
A víte, že zákon chození dokola fakt platí? Po nějaké (nikdo neví…) době jsme došli opět na místo, odkud jsme vyrazili (poznali jsme ho podle červené igelitky zapomenuté pod stromem).
Trasa oranžová je asi ta, kterou jsme reálně prošli. Žlutá ta, kterou jsme měli jít.
A dost! Uplynulo několik hodin, mlha se pořád valila, nechtěla se rozpustit, neměli jsme ponětí kterým směrem je slunce, kde jsme a jak daleko to je do vesnice. Jediná správná věc tedy byla jít po štěkotu. Kde je pes, jsou lidé. Buď salaš, nebo pasáčci. Sešli jsme několik metrů dolů po úbočí a dostali se pod mlhu. Ta mrška si to seděla jen na vrcholcích! Mlha zůstala za zády a my měli krásný výhled do údolí, na jehož svahu pobíhaly děti, pásl se kůň a cinkaly ovce. Rukama nohama jsme se dozvěděli, kde to vlastně jsme. Byli jsme jen o jedno údolí vedle. Na Katun Kukića (salaš pana Kukići). Ufff. Domorodci nás pozvali na kávu, rakii a burek. Kromě toho jsme dostali čerstvé ovčí mléko a domácí borůvkovou šťávu. Bože, to byla dobrota! Pod talířkem jsme jim pak nechali nějaké to euro. Jinak jsme se v tu chvíli revanžovat nemohli. A od nás, od turistů, se to i očekává. Oni si o peníze nikdy neřeknou přímo, ale myslím, že kdybychom jim nic nedali, asi by na nás pustili toho obřího pasteveckého hafana. 😀 Hospodář nás pak doprovodil až na okraj svých pastvin a ukázal nám kudy dolů. Ale to už svítilo slunce, mlha zůstala nad námi a i tam se začala rozpouštět. Svítilo slunce, vesele hřálo a my měli tááááááákhle velkou radost ze života.
Cesta ze salaše byla radostná prosycená vůní bylin a slunce.
Z lesa jsme vyšli nad nějakou vesnicí. A protože jsme neměli kam spěchat, lehli jsme si pod stoh sena a váleli se tam jako ty nejlínější kůže na celém světě. Cestou k silnici, kam pro nás přijel autobus, jsme našli dva obrovské pravé hřiby. Večer byla ešusová smaženice.
Tomuhle by neodolal opravdu nikdo…
Masiv Visitor (na ten jsme taky vyšplhali) a Plavské jezero
A protože jsme teď poprvé spali v opravdovém kempu se sociálkami (rozumějte turecký zapáchající záchod a rozbitý sprchový kout bez dveří), obsadili jsme okamžitě TEPLOU sprchu. Lepší konec dnešního dne jsme si přát nemohli. Kdo by si byl před pár hodinami pomyslel, že se večer osprchuje v teplé vodě?
Přístě budu vyprávět o šíleném taxikáři a horské jízdě smrti.

Z cestovního deníku Černá Hora – Prokletije IV

Jak jsme se flákali
Byla jsem překvapena z toho, že mě druhý den po výstupu na Karanfily nic nebolelo (jak naivní jsem byla, únava všeho svalstva je plíživá). A moc jsem se těšila na flákací den. Ne kvůli tomu flákání, ale kvůli tomu, že uvidíme také něco jiného než ty kopce. Ony jsou ty výšky krásné, ale svým způsobem jsou ty výhledy pořád stejné. Což mi v terénu ani nepřišlo, ale když jsem doma prohlížela fotky, říkala jsem si: „Proboha, vždyť jsou všechny skoro stejné!“
Čekaly nás magické vyvěračky. Samozřejmě tak nějak vím, co to je. Ale ve chvíli, kdy člověk stojí před obřím jezerem, ze kterého vytéká řeka (ne potok, ale rovnou řeka), přestává pak chápat ty nekonečné zázraky přírody.
Spoustu vodních toků zde existuje jen na jaře, kdy v horách taje sníh. Přesto, že jsme pořád v tisíci metrech nad mořem, je tu sucho. Jsme na jihu Evropy a středomořské slunce o sobě dává vědět i zde v horách. Kamenná řeka. Bohužel také plná odpadků.

Z města Gusinje to je jen pár kroků k vyvěračce Alipašiny Izvory. Voda zde vyvěrá do velkého jezera, ze kterého vytéká změť vodních toků bohatých na vodu i v létě. Nad jezerem stojí bývalý mlýn a pod jezerem moderní restauračky pro turisty (ano, ano zase si tu postupně kazí genia loci).
Celkový pohled na vyvěračku v klínu hor.
Mlýn nad jezerem. Vidíte takové ty vlnky na jezeře? To jsou bublinky vyvěrající vody.
A v jezírku žije zelená obluda, která se rozpíná do všech stran. 🙂
Potom, aby toho flákání se nebylo málo, nás autobus odvezl do nového tábora – malé vesnice Vusanje, která se nacházela o jedno údolí vedle, než dosud hostitelská Grebaja. Náš tábor se nacházel přímo vedle vodopádu na řece Grlje. Jak bych vám to jen popsala. Zkrátka vodopád byla vlastně taková díra do skály. Voda hukotem padala dolů a mizela někde v hloubi hor. Prý (a to vážně nevím) někde na druhé straně vytékala zase na povrch. Taková ponorná řeka.
Kousek dál asi kilometr proti proudu byla další silná vyvěračka. Savino Oko, nebo též Oko Skakavice. Je to jezírko hluboké až 8 m. Čistá voda průzračně modré barvy nás v tom vedru lákala ke koupání. Takže do plavek a…
A z vody jsme vystřelili snad rychleji, než jsme do ní vlezli. Nikdo nám neřekl, že i v parném létě má při hladině jen 5 °C, v hloubce pak dokonce je 4,3°C!
Ale nebyla by to zábava, kdybychom se vzájemně nepodpořili. Postupně jsme se jeden po druhém osmělili a přeci jen udělali v jezírku pár temp. Je to fakt divný pocit. Strašně se vám smrsknou plíce. Po překonání prvního šoku si uvědomíte, že povrch těla se stává necitlivým a i kdyby vám nějaká (hodně studenomilná) ryba ukousla palec, tak to nepoznáte.
Nemohla jsem se nabažit té barvy!
Naštěstí se člověk zase rychle prohřál, neboť slunko pálilo jako někde u moře. Ostatně, ono to k tomu moři zase není tak daleko.
Dali jsme si karimatky na louku a opět jsme se flákali. Z našeho klidu nás vyrušili potulní přežvýkavci. Z lesíka se vynořilo několik krav. Považuji krávy za docela chytrá zvířata, takže mi vůbec nejde na rozum, proč chtěly ochutnávat naše sušící se plavky. Kráva je ale zároveň docela velká, a tak jsme ta stvoření chvíli s respektem pozorovali. Najednou se zvedla kamarádka, vzala do ruky ručník a s válečným pokřikem vyběhla proti vetřelcům. Rozhodla se plavky zachránit. Zcela nekolegiálně jsme jí vůbec nepomohli. Smáli jsme se tak, že jsme nebyli schopní akce. Kamarádka je totiž velmi drobná a hubená, z přítomných asi nejdrobnější postavy. Kráva proti ní vypadala jako monstrum z Jurského parku.
Cestou k Savině oku.
Na cestách kolem Vusanje je šílený provoz! Pořád se musíte vyhýbat nějakým krávám nebo volům. Nebo nějakému teleti, které nechápe přednost zprava.
Večer došla i druhá skupina, která (protože to byli samí rychlí a zdatní borci) šla pěšky přes hřeben. Ve studené vodě se celý den chladila bečka českého piva. A tu bečku bylo potřeba vypít, aby nám to nezvětralo. A ještě štěstí, že jsme se ten večer trošku radovali ze života. Dalšího dne nás duch hor opravdu neměl rád.

Z cestovního deníku Černá Hora – Prokletije III

Jak jsem vylezla nejvýš ve svém životě:
Vím, že se najdou tací, kteří vylezli do 4 nebo 5 tisíc metrů, popřípadě ještě výše. Já ale byla nejvýš tak akorát na Smrku, 1 124 m n.m. Představa, že budu dýchat vzduch ve výšce 2 460 m, mi vlila do krve spousty adrenalinu. A musela jsem si to vybojovat stůj co stůj.
Výřez z turistické mapy s vyznačenou (alespoň přibližnou) trasou výstupu na Karanfily.
Jenom stoupání do sedla pod vrchol mi dalo fakt zabrat. Za poslední rok v práci, kdy jsem se nehnula z kanceláře, si moje tělo zvyklo tak akorát nic nedělat. No, ale znáte mě, já jsem taková pomalá, vytrvalá želva. A tak jsem sice chodila neustále poslední, ale vzdát se, ani nápad!
Konec úzkého údolí, na jehož konci začínal výstup na vrchol, který bylo nutné na mnoha místech absolvovat za pomoci všech čtyřech končetin.

Vyrazila jsem nahoru. První část vedla po kamenné suti (vidíte výše). Dolů se po ní skvěle lyžuje, ale nahoru… nahoru se drolí pod nohama a jeden krok vzhůru znamená někdy i dva zase zpátky. I když jsem si chvílemi připadala jako Sisyfos, nakonec jsem stanula pod malou skalkou, na kterou bylo nutné vylézt a odkud pokračovala cesta dál. No, cesta. Dál vedlo lano, aby dole nemuseli Albánci sbírat popadané turisty. Naštěstí úsek s lanem nebyl dlouhý. Cesta na vrchol však připomínala opičí dráhu pro kamzíky. Stačil by jeden špatný krok a člověk letěl ty dva tisíce metrů zase dolů. I proto jsem nespěchala. Já jsem totiž na tyhle věci strašpytel.
Cesta vzhůru (toto je jeden z těch lepších úseků).
Cesta vzhůru (jeden z těch horších úseků – těsně pod vrcholem).
A pohled dolů, kde se rozkládala Albánie.
Jako se zdá nekonečný oceán, tak stejně nekonečný je i pohled na vrcholky hor.
Stanula jsem na vrcholu Karanfil, který je v mapě zapsaný jako Veliky Vrh. Místní však tomuto masívu říkají Karanfily a asi nikdo přesně neví, který z těch špičatě vyhlížejících velikánů je ten správný Karanfil. Tady žádné davy nebyly. Mohli jsme si to tu užívat, takový privátní kopec. A tak byl čas i na vrcholovou knížku, vrcholové foto a vrcholovou euforii. A ta byla! Dechberoucí pohled. Nepochopitelná výška. Vážně jsem tak vysoko? Neuvřetitelné, to jsem nemohla dokázat!
Důkaz hned 3x. 🙂
Vrcholové foto celé skupiny. Fotil Pitel, teda jeho foťák na samospoušť.
A právě tady se ukázalo jak moc velká pravda je to o těch návratech do tábora. Když jsem byla zase dole v sedle, myslela jsem, že padnu a pojdu. Jak jsem byla pořád poslední a pořád skupinu doháněla, tak jsem vlastně za celý výstup nahoru nejedla a ani pořádně nepila. Doslova jsem se dovlekla ke skalní bráně Šuplja Vrata, neboli Líbající se kočky. Až tam se mi udělalo po přestávce, jídle a pití, lépe.
Pohled na vrcholek skalní brány
Pohled skrz skalní bránu na druhou stranu údolí. (Tam jsme byli včera na výletě. Je vidět i Talijanka.)
A průlez bránou lehce horolezecký. Lezu jako o život a zuřivá reportérka Káťa fotí!
Únava se ve mně ale naskládala a brzy se zase ozvala. Sestup byl šílený. Pořád střemhlav dolů. Bylo vedro. Slunce pálilo a voda došla. Když jsme konečně zalezli do lesa, začalo bahno. Smekající se klouzava hnědá hmota. Pak zase listí překrývající zrádné kameny. A pořád přímo rovně dolů. Bylo to nekonečné. Dole v Grbaji začínal nějaký festival, hrála hudba. Zřetelně ji bylo slyšet, vesnice se přibližovala, ale cesta pořád ne a ne skončit… jediné, za co mi v tu chvíli stálo jít, byla vidina studánky s čerstvou studenou vodou.
A nakonec mě ta studánka skutečně přivítala. Vypila jsem tolik vody, že jsem do teď nepochopila, jak jsem to mohla přežít. Až do usnutí jsem měla nutkavou potřebu pít a nemohla jsem se zbavit pocitu žízně. Asi jsem byla taky trochu přehřátá. Ale chladná noc a dlouhý odpočinek to všechno napravil. A navíc! Další den byl odpočinkový!

Z cestovního deníku Černá Hora – Prokletije II

2. Přes Albánii zase zpátky
Druhý den nás čekal výlet na travnaté vrcholy hřebenu Valušnica. Celkové převýšení bylo cca 900 m. Cesta po dlouhém stoupání vyšla z lesa a nám se odhalil malý ráj všech milovníků borůvek a drobných lesních jahůdek. Všechna morálka byla ta tam, skupina se rozpadla na stádečka pasoucích se turistů. Borůvky velké jako palec, jahody přezrálé, sami padaly do dlaní. Ó, to je pochoutka!
Výřez z turistické mapy s vyznačenou trasou výletu. Je třeba to brát trochu s rezervou, neboť se v terénu může stát, že značka ve skutečnosti vede jinudy. Zkrátka v Černé hoře nemají přepečlivý Klub českých turistů.
Na hranici lesa se nám otevřel pohled na travnaté vrcholky hor.

Po travnaté pláni jsme pokračovali dál ještě výš a na každé z vyhlídek jsme si dali takový odpočinek. Komu by se chtělo pospíchat… Mám z hor vždycky takový posvátný pocit, zvlášť, když stojím na vrcholu. Čím jsem výše, tím si připadám menší a stejně jako se zmenšuji já, zmenšují se i všechny starosti. Tady je člověk svobodný. Jenom sám se sebou.
Naším cílem byl ten špičatý kopec na obzoru – Talijanka (2 057 m n. m.)
Trefily jsme se termínem dost nešťastně. Místní tu zrovna pořádali jakýsi memoriál, jehož cílem byla také Talijanka. Čím víc lidí se tísnilo na tom špičatém vrcholu, tím méně jsem věřila tomu, že se tam ještě někdo vejde… vypadalo to, že lidé začnou „přetýkat“ a padat dolů. Přes zácpu na vrcholu jsme se ani nedostali k vrcholové knížce, a tak je Talijanka jediný vrchol, kde nejsme zapsaní. Mě to docela mrzí. Vrcholová knížka je prostě taková odměna za výstup. Tak příště.
Z Talijanky přímo dolů do Albánie
Každé stoupání bylo opravdu namáhavé. Několik hodin člověk supěl do kopce… ale cesty dolů, bývaly mnohem, mnohem náročnější. Bolela kolena, záda, ruce. Při „lyžování“ po suťových polích nám nohy sedřely letící kameny. Taky si dolů člověk nese všechnu únavu z výstupu. Ne nadarmo se říká, že člověk musí myslet na to, že cíl není na vrcholu, ale až zpátky v táboře.
Turistické značení a pohled zpátky nahoru pod vrchol Talijanky. Absolutně jsem nechápala, jak jsem se dostala dolů.
Když jsme sešli zpátky do Grbaji a podívala jsem se nahoru do štítů, myslela jsem, že je to zázrak, že jsme byli až tam nahoře. Že se tam snad ani nedá dostat, že je to prostě nemožné. A s tímto ohromujícím pocitem se krásně usínvalo. No, možná, že to nebyl ten pocit, ale obyčejná únava…
… v tu chvíli jsem ještě nevěděla, že dalšího dne nás čeká 1500 m nahoru a 1500 m dolů. A taky ještě mnohem větší euforie. O tom ale příště.

Z cestovního deníku Černá Hora – Prokletije I

1. seznamování a setkávání
Ještě jsme ani nepřekročili hranice Černé Hory a už jsme ji pokládali za opravdu pitoreskní balkánský státeček. Průvodci nás o tom právě přesvědčili. Kouzlo spočívalo v tom, že si nechali od cesty fakta, která si lehko každý najde na wikipedii (rozloha, obyvatelé, HDP, průmysl, zemědělství, prezident,…) a předložili nám mnohem zábavnější obrázek naší cílové stanice. Například tzv. černohorské desatero. Zapamatovala jsem si z něj jen několik věcí, avšak – jak jsme se později přesvědčili – zcela pravdivých: „Když vidíš někoho pracovat, uhni, abys mu nepřekážel,“ nebo třeba: „Co můžeš udělat dneska, můžeš stejně dobře udělat i jindy.“ Velmi jsme se také bavili během rychlokurzu černohorštiny (srbštiny). „Když vám někdo řekne, že se chce [slikat], tak ne, že půjdete do naha! On vás prostě je žádá, abyste ho vyfotil. Slíkat se můžete jenom, když vám to řekne někdo z nás (průvodců). A prosím vás, a to si pamatujte, zásadně nikdy nikomu nechvalte jídlo slovy: je to výborné! U nich to má opačný význam. A fakt se to blbě vysvětluje. A nikdo z vás si nepřeje vědět, co se stane, když v Černé Hoře urazíte hostitele.“ Srbština byla zdroje úsměvných historek po celou dobu, ale nebudu předbíhat události.
V autobuse (foto: Standa Kadlčík)

Hranice Černé Hory jsme překročili nad ránem. Byly střeženy chlápky se samopaly, nic moc pocit. Ale oproti „železné protiuprchlické oponě“ na hranici mezi Maďarskem a Srbskem, to bylo ještě docela dobré. Stejně, až tady si člověk uvědomí, v jaké strašné bublině žijeme. Tady, kde na každém kroku zakopáváte o pozůstatky balkánských konfliktů, kde v horách najdete zákopy partyzánů a kde má doma každý druhý nějakou tu flintu, protože co kdyby náhodou, teprve tady přijde to poznání, jak strašně křehký je ten náš mír.
Dostali jsme razítka do pasu a jeli dál. Jen průjezd napříč Černou Horou je obrovský zážitek. Horská sedla, serpentiny, vlaková trať doslova vysekaná do skal a vedená skoro častěji v tunelu, než pod širým nebem… Naším cílem byl národní park Prokleté hory na hranicích s Albánií a Kosovem. Je to kraj, kde žije hodně Albánců a většina obyvatel je zde muslimského vyznání. Mluví se tu albánsky i srbsky.
Gusinje – hlavní ulice ústící k mešitě
Konečně jsme dorazili do Gusinje – městečka pod horami (dobře, tady jsou všechny města pod horami), které žilo svým letním balkánským životem. Ten bych shrnula takto: je všední den ráno. V našich končinách pospícháte do práce, trčíte v zácpě ranní dopravní špičky, čekáte na opožděnou tramvaj, vedete děti do školy… Tady se rychle plní kavárny a hospůdky, do kterých usedají dobře oblečení pánové (ano, výhradně muži), zapálí si, objednají něco k pití. Hovoří a diskutují. Kde nechali ženy, se nám nepodařilo zjistit. Nejspíš jsou doma a věnují se domácnosti. Samozřejmě, že nás napadlo, proč ti lidé nepracují. „No a co by tady jako měli dělat? Tady prostě práce není.“ „A z čeho ti lidé tady žijí?“ „Hodně Černohorců žije v USA a posílají domů příbuzným peníze. Však uvidíte spoustu aut a americkými SPZ. To oni se jezdí domů v létě chlubit svými auťáky.“ Smutně k tomu musím dodat, že za ty dolary tu rostou samé vily ve stylu podnikatelského baroka se zářivými fasádami. Kazí tím krajinný ráz. Ale něco takového tu nemá hodnotu. Jediné, oč tu běží (alespoň mladé a střední generaci), je vyrovnat se Západu a žít stejným životním stylem. Jojo, milá globalizace, daří se ti to.
Vstup do doliny Grbaja (1130 m n. m.)
Tak jsme proběhli Gusinje a po malých nákupech jsme se vydali pěšky asi 7 km do doliny Grbaja (1130 m n. m.). Zde jsme založili tábor a spali zde příští tři noci. Dříve se v Grbaji nejspíš tak akorát pásly ovce, nyní zde rostou turistické hotýlky, restaurace, chatičky a chaty. Nicméně ještě pořád jsme ze stanu měli výhled na ostré štíty hor a pasoucí se skot. Náš koutek byl ještě pořád jen travnatou dolinou, kde se pasou ovce. Díky za to…
Výhled ze stanu – tábořiště v dolině Grbaja.
(Příště o dechberoucím pocitu, který vás pohltí, když vyfuníte do výšky dva tisíce metrů.)

Z děda Ještěda na Horu drahokamů

8. května se konala moc pěkná akce. Pochod z Ještědu na Kozákov. Myslím, že tohle jsou takové dvě kultovní hory našeho regionu. Na jednu každý touží koukat z balkonu a v okolí druhé lidé už v dávném pravěku nacházeli drahé kamení. Takže spojit oba tyto vrcholy v jeden pochod je naprosto symbolické, a za ta léta už i tradiční. Něco jako Praha – Prčice…
Trasa je dlouhá 40 km, rozumějte však čisté vzdálenosti. Není tam započítána cesta z Liberce – Horního Hanychova na Ještěd a nepočítá se ani cesta z Kozákova do Železného Brodu na vlak. Takže to dohromady dalo něco k 50 km. A musím se přiznat, že jsem trošku frajersky vyrazila bez jakéhokoli tréningu. Prostě z kanceláře rovnou na start. A světe div se, on je to fakt kus cesty…
Nahoru na Ještěd jsme to vzali nejkratší, ale také nejšílenější cestou, kterou všichni místní znají jako „Pod lany“, neboť vede přímo pod lanovkou. Zatímco já pomalu umírala, dohonil nás jistý muž, tzv. „Stovkař“. Po krátkém rozhovoru nám muž prozradil, že patří do elitní kategorie vyvolených – on je toitž už Tisícovkař!
Stovkaři – to je taková parta šílenců, kteří se předhánějí v tom, kdo vícekrát vyleze na Ještěd. Prý mají nahoře v hospodě vlastní půllitry. Jsou to takové napůl mýtické postavy, které – když máte to štěstí – můžete potkat na svazích Ještědu v jakémkoli ročním období a v jakoukoli denní hodinu.
Když jsme konečně dofuněli až na vrchol a stanuli tváří v tvář opuštěnému Marťanovi, mohli jsme se zaregistrovat na startu u pořadatelů a vyrazit po hřebení směrem na Rašovku a Javorník.
Trasa tedy vedla z Ještědu po modré a následně červené značce na Pláně pod Ještědem, a pak pokračovala po modré dál po Hlubockém hřbetu k Šámalům a na Rašovku. Těstě před Rašovkou jsme to trošku popletli, neboť jsme prostě šli kam nás nohy nesly… ale kdybychom byli pozornější a odbočili se značkou, nikdy bychom nedošli na krásnou pampeliškovou louku s výhledem na Javorník.

Marťan na Ještědu
Pampelišková louka na Rašovskou. Kopec vlevo je Javorník.
Z vrchu Javorníku, na jehož vrcholu stojí opravdu obří Obří sud, jsme pokračovali po modré do Záskalí.
Původní obří sud byl na Javorníku postaven v roce 1899. Byla to stavba v podobě velikého sudu sloužící jako hospoda a chata pro turisty. Později k němu byla vystavěna i dřevěná rozhledna. Unikátní stavba však v roce 1974 lehla popelem a obnovena byla teprve v době nedávné. V našem kraji se pak nachází ještě jeden obří sud, a to u Lázní Libverda v Jizerských horách, který byl vystavěn až v roce 1931 po vzoru sudu na Javorníku.
A ze Záskalí po červené do Hodkovic nad Mohelkou, kde končila první 15 km etapa. Postihla mě tady trošku taková krize, moje rozmazlené kancelářské nohy to přestalo bavit a ke všemu přechod přes Hodkovice je odpornost sama. Vymotat se přes křižovatky velmi rušných silnic je dost hrůzostrašný zážitek. Nicméně moc dobře vím, že jediné, co pomáhá, když klesáte na mysli, je jít dál. A nakonec mě zachránil (tehdy poprvé) asi desetiletý kluk. Chápete to? Ten kluk se vydal s rodiči na cestu dlouhou 40 km, stejně jako my dospěláci! Ten kluk běhal, skákal, veselil se. Nefňukal. Ten kluk nás nakonec předběhnul (my se váleli pod stromy na první kontrole u skal Kvočen za Hodkovicemi a oni šli dál).
Na Frýdštejn to už bylo kousek. Zřícenina hradu ze 14. století byla právě dobývána množstvím turistů. Nutno dodat, že hrad jim raději otevřel bránu a vpustil je dovnitř dobrovolně. Krátká sváča a my frčíme dál po červené romantickou skalnatou krajinou až k hradu Vranov na Malé Skále. Řekla bych, že útok na Vranov byl ještě mohutnější a hrad neměl šanci náporu zvědavců odolat. Raději se také dobrovolně poddal. Byl už čas něco sníst, ale vůbec se nám nechtělo jíst na tak exponovaných místech, nebo někde u silnice. A tak jsme to odložili ještě až za Malou Skálu. Tam byla u studánky další kontrola.
Nad Prosečí cestou z Ještěda, kde stávalo sousoší sv. Josefa, nutí poutníka zastavit kamenný stůl.
Oběd tak byl až při cestě do Koberov. Tam v jednom místě modrá značka procházela pěšinou kolem roztomilé chaloupky a byl tam takový travnatý plácek u lesíka… Musím říct, že z Koberov se mi to už fakt táhlo. Jednak jsem už samozřejmě těch 30 km, které byly za námi pociťovala, jednak už byl vidět i Kozákov – náš cíl – a pořád vypadal nedostižně! A tak jsem se tak nějak táhla po Hamštejnském hřbetu pořád dál a dál. Cílový výstup na Kozákov byl fakt něco. Ačkoli za normálních okolností to člověku nemůže dát až takovou práci, teď jsem nechápala, jak může být ten pitomý kopec tak vysoký. A v tom mě zachránil můj desetiletý hrdina podruhé. Dost mi vrtalo hlavou, jestli to dokončí a dojde. A zatímco já pomalu zdolávala poslední metry před vrcholem, on si to celý rozzářený štrádoval oproti v čele svého doprovdu s nanukem v ruce. Slibovala jsem, že jestli to dojde, tak si před ním kleknu, ale upřímně, kdybych to udělala, už bych se nezvedla.
Ty klučíku, kdybys to náhodou četl (nebo někdo z tvé družiny), věř, že jsi pro mě největší hrdina všech dob a že jsi to byl ty, kdo mě nakonec dovedl do cíle, aniž bych propadla záchvatu šílenství.
Podrobně můžete trasu prozkoumat přímo na Mapách.cz, třeba vás inspiruje k výletu.
Šipka ukazuje na Ještěd… tak přesně takhle daleko vypadal z Kozákova. A přesně tam jsme ráno začínali. Řeknu vám – tenhle výhled, to byl pocit k nezaplacení.
Na Kozákově, tam bylo hej. Přišlo cílové pivo, cílová svačina, cílové foto, cílová radost, cílové šílenství. Ale ta cesta dolů, ty poslední kilometry do Železného Brodu! Rozhodně se nedá říct, že by to byla nějaké euforie, spíš fakt setrvačnost a nastavení mozku do úsporného režimu.
Na Kozákově jsem zapomněla, jak se správně drží pivo. 😀 (foto P. Ozogán)
Avšak došla jsem do cíle, na nádraží a nakonec až domů, protože zrovna nejelo emhádéčko.
Tak to byla naše krásná cesta od hory k hoře pestrou krajinou.
A na samý závěr dovoluji si sdílet s vámi video, které myslím netřeba komentovat… ta cílová radost z něj přímo prýská.

Boží horský den

Výhoda toho, že člověk vyrazí sám je, že si může jet vlastním tempem a cestu libovolně zkracovat či prodlužovat podle toho, jak má zrovna náladu. A nevýhoda? Nemáte s kým sdílet to nadšení a tu krásu! Sice jsem si pochvalovala společně s nějakými náhodnými běžkaři, když jsme pili kultovní čajík na Knajpě, ale to jsou vždycky taková ta zdvořilostní „Jojo, dneska je opravdu nádherně, parádní lyžovačka!“
Tohle byly moje první letošní běžky. Měla jsem obavy, že jediné, co v Bedřichově najdu bude tající led smíchaný s tím, co stihlo nasněžit. Byla jsem připravená na to, že objedu stadion a pojedu zase domů. Ale! Objela jsem stadion, domazala ještě lyže, aby to trošku stoupalo a jala se tempem zběsilého zvířete dohánět důchodce. Moje technika je příšerná, jako kdyby se kymácel strom ve větru. 😀 Důchodci oproti mě jeli ve spořádaném vzorném krom sum krok stylu. No, ale U Buku už jsem je předhonila a na Novou louku už jsem frčela zcela osamoceně. Ve všední den ráno jsou Jizerky bohapusté.
Až na Kristiánov jsem nepotkala živou duši. Krásný pocit! Slunce bylo nízko a pomalu lezlo nad vrcholky smrků. Pomalu se ukazovalo, že bude jeden z těch nádherných dnů, že budou krásné výhledy a že i sníh změkne, nebude tak umrzlý a pojede to dobře.
Těsně před Kristiánovem, bývalou sklářskou osadou, nebylo živáčka. Sníh se třpytil v ranním slunci a já se smála jako pominutá.

Jelo se opravdu báječně. Díky dědovi za jeho speciální vosk přesně na tenhle mokrý sníh! Nezdá se to, ale sluníčko to přeci jenom roztopilo. Nejhorší to začalo být na páteřní magistrále kolem Krásné Máří. Tam byla stopa už vyježděná, někde až na led.
Pamatuji, když výhled z cesty z Rozmení za Čihadla nebyl stíněn žádnými stromy. Smrčky byly maličké. Ale ještě dnes se tam najdou průzory, odkud je vidět až na Krkonoše.
Krásná Máří
Když jsem dojela k odbočce na vyhlídku Krásná Máří na severním okraji Jizerek, neváhala jsem ani minutu, sundala lyže a vrhla se do lesa ke skále. Tohle místo je jedno z nejoblíbenějších. Vidíte odtud celé Frýdlantsko a polskou část Jizerek, včetně Smrku, nejvyšší hory.
Dole pod horami bylo jaro. Bylo to vláštní. Stála jsem ve sněhu a zábly mě nohy. Dole by mi to asi nikdo nevěřil.
Teprve na Hřebínku jsem potkala víc lidí. Tady jsem ale už blízko Bedřichova a navíc bylo poledne, takže už byli na horách i ti, kteří si přispali. Přemýšlela jsem, zda pokračovat přes Olivetskou horu. Raději jsem tam ale nejela. Ještě v neděli tam byly kaluže plné vody. Podlehla jsem davu a jela ku Nové louce jako všichni. Na rozcestí jsem ale pocítila tíseň, která mě přepadla při představě, že za asi 3 km budu na autobusové zastávce. Otočila jsem lyže a pádila na Závory a odtud k přehradě na Černé Nise.
Přehrada byla zamrzlá a tichá. Na hrázi byla jen lidmi vyšlapaná stopa. Žádná rolba. Led na hladině musel být pevný, neboť na druhém konci přehrady po ní chodil člověk a pouštěl si draka.
A pak jsem se ubírala na Maliník, na malé sedlo nad Bedřichovem. Tady už byl sníh strašně mokrý, jela jsem tak na 5 cm šíleného sněhu, někde byl vidět i asfalt. Na Maliníku jsem zjistila, že mi ujel autobus a další jel téměř za hodinu. No, tak jsem udělala šílenou věc. Jela do Rudolfova. Cesta tam je víceméně jen pro pěší a stopa se tam protahuje málo kdy, hlavně, když je hodně sněhu. Když je totiž sněhu málo, je to hrůzostrašná stezka odvahy s drenážními žlábky, kameny, kořeny či tekoucí vodou. První dva kopečky jsem sjela, ani nevím jak jsem to vlastně přežila. Zbytek došla pěšky.
Cestou jsem potkala starší příjemnou paní, a tak jsme spolu jely autobusem. Ona to asi neví, ale byla krásnou třešničkou na tomhle sněhovém horském dortu. Moc se mi líbil její příběh:
„Já jsem vlastně na takové pracovní cestě.“ Smála se ta paní.
„Do Rudolfova jsem jela jednomu pánovi dát nějaké papíry. Neotvíral, a tak jsem mu to hodila do schránky. Přišlo mi ale strašně líto jet zpátky dolů do města, a tak jsem šla dál. Až na Závory, pak už tam byli lyžaři, a tak jsem šla zpátky, abych jim nepřekážela. A to vám povím, příště si na pracovní cesty beru i běžky! Tak krásně tam dneska bylo!“
Dneska jsem zjistila, že ten můj výlet čítal celých 28,33 km. Už vím, z čeho mě bolí celý člověk.
Ale i kdyby mě bolel ještě jednou tolik, bylo to úžasné.

Po stopách Šlápoty

V neděli jsem sebrala všechny (!) své sourozence (i tu lenivější polovinu) a vyrazili jsme na výlet. V sobotu, kdy se šel pochod Chrastavská šlápota oficiálně, lilo, a navíc jsem měla jiné plány. Bylo tedy pro všechny lepší jít trasu Šlápoty, ale až v neděli, kdy bylo „lepší počasí“ (k tomu se ještě dostanu).
Chrastavská šplápota je tradiční pochod pro širokou veřejnost, který se koná vždy začátkem ledna za každého počasí. Na výběr je několik tratí, z čehož nejkratší je 7km a nejdelší 20km. S bráchou jsme protestovali jít jen sedmičku, protože „nejsme žádné bábovky a kvůli takovému prdu se nebudeme oblékat“, a tak jsme zvolili strategii rozdělení se. Vyrazili jsme společně a obě sestry (méně zdatná část výpravy) se pak oddělily a vrátily se domů. A já s bráchou vyrazili na hřeben.
Trasa našeho výletu k vidění v odkazu. Krásných 20 km (i když se bráškovi z toho chození už protáčely panenky – ale došel, hrdina můj) http://www.mapy.cz/s/faTp
Když jsme vyšli, bylo doslova jaro. Žádné teplo, ale všude bláto, nikde sníh. Takové to jarní sychravo. Nad Panenskou Hůrkou jsme se ještě brouzdali v mokré trávě a brodili listím na dávno zapomenutém německém hřbitově místních starousedlíků, jejichž potomci jsou dnes kdesi na území Německa. Na hřbitov i Němce všichni zapomněli.
Pohled od starého panenskohůreckého hřbitova přes louku ku Chrastavě, na obzoru kopec Výhledy a okolní kopečky na česko-polské hranici.
Jen co se sestry odpojily z trasy a šly rovnou údolím dolů, začaly se dít věci. S bráchou jsme se začali škrábat přímo proti vrstevnici nahoru na hřeben. Tam začala fujavice, sněhová vánice. Z oblohy padaly miliardy sněhových vloček a všechny nám je vítr hnal přímo do obličeje. Sklonili jsme hlavy a šli dál. Co jiného taky? Donutilo nás to i zrychlit. Žízeň jsme odložili až do přístřešku na Buku republiky.
Sníh zůstával i ležet a pokryl zamrzlé kaluže. To teprve bylo – vůbec jsme nevěděli po čem šlapeme, bláto, listí, led, kameny, kořeny… všechno jedno. Vpřed.
Brácha toho začal mít plné zuby. Je mu 11 roků a přesto, že ujde víc kilometrů než kolik mu je a dělá hrdinu, stejně bylo vidět, že jestli nedostane teplé kakao z termosky, bude stávkovat. Ještě kousek! Tak jsme šli a šli a… došli na ono kýžené rozcestí s budkou pro turisty. Tam jsme rozdělali obě termosky, jednu s kakaem a jednu s čajem a dávali si do nosu. Jen škoda, že jsme neměli svačinu – tu odnesly sestry pryč. Zkrátka proviant nafasovala špatná osoba. 😦
Pak už cesta ubíhala veseleji. Sníh se sice pořád tetelil, ale jak jsme sestupovali níž a níž, vítr slábnul. Ještě i v Andělské hoře pod hradem Hamrštejnem však sněžení neustalo.
Na fotce je vidět tzv. transbordér, který zde postavili po povodních, kdy Nisa smetla mostek. Nastoupíte do něj a vlastníma rukama taháte za lano a dovezete se tak na druhý břeh. Tady jsme zkusili samospoušť. A docela nám to vyšlo.
Sněžení ustalo až v Chrastavě, kde se sníh změnil v déšť. Doma na nás čekala maminka s teplými čajíčky a jídlem. A nám bylo moc hezky…
Rozpité stromy na cestě mezi Andělskou horou a Chrastavou.
A příště prosluněné Jizerky s výhledem na Krkonoše a moje „pětadvacítka“.

Kam až se dá dojít z Olomouce (kam až se dá dojít)

Slíbila jsem granfinále. Tak je tu. Kam až jsme vlastně došli?? No, hranice Libereckého kraje byla pokořena, ale o tom už si musíte přečíst.
V Hradci trošku poprchávalo, ale žádná krutobouře se nekonala. Znatelně se ale ochladilo, a pak vydrželo pršet celou noc. Náš minibyt byl v tu chvíli vážně príma. Ještě víc teplá polévka, teplá voda, pyžamo a POSTEL!
Bylo zapotřebí stanovit co bude dál. Dál! Jdeme dál, to je jasné. Naneštěstí úsek Hradec – Dvůr Králové byl nezáživný a já ho už znala z předchozí tréningové cesty do Jaroměře. A tak došlo na geniální plán, který se mi moc líbil. Totiž: Pojedeme vlakem do Dvora a odtud pěšky dál. Tenhle úsek jezdím často vlakem a strašně si vždycky přeju, aby vlak zastavil a já mohla vystoupit a jít pěšky s tím kouzelným výhledem na Krkonoše. Jupí a teď půjdu!
Až na okamžiky hluboké krize na mysli jsem se pořád strašně a všemu smála (Třeba historka lavička – ovečka mě pořád rozesmívá, ale to by bylo zase na dlouhé povídání).
Foto: Petr Ozogán

A hory byly v mracích
Ráno bylo moc vtipné! Málem nám ujel vlak, naštěstí jsme v běhu zběhlí a vlak doběhli.
Ve Dvoře bylo sychravo, ale cesta byla příjemná. Začali jsme totiž lesem. Jaká příjemná změna po všech těch asfaltkách a autech. Jen ty Krkonoše nebyly vidět. Hory byly někde v mracích.
(A když jsem o dva dny později jela po této trati do školy už tam zase byly – zákon schválnosti, vážně že jo.)
Ale i bez výhledu to byl jeden z nejpříjemnějších úseků cesty.
Sešli jsme pak do vesnic a vesniček a pokračovali jsme zase po silničkách. Zase jsem se začala vtipně rozcházet, ale cesta plynula příjemně. Capky jsem zase pomalu začínala cítit, ale pořád se to dalo přežít. Jen je to trochu otravné. Mnohem otravnější byla vlezlá zima. Hlavně na uši mi strašně táhlo, klobouček už nedostačoval. A když jsme se zastavili, rychle nám začala být zima a tak delší přestávky nebyly v úvahu. Jen napít a rychle něco pojíst a zase jít dál.
Zima mi byla hlavně na uši. Tak jsem to vyřešila elegantním modelem zatepleného kloboučku.
Foto: Petr Ozogán
Zase mrtvolka
V Levínské Olešenici nastal vrchol mrtvých zvířat. Ano. Potkali jsme mrtvého ptáka, skoro mrtvou sojku, divného psa a spoustu mrvých malých zvířat jako jsou krtci či ještěrky. Silnice zdrtí každého, všechno. Na křižovatce jsme se rozhodli pro špatnou cestu. A ta cesta vedla k mrtvé kočce. Asi celkem nedávno sražená autem. Asi nemusím popisovat, jak taková sražená kočka vypadá. Ale ty její vypoulené oči asi z hlavy jen tak nedostanu. A abychom se nemuseli vracet kolem kočky a abychom ušetřili nějaké ty metry, šli jsme zkratkou a došli jsme na správnou cestu.
Zajímavým zpestřením byl orientační cyklozávod, který zrovna probíhal. Potkali jsme spoustu vtipným cyklistů, kteří se pořád vraceli, ztráceli a zase objevovali. Někteří byli sdílní, někteří ne. Ale bylo zajímavé to pozorovat. Třeba dvě paní, ty byly skvělé. Našly lom.
Moc fajn pocit, že jsme překročili hranice Libereckého kraje. Naneštěstí se zde ale hranice kroutí sem a tam, takže než jsme došli do Paky, byli jsme zase u sousedů.
Foto: Petr Ozogán
Hledání cesty do Paky
Kde pak ta Stará Paka vlastně je. To byla opravdu záhada. V Horce u Staré Paky jsem měla vážně pocit, že už tam za chvíli budeme. Jenže… všechny ukazatele a cesty vedou do Paky Nové. A do Staré se jde přes kopečky někudy oklikou. A tak jsme chodili od obce k obci a už se začalo zdát, že Stará Paka bude stejně prokletá jako Lanšroun.
Naštěstí jsme ale potkali nějakou tetu na vycházce a ta se dušovala, že Paka je jen 3 km. Věřit jí, nevěřit jí? Každopádně to asi nebude nijak daleko. A nebylo. Pod kopečkem nás uvítal železniční viadukt, který končí v packém nádraží.
Paka byla konečná. Bylo to jasné. Do Semil to bylo ještě jednou tak daleko a já už zase byla ušouraná. Teď už mi nebylo líto jet domů, chtěla jsem dojít alespoň do půlky. A půlka padla.
Když se to sečetlo, dostali jsme se na 136 KM! A to je ještě lehce přes půlku. Teď můžu jet domů pěkně se vztyčenou hlavou. Jo!
Vítězný běh na nádraží
Vlak jel až za nějakou tu dobu, a tak jsme šli do hospody. Na vítězné pivo. Na rozlučkové pivo. A bodlo. A pak, to byl zas nápad, že poběžíme do toho šíleného kopce na nádraží, abychom jako do cíle doběhli. A tak BĚŽÍME (s tím pivem to byla ale sranda, měla jsem pocit, že mi vyskočí ze žaludku).
Po pivu, v cíli, s úsměvem, v kopci na nádraží. Byla to ale jízda! Bláznivá, náročná, nezapomenutelná.
Foto: Petr Ozogán
Ale doběhli jsme, doběhli jsme do cíle a byl to krásný pocit. Byla jsem unavená (k večeru jsem začala usínat v sedě doma na gauči), ale moc spokojená a nejlíp to asi vystihnul děda.
„Tak sis zase uspokojila své dobrodružné choutky.“ „Jo.“ A spiklenecky se na mě díval. I když před cestou říkal, že jsem blázen, myslím, že mi záviděl. Možná všichni, kdo říkali, že je ta cesta pošetilá, nakonec záviděli. A troufám si říct, že mají co závidět. Protože když dneska jedu vlakem ze Dvora do Paky, koukám na Krkonoše, je mi krásně z toho, že jsem si to prošla. Protože když se dneska řekne Olomouc, tak vím, že se z ní dá dojít hodně daleko a přes nespočet krásných míst. Protože už vím, kde jsou Tatenice a co se vám tam může stát a koho tam můžete potkat.
Ještě jednou děkuji všem za podporu, milé komentáře a kdybyste někdy nevěděli „roupama coby“, zkuste vyrazit od někud někam. Stojí to za to!
Muhahaha! Ještě vám dlužím některé svoje fotky, ale to je musím nejdřív vyndat z telefonu a podívat se jak moc jsou použitelné, však to znáte.
Foto: Petr Ozogán