Wierzchowo – praxe, krajina a lidé

K mému překvapení mám z praxe fotek jen pomálu. Pro blog jsem udělala výběr, všechny tradičně najdete na mém Rajčeti.
Brzy ráno byla pracovní morálka vždy tak trochu nahnutá. Ale nikdo nemohl říci, že by nepracovaly. Jen se přepnuly do „relaxačně pracovního režimu“. Tohle je moje nejoblíbenější fotka z celého výzkumu. Tyhle dvě správně střelené holky mi budou chybět.
Předposlední den na výzkumu propršel. Z návršíčka nad jezerem, kde jsme kopali, byl rozhled do kraje. Mohli jsme tak pozorovat mračna, jak se na nás valí. A zrovna v ten den se valila…
Odpolední procházky do polí, byly kouzelné. Všude kolem to vonělo pozdním létem, jako by nám ta pole chtěla říci, ať se radujeme ze slunce, že brzy přijde déšť a podzimní neduhy.
Byli jsme v krajině ledovcových jezer. Průzračně čistá voda a svěží vzduch. Posezení na převrácené pramici.

Na procházky jsem chodila i sama, především v době, kdy zapadalo slunce. Vzduch už nebyl tak horký, měkké světlo hladilo a člověk si mohl vychutnat všechny ty dojmy, které s večerní krajinou přicházejí.
Povídala jsem o exkurzích na gótské pohřební a kultovní lokality. Samozřejmě mám pár snímků. Ale jen pár, bylo to „super tajné“, takže vlastně nemůžu ani prozradit názvy míst.
Doufám, že rozeznáváte kameny ležící v kruhu. Kámen vlevo je středová stéla. Tyto kruhy nebyly původně pohřební, ale později byly některé narušeny stavbou mohyl s kamennou konstrukcí a stélou na vrchu.
Jedna ze zachovalých a dnes ještě stále stojících stél.
A o den později nás čekal úžasný gótský mohylník. Všechny mohyly jsou bez kamenného pláště. Lokalita dokonale chráněná – nachází se uprostřed vojenského prostoru.
Některými úseku vojenského prostoru vedou turistické trasy. Jedna jde i přes železný most, který přesto, že dostal hrdé jméno „Železný orel“, neunese tank, a tak je jen pro pěší.
Nějak jsme neodolali prozkoumat rezavý tank u cesty.
Moje pěší výlety směřovaly na všechny strany, a tak jsem dorazila i do městečka Złocieniec. Prádlo tam suší v průjezdu do dvora.
V sousední vsi Osiek Drawski mají malebný kostel. A při cestě kříž, ozdobený květy. Poláci říkali, že je to májka, ale nevím, jestli se to vztahuje ke stejnému zvyku, jako májky české.
A závěrem? Snad jen, že brzké vstávání má jednu obrovskou výhodu – východy slunce. Ten vzácný okamžik, kdy světlo obletí krajinu a vše se probouzí. Ten okamžik, kdy šedí jeřábi vydají zvuk podobný pterodaktylům a vzlétnou slunci vstříc. Pokaždé mě to dojmulo.
A tím se ukončilo celé polské dobrodružství. Poeticky, v prostředí pravého polského venkova. Ve vsi, kde mají obrovský kostel, ale nemají hospodu. Ve vsi, kde jsou cesty dlážděny pazourky, které zde na své cestě zapomněl ledovec.
Krásný zbytek týdne, drazí spolucestovatelé.
Děkuji vám, že jste se mnou putovali po rozlehlé polské zemi.

Zápisky z archeologické praxe III.

Od oběda do usínání se nic neděje. Nic. Klukům dorazily slečny, a tak jezdí na koupaliště s nimi, na nás obyčejné smrtelníky nezbývá v autě místo a nikdo nechce jít pěšky (vážně to není daleko, asi 3 a půl km). Koukám na YouTube na různé pořady, většinou jsou tam dostupné takové ty „pro nenáročné“ čili realityšou o jídle, zpívání, o čemkoli. Už mám hrůzu z toho, že nejím pravidelně po 3 hodinách, že nevím, jaké složení má oběd od paní Anny a že zpívat můžu – jak říká mamka – jen v sebeobraně.
17.8.
Dnes jsem se stala meřičem dne a dostala na starost totálku. Naštěstí jsem už měla tu čest a nebyla jsem úplně mimo mísu. Kromě toho ale ten, kdo měří píše i deník práce. „Pani Vera, napiszemy dzennik, tak?“ Začala jsem se smát, protože polsky psát je kámen úrazu (ani to, jak se píše „deník“ nevím a odhadla jsem to). Učitel začal diktovat a já si připadala jako nezbedný žáček na základní škole, kterého pan učitel učí trpělivě psát písmena. Hotovo. Myslím, že to večer tajně přepíšou, aby později nedošlo k podezření, že na výzkumu byl mimozemšťan z jiné planety, který svou přítomnost maskoval google překladačem. A mě ze slušnosti pochválí.
18.8.
Můj krásný objekt není objektem. Je to patrně postarší kořenový systém. Děda mi napsal, že je „to profesní smůla“, já říkám, že je to profesionální smůla. Ve vedlejším čtverci našli úlomky jantaru, kousky červeného barviva, kůstku… a v mém nic. Jako obvykle si prostě neumím vybrat, kde kopat. Nepomáhají pečlivě srovnané profily, vzorně začištěné povrchy, obezřetně vedené poznámky…
19.8.
Na lokalitě nás přepadli turisti. Byli zklamaní a v očích se jim odrážel pocit absolutního zmatení. „To jste tu nenašli nic velkého? Jen takové kousíčky?“
To je pro mne právě ten největší zázrak! Z takových „kousíčků“ se pak složí celý dávno mrtvý svět. Co v něm rostlo a žilo, co se v něm dělo a jak skončil. Naivní cucák, říkáte si. Ale copak by se člověk mohl dobrovolně válet v bahně a písku, zvedat plné kbelíky hliny a ničit si oči u mikroskopu a záda u počítače, kdyby neměl ideály?
Takže, milí turisté, archeologii sice dělají slavnou velké nálezy, ale v drsné realitě je to o těch střípcích do často velmi neúplné mozaiky.
A mimochodem, co si pod tím velkým představujete?
20.8.
Kamarád z Olomouce se chlubil, že vykopal pozlacený skleněný pohár… Napsala jsem mu, že kopu a dokumentuju jednu myší díru za druhou.
Pracuji s učitelem v jednom výkopu, dnes jsme si celý den navzájem kradli škrabky. Jak tak člověk tápe rukou mimo zorné pole, vezme prostě to, co tam leží. A vždycky to leželo přesně tak, že jsme si vzali špatné nástroje. „Czerwona, zawsze czerwona, pani Vero!“ Byla z toho docela legrace. „Zielona, pane doktorze, zielona!“ A tak den utíkal v tom naoko se hádání o nástroje rychle.
No a dál to aktuálně nepokračuje. Špatné zprávy vás vždycky dohoní, i na stovky kilometrů. Mám hlavu plnou k prasknutí a ještě jsem nenašla způsob, jak to vstřebat. Ventilace brekem je možná jen v noci pod peřinou… Nějak mi teď zápisky psát nejdou.
Kolegům jsem se odcizila ještě víc, neboť na ty jejich kraviny, nemám náladu. V sobotu byli na velké vesnické venkovní párty u draka (kdosi tu postavil bludný gril ve tvaru draka, když v něm zatopíte, tak se mu dokonce kouří z tlamy). Nešla jsem s nimi, protože když piju, mám splín a řeším všechny své tajné starosti, a to jsem nechtěla. A nepít na polské vesnické párty pod širým nebem? Nemožné!
Tak se zatím mějte, k praxi se vrátím ještě s fotkami, takže o nic nepřijdete.
Moje prosba:
Držte palce všem smutným osobám světa, určitě si zaslouží být zase veselé a plné zivota!

Zápisky z archeologické praxe II.

Dneska jsem se definitivně smířila s onou kohouty nesnášející slečnou. Došlo mi, že na každém výzkumu musí být nějaká slečna s velkým S. Díky ní přijedu plná veselých historek. Například: plení rostlin z povrchu sondy doprovázené vzdechy O, Matko, to nejde, jak to děláš? Když jsem jí donesla motyčku, čili po archeologicku škrabku, netušila jsem, že bude dělat díry do země a vytvoří jakési myší nory. Nebo když nepozná špachtli a bude po mně chtít půjčit „takové to tamto“. Nebo když bude říkat, že moc pracuju a že „horlivost je horší než fašismus“. Nebo když mají všichni plné ruce věcí a ona nese jenom rýč a směje se, že vám padají podprdelníky z rukou, ve kterých máte ještě šest sít. Nebo když tvrdí, že nechápe, jak funguje vodováha. Nebo…
8.8.
Dnes jsem zjistila další šokující věc. Jsem tu ze všech lidí (vvčetně kluků a učitele) nejvyšší. Pozitivní je, že už znám asi všechny zdroje své podivnosti: a) mluvím divně, b) nekouřím, c) po panáku vodky se zakuckám, d) jsem moc vysoká, e) nevypiju denně 2l Pepsi nebo CocaColy.
Den se rozplynul ve věčné nudě. Holky se k ničemu neměly a já zas neměla odvahu vylézt do toho pařáku venku. Fascinující! Holky fakt zvládly celý den proležet v posteli s tablety, mobily a počítači. Mně z toho hráblo. Zítra ráno prostě jedu do nejbližšího města na výlet, další den se zvuky tří různých počítačových her nepřežiju. Holky nejedou, autobus prý jede moc brzy ráno (v půl deváté). Snad vydrží to „ochlazení“ po vydatném slejváku, který se tudy před hodinou přehnal.
9.8.
Autobus nejel. Podle e-podroznika.pl měl jet, ale realita je taková, že tu databázi dělal někdo padlý na hlavu. V jízdním řádu je jasně napsáno, že jezdí jen pondělí až pátek… no nic. Šla jsem tedy pěšky. Po deseti kilometrech jsem dorazila do Złocienca. Ke vší smůle je tohle město prosto čehokoli zajímavého… tak jsem si dala 10 km zpátky. Ale: ubránila jsem se pobytu v pokoji a poslouchání zvuků počítačových her a křoupání chipsů.
Večer jsem zajela s klukama se koupat na jezírko. Celkově se den tedy vydařil. A těším se na zítra! Bude exkurze na megality!
11.8.
Gótské kamenné kruhy a mohyly se stélami byly nádherné a fascinující. Takové lokality u nás prostě nemáme.
Dnešek je pro mě den krize, nemůžu došlápnout na pravou nohu, neboť jsem si při posledním koupání doslova vrazila včelu do chodidla… asi to byla nějaká divoká potvora, protože ni přes noc noha natekla a bolí to jako… Pak mi bylo celkově podivně, asi se dnes všechno sešlo – včela, únava, slunce. Ale i tak byla ta exkurze vážně super.
Už si nejsem tak jistá s tím smířením se… možná dřív přijdu o rozum.
12.8.
Exkurze dnes pokračovala návštěvou gótských mohyl a lužického pohřebiště na jiné lokalitě. Opět skvělé!
Stav v mé sondě se trošku změnil a 30 čísel pod zemí se nám vyrýsovaly jakési objekty. A protože svou většinou leží mimo sondu, musela jsem začít kopat pěkně od nuly ve vedlejším čtverci. Ale jestli se z toho vyvine nějaký pěkný objekt, bude to zajímavé. Jen nejmenovaná kolegyňka pořád žehrá, že tam „něco má“ a musí kvůli tomu kopat… chudák ještě nepochopila, proč se sonda kope. (Proč ji kurnik posadili vedle mě?)
13.8.
Dnes byl tak krásný východ slunce! Ospalý sluneční kotouč byl přesně dva centimetry nad vrcholky stromů, nebe bylo zlato modré a táhly se po něm dlouhé, skoro průhledné mraky. A netáhly se jen tak – všechny vycházely z jednoho bodu, ze slunce. Jako něžné paprsky, které se rozběhly nad právě probuzenou krajinou.
Střih. O, Matko, proč vstáváme tak brzo. Proč je ráno taková zima. Já chci domů. Pomóc, mravenec!
Oči v sloup a klapky na uši. Tak nádherný je dneska ten východ slunce!
Zmizela mi špachtle! Víte, platí jedna zásada, když si někdo na výzkum přiveze vlastní nářadí, tak si ho nikdo bez dovolení nepůjčuje a pokud si ho půjčí, vrací ho dotyčnému do ruky. Nevím, co je tak těžkého pochopit na tom, že špachtle se jménem Věra není erární. Dostala jsem ji jako dárek při pasování do stavu archeologického v Olomouci. Každý vyděšený prvák ji dostane potom, co vypije na ex velké pivo a projde speciálním obřadem. Je to první osobní nástroj, který si člověk hrdě vozí na výzkumy. Tak se nesmíte divit, že náhlá ztráta špachtle mě velmi rozesmutnila. Přijde o pracky ten, kdo ji v nestřeženém okamzikut uzmul…
O několik hodin později se špachtle našla, zahrabaná dole v dokumentačním kufříku. Kdybych byla bývala nehledala malé sáčky na lístečky s popisem, nebyla bych ji bývala vůbec našla. (Oooo, konečně jsem použila tenhle hrozný kondicionál v reálu. :-D) Nikdo se nepřiznal…
Vznikl plán, že s grupou, která kope ten gótský mohylník pojedeme v sobotu na vodu. Drawa má vody ještě dost, tak snad z toho bude fajna wycieczka.
14.8.
Konečně jsem se prokopala k mému objektu a dala se do jeho odhalování. A konečně též přišla k duhu i spárovačka na kachlíky od táty. Perfektně se hodila na všechny ty záhyby. Uprostřed objektu si nějaké zvíře kdysi vyhloubilo noru. Zatracená potvora! Můj krásný objekt má díru uprostřed!
16.8.
Kajaky byly super! Opravdu levně jsme si půjčili kajaky a vyrazili z Lubieszewa nejprve po jezeře a potom po řece Drawě. Úžasně čistá voda, lekníny, různé vodní trávy, modré lesklé vážky, rybky… jediná vada na kráse byla téměř stojatá voda, protože Drawa se jezery a bývá i dost hluboká, takže jsme se upádlovali skoro k smrti. Nutno si přiznat, že moje kondička je pod bodem mrazu, ruce mě bolí tak, že je ani nezvednu a až se ráno probudím, nebude to lepší. Ale stálo to za to!

Zápisky z archeologické praxe I.

Tak jsem se rozhodla, že budu smolit nějaké deníčkovské zápisky i takhle provizorně má mobilu. Fakt pakárna, ale už teď, v den příjezdu mám spoustu postřehů.
3.8.
Do Wrocławi jsem vyrazila o den dříve, neboť sraz byl ráno o osmé, a to vážně nic nejede. Ubytovala jsem se v hostelu Absinth. Umím si ale vybrat, fakt že jo! Hostel je hned vedle kina, kde byl jakýsi filmový festival a veselí milovníci filmů byli hluční až do rána.
Cesta sem, do Wierzchowa na severu Polska, byla zajímavá. Ve všech slova smyslech, které si jen umíte představit. Učitel v jednu chvíli vysvětloval, co zajímavého se nám míhá za okny auta a v druhou chvíli jel stovkou po úzké lesní silnici. Čím víc cedulí o tom, že je cesta ve špatném technickém stavu jsme minuli, tím šílenější ta cesta byla. Zpomalení si vynutila až cedule Pozor zubři! Zkrátka zubrům a čápům tady nikdo neublíží.
Bydlíme na pravém polském venkově. Studený dům s chlívky, velkými psy, kamny na dřevo a všemi dalšími roztomilostmi… Idylka.
Jedna slečna hned dvakrát po sobě volala mamince, že to tu smrdí a že chce domů. Doslova. Další mě donutila udělat si společné selfie. Naše hlavy jsou veselé a na pozadí nářadí připravené na odvoz.
Slečny, všechny tři, mají zavazadla tak velká, že je neunesou. Tolik věcí jsem s sebou netáhla ani na celý semestr. Jsem – už zase – největší exot s normálně velkým batohem a „otrhaným“ oblečením. Po přednášce a praktické ukázce svetříku za 50 zlotých nevím odkud, si připadám jako vidlák.
4.8.
Ráno jsem měla pocit absolutního zmatení. Proč ty lidi sakra mluví divně? Vážně budu potřebovat ještě pár probuzení, abych zvládla ranní polskou kanonádu své lehce pošahané kolegyňky, která ráno chtěla zabíjet kohouta, protože si dovolil kokrhat.
Už chápu, proč jim ty praxe trvají celý měsíc. Dneska jsme totiž skoro nic nedělali – jen obešli lokalitu a naměřili 5 bodů do GPS. Večer budeme připravovat nářadí. Vau! Tak zvaná příprava na přípravu.
Ve vesnici je mini sámoška, překvapivě i pošta. Vlak tady ale zrušili před 20 lety a autobusovou zastávku jsem ještě neviděla, tak doufám, že se odtud bude dát dostat na výletík
Je tu ale krásně, to byste museli vidět to zralé obilí, jak šustí ve větru a ty čápy, jak si krouží nad sklizeným polem… idylka.
5.8.
Dnes jsme téměř celý den chodili s nivelákem. Nejbližší nivelační bod jsme nenašli, bo byl zřízený už v roce 77 a od té doby neudržovaný. Tak jsme se museli spokojit s bodem asi 4km daleko. A od něj pěkně po ne více než 50m až na lokalitu… Nebyla to sice úplně zábava, ale jsem ráda, že jsme zo prošli. Takhle klasicky po staru jsem ještě lokalitu nevyměřovala. V cíli přišla na řadu i totálka. Úspěch dnešního dne = zaměřená jedna sonda ze tří.
Všichni na mě blbě čumí, když řeknu, že se jmenuju Věra. Ale to je ukrajinské jméno, ne? Co pořád všichni mají s těmi Ukrajinci? Včera jsme ilegálně seděli před obchodem s pivem (tu se nesmí venku pít), neboť místní obec nemá hospodu (!!!!) a kluci prozradili, že nejsem Polka. Ok. Všichni místní pivopovaleči se chtěli seznamovat a mezinárodně se družit. Je mi zima, jdu spát, oznámila jsem a nechala místní strejce, ať si to dopijí se svými spoluobčany.
7.8.
Kopeme. Už jsem skoro pod ornicí. Myslím, že ornici jsem ještě nikdy ručně neskrývala. Moc jsem toho v ní nenašla, ale něco jen přece. Tak mě uklidňuje, že ten boj s kořeny, brouky, žížalami a všemi možnými larvami, nebyl zbytečný.
Naučila jsem holky jazykolam o tři sta tři a třiceti stříbrných stříkačkách. Sranda.
Vím, že to pro vás není novinka, ale je takové vedro! Včera jsem to ještě přežila, ale dnes mi bylo tak špatně. Ležím, piju a mám pocit, že bouchnu, jak ze mě sálá teplo. Celý den na slunci! Zbytek vody jsem musela vylít, protože jsem si při napití opatřila jazyk. Počasí se nemá moc změnit, a tak v pondělí začneme s rozbřezkem, abychom alespoň tomu největšímu pařáku utekli. Dneska ale bylo nesnesitelně už o deváté…
Krásný víkend, kluci říkali, že pojedeme k moři, tak třeba nakonec bude i výlet! To by bylo super!

168 trpaslíků Wroclawánků

Výsledkem hledání malých roztomilých obyvatel Wroclawi je číslo 168. Takže jsem se dostala lehce za půlku. Chybějící kousky si můžete prohlédnout níže.
S každým jedním trpaslíkem mám spojený ten okamžik, kdy jsem ho našla. Tu radost, když se objeví přesně tam, kde říká GPS. To zklamání a vztek, když tam není a opětovná radost, když ho najdu na jiném místě.
Pro dnešek přijměte je rychlou fotogalerii. Noc stárne a mně to už nemyslí tolik, abych ještě zvládla příběhy. Zkuste třeba k některému dopsat vlastní příběh, ráda si je přečtu v komentářích 😉

Všechny ostatní články s trpaslíky, najdete na těchto odkazech:
  1. První hon na trpaslíky
  2. Přírůstky do trpasličí rodiny
  3. Znovu trpaslíci
  4. Trpaslíci
  5. Další desítka trpaslíků
  6. Všem fandům trpaslíků
  7. Slavím stého trpaslíka
  8. Trpaslíků není nikdy dost
  9. Invaze trpaslíků
A to mi připomnělo, že jsem se vždycky pořádně zapotila, abych vymyslela nový název článku, který by obsahoval slovo trpaslík a neopakoval se. No, povedlo se. Deset článků!
Opět jeden smutný příklad toho, že jsou nenechavci, kteří trpaslíky někam odnáší.
Přeji Vám všem krásný srpen. Nevím, jak to bude na praxi s internetem, takže se možná až do září neuvidíme. Každopádně děkuji za přízeň a užívejte léto!

Výlet devátý: Gdynia, Hel, Gdańsk

Čas letí rychleji, než bych si přála. V neděli odjíždím na měsíc na praxi do Polska – poslední fáze mého polského dobrodružství. Budeme kopat mezolit kdesi v Západopomorském vojvodství. A tak se teď – naposledy – vracím k dovolené. Bystrý čtenáč už postřehl, že jsem s fotkami začala od konce. Poslední článek je tedy vlastně první částí dovolenky. Baltské moře!
Gdaňsk. Lokalita mnoha lidem známá, netřeba blíže představovati. Svobodné město Gdaňsk – tenhle slogan odráží nejen historické postavení nejslavnějšího hanzovního města, ale i gdaňské loděnice a Solidaritu. Jestli jsou Poláci na něco pyšní, tak je to právě Solidarita.
Typické jeřáby gdaňských loděnic.
Dole pod nimi je náměstí Solidarity s pomníkem. Pro ten šílený déšť jsme tam ale nešli. A tak mám jeřáby jen z dálky.
Nyní pár fotek z města focených ve chvíli, kdy zrovna nepršelo. Nenechte se proto zmást. Vážně nebylo pěkné počasí.
London Eye v gdaňském vydání.
Mariánská katedrála – obří cihlová stavba. Impozantní a nevyfotitelná v celkovém záběru.
Hlavní náměstí – Dlugi Rynek lemovaný kavárnami, květinami a stánky se suvenýry. Za deště je smutnou promenádou zmoklých turistů. V pozadí věž radnice.

Nejznámnější pohled na město – nábřeží řeky Motlavy s hanzovními domy, jeřábem a výletními loděmi.
Suchozemci jako jsme my dva jsou zákonitě fascinováni mořem, loděmi a majáky. Myslím, že kdyby člověk chtěl, mohl by nafotit celou sbírku baltských majáků, neboť na mnoha cedulích se jimi Poláci chlubí. A jsou to krásné, většinou romantické stavbičky z cihel. My jsme viděli jen dva. A na ten v Gdňasku jsme i vystoupali!
Moc romanticky to nevypadalo, ale výhled byl nádherný – celá Gdaňská zátoka jako na dlani.
Gdaňská zátoka pod tíhou dešťových mračen.
I na pláži nás dohonila dešťová mračna.
Na den, kdy mělo být (a asi i bylo) nejlepší počasí, jsme si naplánovali výlet na poloostrov Hel. Takový ráj mořských chalupářů a školních výletů. Nutno však dodat, že malebné městečko Hel, stojí za návštěvu. Hlavně díky své prázdninové pohodové atmosféře. Nikdo zde nikam nespěchá. Ani čas vám tady na konci světa totiž neuteče.
Gdaňská univerzita zde provozuje Fokarium – tedy jakousi záchrannou stanici pro malé lachtany, kteří zde žijí i ve volné přírodě. Za 5 zlotých se můžete na ty roztomilé tvorečky podívat.
Moře na Helu
Maják helský
Cestou z Helu jsme se ještě zastavili v Gdynii. Dlouho to byla jen malá rybářská osada, proto tohle město nemá žádné historické centrum. Později zde byl zřízen mamutí přístav a dnes se zde tak koncentrují sídla společností zabývajících se lodní dopravou a obchodem. Luxusní obytný mrakodrap nad mořem s vlastním jachtovým přístavem to jen potvrzuje.
Tzv. Sea Towers
V přístavu kotví i několik historických lodí, která zvou návštěvníky na prohlídku. Nejsou to jen plachetnice, ale také třeba válečné lodě a další zajímavosti. Jen nesmíte přijít v pondělí – to je zavřeno.
Tak. A je to. Letem světem skrz naší dovolenou v Polsku. Všechny fotky jsem nahrála na Rajče, kdo by měl tolik trpělivosti a chtěl by si to projít, přidávám odkaz. Zároveň tam najdete opáčko všech polskovýletů.
Přišla jsem také na strašlivou věc. Ještě jsem vám neukázala všechny trpaslíky Wroclawánky. Pár jich ještě spí v počítači. Budu se snažit do neděle, než odjedu, je ještě všechny ukázat.
Děkuji všem za blogové spolucestování. A omlouvám se všem za poněkud nárazovou blogovou aktivitu. Začala jsem s akcí diplomka, a to je, asi nemusím nic říkat, akce všepohlcující a všeobjímající.

Výlet devátý: Malbork a Grudziądz

Fenomenální Malbork! Největší hrad na světě, úchvatný a velkolepý. Při pohledu přes řeku Nogat nikdo nepochybuje, že se ocitl v místě, které dýchá v rytmu středověku.
Stavba byla zahájena nejspíš kolem roku 1274. Stejně jako Řím nebyl postaven během dne, tak i Malbork byl vlastně věčným živým staveništěm. Už na počátku 14. století sem bylo přeneseno sídlo velmistra řádu. To si vyžádalo nové stavební úpravy – byl vystavěn Vyšší hrad s kostelem Nejsvětější Panny Marie (odtud původní název Marienburg).
V polovině 15. století bylo Poláky dobyto křižácké území a hrad se stal polským majetkem. Sídlil na něm královský starosta (doslovný překlad z polštiny). Hrad přestal být klášterem a doznal změn. Udržovat obrovský komplex bylo velmi nákladné, část hradu tak během polského držení zchátrala. Také byly vybudovány královské apartmány. V 18. století zde sídlila i jezuitská kolej.
V roce 1772 připradne Malbork Prusku. Na hradě začně sídlit vojenská posádka a hrad mění svou tvář. Započala éra postupného rozebírání stavby. Po napoleonských válkách byl zřízen úřad pro opravu hradu a začala dlouhotrvající rekonstrukce. Za 2. sv. války hrad neunikl pozornosti nacistů, kteří jej také rádi využívali. Hlavně vysoce posatevní pohlaváři. Na konci války byly město i hrad velmi poničeny Rudou armádou, Malbork dnes nemá historické Staré město, neboť bylo rozebráno a stavební materiál byl údajně použit při budování Varšavy.

Už jsem se zmínila, že mě naprosto uchvátily interiéry, hlavně klenby. Výhoda je, že místnosti nejsou moc zařízené, takže velkolepost prostoru vynikne.
Pohodlí přináší i podlahové vytápění (čtverečky s otvory na podlaze).
Po asi třech hodinách strávených v útrobách tohoto cihelného obra jsme se vlakem přesunuli do Grudziądzi. Nebyl bohužel kvůli vlaku moc čas na důkladnější prohlídku, a tak mám jen pár rychlofotek. Stejně byl večer a muzeum umístěné uvnitř jedné ze sýpek, bylo zavřené, ale musím říci, že pohled od řeky na hradbu sýpek je působivý.
Dnes jsou některé sýpky přebudovány na obytné domy, některé jsou ale téměř netknuté.
Bylo zde jedno z největších překladišť obilí. Proto ty monumentální několikapatrové sklady obilí.
A nakonec jsem si nechala začátek. Gdaňsk, poloostrov Hel a Gdyniu.
Tak zase příště. 🙂 Krásný den!

Výlet devátý: Toruń

Jak už jsem psala, Toruň mě překvapila (v češtině je rodu žeského, v polštině mužského). Jeli jsme tam vlastně tak trochu náhodou. Při plánování Pavel navrhnul, abychom přespali jednu noc někde mezi Gdaňskem a Varšavou, a Toruň z toho vyšla jako ideální místo.
Kostel sv. Jakuba, jeden z mnoha ve městě. Patří k těm menším.
Zbytky křižáckého hradu na řece Visle
Na hlavní vlakové nádraží je to přes Vislu. Kdysi přes ní v těchto místech vedl most, dnes však nestojí, a tak se cesta na vlak pořádně protáhne. Naštěstí zde ale ještě pořád jezdí převozník, díky jehož bárce jsme si cestu o hodně zkrátili.
A jako bonus krásný výhled na město z druhého břehu.

Konečně nám vyšla večerní procházka. Město bylo krásně nasvícené. Právě ten večer jsem kouzlu Toruně propadla a těšila se, až vše uvidím i za denního světla. Náhodou jsme natrefili i na zpívající fontánu (není to ta na fotce), která tryskala a svítila přesně do rytmu hudby. Video se mi bohužel nějak špatně uložilo, takže z něj není vůbec nic. 😦
Na fotce nahoře budova Univerzity Mikuláše Koperníka.
Další Krzywa wieża. Tentokrát v Toruni.
Město je plné různých sošek či laviček, které slouží jako pomníky slavným rodákům. Za mě rozhodně velké plus. Lepší než žulové sochy s bronzovými deskami.
A pejskovi s kloboukem jsem neodolala. Je to pejsek profesora Filutky.
Kostely jsou v Toruni velkolepé. Až je s podivem, kolik jich tu bylo vystavěno. Kromě městské katedrály jsou to hlavně bývalé řádové kostely.
Spousta kostelů má barokní interiéry, ačkoli zdivo je nádherně gotické. V mnoha případech se během rekonstrukcí podařilo pod vrstvou omítek najít původní gotickou figurální výmalbu (pro zájemce foto na Rajčeti).
Výšin věží lidské oko nedohlédne.
To byla Toruň letem světem v největší možné zkratce. Více fotek nahrávám na Rajče.

Výlet devátý: Warszawa

Překulil se týden a je tu zase volné pondělí. A protože za chvíli odjíždím zase k našim severním sousedům, musím se pochlapit a konečně zpracovat všechny fotky z dovolenky. A začnu Varšavou…
Když jsem se teď před pár dny bavila s kolegou o Varšavě a říkala mu, že nechápu předsudky o ošklivém městě, nemohl mi uvěřit, že Staré město varšavské je v UNESCO. Vím, že je postavené po válce téměř od nuly, ale právě o to je fascinující ta autentická atmosféra.
Nahoře vidíte náměstíčko za katedrálou při ulici Kanonia se starým prasklým zvonem.
Konečně nám vyšlo počasí. Byl jeden z těch dní, kdy je přesně tak akorát na procházky městem.
O uličky a zákoutí není nouze.

Symbolem města je Syréna. Tato stojí na náměstí Stary Rynek. Všimněte si té láhve od vodky… ani o pouliční humor také není nouze.
Pohled na Královský zámek (Zamek Królewski) nás přivítal i vyprovodil ze Starého města.
Myslím, že Varšava je jedno z nejbližších měst, kde se našinec může obdivovat mrakodrapům. Pavel měl přání vidět takový ten slavný, postavený alá New York, takže jsme zamířili právě tam.
Jak vidno, v tuto odpolední hodinu už nás zase začalo zrazovat počasí. Naštěstí z toho ale nebyly nějaké průtrže mračen.
Pałac kultury i nauki je nejvyšší budova v Polsku. Pokud tedy bereme v úvahu i výšku antény. Bez antény je to SkyTower ve Wrocławi. Ačkoli si architekt vzal za vzor New York, impulz k výstavbě dal samotný soudruh Stalin. Asi oba by nás lákala i prohlídka luxusních salónů a pokojů uvnitř, ale vstupné bylo vážně nekřesťanské. Jenom vstup na vyhlídku byl tuším v přepočtu asi za 150 Kč.
Kolem tohoto Stalinova dárku se nacházejí další výškové budovy. Poněkud tradičnější.
Na konci dne jsme vyrazili do parků. Nejreprezentativnějším parkem jsou Łazienki. Královská rezidence je úchvatná. Čistý klasicistní styl, luxus, staré stromy, květinové záhony, fontány…
Panorama se Starou Oranžerií
Palác na vodě, též někdy Palác na ostrově
Opeřený manekýn s bohem hojnosti před Palácem na vodě
Z posledních sil jsme metrem zajeli k pomníku Varšavského povstání.
Budova Nejvyššího soudu vedle pomníku. Kdysi se tu nacházela jedna z bran do židovského ghetta.
Pavel se mě ptal, jestli jsem spokojená s tím, co jsme viděli (protože celou dovolenou jsem kňourala, že jsem neviděla tohle a tamto… mám prostě pořád pocit, že čas plyne neúprostě proti mé zvídavosti). Ano! Za jeden jediný den jsme opravdu stihli vše zásadní. Kdybych měla ve Varšavě strávit víc času, chtěla bych navštívit ještě židovský hřbitov i sousední velmi starý křesťanský, chtěla bych do pár muzeí, neuniklo by mi nic… ale pod tím pomníkem jsme se sotva vlekli zpět na metro a bylo jasné, že další cíl se jmenuje Hostel.
Doufám, že se mi podařilo zbořit mýtus o hnusném vybombardovaném městě…
Za pár okamžiků se pustím do fotek z Toruně. Takže prozatím pěkné a klidné pondělí. 🙂

Výlet devátý: dovolenka Gdańsk – Toruń – Warszawa

Je tak strašně těžké napsat něco o naší báječné dovolence! Mám toho tolik co ukázat, fotek je opravdu velká hromada, ale šest dní v práci versus jeden den volna je poněkud svazující. Dnes mám ono volno, a tak jsem konečně vyndala fotky z foťáku a rozhodla se napsat takový úvod. Fotky půjdou v druhé vlně, neboť se mi notebook odmítá připojit k wifi, takže fotky budu muset upravit u sebe, pak dát na flešku a do blogu to dát na jiném počítači. Říkám si, jestli by můj život nebyl jednodušší bez všech těchto bláznivin. Ale má touha podělit se o kus krásné země je větší, než všechny počítače dohromady. 🙂
(zábradlí ve Varšavě)
Do Gdańsku…
Do Gdańsku jsme jeli vlakem z Wroclawi. Celou noc. Cestu jsme zdárně přežili a vystoupili do sluncem zalitého města. Prvními úkoly bylo najít infocentrum, získat mapu a koupit si třídenní jízdenku na dopravu v celém Trojměstí (tedy v aglomeraci Gdańsk – Sopoty – Gdynia – Wejherowo). Prohlédli jsme si město a libovali si, že jsme utekli větru, dešti. Chyba! Vítr a déšť nás dohodily a už nás neopustily. Nevítaní parťáci, ale co dělat…
Jeli jsme vlakem k moři. A od moře tramvají. Myslím, že tohle je jediné místo, kde vás tramvaj vyhodí jen pár metrů od pláže. Báječné! Jen to počasí nám příliš nepřeje, abychom si to užili častěji.
Když jsme dorazili do hostelu, který se nacházel na okraji Gdańsku ve čtvrti Oliwa (shodou okolností blízko ZOO, což jsme na počátku ani netušili), na recepci nikdo nebyl. Začala jsem být opravdu trošku nejistá, jak tohle dopadne. Hostel jsme hledali kdesi mezi paneláky, abychom nakonec zjistili, že je to vlastně rodinný domek upravený za účelem ubytovávání hostí. Za chvíli se objevil takový klučina, vrazil mi do ruky fakturu za ubytování a vedl nás do pokoje. Měl spoustu podivných otázek, například, jestli jsme to my, kdo jsme chtěli dvoulůžkový pokoj se společnou velkou postelí. Jo, tak to jsme my.
Rozhodli jsme se pak, celkem nerozumně, že pojedeme do města na večerní procházku. Než nás tramvaj přes celý Gdańsk dovezla do centra, lilo jako z konve. A nepřestalo. Bylo jasné, že v tomhle nemá cenu chodit po městě… koupila jsem si alespoň kafe, a pak jsme šli zase na tramvaj. No, tramvaje fungují… alespoň nějaký závěr ten výlet měl.

K moři
Jediný den na severu, kdy bylo celkem pěkné počasí, jsme vyrazili vlakem na poloostrov Hel. Nejdelší v Evropě! Na pláži bylo příjemně, dokonce se pár lidí i koupalo. Trošku mě to lákalo, ale sotva jsem smočila nohy na mělčině, došlo mi, že celá do toho rozhodně nevlezu… zima!!!!
Prohlédli jsme si městečko Hel, navštívili Fokarium – tedy, jak to popsat, něco jako akvarium, kde mají lachtany. Takové malé, ne ty velké, které znáte ze ZOO. Tady v Baltu jich několik žije i divoce.
Zpátky jsme toužili plout lodí do Gdynie. Cesta by tak trvala jen hodinku… jenže jsme nebyli schopni v tom obřím přístavu najít nějakou zastávku lodní dopravy, a kdybychom šli ještě dle navigaci výletních námořníků, ujel by nám vlak. Nechat si ujet vlak, když jsme ani nevěděli, jestli nějakou dopravní loď najdeme, to bylo riziko, které se nám nechtělo podstupovat. Takže zcela neromanticky… jedeme vlakem do Gdynie
Gdynia je psycho město. Nemá centrum. Jen jednu hlavní ulici. A pak jen přístav. Obrovský přístav. A málem bych zapomněla – ještě mrakodrap. Prohlédnout si Gdyniu tak netrvalo moc dlouho… Protože se ale počasí zase zhoršilo a hrozilo nám neplánovanou sprchou, bylo stejně taktičtější stáhnout se na vlak a jet do Gdańsku. Jedna výloha jakési večerky byla celá vyzdobena pivem Kozel. Zajímavé.
Mořské muzeum
OK. Zase leje. Ne, že by lilo pořád, je to ještě horší. Deset minut prší, deset minut ne. Zima je jako v dubnu. Vybíráme co největší muzeum, kde bychom strávili většinu dne. Mořské muzeum to vyhrálo! Tři patra narvané zajímavými věcmi, včetně interaktivního dětského oddělení, které jsme nemohli vynechat, protože každý si chce zkusit řídit motorový člun, nebo ovládat plachetnici na dálkové ovládání. Jen davy těch dětí mě trošku rozčilovaly… protože ony si neumí hrát, jen do všeho mlátí a u všeho křičí. Ale to už je riziko hravé mysli.
A logickým ukončením dne byla návštěva majáku. Tramvají jsme jeli k moři a vylezli si na maják. Takové exotické zařízení u nás nepotkáme a tenhle ještě k tomu svítil i ve dne (možná kvůli té mračné tmě a dešti). Naskytl se nám krásný pohled do Gdańské zátoky a sledovali jsme lodě vplouvající do přístavu… taková nostalgická pohoda. Pak náš maják dobyli němečtí turisté a bylo. Vzali jsme nohy na ramena směr tramvaj.
ZOO
Poslední den nám už neplatila jízdenka, a tak jsme hledali něco, kde nebudeme muset jezdit MHD. A ZOO byla za rohem. Dokonce zrovna nepršelo, a tak jsme vyrazili. Cestou zpátky jsme (teda asi hlavně já) uvažovali o rozhledně, která byla cestou, ale zase začínalo pršet. Nakonec jsme se ještě stavili v etnografickém muzeu, které bylo zrovna v rekonstrukci, takže jeho prohlídka trvala asi 20 minut.
Po obědě jsme se rozhodli prozkoumat místní rozlehlý park a botanickou zahradu dohromady. Bohužel bylo už pozdě odpoledne a skleník s palmami byl zavřený, avšak nelituji. Park byl úchvatný, nejlepší z nejlepšího byla stromová alej upravovaná do překrásného zeleného tunelu. Byla jsem z toho paf. Nádherné zakončení gdańského pobytu.
Malbork
Vau, vau, vau! Malbork je boží! Poměrně vysoké vstupné vás nesmí odradit! Něco tak fantastického jsem nečekala. Ano, je to největší hrad na světě a nepochybně má dalších x nej, ale ty klenby! Ty pozdně gotické klenby!
Cestou z Malborku jsme se stavili v Grudziądzi. Městě sýpek, nebo jak to přeložit. Sklady na obilí – sýpky, že? Sice na to nebylo moc času a prohlídka vypadala doslova takto: přiběhnout, vyfotit, odběhnout – ale myslím, že to za to stálo.
Toruń
Čekala jsem malý polský zapadákov s pár starými domy kolem Rynku. Jaká mýlka!!!! Hostel byl v uzoučkém domě na náměstí. Všechno v něm bylo maličké a já si ho pojmenovala Domek pro panenky. Zaplatili jsme si za postel ve společné noclehárně a za stejnou cenu dostali čtyřlůžkový pokoj sami pro sebe. Večer nám konečně vyšla noční procházka a Toruň mě dostala do kolen. Téměř dokonale dochované středověké jádro s halovými kostely (uvnitř byly stejně krásné jako venku), žádné fujky baroko, všechno staré a krásné. Bodejť, říkám si, vždyť je to UNESCO!
Příště chci zkusit interaktivní muzeum perníku v bývalé perníkové továrně. Bude to jako Karlík a továrna na čokoládu, ale jinak. 🙂
Trpaslíci v Toruni byli, jsou a budou!
Warszawa
Jo, stolica Polski, to je příběh sám o sobě. Naše ubytování bylo v průmyslové čtvrti a vypadalo jako ubytovna pro Ukrajince. GPS nás zavedla někam do křoví. Na recepci nikdo nebyl, jen na dveřích cedulka „Havova, pokoj numer 206“. Pan recepčí byl velmi tlustý muž, kterého jsme vždycky potkávali jen v kuchyni. Pavel bezelstně prohlásil: „Asi proto je tak tlustej.“ Beru, že to není zrovna taktní věta, ale neumíte si představit, jak příhodně byla pronešena.
Za jeden den jsme stihli prolítnout Varšavu a vstřebat vše důležité. Kdo říká, že je to hnusné město a že v něm nic není, je škarohlíd! Vím, že vše staré je vlastně nové, po válce téměř od nuly znovupostavené, ale musím říci, že se obnova zdevastovaného města povedla.
Chápete smysl metra, když jezdí jednou za deset minut? To už rovnou můžu jet tramvají! Prostě takové metro po polsku.
Dobrý skřítek přináší štěstí všem cestovatelům (Warszawa – Wschodnia)
Na druhý den nás čekala cesta domů… brzy ráno jsme jsme se nalodili na autobus a po poledni odjížděli z Wroclawi domů. Po příjezdu jsme zjistili, že to byla nejlevnější dovolená všech dob. Byla to dovolená, během které jsme najezdili nejvíc kilometrů a viděli nejvíc věcí. A já se jen ujistila, že už nikdy, nikdy nechci absolvovat nechutnou masovou tlačenici s cestovní kanceláří v Chorvatsku (či jinde).
A příště foto s krátkým komentářem. Snad brzy.