Zelený balkón část třetí

S velkou slávou jsme již sklidili asi 10 kusů jahod. Taková banalita, ale neumíte si představit tu batolecí euforii. Malý vběhne na balkon a křičí: „Mňaminka!“ Každý den tak musíme zkontrolovat, zda se v truhlíku zase něco nečervená. Tím ale končí zahradnické sklony mého syna. Koneckonců si to zařídil fakt doře: maminka zalévá, hlídá, piplá a miláček žere. Rodičovská etuda jako vyšitá.
Jahodám se tedy daří. Měly by to být převislé rostliny, ale zatím ještě nikam nevisí. Rostou však jako divé, jsou moc pěkné s velkými listy. Ačkoli do zimy daleko, začalo mi docházet, že jahodníky bude nutno někde zazimovat. No, nutno přiznat, že tohle jsem nedomyslela… nemám tušení, kam je na zimu uklidím.
Hráškům se daří o něco méně. Rostliny začaly od spodu žloutnout a schnout, ale určitě to není tím, že by měly nedostatek vody. Zkontrolovala jsem truhlíky, zda nenajdu nějaké škůdce, ale nic. Vše se zdá v pořádku. Když ale začaly kvést, tak jsem si řekla, že snad ty kytky vědí, co dělají. Ranější (odrůda norli) bíle kvetoucí jsou již odkvetlé a mají minilusky (už byly málem očesány s kříkem „Jé, mňaminka!“). Pozdní stále kvetou (odrůda golden sweet). Krásnými fialovými květy. Snad tedy budeme i sklízet a to prosychání není fatální. Osobně si myslím, že je to tím, že v truhlíku nemají dost prostoru pro kořenový systém.
Rajčata zatím rostou a nabírají sílu. V polovině května jsem je přesadila do truhlíků a dala jen ven, ať se tam zabydlí. Chvilku jsem měla obavy, spodní řada listů jim úplně uschla, ale teď rostou jako divá. Těšíme se na minirajčátka – mají být jen 1 – 3 cm velká!
Doufám, že leccos sklízíte i vy. A že vám to všechno roste!

Sponsored Post Learn from the experts: Create a successful blog with our brand new courseThe WordPress.com Blog

WordPress.com is excited to announce our newest offering: a course just for beginning bloggers where you’ll learn everything you need to know about blogging from the most trusted experts in the industry. We have helped millions of blogs get up and running, we know what works, and we want you to to know everything we know. This course provides all the fundamental skills and inspiration you need to get your blog started, an interactive community forum, and content updated annually.

O rok víc!

Hoj! Právě teď ze završil druhý bláznivý rok s mládětem.
Jako někdy si říkám, že bych byla raději želva – ať se to narodí a postará se o sebe samo.

Ale na druhou stranu bych přišla o spoustu bezva věcí, například o kopance, škrábance,
tahance za vlasy, ošmatlávačku, o chvilkové ohluchnutí,
a pak taky o pusinky, ňuňání, muchlání, smích a taky o bezkonkurenční „Mami, kde seš?“
TADY JSEM! A budu navždy!

Tak a teď jsem na měkko a můžete gratulovat. 😀
Musela jsem se smát, když jsem si přečetla článek k prvním Ňuniho narozeninám. Tolik se toho za jeden jediný rok událo! Tolik se toho změnilo!
Jestli mě něco nepřestává fascinovat tak to, jak rychle se děti učí a jak si dávají věci do podivuhodných souvislostí. Jestli jsem si vloni povzechla, jak mi ten čas protekl mezi prsty, musím říct, že tentokrát to neproteklo, ale jen ovanulo. Dítě se postaví na nohy a uteče větru, dešti, i času. Fakt, vůbec nechápu, jak se z pondělí stane pátek.
V lese se někdy najdou věci!

S BATOLETEM V A NA ZÁDECH
Jo, tak si vždycky říkám, že zlaté byly časy, kdy jsem ho naložila do šátku a šlo se. Teď už musí panáček jít sám a samozřejmě nikdy ne tím správným směrem. A už vůbec ne po cestě.
Okouzlení chůzí ho však už přešlo, a tak mě po pár metrech chytí za nohy a kříčí: „NOSIT! KOŇO!“ Znáte koňo? Vážně nechápu, co na tom ty děti mají… však z toho jen bolí ramena a jsou z toho vyrvané vlasy…
Má to jednu výhodu – kadeřníka v ceně chovu batolete.
Ale venku je prostě nejlíp! Naše výlety jsou většinou krátké, ale intenzivní. Brouci, voda, tráva, válení, svačinky, … Hlavně pohoda. Někdy se stane, že nedojdeme tam, kam jsme chtěli, ale nakonec stejně platí, že cesta je cíl a všechno, co zažijeme se prostě počítá. Máme štěstí, že jsme potkali pár stejně naladěných rodin, a tak to všechno můžeme sdílet. Smečka chlapečků je někdy opravdu zážitek sám o sobě.
Někdy musím být multifunkční a multinosná. Akce „Ukliďme Jizerky 2019“.
Batole na zádech, batoh na břiše a pytel na opadky v ruce.
Neptejte se mě, kolik to ohromady vážilo. 😀
BATOLECÍ DOVEDNOSTI
Jen pro pořádek. Chodí, běhá, jezdí na odrážedle, plazí se, kope do míče, hází míčem, staví bábovky a kope díry lopatkou. Postaví dílky stavebnic do sebe (Lego je nejvíc!).
Taky brebentí. Mluví úžasnou batoletštinou. Má postřeh a bezvadně se učí od svého okolí. I tu mluvu – jednou jsem se ho zeptala, zda počká s tátou, nebo půjde se mnou. Od té doby říká „semou“ (místo s tebou) a ukazuje na sebe. Takže vlastně všude chodím já s ním, a ne on se mnou. Taky odpovídá ve třetí osobě, což je vůbec komické. „Máš boty?“ odpoví „Nemáš!“ „Kakal jsi?“ „Nemáš boba!“ (Asi chápete, co je to bob. :-D) Tak jsem ráda, že vždy vím, na čem jsem.
Tuhle magnetickou skládačku jsme vyswapovali. Za plyšáka, kterého jsme dostali v obchodě
za věrnostní body. Plyšák by skončil v koutě, tohle je úžasná hračka! Jen má jednu malou
vadu – není už kompletní. To nám nepřipadalo důležité, ale batolecí svět má přísný ordung, a tak
neustále vysvětlujeme, že další kolo už prostě není.
Samozřejmě jsou v hledáčku všech nezávislých i závislých pozorovatelů dovednosti úplně jiné: NOČNÍK. Nějak mi nepřijde důležité v kolika letech se kdo naučil chodit na nočník, ale evidentně je to velmi důležité společenské téma. No, takže: nočník je zlo! Řev. Okamžitě ho vezme a uklidí zpátky pod přebalovák. Rád ale nosí „tenky“ – trenky. Takže doma chodí hrdě v trenkách, že je do pěti minut počůrá, mu je samozřejmě úplně jedno. Takže se mám – peru plínky a peru trenky.
Trenky, trenky, trenky, trenky, mikina, bez bot bos!
Tak mám někdy pocit, že lidi z kapely Pískomil se vrací u nás někdy byli na návštěvě. 😀
Co dodat. Myslím, že pomalu vyrůstá z našeho malého bytu, neboť když je malý doma, tak se prostě nudí. Takže musíme ven. Kdykoli. Je to někdy fakt vyčerpávající a někdy je to fakt až na dřeň. Ale sumasumárum: kdy v životě si člověk uvědomí tu radost ze života, tu bezstarosnost a krásu? Umí to jen děti. A jsem jim za to vděčná.
Pomalu se chystáme na baltskou výpravu a pomalu sklízíme z balkónu. Taky pořád hrajeme deskovky, tolik toho zase blogu dlužím! No nic, asi to prostě lepší nebude, nějak je ten chov batolat náročnější, než jsem si představovala.
Krásné pozdní jaro a začátek léta, běžte ven a užívejte si to! Je tolik věcí, které stojí za to vidět.

Enviromentální žal

„Je snadné se spokojit s tím, že bychom měli začít u sebe a zajistit našim dětem zářnou budoucnost tím, že si budeme pěstovat svou mrkev a třídit odpad. Nebo se smířit s tím, že já zkrátka nejsem typ na demonstrace, že je to takové moc ukřičené, hlasité a trochu výstřední. Nebo si říct, že je moc zima, moc horko, prší, svítí slunko… nebo že jsem jen jeden člověk a sám o sobě toho moc nezměním.
Skutečnost je ale taková, že mrkev a tříděný odpad (jakkoli je obojí fajn) klimatickou změnu nezpomalí.
Výrazná změna na politické úrovni, výrazně lepší péče o krajinu a biodiverzitu, ukončení využívání fosilních paliv, přechod na obnovitelné zdroje… to udělat můžou. Nebude to jistě snadné ani pohodlné.
Ale komu kdy svědčilo pohodlí?“
Na úvod jsem si půjčila citát jedné známé (zde odkaz), která spolu s dalšími známými a přáteli organizují libereckou rodičovskou klimatickou demonstraci. Na kterou půjdu. Půjdu. Půjdu. Půjdu… Naprosto šílené, špatně je mi z toho už teď. Mám v sobě přesně to, co je popsáno nahoře. Je to ukřičené, výstřední, pro nějaké radikály, zkrátka NE pro mě. Navíc ten dav! Bude porušovat mou osobní zónu! (Brrrr! Nenávidím to, chytá se mě panika, když nemám dost prostoru!) Přesto jsem pevně rozhodnutá tam jít.
Ptám se tak sebe sama, co mě dostalo do bodu se obléknout a jít tam do toho davu. Pomalu se plížící můj osobní enviromentální žal, který obcházel kolem mnoho let. Můj vztah k přírodě se generuje už hodně dlouho, od dětství. Největší „ekomimoň“ jsem byla na gymnáziu, kdy jsem se celé víkendy potulovala po Jizerských horách, sázela stromy, sbírala odpadky, opravovala naučné stezky, pomáhala při údržbě rezervací atd. Byla to doba, kdy jsem chodila do oddílu Českého svazu ochránců přírody a nutno dodat, že ty víkendy byly z těch nejhezčích v mém životě. Dalo mi to strašně moc. Naučila jsem se toho tolik, kolik bych se nikdy v žádných hodinách biologie nedozvěděla.
Pole na mnoha místech přerušené stromořadím, lesíkem, křovinami. Více než dobrým hospodářem je to zde dáno morfologií terénu. Ve svazích se nachází roztroušené břidlicové skalky, staré lomy a pískovny. Nedaleko je také drobná vodoteč, jen málo regulovaná. Teče v malém, ale poměrně hlubokém údolíčku, jehož prudké svahy brání jakékoli technice proměnit ho v poušť. Je tam vlhko, zeleno, chladno. Bohužel si tam občas někdo z nedaleké vsi vyveze stavební suť…
Tu svoji náklonnost k eko-bio žití jsem ale vždy brala jako něco osobního. Zkrátka jako takovou malou soukromou bitvu za něco „vyššího“. Jenže za celá ta léta se nic nezměnilo. Chvilku někdo kalil vodu, dělal vlny, pak zase nic. Jenže… Valí se na nás ze všech stran, že máme jako lidstvo docela problém. Říkáme mu Klimatická změna. Ale já bych mu možná spíš říkala Rozmařilost. Zkrátka to, jak hospodaříme s přírodními zdroji nás dostalo až sem. V poslední době se všude objevují rozhovory s hydrology, ekology, klimatology a různými dalšími odborníky. Všichni mluví jasně a shodují se v tom, že je potřeba se zastavit, hodně zhluboka se nadechnout a udělat změny. Nemůžeme o těch lidech už říct, že jsou to nějací ekologičtí aktivisté, že jsou hloupé stádo, nevzdělaný dav. Jsou to odborníci s praxí, se vzděláním a rozhledem. Cítím smutek z toho, že naše vláda zatím nenabídla žádné řešení, které by vedlo k zastavení dlouhodobé devastace krajiny a ke zmírnění dopadů klimatických změn. Zatím jen ucpává pusu návrhy, které mají zalátat nejhorší projevy. Ale hasit požár, do kterého z druhé strany pořád někdo přikládá, to není úplně ono.
A když se podíváte pod ty články, tak všichni v diskuzích křičí: „Ano! Udělejte změnu. Zakažte to! Změňte to!“ Jenže je to přesně tak, že všichni chtějí změnu a nikdo se nechce změnit. Těžko můžeme chtít po někom změnu a sami trvat na svém. I proto jsem se rozhodla překonat své obavy z demonstrací, i proto jsem se rozhodla překročit hranici své komfortní zóny a jít do toho.
Pár let zpátky. Polní poušť jihomoravská. Prach. Vedro. Žízeň.
Studenti, kteří s tím začali, jsou pod velkým společenským tlakem. Mnozí jim píšou vzkazy typu, že se mají učit a ne dělat venku bordel. Že mají raději sbírat odpadky po lese, než vyřvávat po ulicích. Dokonce i mnozí učitelé se jim vysmívají. Musím se ptát, jestli ty naše problémy nezačínají už tady: nejsme ochotni respektovat ostatní, diskutovat s nimi, přijmout svoje vlastní chyby, pomoci, podpořit, zasáhnout ve prospěch, když nejde o ten náš. Možná jsme v nějaké letargii zmámení heslem, že jednotlivec nic nezmění. Změní. Může změnit sebe. A bezprostřední okolí ve kterém žije. Může to říct ostatním, a ti zase ostatním. Za mě je důležitý postoj jednotlivce, neboť z jednotlivců se skládá společnost. Možná právě „ty děti“ tohle všechno vědí. Mají ještě tu energii, odvahu a víru v budoucnost. Já jsem v tomhle s nimi na jedné lodi. Kdybych měla věřit, že je stejně všechno jedno, protože… nemohla bych dělat nic a nemohla bych mít nic ze života. A i proto jsem se rozhodla své obavy překonat a vyrazit. Aby „ta děcka“ věděla, že v tom nejsou sami.
Z dnešní přípravy…
PS.: Pro mě je to téma hodně emocionální, až děsivě těžké bylo napsat něco, co dává (doufám) trochu smysl. Úvaha vedla tolika směry! Mé „zelené“ já je teď hodně našponované a hodně bolavé
Děkuji s pokorou všem, kteří nejsou lhostejní.

Fronta (Kolejka)

Tuhle hru mám v povědomí už dlouho. Když jsem totiž byla na Erasmu ve Vratislavi, dosahovala zrovna špičky své popularity a dala se koupit i na hlavním vratislavském vlakovém nádraží. Vážně. Dokonce jsem uvažovala, že ji koupím jako dárek domů. Jenže hra obsahuje poměrně dost textu na kartičkách s úkoly a polský originál by tak se mnou asi nikdo hrát nechtěl. Máme doma několik her v anglickém originále a taky se jim všichni vyhýbají obloukem.
Myšlenka téhle hry mě nadchla, neboť je sama o sobě vlastně výukovým materiálem. Polští historikové chtěli zprostředkovat všední život v komunistickém Polsku v 80. letech 20. století. Představte si, že dostanete seznam obyčejných věcí, které máte koupit. Nějaké ty potraviny, něco z drogerie, pár kousků do šatníku a do domácnosti. V centrálně plánovaném a špatně fungujícím polském hospodářství se máte na co těšit. Do fronty! A nepředbíhat!
Příprava hry není složitá, dle pravidel si herní plán připravíte pro příslušný počet hráčů. Čím víc hráčů hraje, tím víc bude k dispozici zboží. Ani pravidla nejsou nijak složitá. Každé kolo má svůj daný řád, jak postupovat najde každý hráč na své přehledové kartičce. Úkolem je být prvním z hráčů, který získá všechno zboží ze svého seznamu. Stát ve frontě můžete opravdu dlouho… ale co naděláte, když do obchodu přišel jeden jediný kus nábytku.
Hra je určena pro 2 – 5 hráčů (rozhodně je lépe hrát ve více lidech, ve 4 to byla mnohem větší zábava, než ve dvou). Spodní věková hranice je uváděna 12 let. A hrát budete asi hodinu. Ve dvou lidech spíše kratší dobu.
Všechno je dovoleno! Předbíhat, pomlouvat, kšeftovat…
Aby se vám podřilo zboží získat, musíte být na konci kola první ve frontě. Má to jeden háček – první chtějí být všichni. Máte tak k dispozici řadu pomůcek (kartiček s pokyny), které vám čekání zkrátí. Můžete tak předběhnout osobu před vámi, můžete soka vykázat na konec fronty, nebo se může stát, že pro inventuru se obchod zavře přesně ve chvíli, kdy jste konečně na řadě. Pokud máte smůlu (a že ji pravděpodobně mít budete – tahle hra vám to prostě neusnadňuje), máte ještě naději, že váš vytoužený produkt bude k sehnání na burze. Ceny tam určuje trhovec, některé dny bývá výhodnější kurz pro výměny zboží. Leč občas se tam taky tvoří fronty…
Rada pro vás:
Kartičky s úkoly vám musí vystačit na pět dní (kol), po které zkoušíte ve frontách své štěstí, proto si jejich použití vždy rozmyslete, abyste v pomyslný pátek nezůstali bez pomoci stát ve frontě úplně na konci.
Jediné, co nás mrzelo, byl špatný překlad pravidel. Některé části tam nedávaly smysl, až pohledáním na internetu jsme zjistili, že přeloženy byly jen některé odstavce, a tak se stalo, že některé části textu chybí. Sešit s pravidly totiž zároveň dává hře historický rámec a jsou v něm vysvětleny potřebné reálie.
PS.: Učitelé dějepisu, nebyla by Kolejka dobrým oživením výkladu moderních dějin? Mě tohle období nikdy nebavilo – přišlo mi to „málo historické“. Opak je ale pravdou – jsou věci, které by se zapomínat neměly… Kolejka byla přeložena do mnoha jazyků, aby pomohla pochopit, jak Polsko 80. let vypadalo. Když si odmyslím tu zábavnou zlomyslnost dřevěných figurek stojících ve frontě na herním plánu, je to docela děsivé.

Zelený balkón část druhá

Jaro pokročilo a země se zbláznila radostí ze slunce a všechno roste, pučí, kvete, voní, bzučí. Balkón už není tak osiřelý.
Zatím nejšílenější část pěstovací mise byla ta, která zahrnovala návštěvu hobbymarketu se zahradnickým oddělením. Vzala jsem si krosnu a vyrazila.
Jestli si právě představujete člověka s obřím batohem, který se snaží najít ten správný vchod do marketu, představujete si správně. Co se ale tomu člověku s batohem přihodí dál, to už je docela nepředstavitelné. Já totiž tyhle hyper super markety fakt nenávidím, toužím vždy jen po tom rychle zmizet. Takže jsem nervózní už 100 metrů před vchodem. A protože absolutně netuším, co kde mají, nezbývá mi, než si to projít pěkně všechno… postupně. Sekačky. Rýče a lopaty. Kolečka. Chemické mňamky pro obří úrodu. Citrusy. Orchideje. Bonsaje. Trpaslíci do zahrádky. Samozřejmě, že pytel zahradnické hlíny byl až úplně na konci. Tak jo. Substrát pro růže. Pro tůje. Pro trávníky. Pro jahodníky. Pro papriky a rajčata. Sušený hnůj. Sušený slepičinec. Uáááá! Pro smilování, chci jenom hlínu! Jenom hlínu! A pak jsem to konečně našla. Pytel obyčejné zeminy pro všechno, vhodné pro ekologické pěstování. Naložím pytel, pak ještě nějaké drobnosti. A rychle pryč.
Pak nastal ten skutečný problém. Můj batoh má 50 litrů. Můj právě zakoupený pytel se zeminou 55 litrů. K tomu ještě ty „drobnosti“…
Doma jsem – ano, nějak jsem se dostala domů i s celým nákupem – vysela jsem semínka a měla s nimi vážnou rozmluvu na téma „Běda vám, jestli nevyklíčíte“. Vyklíčila.
K výsevu jsem použila, co bylo zrovna doma k dispozici.
Na rajčata platíčko od vajec. Na hrachy roličky od toaleťáku.
Mají se čile k světu. Hrášky jsem už ubytovala venku, jsou to mrazuvzdorné odrůdy a na panelákovém balkoně jim už nic nehrozí. Vyhřátými byty jsou chráněni proti aprílovým rozmarům počasí. Po asi 14 dnech jsem nainstalovala i provázky, aby se rostlinky měly za co uchytit. Rostou před očima! Předpěstovávat se nemusí a dají se sít rovnou do záhonu, já však v našich podmínkách předpěstovala rostlinky doma a hned, jak vylezly ze země a vytvořily si kořínky, jsem je přemístila na koncové stanoviště.
Měla jsem trošku obavy, zda hrachům to přesazení neublíží. Ale dopadlo to bezvadně.
Po 14 dnech jsem přidala ještě oporu, aby se rostlinky měly čeho chytit.
Jen doufám, že se nebudou šplhat až k sousedům. 😀
Rajčata jsou samozřejmě trošku pomalejší a je s nimi větší piplačka. Zpočátku jsem je přikrývala igelitem, aby se v půdě držela vlhkost, ale jakmile semínka vyklíčila, dala jsem je k oknu na světlo a nechala je růst. Jen musím pečlivě kontrolovat, zda mají dost vláhy, ty papírové obaly na vejce rychle vyschnou. Snad jsem ale dostatečně svědomitá, rostou a začínají se klubat první pravé lístky.
Když je venku sluníčko a teplo, dávám je přes den na parapet na balkón, aby se otužila.
Jen nesmím zapomenout je na noc zase uklidit. Ven půjdou až v půlce května.
ÚKOL NA MĚSÍC DUBEN: Sehnat vhodné sazenice převislých jahod
Je to trošku záhada. Sazenice z marketu jsem nechtěla, jednat tam není nikde nic o tom, pro jaká stanoviště jsou dané sazeničky vhodné, zda budou převislé, či ne, a bych raději něco místního. V sousedním Jablonci prý bývá zahrádkářský trh, tak tam nejspíš zajedu a třeba budu mít štěstí. Či se mi snad podaří najít nějaké místní zahradnictví.
Podařilo se mi teď také sehnat nádobu na vodu, tak mohu začít střádat různě použitou, ale nezávadnou vodu z domácnosti. Zatím to ještě není nijak moc potřeba, ale když jsem teď narazila na fotky z konce dubna, na kterých jsme byli v letním oblečení, tak na sebe jistě větší spotřeba nedá dlouho čekat.
Rostlinám, půdě a radosti z pěstování zdar!

Výletní sezóna zahájena

Kdybyste viděli, kolik mám rozepsaných článků! Jen mě to při současném jarním počasí táhne více ven, než k počítači a večer obvykle padám do postele. A když už nepadnu (třeba si omylem dám o kávu navíc – někdy se prostě přepočítám), tak se snažím vytvářet nové webové stránky.
Vloni v létě jsme udělali spaní pod převisem u Sloupu v Čechách a náhodou tam potkali několik horolezců. Chlapi nám nejdřív moc nevěřili, že s dětmi opravdu budeme spát venku, ale zřejmě je to přeci jen hlodalo a svěřili se doma svým ženám. No, a protože Facebook a svět jsou malí, v jedné regionální nosící skupině se jedna z oněch žen rozhodla přijít záhadě na kloub… Kdo jsou ty amazonky s těmi dětmi. A hlavně: Vezmou nás příště s sebou?
Asi tušíte, že brát s sebou na podobné akce cizí lidi není úplně dobré. Nevíte prostě, jak se zachovají v nějaké vypjatější situaci, nevíte, jak by to snášely jejich děti a hlavně… nějak by to ztratilo kouzlo. Rozhodně vždy všude chodíme v souladu s přírodou a ctíme ochranářské zákony, takže vyrazit někam jako nesourodá a (musíme si to s ohledem na účast malých dětí přiznat) hlučná skupina, to je prostě problém.
Ale inspirovalo mě to k tomu inspirovat ostatní a rozhodla jsem se zveřejnit naše výlety a prošlapat tak cestičku těm méně odvážným. Nejdříve jsem to tedy sepisovala do facebookové skupiny, jenže abych byla schopná udržet v tom řád a přehlednost, musela jsem to vymyslet jinak. No… takže teď po večerech vymýšlím takovéhle bláznoviny.
Nový web naleznete na této adrese: https://vylety-s-prtaty.webnode.cz/
Ještě to má bambilion a jednu mouchu, pořád nechápu to „super jednoduché a intuitivní“ ovládání editace ve webnode, respektive některé funkce se tam hledají těžko a bez nápovědy bych asi vyhodila pořítač z okna, nebo poslala vývojářům tikající balíček. Ale snad se mi podaří z toho něco důstojného vykřesat.
A pak samozřejmě mám v zásobě nějaké deskovky, náš pomalu obrůstající zelený balkón, nějaké lingvistické novinky z batolecího slovníku a dalsí lahůdky pro starý dobrý Kamrlík.
Užívejte si jara, borovicové lesy božsky voní, doporučuji zkusit!

Diamant

Byly jarní prázdniny. Počasí moc nenahrávalo zimním sportům (i když na horách pár centimentrů sněhu ještě připadlo), a tak jsme školou povinné i ty trošku starší puberťáky zabavovali deskovými hrami. Brácha je posedlý Bangem, dostal k narozeninám všechna rozšíření, ale abychom ta herní odpoledne trochu osvěžili, půjčili jsme si zase něco na ozkoušení. Vybírali jsme z méně náročných a svižných her, které ale byly provedením pro puberťáky dostatečně atraktivní. Volba nakonec padla na hru Diamant.
Skupina lovců pokladů se vydala do temného pralesa v naději, že narazí na něco opravdu cenného. A opravdu, po nějaké době našli vchod do podzemních tunelů jeskyně Tacora, které lákaly k probádání. Kdo ví, co za poklady se v nich může skrývat. U vchodu do podzemí si udělali tábor a den co den vyráželi na objevné výpravy do hlubin země…
Hra nás zaujala především svým povedeným zpracováním. Místo klasických figurek alá Člověče, nezlob se obsahuje dřevěné postavičky dobrodruhů. Získané drahokamy (které nejsou nahrazeny nějakými žetony, ale opravdu mají podobu diamantů) si jednotliví hráči ukládají do truhlice zvolené barvy.
Hra je určena pro 3 až 8 hráčů. Větší kolektiv si tak může zahrát dohromady, to bylo při našem výběru také důležité, neboť se u nás těch dětí sešlo více, a chtěli jsme hrát všichni spolu. Spodní věková hranice je výrobcem uváděna 8 let (dle mého to odpovídá – u nás hrály děti už 10+ a přišlo jim to „lehký“). A časová náročnost jedné hry je kolem 30 minut.
Diamanty, relikvie a pasti
Hra stojí na jednoduchém principu. Po vstupu do podzemní chodby se postupně odhaluje, co dobrodruhy čeká. Mohou získat diamanty, cenné relikvie, ale mohou se také setkat s různými nástrahami. Před každým dalším kolem se hráč rozhoduje, zda podstoupí riziko a půjde dál, nebo či dá přednost jistotě a se získanými diamanty se vrátí do tábora. O výhře či prohře rozhoduje ochota riskovat, a paní Štěstěna. Pokud při vás nestojí, a vy padnete do léčky, přicházíte o všechny získané diamanty a vracíte se do tábora s prázdnou.
Rada pro vás:
Opravdu dobře zamíchejte karty. Stalo se nám během několika prvních her, že se pořád dokola
opakoval jeden typ karet (asi neumíme míchat?) a hra pak postrádala spád.
Pět kol a dost
Jedna hra se hraje na pět kol. Právě tolik je vchodů do jeskyně Tacora. Zatímco se nám v pěti hráčích nepodařilo vyčerpat všechny karty, podařilo se nám vybrat všechny diamanty, a nastal problém, jak výhru dál počítat. Hodila se tužka a papír, zbytek jsme si zapsali.
Komentář puberťáků
Samozřejmě, že děcka nenechala na hře nit suchou. Jako první z nevýhod vidí to, že se „nedá ve hře škodit“. Tedy, že neexistuje nějaký nástroj, kterým by bylo možné druhé oloupit, vyřadit je na kolo ze hry atd. Hra by pak byla mnohem méně o náhodě. Na druhou stranu by pak byla o něco náročnější a vyžadovala by větší nároky na vytvoření vlastní taktiky.
A druhé, co nám chybělo (a souvisí to s prvním bodem), bylo to, že jednotlivé postavy dobrodruhů sice mají svá jména, ale už nemají žádné dané schopnosti, které by mohly ovlivňovat průběh hry.
Závěrem
Pokud hledáte něco nenáročného, jak na pochopení, tak časově, bude Diamant dobrou volbou. Do hry se může zapojit celá (i velká) rodina, především děti z ní budou mít radost – plnění vlastní truhličky diamanty je super nápad a v každém probudí touhu po riskování v duchu hesla „Risk je zisk!“ Pro pubertální členy hracího gangu už ale svým průběhem ztrácí atraktivitu. Alespoň naši puberťáci nutně potřebují trochu víc akce.

Zelený balkón část první

Jako dítě jsem měla takovou mírotvornou myšlenku, a sice, že by vedení města mělo všem rozdat truhlíky se zeminou a všichni by pak pěstovali krásné převislé muškáty. Město by pak bylo barevné a veselé, a veselí by byli i lidé. Od malička mám kladný vztah k rostlinám všeho druhu. Měla jsem v pokoji své vlastní rostlinky, starala jsem se o ně a dávala jim jména. Skoro jako panenky. Dokonce jsem si s nimi i povídala. U domu, kde jsme bydleli, bývala i malá zahrada. V centru města to bylo něco úžasného. Měla jsem tam i vlastní malý záhonek. Jednoho dne se však majitel domu rozhodl, že zahradu promění v asfaltové parkoviště. Tenkrát jsem to oplakala. Dost možná bych to oplakala i dnes.
Z nostalgických a výchovných důvodů jsem se rozhodla, že letos si trošku oživíme balkón. Důvody nostalgické jsem již popsala v úvodu, no a ty výchovné… opravdu bych nechtěla, aby si můj syn myslel, že jídlo roste v supermarketu. A opravdu bych chtěla, aby mu přišlo přirozené, jak to v přírodě funguje. Jedině tak totiž může mít přírodu rád, když ví, jak funguje.
Naše malé batole začíná být chytré jako rádio a všechno kolem sebe potřebuje poznat. Detailně. Když jsem nedávno pekla chleba, uždibovalo kousky (děsně mu to chutnalo) a když jsem bochník zavřela do trouby, nastal řev raněného tygra. V překladu by to mohlo zní asi takhle: „Mááááámíííííí! Proč jsi mi to sebrala? Proč jsi to zavřela do tý trouby? A kdy to konečně vyndáš a kdy to budu moct sníst. Mááááámíííí!“ Takže jsme si sedli před troubu, koukali na pomalu vzdouvající se chleba a čekali, až se upeče. Naštěstí ho za chvilku začal trápit nějaký nový problém, a tak odběhl něco kutit do pokoje. Ufff… chleba se bude péct dlouho, jsem ráda, že ten čas nemusím trávit čučením do trouby.
Takže myšlenkově bych to měla zvládnuté, motivaci taky mám, a teď ta PRAKTICKÁ STRÁNKA VĚCI…
Vymyslet co budeme na balkóně pěstovat nebylo tak těžké. Máme jediný požadavek: musí se to dát sníst. Ačkoli se mi líbí záplava barevných květin, mnohem raději mám, když jsou věci krásné také praktické. Takže jsem se rozhodla, že balkon oživíme hráškem (bude krásně fialově kvést) a malými rajčátky. Ráda bych přidala ještě nějaké jahody. A to by asi stačilo. Balkónek není nafukovací a já se nechci přecenit.
Takže ZELENÝ BALKÓN – ÚKOL NA MĚSÍC BŘEZEN: Vysét semínka rajčat a hrachu.
Rozhodla jsem se zkusit to od semínka. Vesměs se všichni shodují, že je to lepší, že jsou rostlinky zvyklé na jedno prostředí, nejsou vystaveny stresu z přesunu a změny. A taky vím, co a jak si zasadím. Ve výběru semínek jsem měla jasno, už delší čas sleduji počin s názvem Permasemínka a velmi mě nadchnul. Tak jsem se rozhodla jejich produkci ozkoušet a zároveň je tím podpořit. No, uvidíme.
Začetla jsem se také do knihy Kompletní návod k vytvoření EKOZAHRADY a rodového statku o permakulturním zahradničení, kde je i kapitola o balkónech a terasách (knihu napsal pan Svoboda, jeho web naleznete zde: http://www.ekozahrady.com). To jsem (ne)měla dělat. Došlo mi, že to fakt není jen tak. Že v mém plánu chybí bambilion věcí, a ta zcela zásadní je VODA. Příčí se mi zalévat pitnou vodou z kohoutku (která by navíc měla nějakou dobu stát, takže je nutné ji mít připravenou dopředu). V létě na balkóně také bydlí malý bazének, vloni jsem vodu vylévala, což mi rvalo srdce, protože byla vlastně čistá, takže letos poslouží nejen batoleti, ale i rostlinám. Nicméně to je taková nárazovka a chce to mít vymyšleno, jak budu zalévat. Takže úkol by měl znít asi spíš takto: Vyřešit svod dešťové vody do nějaké nádoby. Už vím, o čem bude pokračování o našem pěstitelském balkónovém pokusu…
Pěstitelství zdar!

Zámky šíleného krále Ludvíka

Ludvík II. Bavorský z rodu Wittelsbachů se víc než politice věnoval umění. Byl velmi štědrým mecenášem skladatele Richarda Wagnera a milovníkem architektury. Většinu svého mění utopil ve stavbě pohádkových zámků Neuschwanstein, Linderhof a Herrenchiemsee, a to jsou jen ty nejznámější. Žil si vysoko nad poměry své vlastní země, a tak není divu, že se stal trnem v oku svých ministrů. Pro své podivínství a uzavřenost byl už za života považován za podivína a poté, co nařídil prodat Bavorsko a koupit novou zemi na novém kontinentu, dosáhli odpůrci toho, že byl zbaven svéprávnosti a zbaven bavorského trůnu. Krátce poté zemřel za záhadných okolostí… spáchal snad sebevraždu? Nebo ho někdo zbavil života? Či to byla jen nešťastná náhoda? (wiki)
Příběhem tohoto pozoruhodného muže se inspirovali i autoři hry Zámky šíleného krále Ludvíka. To nás nadchlo a rozhodli jsme se ji vyzkoušet. Tak jdeme na to!
Příprava hry
První, co mě zaujalo, bylo velké množství komponentů – kartiček, žetonů, mincí atd. a velikost herního plánu. Skládá se z několika částí a na fotce výše můžete vidět, že malý jídelní stůl je skoro nedostatečný. Doporučuji tedy vymezit si dost místa, neboť samotný zámek stavíte mimo herní plán a nikdy nevíte, jak moc se vám stavební mánie vymkne z rukou. 🙂
Rada pro vás:
Při hře ve třech jsme se na malý jídelní stůl opravdu nevešli, takže jsme ho pro hru ve čtyřech rozložili, ale stejně se nám stalo, že jsme do sebe při stavbě zámku „narazili“. Nejlepší je hrát na zemi.
Samotná příprava hry zabere nějaký ten čas. Zvlášť ve chvíli, kdy hru – jako my – hrajete poprvé. Chvíli trvá seznámit se s tím, co jednotlivé karty znamenají, jak se používají a jak je připravit ke hře. Příprava hry se liší podle počtu hráčů.
Výrobce hru doporučuje všem od 12 let věku. Hrát ji může člověk sám, a nebo až ve 4 lidech. Ta věková hranice mi hodně vrtala hlavou, protože hra opravdu není složitá. Poté, co jsem ji ale hrála už potřetí a stále mi dělalo potíže správně si započítat všechny body, které jsem během jednoho kola získala, jsem pochopila, že právě systém bodování je to, co určuje věkovou hranici. My jsme hráli s 16 letými puberťáky a ti to zvládli bez problémů. 🙂
Pravidla a bodování
Pravidla hry jsou jednoduchá a v každém tahu se rutinně opakují určité postupy. To, co hře ale dává spád a pointu, je několikastupňový systém bodování.
Stavba místností zámku má svá pravidla a své bodové ohodnocení. Jak se komu daří, je možné sledovat díky barevným žetonům a bodovací tabulce, která je součástí herního plánu. Výsledek je ale ovlivněn i tím, jak zámek obstojí před králem. Každou hru se totiž mění požadavky krále. Do závěrečného bodování se tak promítá nejen to, jak se hráči dařilo během hry kombinovat místnosti, ale také královské odměny a karty úkolů. Vyhrát tak vůbec nemusí ten, kterému se nejvíc dařilo během hry. Jsem toho živým důkazem!
Náhoda, taktita, realita
Kromě toho, že si stavbu svého zámku můžete naplánovat strategicky tak, aby vám to přineslo co nejvíc bodů a využili jste co nejvíc karet úkolů, pořád je tu něco, co prostě neodhadnete. Náhoda. Jednotlivé stavební prvky jsou k dispozici náhodně na základě odkrývání zamíchaných karet. A některé místnosti se vám budou hodit míň, některé víc. A některé vůbec. Taková je hra.
Hráči se pravidelně střídají v roli Mistra stavitele, který má několik pravomocí, jak zasáhnout do hry ve svůj prospěch. Během hry si hráči „vidí do karet“, jedinými utajenými prvky jsou karty úkolů. Množství peněz, rozložení místností, královské odměny… to vše je veřejné a je možné soupeřovu situaci využít pro sebe.
Rada pro vás:
Naplánovat si pár tahů dopředu a taktizovat se vyplácí vždy. Stejně jako sledovat děj na stavbě protihráčů.
Když chcete stavět luxusní a šílené zámky, musíte mít dostatek prostředků. I hra počítá s tím, že všechno něco stojí, a tak je váš úspěch založen také na hospodaření s penězi. Třeba nakupovat ve slevách může být docela fajn způsob, jak na tom svém zámku trochu ušetřit.
Zámky šílené a zábavné
Napadlo vás někdy, co vše se může ukrývat za zámeckými zdmi? Pokud jste se nad tím někdy zamýšleli, možná jste se bavili představou, jaké by to bylo, kdybyste na zámku potkali třeba vláčkovnu, kuželnu, bezednou propast, Venušinu jeskyni, nebeskou komnatu, komnatu rozjímání nebo pěstírnu žampionů. Ano, to vše můžete na svém zámku vybudovat. A bude to zábavné.
Na Zámcích je skvělé, že je každá hra jiná a přesto, že časově patří k těm delším (kolem 90 minut), stavba vás pohltí. Jednu hru dohrajete a chcete hned začít další, neboť jste ještě nestihli použít tu velkou místnost plnou poliček na boty. A co teprve, když vám protihráč „vyfouknul“ fialový salónek před nosem? No, v příští hře bude můj!
100% doporučujeme vyzkoušet

Psí podobenství

Že jsme národ pejskařů, to je známá věc. Nikdy jsem psa neměla, a v blízké době ani neplánuji jeho pořízení, ačkoli jsme jako děti po psovi toužily. Naštěstí naši moudří rodičové se nenechali zvyklat, a tak zůstalo u kočky a několika generací křečků.
Poslední dobou si pejskařů ze sousedství velmi všímám. Není to ani tak můj úmysl, spíš se zvláštním způsobem kříží naše cesty. Oni i já totiž chodíme venčit. Oni i já používáme stejné povely. Oni i já trpíme samomluvou zdánlivě směřující k venčenému tvorovi.
Tak například zcela pravidelně na vycházce s naším batoletem potkávám starší paní, jež má na vodítku postaršího psa zvláštního vzhledu. A tento pes se pokaždé, když potká jiného psa děsně rozzuří. Smýká sebou na vodítku tak, že riskuje udušení a zuřivě štěká. Panička mu trpělivě stále dokola vysvětluje: „Když budeš takhle zlobit, nepůjdeme za paní Alenkou.“ „No tak, to se nedělá, přestaň už vyvádět.“ A když to nepomáhá, přijde na řadu zoufalé: „Ticho!“ a „Přestaň!“. Pak se pes zcela vyčerpá a chrčivě jde poslušně dál.
Přesně v tomto okamžiku se mi vybaví poslední dobou přibývající vzteklé batolecí scény. Nejdřív trpělivé vysvětlování, poté pokus o úplatek a nakonec už jen rezignace. Troufám si však říct, že oproti paničce toho prazvláštně chlupatého stvoření mám jednu velkou výhodu. Moje batole z toho (doufám) ještě vyroste.
Náš dům také obchází starý pán s velkým labradorem. Je to Pes s velkým P. Někdy mám pocit, že on je páníčkem svého páníčka. Shrbený, pomalu jdoucí pán neustále promlouvá ke svému Psovi a jeho Pes ho neustále ignoruje. „Beníku, dnes musíme zajít zalít petunky.“ Psa petunky vůbec nezajímají. Vlastně to vypadá, že ho nezajímá vůbec nic. Jen odpadky u popelnic.
Asi takhle nějak vypadají i naše procházky. „Co dneska budeme vařit?“ A ihned si zase odpovím. „Tak třeba špagety, to máš rád.“ A místo odpovědi se venčené dítě začne hrabat v zemi a obracet tam podivné poklady.
Potkáváme i velmi seriózně vypadajícího pána ve středních letech. Elegantní černý kabát, tmavé kalhoty, polobotky, károvaná šála. V ruce vodítko. A neviditelný pes jménem (asi) Hajzlík smradlavej. Tento psík nám byl dlouho velkou záhadou, neboť jsme vždy potkávali jen zmateně pokřikujícího páníčka. „K noze, ty zmetku!“ „Slyšíš?“Ty hajzlíku smradlavej, pojď sem, hned! Slyšíš mě?“ Spásou v této situaci je náš syn. On totiž vidí i kosa na stromě na vzdálenost, kde mi jen matně tušíme, že by tam ten strom mohl být. A tak se vždy ozve: „Haf! Tam!“ Ještě nikdy mu ale pán za nalezení psa nepoděkoval.
Ostatně i mně se občas stane, že při venčení ztratím batole z dohledu. Mám však oproti všem páníčkům tu výhodu, že své batolátko najdu za nejbližším stromem, nebo v nejbližším křoví, neboť si mě velmi pečlivě hlídá. Když se tak někde zapovídám a najedou dítě nevidím už ani svým vysoce vyvinutým periferním viděním, vždy jen lakonicky konstatuji, že nemám dítě. A aby okolí bylo jasné, že se ho nechci zbavit, tak zpravidla ještě přidám zvolání: „Ňuni, kde jsi? Pojď za mnou!“ A Ňuni se vyvalí odněkud s hláškou typu: „Máma. Ee-ee.“ Nechci nikdy vědět, jaké přesně ee-ee, bylo právě na pořadu dne.
A tak se mi zdá, že svět páníčků a rodičů malých dětí je prazvláštně propojen. Alespoň co se vycházek týče.
Přejeme vám krásné zážitky s vašimi psími i dětskými přáteli.