Já, Ňuni

Když batole začne zjišťovat, že je samostatná entita a že bezpečí máminy náruče je vlastně děsně zbytečné, je to fičák! A když začně batole samo sebe pojmenovávat, je to sranda!
K napsání následujících řádků mě inspirovala dnešní scéna na autobusovém nádraží, po které minimálně týden nesmím vylézt z domu, neboť už celé sídliště ví, co se – ZARUČENĚ – stalo. Určitě i paní pokladní v Bille na mě bude vrhat záhadné pohledy.
A na jeviště přichází Ňuni
Velmi nás těší, že se synovi neustále rozšiřuje slovní zásoba.
Už delší dobu při mnoha příležitostech říká „ňuni“. Co to sakra znamená? Většinu slov, které zná, vyslovuje zřetelně a je mu dobře rozumět. Občas tedy nezasvěcené osoby překvapí, že na konec slov připojuje písmenko K (jak na to přišel, netuším, asi se mu líbí, jak to zní a – to spíš – že se tomu smějeme). Takže někdy místo „auto“ říká „autik“, místo „papat“ „papak“, místo „ťapi“ „ťapik“, a tak dále. Někdy své K dovede k dokonalosti:
Sedí nahaté batole na přebalovacím stolečku. Čeká, až bude napuštěná voda. Kouká kolem a najednou prohlásí: „Pindik cákyk.“ Jsem ráda, že je to čistotné dítě…
Fascinující je, jak se naučil pojmenovávat věci a činnosti, které nutně potřebuje. A rozmějte tomu tak, že je nutně potřebuje, protože zapadají do jeho batolecího mikrokosmíru. Takže kromě „hami“, „papat“ a „pití“, které jsou zásadní pro přežití, se velmi rychle naučil slova „další“ a „či“ (či = tři – ř prostě neumí), neboť vyjádření počtu je důležité vždy, když potkáme pejskaře s více než jedním psem, nebo když po rušné silnici jede víc aut za sebou.
Pozor, po setkání s batoletem se z vás může stát pes.
To si to takhle štráduje po chodíku nedaleko našeho domu a najednou z vedlejší ulice vyjde starší paní, která má na vodítku dva psy. „Či hafík„. Paní se na mě divně podívá. Pohotově dodávám: „Ne, zlato, to jsou dva pejsci, ne tři.“ A významně se podívám na paní, abych zjistila, co říká mé edukativní vsuvce. Ona se jen usmála a řekla: „To on určitě započítal i mě.“ A začala se smát.
Dále mě fascinuje, jak pevný a neměnný řád v tom batolecím mikrokosmíru panuje. Neboť vše, co není v souladu s normálem, je prostě špatně. Auto, které (nedejbože) nemá kola, je „bumi auto“ (bumi = univerzální výraz pro to, když je něco rozbité a když něco spadne). Postava, která je na obrázku (ó, hrůzo!) namalovaná jen od pasu nahoru je „pán bumi“. A když je špatně něco, co neumí pojmenovat, tak je to jen „bumi, bumi, bumi, hapalo, bumi, mami, bumi, bum“. Jako dnešní betonové sloupky na autobusáku…
Svažitý terén na autobusáku lemují betonové sloupky, jenomže jak si terén sedá, sloupky se vychýlily ze svislé polohy a jsou poněkud šikmo. Deset minut naprosté agónie. Křivé sloupky – nikdy! To neexistuje, to je špatně. Konec světa. Marně se o ně opíral a vší silou se je snažil narovnat…
Vlastně nevím, jestli to není stresující, když se každou chvilku najde něco, co absolutně neodpovídá tomu puntičkářskému zřízení někde v batolecí hlavě.
O víkendu jsme byli v zoologické zahradě. Největší ovace sklidila místní kočka domácí rozvalená na lavičce u fast foodu. Neustále však bylo něco „ňuni“. Záhadné slovo. Co je to „ňuni“? Odpověď – jak nečekaně – nepřišla a za chvíli s námi byl „ňuni“ zase. A až na konci naší procházky po zoo mi (konečně!) došlo, že mluví sám o sobě. Když řekne „ňuni“, myslí tím, že něco udělá sám, nebo že něco chce. Prostě Ňuni jsem já. Já osobně, malý velký ŇUNI, a ty jsi, mami, pěkný pako, když jsi to nemohla pochopit.
A pak je tu vzteklé já
Abych se ale vrátila k tomu autobusáku. V plánu bylo jet k babičce. Protože kočárek je nyní úhlavní nepřítel, vzal si s sebou odrážedlo. S tím jsem neměla problém. Je malé, v autobusu si ho strčím pod sedačku a alespoň mu pěší přechody lépe uběhnou. Soudě podle toho, že nadšeně vykříkoval „babí“ a ochotně (!!) se šel strojit se k babičce těšil, věděl, že pojedeme autobusem, cestu zná. Protože ale rád jezdí na odrážedle, vyrazila jsem s ním o 45 minut dříve, aby se ještě projel. Snědl svačinku, projel se. Nastal čas odjezdu autobusu. Přijel k autobusu. Vzala jsem odrážedlo, že budeme nastupovat. To, co následovalo byla erupce jinak romanticky vypadajícho vulkánu. Řev, jekot, kopání, vzlykání.
Během několika sekund mi hlavou proběhly všechny ZARUČENÉ rady, jak reagovat na záchvat batolecího vzteku. První mi naskočil postup chápající: klekla jsem si, abych byla na jeho úrovni a začala mu vysvětlovat, že přece na motorce zase pojede, u babičky, že teď pojedeme autobusem, a musíme proto motorku vzít do ruky. Nic. Dál se ozýval řev raněného tygra v naprosté agónii.
Další rada (v tom afektu ani neposlouchají, nemá smysl jim cokoli vysvětlovat) nedělat publikum: Zkusila jsem tedy začít s tím, že ať si klidně řve, že mě to nezajímá. Ne, fakt to nezkoušejte. Bylo to milionkrát horší. Ke všemu teď ještě začal kříčet „máma“.
Okolní cestující začalo zajímat, co se to vlastně děje. Řidič autobusu vrhal pohledy, ať hlavně vůbec nezkouším s TÍMHLE nastoupit. Přísahám, že jsem na sobě začala cítit všechny ty pohledy a to očekávání, kdy toho strašně nevychovaného spratka konečně vypnu. Uděřila minuta odjezdu autobusu. Řidič zavřel dveře a odjel. Batole se stále svíjelo v agónii vzteku. A lidi kolem to zajímalo čím dál tím víc.
Poslední, co mě napadlo udělat bylo popadnout dítě, popadnou odrážedlo a zmizet. Táhla jsem kopající a vřeštící dítě, tu pitomou plastovou motorku a nadávala strašně sprostě a strašně hlasitě. A potkala sousedku.
K babičce jsme nedorazili. Vztek pominul stejně rychle jako přišel. Pak si (sám!!) lehnul a usnul. Vysvětlila jsem si to následovně:
Teď sis, matko, užila. Prošla´s testem s vodřenýma ušima, tak si dej voraz.
Nezbývá mi, než přiznat, že absolutně nevím, co v takových situacích dělat. Došla jsem k závěru, že asi nic. Prostě si sednout na zadek, aby to se mnou nešvihlo a tiše čekat. Jo a možná ještě dělat, že to dítě není moje. Nebo si dát alespoň na hlavu pytel.
UFFF! Vzteklý Ňuní mě teda překvapil naprosto nepřipravenou. Máte nějaké tipy, jak podobné situace zvládat?

UNLOCK! Úniková dobrodružství

Velkým hitem se staly únikové hry, tzv. Escape room. Skupina lidí je zpravidla zavřena do místnosti a během časového limitu se má pomocí rébusů a nápověd dostat ven. Je to tedy hra v reálném prostředí s reálnými předměty. Pokud ale chcete něco podobného zažít v teple a pohodlí vašeho obývacího pokoje, zkuste stolní únikové hry. Právě jsme jednu vyzkoušeli, je skvělá jak pro páry, tak pro celou rodinu. 🙂
Unlock! Úniková dobrodružství
Hra je určena pro 2 až 6 hráčů. Některé z příběhů se dokonce dají řešit jen v jednom člověku. Vyžije se tedy jak vlk samotář, tak i celá rodina. Rozhodně přizvěte děti! Výrobce doporučuje spodní věkovou hranici 10 let. Rébusy často stojí hlavně na postřehu a logickém úsudku, nikoli na znalostech a děti tak rozhodně mohou být platnými členy týmu. Na hru si vyhraďte dost času. Samotný pokus o únik trvá 60 minut, ale může vám to, v závislosti na obtížnosti a vaší šikovnosti, trvat i déle (po vypršení limitu je sice konec hry, ale scénář můžete dohrát).
Než začnete hrát…
Před tím, než se budete rozhodovat, které ze 3 nabízených dobrodružství si zahrajete, je dobré, abyste si zahráli výukovou desetiminutovou hru. Naučí vás princip hry, poznáte jak fungují jednotlivé druhy karet a pochopíte na co si dávat pozor během hry. Navíc vás to příjemně nabudí na tu opravdovou hru. 🙂
Ke hře také budete potřebovat chytrý telefon nebo tablet. Před započetím hry si do svého zařízení stáhnete aplikaci, která vás celou hrou provází. Bude vám odměřovat čas, bude vám radit, bude odemykat zámky, a taky udílet trestné minuty.
A samozřejmě je důležité projít si přiložená pravidla. Jsou stručná a názorná, lehce k pochopení. Celá hra funguje dost intuitivně, takže pokud pochopíte princip pří úvodní desetiminutovce, tak vám už nic nebrání hrát. Karty (případně aplikace) vás budou sami vést.
Výběr ze tří scénářů
Hra má velkou výhodu v tom, že obsahuje tři různé scénáře, tři samostatné hry. Mají rozdílnou obtížnost, takže pokud nemáte dosud zkušenosti s hraním „únikovek“, můžete začít něčím jednodušším.
My začali hrou Písk a Páras. Odehrává se v úkrytu šíleného profesora, který chce ovládnout svět… A my mu v tom měli zabránit.
Ačkoli start byl poměrně rychlý, jak přibývalo předmětů a úkolů, naše pozornost se začala tříštit na mnoho objektů. Hráli jsme ve dvou lidech, větší kolektiv by tak mohl mít výhodu, neboť víc očí… znáte to. Náš zásadní problém byl, že jsme často přehlédli nějaké drobnosti na kartách (tzv. skryté předměty), a pak se doslova zasekli. Do cíle jsme dorazili jen asi minutu a půl před vypršením limitu, a opět jsme přehlédli jasnou nápovědu na kartě a… nestihli to. 😦 Svět byl zničen. Nikdo nestisknul to červené tlačítko!
Rada pro vás:
Opravdu velmi pozorně si každou kartu prohlédněte.
I sebemenší „blbost“, která vám na první pohled nedává smysl může být důležitá.
Po neúspěchu s první hrou jsme se rozhodli, že budeme pokračovat hrou Formule. Zůstali jsme uvězěni v laboratoři, která měla za 60 minut podlehout sebedestrukci…
Opět jsme hráli ve dvou lidech. Tentokrát jsme měli start pomalejší, neboť hned na začátku jsme byli zahlceni mnoha kartami. Ačkoli nám bylo celkem jasné, co s nimi musíme dělat, neměli jsme k nim další součástky. Najít je nám trvalo dost dlouho. Zní to neuvěřitelně, ale opět jsme se zasekli jen kvůli vlastní nepozornosti. Myslím si proto, že je opravdu lepší hrát hru ve více lidech, rozdělit si úkoly a spolupracovat v týmu. Naštěstí jsme se ale nakonec dostali dál a tentokrát vyhráli a dostali se z laboratoře ve včas. Hurá!
Rada pro vás:
Spolupracujte. Klidně si na začátku hry rozdělte úkoly
(kdo bude mít na starost balíček karet, kdo ovládání aplikace, kdo sčítání čísel atd.).
Poslední hra, Ostrov doktora Goorese, je nejtěžší, a tak jsme si ji nechali na konec. Byli jsme pozváni na ostrov miliardáře a sběratele starožitostí Goorese. Bohužel letadlo před přistáním havarovalo, a my se ocitli uprostřed ostrova plného nástrah. Dokážeme se dostat zpět domů?
Tento příběh se nedá hrát jen v jednom člověku, my jsme na něj byli opět dva, ale zde bych doporučovala rozhodně víc hráčů. Oproti předešlým dvěma hrám zde totiž přichází zvrat: v určité části hry jsou hráči rozděleni na dva týmy. Zásadní roli zde hraje komunikace. Minimum skrytých předmětů je vynahrazeno množstvím rébusů, a ne zrovna jednoduchých.
Musím se přiznat, že my to zase nestihli a došel nám čas. Záchranné letadlo odletělo a my zůstali na věku věků v ostrovní džungli. Ještě že tam je wifi, jinak bych vám nemohla napsat o téhle skvělé a zábavné hře pro celou rodinu. 🙂
Rada pro vás:
Když se zaseknete a nevíte co dál, je tu aplikace. Ta poskytuje nápovědy. A někdy i nápovědu k nápovědě.
Závěrem
Nevýhoda únikových her obecně je, že si je zahrajete jen jednou, a můžete je zase na dlouho odložit, neboť když už znáte řešení rébusů, postrádá hra své kouzlo. Na druhou stranu jich je na trhu už celkem dost, a tak můžete zažívat pořád nová a nová dobrodružství. Unlock! se mi zdá dost propracovaná se zajímavými příběhy (už jsme jednu únikovku hráli, a ta nás příliš nezaujala – příběh byl tak nějak předvídatelný). Do děje vstupují vtipné momenty a epizodní postavy. A někdy nevíte, co tím chtěl básník říct a opravdu musíte přemýšlet.
A jak se hra Unlock! hrála vám?

SWAPujeme

Není to dlouho, kdy u nás byla založena swaperská skupina. Moc mě tenhle systém nadchnul! Je ekonomický a ekologický, pokud tedy pochopíte podstatu a držíte se pravidel (což je bohužel u některých lidí problém). Protože jsem se již několikrát ocitla v argumentační palbě poté, kdy jsem se zapojila do debaty o tom, jak by měl swap vypadat, rozhodla jsem se to důkladně prozkoumat.
SWAP, jak ho vidím já…
Aniž bych to tedy zkoumala do hloubky, tak pro mě swap znamená vyměnit nějakou nepotřebnou, ale funkční a zachovalou věc, či přebytky z domácí výroby/pěstování za jinou pro někoho nepotřebnou věc či přebytky. Nejde při tom až tak o peněžní hodnotu věcí, jde spíše o hodnotu využitelnosti, nebo jak bych to nazvala. Například přečetla jsem si knihu, která mě nezaujala natolik, abych si ji nechala. Kniha stála 300 Kč. Nabídnu ji tedy k výměně. Někomu se trefím do vkusu, je to jeho oblíbený autor, knihu chce. A nabídne mi za to 10 domácích vajíček, které mají hodnotu třeba 50 Kč. Cenově je to nepoměr, ale obě strany jsou spokojené, neboť získaly něco, co využijí. Samozřejmě, chci-li směnit například již nepoužívaný spotřebič, určitě budu vyhledávat směnu v odpovídající (vyšší) hodnotě.
Tedy: věc nevyhodím, nemusím kupovat novou, neplýtvám penězi a zdroji. Ekonomické a ekologické.
Pojďme se tedy podívat, jak to je. Možná budete svědky mého velkého omylu.
SWAP jako slovo
SWAP není zkratka, jak jsem se někde dočetla. Je to anglické slovo překládané jako měnit (něco za něco) či směna (něčeho za něco). Pro úplné pochopení uvádějí slovníky příklady:
* We swapped phone numbers. – Vyměnili jsme si telefonní čísla.
* Let’s do a swap! – doslova Udělejme výměnu!
A nečte se „svap“, jak všichni běžně říkají, ale „svop“.
Jak chápou SWAPování ostatní
Když jsem si to celé progooglovala, našla jsem množství článků o různých swapovacích akcích po celé republice. Například v Chrudimi lidé donesli oblečení a mohli si zase nějaké odnést (zdroj). O větších a pravidelně konaných akcích jsem našla článek i na jednom místním blogu. Takové akce začala naše regionální skupina pořádat také. Říkáme jim FREE SWAP a jde o to, že každý může věci na určité místo donést a odnést si zase něco jiného. To, co zbyde pak jde na charitu. A bývá to moc příjemně strávený čas.
Zjistila jsem také, že někdo realizuje swap tak, že si vyměňuje tajemné balíčky o předem určené hodnotě, ale nikdy neví, co přesně dostane (příklad zde). Myslím, že je to zajímavé zpestření toho běžného obchodního swapu, který ve skupině probíhá. Sama jsem jednou měnila hodiny za „něco pro syna“ a malý dostal 3 bezva autíčka. Takže si myslím, že pokud měníte něco, u čeho nelpíte na hodnotě protikusu, je super nechat se trošku překvapit.
Kromě běžné výměny v různých regionálních, ale i celosvětových skupinách (ať už měníte konkrétní kus za konkrétní kus, nebo tajemný balíček za tajemný balíček), se pořádají i SWAPY NA ŽIVO. Aneb výměna se domlouvá ihned na místě. O tom, jak vypadal liberecký swap na živo, napsal Český rozhlas. Podle mě pěkně vystihli podstatu celé této záležitosti.
Existuje tedy ten „správný“ swap?
Co se mi ale nepodařilo vygooglit, je definice swapu. Jak by měl tedy vypadat takový „správný“ swap, opravdu nevím. A nezbývá, než uznat všem mým oponentům v debatě, že pravda je vlastně na obou stranách.
A o co v tom mém sporu jde? Jde o to, že jsou lidé, kteří si doslova nadiktují nákupní seznam toho, co za svou věc chtějí. Inzerát pak může vypadat například takto: „Vyměním bavlněné povlečení na jednolůžko s motivem růží za 2 kusy krabiček vytahovacích kapesníčků z Lidlu.“ Ačkoli jsem tedy důvod, proč to někomu vytýkat, nenašla, pořád s tímto pojetím swapu nesouzním. Protože ale nejsem jediná, komu úplně nevyhovuje tahle hybridní forma výměny (starou věc někdo požaduje vyměnit za zcela novou), tak kamarádka založila novou mikroskupinu, která funguje na principu, který jsem popsala hned v úvodu. A je to fajn.
SWAP pro radost a z potřeby
Mám za sebou už poměrně dost výměn. Zpravidla to byly věci, které nepotřebuji, ale které se mi líbí. Například za biočesnek, jehož mi doma stále přebývá, neboť jsem se zásobila až moc megalomansky, jsem vyměnila lněné šaty na ramínka. Chacha, vyfoukla jsem je kamarádce! (No vážně, swap může být i takové drama!) Za plyšáka z Billy jsem vyměnila parádní magnetickou skládačku s dopravními prostředky. Za nevyužitý kapsář do školky jsem dostala výborné domácí nakládané okurky. Za zbytky látek domácí mýdlo a džem.
Kromě toho, že si vlastně děláte radost, může přijít tento výměnný obchod na řadu ve chvíli, kdy vám doma nečekaně přestane něco fungovat. Nám se těsně před Vánoci rozbila hubice k vysavači. Poptala jsem se ve skupině a povedlo se! Za tašku vlašáků máme staronovou hubici k vysavači.
Přeji vám (i sobě) mnoho krásných výměn!

Plánování pobaltské výpravy

Tak jo! Vděčím náhodě, že jsme se odhodlali a rozhodli se opět vyrazit k Baltskému moři. Poslední výpravu na sever Polska jsme podnikli na konci mého studia ve Vratislavi a už jsem o ní psala (zde proklik na článek). Tentokrát však do batohu musíme přibalit jedno batole, kterému v době dovolené budou již dva roky. Plánování takové batolácké výpravy je tak o trošku něčem jiném, než naše minulá výprava ve dvou. Zatímco naposledy jsme ubytování vybírali hlavně podle ceny, teď samozřejmě hrálo roli, zda bude místo dostatečně „baby-friendly“, místo návštěvy památek a muzeí musíme hledat místa, kde je bezpečné vyžití pro děti.
Kam se vůbec na tom dlouhém polském baltském pobřeží vrtnout?
Ačkoli je Gdaňsk naprosto boží (a chci tam znovu, znovu a znovu!), tak bydlet s malým dítětem ve městě, to určitě nechceme. V úvahu připadal poloostrov Hel (opět proklik na článek). Jenže to je taková nudle mezi mořem a mořem, a tak v případě horšího počasí chybí jiné vyžití v místě. A tak jsme se tedy poptali. Na tohle je Facebook zcela geniální parťák – neboť zde existuje množství rodičovských, cestovatelských, dobrodružných a jiných skupin, kde se lidé rádi podělí o své zkušenosti. Nakonec jsme posbírali několik tipů na vhodné lokality: Jantar, Dziwnów a Dziwnówek, Międzyzdroje, Władysławowo či Rowy… nakonec jsme dali na osobní zkušenost příbuzných a zaměřili se na Dziwnówek.
Helské pobřeží z roku 2015
Když už víme kam, tak zbývá ještě někam složit hlavu…
Nejjednodušší bylo hledat ubytování na booking.com. Od toho jsme se odpíchli. A pak na různých místních turistických a informačních portálech, které často nabízejí moc pěkné ubytovačky, které však nevyužívájí zprostředkovatelských služeb bookingu. V případě námi vybrané lokality je to například http://www.dziwnowek.pl. Vyselektovat několik favoritů bylo poměrně těžké. Protože jedeme dvě rodiny dohromady, bylo těch kritérií opravdu dost. Důležité kromě toho, jaké je okolí ubytování bylo i co všechno je vlastně v ceně. Někdy totiž byla v ceně opravdu jen ta postel a všechno ostatní bylo nutné si připlácet. Takže nakonec jsme si vybrali ubytování dál od pláže, ale zato s opravdu pěkným rozsahem služeb v ceně ubytování. Jestli jsme si vybrali dobře, či ne, to se teprve pozná.
Helské pobřeží z roku 2015
A taky jak se tam dostaneme…
Protože jsme ufouni, nevlastníme automobil. Právě teď teprve dostává celá výprava trošku šílený nádech. Protože kdo z vás dával o zeměpise pozor ví, jak velká je Polsko země. Takže dostat se z jihu na sever, není jako jet Intercity Praha – Brno. Zkušenosti s cestováním vlakem po Polsku mám, něco jsem se během Erasmu najezdila. Takže jsem nelenila a opět nastartovala web http://www.e-podroznik.pl a… no, řekněme to stručně… DÁ se tam dostat hromadnou dopravou. Nebo že bych obnovila své řidičské schopnosti, někde si půjčila auto a jeli bychom jednou jako normální lidi a ne jako divnorodina s obřím batohem a dítětem v zubech? Necháváme to otevřené. Protože Vesmír je zcela určitě na naší straně a zcela určitě do dopadne ke spokojenosti všech.
Jak to dopadne se dozvíme až na začátku léta…

Nevyslovené předsevzetí

I když jsem si nedávala žádná předsevzetí, jedno stejně v koutku duše číhalo. Začni zase něco dělat s blogem! Ale protože všichni, kdo sem ještě pořád chodí, vědí, že moje psaní vzalo spíš sestupnou (spíš??? Spíš určitě!) tendenci, nikde, nikomu a nic jsem neslíbila.
Končí první měsíc roku 2019 a zcela neočekávaně jsem někde (kde sakra?) chytla vítr do plachet a jaksi se dostavilo nutkání se tomu blogovému světu zase trošku věnovat. Nejspíš je to prostě přirozený vývoj a opadl ze mě největší mateřský šok. Upřímně řečeno, uplynulý rok jsem byla v permanentní krizi na všech frontách. Unavená, demotivovaná s pocitem absolutní zbytečnosti a prázdnoty. Jen ten setrvačník v nás prostě nejde zastavit, a tak jedeme dál. S koncem toho po té emocionální stránce špatného roku to odešlo. Ptám se sebe sama co se vlastně přesně stalo – nedokážu to pojmenovat – třeba to časem pochopím.
Jestli někomu vděčím za to, že ten bolestný přerod pomalu končí a vracím se zase sama sobě, tak je to můj přítel Pavel. On to byl, kdo to musel snášet a měl milionkrát právo mě poslat do háje, odejít a říct, že s hysterickou krávou žít nebude. Ale neudělal to, i když to nebyl schopný sám pochopit, i když jsem mu to nedokázala vysvětlit, … prostě tu jen byl. Pořád, kdykoli, pro mě a pro nás.
A jestli pak vděčím nějaké ženské síle, tak je to zase kamarádka Anička. Kolem mě jsou totiž hlavně ženy se (zatím) jedináčky, jsou úžasné a inspirativní, ale nemají TU zkušenost. Má ji třeba moje máma, ale ta nikdy nemůže být tou vnější entitou, která s TÍM pohne. Anička nesoudí, neptá se, ona koná. Objeví se v pravý čas s tím pravým nápadem. Díky ní zase (po dvou zimních sezónách) jezdím na běžkách. Díky ní (zase po takové době) plánuji dovolenou po vlastní ose. Díky ní pomáhám ostatním a dává mi to opravdu skvělý pocit užitečnosti. Zkrátka má nějaký zvláštní smysl a cit pro nevyslovená přání a schopnost vždy udělat to, co druhý nejvíc potřebuje.
Na úrodnou půdu tak v posledních pár dnech padlo i několik impulsů k blogu. Přišly nezávisle na sobě z několika zdrojů a způsobily to, že nevyslovené novoroční předsevzetí se samo přihlásilo o své naplnění.
Pro Kamrlík po mnoha letech chystám nový vzhled – světlý, čistý, jednoduchý.
Chystám se pročistit a aktualizovat boční menu (mnoha tématům se již prostě nevěnuji a naopak, přibyla nová).
Mám nápady o čem psát.
Mám konečně zase vizi, jak by měl Kamrlík vypadat a o čem by měl být.
A ZÁVĚREM
Děkuji, že jste dočetli tento článek až sem. Stala se z něj taková trošku neplánovaná zpověď. Rozhodovala jsem se, zda tady tu osobní část nechám, nebo ne. Ale málokdo přizná, že narození dítěte nejsou jen ty pusinky a srdíčka na sociálních sítích, ale že to prostě změní život a že přijmout změnu je někdy obrovsky těžké a ještě těžší je si to prožít a odžít. A tak děkuji všem, kteří vytrvali a třeba vytrvají i do příštího článku.
Dobré začátky v dobrém roce přeji ze srdce vám všem.

Ohlédnutí za výletní sezónou

Nechávala jsem vyvolat fotky z celého léta a podzimu a krásně i zavzpomínala na všechny krásné a báječné výlety. A sama sobě se divím, kolik jsme toho za ten jeden jediný rok stihli. A že to začíná být větší a větší dobrodrůžo, neboť pohybové schopnosti našeho batolete jsou samozřejmě stále lepší. Chodil teprve měsíc a na Maloskalsku odmítal být nošen. Unešeně chodil od klády ke kládě, od pařezu k pařezu… O házení listí na podzim zbytečně mluvit. To bylo něco!
V červenci jsme připravili bojovku – spaní pod převisem. Krásná lokalita u Sloupu v Čechách, v horkém letním dni jsme si užili koupaliště u Radvaneckého rybníku, procházku borovými lesy a nakonec i spaní venku. V noci nás přepadl zvědavý jelen. A ráno jsme byli dokonale vyřízení, ačkoli Flori spal celou (!!) noc jako zabitý, tak já se budila každou chviličku, jak je možné, že ten kluk pořád spí. 😀

Následovala rodinná výprava do Českého Švýcarska, kde jsme spali v jedné trampské osadě (ve stanu). Protože platil zákaz rozdělávání ohňů, byl to trošku smutný výlet bez večerního posezení. Ostatně buřt v kastrolu se dal taky jíst. V Jetřichovicích je nádherné koupaliště, kde se děti vyřádily. Vycházka do Pavlina údolí byla super, zvlášť kvůli tomu, že se dá jít bosochodecky. A výstup na Mariinu vyhlídku nás málem skolil, ale dobře to dopadlo a neupekli jsme se v tom letním žáru.
(Určitě to, co jí není buřt. 😀 Nevím, kde ho vzal, ale zakusil zase jednou něco poprvé)
Na Mariině vyhlídce… byl to fakt šílený výstup. Ale stálo to za to.
Výprava do letních Krkonoš byla dámská a batolecí jízda. A že teda jo. Neuvěřitelný hukot několik dní, tři malí kluci v jednom pokoji, voda na chodbě… opravdu prověrka maminek. Ale snad jsme to zvládly se ctí. 😀
Na Aichelburgu – romatická zřícenina s vyhlídkou.
Jakmile jsme klesli pod 1000 metrů nad mořem, nedalo se dýchat. V těch vedrech, která panovala, bylo horské ovzduší něco naprosto úžasného!
Původně jsme chtěli i na Sněžku, jenže na to nám už síly nezbyly. Alespoň jsme vystoupali na Černou horu.
Maloskalsko – Frýdštejn a Drábovna – krásný výlet řídkými borovými lesy… Úmyslně jsem vybrala trasu, která je mimo hlavní turistické cíle. A opravdu, mnoho turistů jsme cestou na Drábovnu nepotkali. Jen dobře, Flori mohl volně běhat a užívat si všechno kolem. Jen ve skalách jsem ho musela nést, aby někde nespadnul.
Listí! Moje listí!
Na Drábovně
Začátkem září jsem vyrazila do Kuksu – byla to první výprava na památkový objekt. Hlavní motivací byl můj do této doby jen internetový kamarád Aleš, který je průvodce. Natáčel o tom videa, psal o tom blog a píše pořád (přečíst si ho můžete zde), i když už ne o provázení. Nutno říci, že Aleš je dobrý průvodce a rozhodně jsem zažila jednu z nejlépe provedených prohlídek vůbec.
Trnula jsem trochu, co bude dělat Flori. Určitě znáte tu hororovou představu: Křičící batole, běhající batole, zoufalý průvodce, zoufalí návštěvníci. Všechno špatně. Ale povedlo se mi ho před prohlídkou utahat a téměř celou ji prospal. Takže ideál. Byl pochválen od mnoha účastníků, jaký je to vzorný malý návštěvník. Bylinná zahrada s fontánkami a nedaleká cukrárna s venkovním hřištěm pro děti byly skvělé zpestření dne.
Podzim byl dlouhý a teplý, takže jsme nezaháleli. Krkonoše přišly na řadu ještě jednou. Jen jsme na konci září trefili tak listopad. Bylo na nule, mlha, vítr. Tak jsme výlet zásadně zkrátili. Ale i tak to bylo super.
Vosecká bouda.
V říjnu odešla do nebe moje milovaná jediná babička. A jestli je někde člověk nebi blíž, tak v horách. Vyrazila jsem s Florim na zádech přes půl Jizerských hor. A babička nám to zařídila, bylo přenádherné počasí, podzim v plné kráse. A musím se přiznat, že jsem si dala i zkratku jen podle GPS… ticho jizerskohorských rašelinišť je neuvěřitelné. A Flori mi to dopřál. Usnul a probudil se zase až na turistické magistrále. No nebylo to přímo dokonalé?
Osada Jizerka, kdo tam nebyl, musí se podívat. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Ve dne, v noci.
V listopadu výletů už ubylo, ale i podzim v posledním tažení jsme využili co to šlo. Legendární se stal výstup na Klíč. Doporučuji všem, kteří navštíví Lužické hory. Je to magická hora, vypadá nedostupně, ale až tam vylezete, uvidíte naprosto úžasné panorama značné části severních Čech. A navíc se okolím krásně bloumá, rozjímá, leží v trávě, kouká do nebe nebo do korun stromů.
Vrchol! Flori to prospal.
A konečně zima. Napadlo trochu sněhu. A my vyrazili do lesa na zpívání koled. Bylo to velmi komorní a velmi krásné. Flori ro opět prospal. 😀 Zkrátka pořád zasněný. Ale sníh a kaluže, to už si stihl oblíbit. Musíme vydolovat sáně a hurá na fenomenální sjezdy!
Tyjo, fakt toho bylo po celý rok spoustu. Díky skvělým přátelům a rodině jsme toho zažili tolik! Mám samozřejmě předsevzetí, že budu víc psát… ale trochu se bojím, že už to nevylepším. Protože po té hitparádě padnu, usnu a všechno ostatní je mi šumák.
Tak hurá do roku 2019, vykročit správnou nohou a zvesela. 🙂 Těším se na nová dobrodružství.

Rodinný úlet na Rhodos

Vypakovala jsem pány k babičce (jednou to zvládnou i beze mě, no né?) a mám tedy nějaký čas malinko splatit blogový dluh. Ráda teď, když nasněžilo, vzpomínám teplý vlhký zářijový mořský vzduh na kouzelném ostrově Rhodos. Jako fakt jsme se pomátli a vyrazili. Letadlem!
Absolutně vůbec jsem nevěděla, co se stane. Těšila jsem se, ale zároveň se bála, jak bude reagovat rok a čtvrt staré batole.
Ale všude přece říkají, že jižní národy děti milují.
Těšení ale přeci jenom převažovalo, věděla jsem, že v pohodě zvládáme vlakem cestu přes republiku, že zvládáme výlety, výstupy, výjezdy, potoky, kopce, jeskyně, … takže Praha, letiště, letadlo, ostrov a moře, to nás nezastaví! 🙂 Prostě jsem začala věřit svému synovi.
Nejtěžší však není zaplatit dovolenou, sbalit se a odjet. Nejtěžší je přijímat dobře míněné rady svého od okolí.
A tak sbaleni do 1 kufru (paní na letišti tomu nevěřila a marně hledala naše další zavazadla), posíleni radami, co máme dělat, kdyby letadlo padalo, kdyby nás Řekové nechtěli pustit na své území, nebo kdyby se Rhodos třeba potopil, jsme opravdu jedné zářijové noci přistáli na mezinárodním letišti na ostrově Rhodos.
A bylo to BÁJEČNÉ! (PS.: Pluje tam loď.)

Ze všech pobřežních destinací, kde jsem kdy byla, mě Rhodos tedy uchvátil nejvíc. Snad se tam ještě někdy vrátíme a pořádně ostrov prozkoumáme. Babí léto, raný podzim skýtá opravdu velmi příjemné klima. Teplo (ale ne vedro), větřík, večer příjemný vzduch od moře.
Protože jsme měli smůlu na ubytování a náš hotel byla špinavá díra plná brigádníků z východní Evropy (kteří samozřejmě „překypovali ochotou“ cokoli řešit), byli jsme vlastně pořád venku a hodně jsme využívali toho, že areály jiných rezortů byli volně přístupé. Takže naštěstí bylo i kam jít na klouzačku.
Největším hitem ale stejně byla pláž a moře – nekonečně moc prostoru na bábovičky! V písku ukryté poklady (viděno dospěláckýma očima to znamená odpadky), vlny, voda, cáky cáky, ťapí, hačí, bum! Prostě byl u vytržení. Takže žádné válení šunek na pláži, ale neustálé pobíhání za batoletem. 😀 Ouuuje!
Kdo dostane kočárek do domečku, vyhrál. Takový ježek v kleci, vlastně před klecí. 😀 Miluje kočárky, jsou to prostě brm – brm. Hodně lidí mi říká, že mám hezkou holčičku, a já odpovídám „děkuji“. 😀
A protože jsme chtěli zažít i něco kulturního, vydali jsme se asi na kilometr vzdálený kopec, na jehož vrcholu je malý kostelíček. Jo, vylezla jsem to s 11 kilovým dítětem na zádech v předpoledním žáru. Naštěstí byl nahoře kohoutek s vodou. Je to ale moc pěkné místo s výhledem na moře a na okolní kopcovitou a hodně členitou krajinu. Představovala jsem si ty veselé řecké zemědělce, kteří okopávají políčka mezi olivovými háji a bylo mi trošku líto, že ta doba je pryč a že vidím už jen neonové turistické resorty. No, ale možná jsem zbytečně sentimentální, avšak hluboce jsem porozuměla Alekovi a Max-Polovi z knížky Třetí přání od Roberta Fulghuma, když spolu stojí nad Knossem a Alek vysvětluje svou fascinaci tím místem.
Nahoře jsme si chtěli udělat rodinné foto z dovolené. Batole to bojkotovalo. 😀 Ale máme ji!
Jeden půlden jsme pak věnovali návštěvě města Lindos. Opravdu krásné místo. Uličky jako v Benátkách, přeplněné turisty, sice tam nejezdí auta (už se nemají kam vejít), ale celé městečko leží v kopci a terén je tak členitý, že na kočárek zapomeňte. Já nosila Floriho prakticky celou dobu, jen potom na klidném a zapadlém náměstí jsme ho vypustili, aby se proběhnul. Lindos leží u moře, takže se návštěva dá spojit s koupáním, nebo s výletem lodí.
Kde jsme bydleli, trasy výletů a konkrétní tipy jsem sepsala na svou facebookovou stránku Výlety s prťaty, kdož facebookujete, jste srdečně zváni. Uvažuji, že tomu dám i nějakou blogovou podobu, ale asi až toho bude víc a budu na to mít trošku víc času.
A ZÁVĚREM?
Pokud propadáte nějaké zimní předvánoční depresi, věřte, že i s holým zadkem můžete být šťastní!
Chtěla jsem vám sem dát fotku holého zadku nadšeně ukazujícího do dálky, ale nevím, jestli se sem můžou dávat holé zadky. 😦 Tak si to musíte představtit. 😀

Na vodu s čerstvým batoletem?

Začalo léto. Počasím teda už dávno. U nás jsme ho otevřeli typicky letní radovánkou – VODA! A tím teď nemyslím vyvalení se u rybníka, ale naskákání do kanoe, odražení od břehu a plutí po řece. Chvilku jsem fakt zvažovala, jestli o tom mám vyprávět, neboť přednášku o tom, jak je naprosto nevhodné, brát tak malé dítě na vodu, jsem si už vyslechla. Ale dřív, než se vám v hlavě vybaví tisíc příběhů o utopených vodácích, bych vás chtěla ujistit, že do nezodpovědnosti máme teda daleko. A na tenhle výlet jsme jeli dobře připraveni a za určitých podmínek.
Za a) dobré teplé počasí. Akci jsme na konec o týden kvůli počasí odkládali. Vyšlo to skvěle! Bylo teplo a slunečno, ale ne vedro k padnutí.
Za b) trasa i pro úplné začátečníky bez jezů či problematických úseků. Ideální je, abyste trasu dopředu znali nejen z mapy. U nás velmi populární úsek Jizery Malá Skála – Dolánky. Jezdí sem děti na školní výlety, rodiny s dětmi, zkrátka pravověrné vodáky tady asi nepotkáte. Nalodili jsme se až pod jezem v Malé Skále. Voda je zde spíš líná, často dost mělká (rafty někdy uvíznou, i my jednou posadili loď na větší kámen).
Za c) možnost cestu přerušit, udělat přestávku, případně poslat dál jen chlapy a s dětmi zůstat na souši. Ne všude se samozřejmě dá vylodit. Ale Jizera zde nikdy dlouho není mimo civilizaci a poskytuje několik možností, kde udělat pauzu.
Za d) mít na vše dostatek času a nespěchat. Zkrátka, rozhodně si nesmí nikdo myslet, že upluje bůhví jaké vzdálenosti. Zde konkrétně je to plavba tak na 2 hodiny bez velkých přestávek.
Za e) bezpečnost především. Plovací vesty se vyrábějí i pro takhle malé děti. Mají pás i mezi nohama, aby dítě nemohlo vyklouznout spodem, a mají i límec, aby se nedostala hlava pod hladinu. Děti v tom vypadají jako malí triceratopsové. 😀 Takže jsme si vybrali půjčovnu, kde takové vesty mají k dispozici. Jo a zapomeňte na basu piv, která se vám chladí ve vodě za lodí. A zapomeňte na soutěže kdo koho potopí jako první.
Za f) rodiče musí být v pohodě. Samozřejmě nejezděte na vodu, pokud tuto aktivitu nemáte rádi, nikdy jste na ní před tím nebyli, bojíte se vody, nenávidíte komáry, stromy, listí nebo jiné přírodniny. Nejezděte s malým dítětem na vodu, pokud si na ní nedokážete odpustit alkohol. Nejezděte, pokud rádi „kravíte“ a soutěžíte v tom, kdo koho potopí jako první.

VÍKEND NA MALÉ SKÁLE
My jsme zvolili verzi, že si u vody uděláme celý víkend. Jelikož máme kamarády, a ti mají kamarády, měli jsme k dispozici parádní ubytování na okraji Malé Skály.
V pátek večer jsme vybalili a vyrazili na procházku, která skončila u drážního domku přeměněného na hospodu. Kluci se totiž vrhli na různá vozítka. Flori zabavil luxusní vůz s červenou metalízou. A nehodlal se dělit…
Pak už byl čas spát, děti chrupkaly v chatě, my jsme měli čas na posezení venku u grilu. V sobotu nás čekal hlavní bod programu.
Sobotního rána jsme vyzvedli lodě a vyrazili. Jak jsem psala výše, trasa vedla z Malé Skály (z kempu, nástup pod jezem) do Dolánek u Turnova (výstup nad jezem). Je to opravdu hodně rekreační plutí vhodné pro všechny kategorie vodáků, až na ty skalní, pro které je toto zajisté šílený komerční fujtajbl. A opravdu je nutné se připravit na to, že řeka je v sezóně doslova ucpaná. My potkali snad milion raftů se školními třídami, několik rodin s dětmi a dokonce i seniorský pohodový lodní tým.
Trasu je možné prozkoumat na mapách.cz zde: https://mapy.cz/s/2NPw3.
Stejnou trasu jsme všichni jeli už několikrát, takže terén nám byl dobře známý.
První zastávka přišla brzy, hned jak jsme narazili na malý písčitý ostrov uprostřed řeky. Musím říct, že Flori úplně nadšený z plavby nebyl, nejspíš se nudil, loď mu nedovolovala nějaký velký pohyb. I tak ho ale vše okolo zajímalo, především moje pádlo (které jsem za celou dobu použila jen pár krát, chudák táta, bylo to na něm), pak velmi rád vyhazoval věci z lodě do vody (i to pádlo tam chtěl hodit, nakonec se ale spokojil s tím, když tam postupně naházel všechny křupky).
Zkušenost: Je dobré brát na loď nějaké přírodniny, které mohou přijít přes palubu. Listí, klacíky… ostatně ryby a kachny křupkami nejspíš nepohrdly.
Fotku jsme si pojmenovali „Já jsem kapitán a kdo je víc?“ 😀
Po přestávce jsme pluli celkem dlouho v jednom kuse a Flori se rozhodl, že to zabalí. Usnul. Prostě chrápal. Cestou si nás lidi fotili, takový spící porcelán, to jen tak někdo neveze. Prosím vás, kdybyste to náhodou četli vy, co jste nám dělali tu fotku, pošlete mi ji! Díky!
Po zchrupnutí byl čas na oběd, a my pomalu dorazili k Zrcadlové koze, kultovnímu podniku při řece Jizeře, kde je vždy narváno. Mají zde i veliké hříště a zvířenu (kozy, prasátka, pávy, …). Nám šlo hlavně o to dát si oběd a rozptýlit děti. To se povedlo. Mimo jiné jsem Floriho oblékla, aby si ohřál nohy (v lodi je pořád trošku vody a chtě nechtě, prostě to studí). A to převléknutí se ukázalo jako klíčové. Od Kozy je to do Dolánek tak 10 minut plavby, takže jsem už Florimu nechala plínu, která mu byla mnohem pohodlnější, než půjčené testovací plavečky. A najednou byl spokojený a mnohem víc v klidu. Takže zkušenost: dbejte na opravdu pohodlné oblečení, aby nikde nic nedřelo a netlačilo!
A teď přijde šok! Já jsem vám totiž na začátku zatajila, že jsme nepluli jen na lodi, ale také… jeli zpět na Malou Skálu na KOLOBĚŽCE. Ouuuje. Nic nemožného za správných podmínek. Řekla bych, že zde platí asi vše, co pro cyklisty, a protože na kole s dětmi jezdí kde kdo, je to asi mnohem přirozenější a paradoxně to mé okolí šokovalo o trochu méně, než jízda na kanoi. Rozhodně jsem ale lepší vodák, než koloběžkář, a tak jsem měla opravdu strach, jak to půjde. Opět je ale důležité dodržet pár podmínek.
– Vybrat dobrou půjčovnu, kde půjčí všechno vybavení – koloběžku s dětskou sedačkou, k tomu i dětskou přilbu.
– Nesjíždět obtížnější úseky, u kterých si nejsem jistá, že to 100% zvládnu.
– Mít možnost zastavit, udělat pauzu, přerušit jízdu.
Podél Jizery vede cyklostezka Greenway Jizera, náš úsek komplet celý po asfaltu, prakticky po rovince. Překážkou je jen několik mostů, které je nutné přejet, z čehož na ten železniční je prudký výjezd nahoru (a zase dolů)… já tedy výjezdy a sjezdy z mostů nejela a koloběžku s Florim jsem vedla, a to hlavně proto, že zde bývalo dost písku a smyk jsem nechtěla riskovat. Po cyklostezce je poměrně hustý provoz, cyklisté jsou mnohem rychlejší, a ne všem dochází, že na trase je tady i hodně dětí. Já na železničním mostě například dva cyklisty opravdu pobouřila, když museli z kola také dolů, neboť na úzkém chodníku podél kolejí předjíždět nejde. Ale což, jejich minutové zdržení mi za naši bezpečnost fakt stálo.
Tu část cesty, kterou Flori neprospal (už zase! Člověk se snaží a on pořád chrní!) si náramně užil… nadšeně volal „brm brm“ a ukazoval na vše okolo. Zde póza v cíli před vrácením koloběžky.
Asi nikoho nepřekvapí, že ten den spaly děti nezvykle klidně a nezvykle dlouho. V neděli jsme chtěli jen na krátkou vycházku po okolí, takže nebylo kam spěchat. Nakonec se nám podařilo se vybatolit až kolem poledního, takže jsme došli jen na skalní hrad Vranov – letohrádek Pantheon, kde jsme si dali výbornou kávu a spěchali jsme zase dolů na oběd. U pizzerie měli jako skvělý benefit báječné dětské hřiště s pískovištěm… lepší zakončení snad nebylo ani možné.
Tahle naše dobrodružná výprava skončila tedy s úspěchem. Tátové se odreagovali od pracovních povinností, děti měly povoleno řádit víc než obvykle, mámy si požvanily. Celý kolektiv (tři tříčlenné rodiny) spolu smysluplně strávil čas bez obrazovek a sítí a prohloubilo se přátelství.
Takže pokud někdo váháte, věřte, že to jde. Jen je potřeba se k tomu postavit s respektem a být připraven. 🙂
Tak všem přeji, ať jste připraveni na všechna vaše letní dobrodužství!

Jsem tu rok!

Tak si tak snažím vzpomenout, kolik bilancujících článků člověk už napsal… no, asi dost. A i když není Silvestra, ani prvního ledna, i když mi právě neskončil další školní/akademický rok, i když je to prostě tak nějak divně uprostřed roku, přesto před 14 dny skončil jedinečný rok v mém životě. A jak říká kamarádka, takovýhle rok má člověk v životě šanci zažít jen jednou.
A má pravdu, protože všechny ty věci, kvůli kterým obvykle bilancujeme, můžeme v životě zažít mockrát… ale první dítě se prostě narodí jen jednou a ten první rok mateřství je prostě NĚCO.
Když mi některé holky říkaly, že to asi obrečí, jak rychle to uteklo, tak jsem na ně vrhala nechápavé pohledy, leč to NĚCO dohoní každou. Čím víc se blížily ony první narozeniny, tím víc jsem propadala sentimentu, prohlížela si fotky pořízené před rokem a upadla do lehké deprese z toho, že jsem si to málo užila, že jsem určitě něco pokazila a že jsem málo naplnila vlastní představu o dokonalém domově a že to určitě už nikdy nedoženu. OK, možná, že teď přeháním, ale vážně mě takové věci napadaly. Já jsem ten rok snad doslova prospala a proflákala! Co jsem vlastně dělala?
V očích starší spořádané generace jsem to dítě pořád někam tahala a nedala mu chvíli pokoj!

A musím se opakovat, fakt to rychle uteklo. Z miminka je batole. Boží batolátko, kterému člověk věnuje každou minutu svého života. I když začalo demolovat byt, týrat rodiče a fascinovat náhodné kolemjdoucí – neboť jim nabízí mrkev, směje se na ně, nebo na ně ukazuje – pořád je to ten náš mazlíček.
Nepřestává mě fascinovat, s jakou lehkostí se učí nové věci, jak rychle chápe souvislosti a na jaká zajímavá řešení přijde, když něco nejde tou naší dospěláckou cestou. K svátku, který měl na začátku května, jsme mu koupili pohyblivé knížky od nakladatelství Svojtka – moc doporučuji! I když ho nejdřív nezajímaly, překulil se měsíc a naprosto je miluje. Nejvíc Perníkovou chaloupku ze série Minipohádky. Protože kdo by nechtěl otevírat dveře, ve kterých stojí baba Jaga s perníkem!
V očích čistotných maminek jsem to dítě pořád nechávala někde válet po zemi!
SLOVNÍK BATOLETE
Florián neumí spoustu věcí, které samozřejmě všechny (dnes už dávno dospělé) děti v rodině na roce zaručeně uměly… tak třeba neříká máma (říká mam mam, ale to znamená mňam či ham), neříká bába (říká ba, ale to znamená baf, případně bác, podle situace), neříká táta (když to řekne, tak bezděčně a ne s úmyslem oslovit tátu), neříká děda (říká ded, ale to je obecný výraz pro vše, co neví co je), ale zato excelentně štěká! Dokonce i ze spaní.
HAF! Znamená pes (zcela bezchybně odpovídá na otázku „Jak dělá pejsek?“). Psy miluje, chtěl by je chytit a vypíchat jim očička. To jsme mu zakázali a opravdu neoblomně lovení psů nepovolujeme. Psa pozná mezi všemi zvířaty na obrázku. HAF! je ale taky vše ostatní, co se hýbe, především holubi (vytrvale mu vysvětluji, že je to „pipi“), kočky (zde jsem zaznamenala malý úspěch se slovem „čiči“ – sice to zní, jako když se snažíte fouknout a nepoprskat se, ale smysl chápe) a nově také mouchy (slovo „bzzz“ je legrační tak moc, že způsobuje záchvaty smíchu).
BRRRRM! Krásné citoslovce označující auto, kolo, koloběžku, autobus a všechna ostatní vozidla, která mají velká a viditelná kola (tedy tramvaj a vlak jsou stále ded, neboť z pohledu batolete nemají kola). Také to znamená sloveso jedu či jdu (zatím pořád po čtyřech).
NENENE! Jo, nezpochybnitelná pravda o tom, jak děti napodobují rodiče, prostě platí. Zatímco já ve strachu, že si nabije, nebo se rovnou zabije, že zdemoluje žaluzie, nebo rozmatlá neidentifikovatelnou hmotu po zdi, hystericky ječím „Fufi*, nenene!“, on se směje, žvatlá nenene a vesele pokračuje ve své činnosti. Ale! Po několika týdnech vysvětlování jsem dosáhla toho, že pochopil, že lampička v ložnici u postele je tabu. Ukazuje na ní, řekne „nene“, ale nechá ji být.
HOP! Hop znamená míč, míček, kuličku, betonovou kouli (sochu v parku) či cokoli ve tvaru koule. Hop říká, když hází míčem. Miluje míče. Tuhle se pokusil jeden ukrást v Tescu.
* Ano, fakt mu říkám Fufine, Mumínku nebo Fufe. Protože čestina má problém s „r“ a „l“, takže mám doma Froliána. 😀 Fufi vyslovím i ve stavu nouze. 😀
V očích „výživových specialistů“ jsem tomu chudákovi upírala bonbónky, sušenky a buchtičky.
BATOLE ATLET
Samozřejmě taky nechodí. Teda chodí, podél nábytku a stěn, nebo když před sebou tlačí židli/vysavač/plastovou tatrovku. Já jako vím, že všichni tady už běhali v devíti měsících, na roce běželi první maraton a recitovali Homéra v řečtině. Ale protože my dáváme přednost přirozenému vývoji ve vlastním tempu, tak prostě nic z toho nedělá (a nepochybuji o tom, že dělat bude… moment, jako i toho Homéra??)
Ale je prostě úžasný! Přemisťuje se bleskovým tempem mnoha různými způsoby: klasickým lezením, šoupáním po zadku za pomoci jedné ruky (v druhé drží něco, co chce přemístit), chozením po čtyřech (místo kolen jde po chodidlech) či plazením (když doluje hračku zpod gauče).
Umí házet míč, postupně hody zpřesňuje.
Umí jezdit autem po podlaze.
Umí sám slézt z postele/křesla po nohou (zadkem napřed).
Umí sám vylézt schody a s asistencí je slézt zase dolů.
Umí vylézt po nakloněné rovině nahoru a sklouznout se zase dolů (jo, nejraději hlavou dolů).
Umí hopsat na klíně a tleskat u toho.
Umí přelézt překážku, proleze tunel.
No co jsem říkala! Zase se válej po zemi!
A TO JAKO NEMÁ VLASY? A CO TY ZUBY?
Vlasy má, jen se rozhodly, že nahodí blonďaté mimikry. Takže nejsou vidět. 😀
Zuby má! Nakonec se dva slitovaly a stihly to, aby na roce nebyl bezzubý podivín.
BATOLE GURMÁN
Tak jo. Vařím, peču, dusím, vybrané kombinace vymýšlím a nakonec to stejně skončí u mlíka. Jo ahá! Ještě jsem vám neřekla, že jsem ten hrozný druh eko-bio-matky, která kojí ještě i na roce! Huppps, je to venku!
Rád má veškeré ovoce. V zelenině už je vybíravější, ale upravenou jí prakticky všechnu. Maso nic moc, buď ho musím namixovat a schovat do zeleniny, nebo si dá opečenou flákotu nakrájenou na nudličky tak, aby to mohl jíst sám. Má rád kaše s ovocem, jogurt a tvaroh. Když se začínalo s příkrmy, jedl jako zjednaný a všechno toužil ochutnat a toužil toho ochutnat hodně… teď je takový zdrženlivější a někdy dá přednost mlíku před kuchařským uměním své matky (tak a teď nevím, zda si to nemám brát nějak osobně…)
No raději no comment. 😀 😀
A TA NAROZENINOVÁ OSLAVA?
Královsky jsme oslavili ten první úžasný rok života, který je tak kouzelný a neopakovatelný. Dvě oslavy, tři dorty, kopa nádherných dárků. Fotky, oslavné zápisy do miminního alba (fakt ho pořád píšu), balónky, bublifuky.
Bylo to krásné, především díky všem, kteří přišli a udělali krásnou atmosféru.
Ufffff! Příští taková párty až na patnáctiny a beze mě! 😀
Ouuuje, článek původně plánovaný jako zamyšlení sama nad sebou, nad proměnou pošuka v ještě většího pošuka, který s sebou v báglu nosí pošuče, se trošku rozjel a vzal to jiným směrem… no neva. Už to asi nevylepším, tak snad alespoň
někdy dopíšu ten článek o tom, kde všude jsme výletili, který mám rozepsaný z 31. ledna. 😀
Krásné nastávající léto, milí.

Zimní šlápoty

Počasí je všelijaké, chvíli je jaro, chvíli zima. Ale i tak se najdou chvíle, kdy je příhodné vyrazit ven. Poslední výlet nám překazily rýmy, kašle, teploty a jiné radosti, ale to nevadí, posuneme to o pár týdnů a určitě na tu Jedlovou vystoupáme!
Poslední větší lednovou akcí byl tradiční pochod pořádaný Klubem českých turistů Chrastavské šlápoty, který se vždy koná na začátku ledna a vede po okolí Chrastavy. Tratě jsou od 7 do 20 km. Protože bylo zrovna jaro (prý nějakých 11°C), zúčastnilo se mraky lidí (prý skoro 1500). Kouzlo téhle akce je, že na ní za dobrého počasí vyráží i ti, kteří normálně na výlety nechodí, neboť terén není náročný a trasa přiměřená. I když jsme šli celou dobu v davu, zvládli jsme přejít odbočku do Panenské Hůrky (cha, efekt stáda funguje dokonale, šli jsme prostě tam, kam šel dav), a protože jsme líní, tak jsme se na původní trasu vraceli ve stylu „nedbám bláta, ni kamení, hlavně ať si moc nezajdu“ a vzali to lesem přímo dolů do osady. Ale nějak předbíhám.
Trasa vedla z Chrastavy (U Komína) do Bílého Kostela, na Panenskou Hůrku a zpět do Chrastavy (U Komína). To byla ta nejkratší varianta, která má na papíře 7 km, reálně je to ale skoro 9 km. To jsme samozřejmě neřekli starším dětem, které šly po svých. Jen jim bylo na konci trošku divné, že jsou poněkud více unavené.
Trasa: cca 9 km
Terén: asfalt, lesní cesta
Kočárek: poslední úsek (Panenská Hůrka – Chrastava) po silnici (po zelené turistické značce nesjízdné)
Památky: kaple v Panenské Hůrce, starý německý hřbitov v Panenské Hůrce, Chrastava (Městské muzeum, Fürichův dům, kostel sv. Vavřince, Muzeum hasičské techniky)
Na mapě to můžete prostudovat zde: https://mapy.cz/s/2mEIt.
V této podobě trasa pro kočárek moc vhodná není (v posledním úseku se překonává potok bez lávky), ale je možné jít z Panenské Hůrky po silnici. Kamarádka je ale důkazem, že i mohutný kočárek se spícím dvouleťákem se přes potok dá dostat. 😀
Po cestě je několik kontrolních bodů, kde jsme si dali razítka na startovní lístek, a taky si dali svačinky, udělali fotky a socializovali naše mimina.
Zážitek jménem Paradýs
Cestu znám celkem dobře. Šla jsem ji už 3x, přesto mě pokaždé něco překvapí. Tentokrát (kromě toho minutí odbočky, které do teď opravdu nechápu) mě doslova šokovala nově opravená cesta podél Jeřice a Nisy z Chrastavy do Bílého Kostela. Dřív to byla taková „kozí stezka“ po břehu. Dost ji poničily povodně v roce 2010, ale i pak byla schůdná. Ano, schůdná, nikoli sjízdná pro cyklisty. A co se nestalo? Někdo tuhle cestu, která vedla kousek nad vodou mezi stromy, rozšířil (a vykácel stromy) a ohavně vyasfaltoval a nazval ji „Paradýs“. Jsem samozřejmě ráda, když se opravují turistické cesty a lidé mají kam vyrazit za město, ale tohle je prostě hnus. Rovná nudná cesta, na pošlap tvrdá. A pak mě zaráží ještě jedna věc: po zkušenosti s povodněmi se tu vesele asfaltuje přímo na břehu…
PS.: Co to jako znamená Paradýs? To je platýz, který se zúčastnil paraolympiády, nebo to má být Paradise, a pak si někdo uvědomil, že do ráje to má daleko?
PSS.: Omlouvám se za tu dávku sarkasmu. Určitě to příslušné orgány stálo mnoho úsilí, aby tu cestu opravily, ale tyhle věci se prostě neslučují s mým viděním světa. A tím neříkám, že je to špatně. Pro obecné blaho je to asi dobře a já ani netuším, co na to říkají místní obyvatelé. Pár mi jich říkalo, že je to super na kolo, s tím souhlasím. Ale moje priorita není v kole, ale v tom mít někde poblíž kousek „přírody“ a mám pocit, že se podobná místa systematicky asfaltují a betonují.
Panenská Hůrka
Dnes je to část obce Bílý Kostel nad Nisou, je to taková malá osada, převážně rekreační. Svá nejlepší léta má už dávno za sebou. Ale zůstala poměrně pěkně zakonzervovaná a i když i tady se rekreanti činí, ještě se jim nepovedlo změnit ráz téhle vesničky v kopcích úplně. Je tu krásný starý německý hřbitov, který zarůstá lesem a je tichým svědkem dob (ne)dávno minulých. Je tu opravená kaplička Nejsvětější Trojice a mnoho krásných chalup.
Je to stará hornická osada, kde se těžilo stříbro a několik dalších kovů (olovo, cín, měď, zinek), ale Třicetiletá válka podnikání přerušila a hornictví pomalu upadalo. V 18. století se těžba ukončila úplně, místní zásoby cenných kovů byly vyčerpány.
A z Panenské Hůrky je to dolů do Chrastavy jen kousek… vraceli jsme se po druhém břehu Nisy, kde vede silnička. V cíli na nás čekal diplom a na děti nějaká laskomina. Diplomek máme v miminním albu (taky bych mohla napsat, jak se nám ta sranda vyvíjí, že?).
V únoru jsme pak vyrazili ještě na krátkou procházku na rozmezí Lužických hor a Podještědí. Trasa vedla z Jitravy přes Sloní (Bílé) kameny, Horní Sedlo, Černou Louži a Rynoltice zpět do Jitravy.
Trasa: cca 10 km
Terén: asfalt, lesní cesta
Kočárek: ne
Trasa k prozkoumání zde: https://mapy.cz/s/2qX9W
Byl příjemný den, i když chladno a foukal vítr. No, od Sloních kamemů nás čekalo pořádné stoupání, takže jsme se zahřáli. Začínám mít pocit, že se na mě lepí nějaký výletnický matoucí virus. Ano, opět jsme přešli odbočku… tentokrát jsme se ve skalách na vrchu Vysoký nechali vést šlápotami ve sněhovém poprašku… Konstatuji, že to byly stopy někoho, kdo šel kozí stezkou za roh na záchod. To nám došlo bohužel až ve chvíli, kdy jsme přelezli pár balvanů a ocitli se v lese bez náznaku toho, že bychom šli po cestě. A tak jsme lezli po kamenech zpět…
Dopadlo to ale skvěle… cestu jsme našli, vedla skalami trošku výš. A byla nádherná, vedla až nad hranicí nízko se plazících mraků, takže jsme se ocitli pod sluncem zalitou modrou oblohou…
A Flori dokonale maskován… stal se součástí mé šedé mikiny. 😀
I když teď je venku třeskutý mráz, už se určitě jaro plíží a blíží. Máme už vyhlídnuté zase nějaké organizované pochody a zálusk na pár zcela neorganizovaných akcí. Tak jaro, spěchej, mimino potřebuje ven na pastvu!