Jak na Nový rok…

Překulil se rok a je tu zase změna data. A zase si budu tak do března zvykat a budu si muset dávat extra pozor, abych nepsala 2020, ale 2021. To je klasika a asi už nikdo nikdy a nic mě nedokáže polepšit. Ostatně já mám problém i s tím, kolik je mi let… vždycky, když si zvyknu, tak mám znovu narozeniny.

PF 2021

Chtěla bych vám popřát, abyste nepropadali panice za žádných okolností.

Rok 20 sotva skončil a už je házen do pytle s tím nejhorším, co nás za poslední desítky let potkalo. Ale já mám té coronadeprese fakt plný zuby. Odmítám připustit, abychom přes to špatné zapomněli na to dobré. Protože to dobré nás musí vést dál a pro mě je to jediná cesta, jak vyhrát.

Zavřela jsem oči, nadechla se a přemýšlela, co rok dal a vzal… A on toho dal skoro víc, než poslední roky dohromady, jen jsem na to stihla přes všechny ty hrůzné zprávy zapomenout. Tak prosím! Zavřít oči, nádech, ticho… Co se vám povedlo? Co se stalo dobrého? Vidíte? Ještě pořád to byl tak hrozný rok?

Chtěla bych vám popřát, aby pro vás ty dobré drobnosti byly světlem, které vás bude provázet celý následující rok.

Jak na Nový rok…

Už potřetí jsem si platila členství v Horobraní. Tenhle báječný projekt už musí znát snad každý, kdo rád tráví čas na čerstvém vzduchu. 1. ledna odstartoval nový hon za prvovýstupy – tedy navštívím – li kopec jako první toho roku, dostanu plusové body a nehynoucí slávu. 🙂

Byla jsem první na Grabštejně – ještě aby ne, to by byla fakt ostuda. Jako fakt velká ostuda. To bych si snad ani tu kastelánskou kancelář nezasloužila.

2. ledna jsem vzala znuděného synka na vycházku – šli jsme na liberecký Keilův vrch, kde je super hřiště s výhledem na Ještěd. Poté, co jsem zapnula GPS a odklikla si dobytí libereckého „Keiláku“, zjistila jsem úžasný fakt: Jsem právě o 40 m nad mořem výš, než na grabštejnském kopci. To se mi bude někdy hodit v zasvěcené diskuzi se zvídavým turistou, který si bude stěžovat, že je hrad na kopci. Prdlajs! Liberec je na několika kopcích, z nichž některé jsou vyšší, než ten hradní!

3. ledna si vyrazíme na výlet do jizerskohorského podhůří a zase si odkliknu nějaký ten vrcholek.

Jak na Nový rok, tak po celý rok. Asi na tom něco bude… Rozhodla jsem se pokračovat – každý den si odkliknu nějaký další kopeček. Cestou z práce, do práce, po práci… spousta z nich je přímo ve městě. A vůbec nejde o výkon, ale o to si udržet pravidelnou duševní hygienu. Já jsem totiž děsně líná a musím si důvody vylézt ven hledat trošku uměle. A protože mi zakázali v podstatě jedinou pravidelnou antistress aktivitu – cangoo jumping, musím si s tím poradit jinak. Pěkně se odreagovat, třeba si i někde v lese na kopci zařvat, jak to byl hrozný den. A nechat to být…

Moji milí, děkuji za přízeň!

Věřím, že virtuální sedánky nikdo nezakáže, a že si budu moci občas nadále něco napsat.

A nadále něco přečíst u vás. Protože mě to těší.

Ještě jednou všechno dobré v novém roce!

Sponsored Post Learn from the experts: Create a successful blog with our brand new courseThe WordPress.com Blog

WordPress.com is excited to announce our newest offering: a course just for beginning bloggers where you’ll learn everything you need to know about blogging from the most trusted experts in the industry. We have helped millions of blogs get up and running, we know what works, and we want you to to know everything we know. This course provides all the fundamental skills and inspiration you need to get your blog started, an interactive community forum, and content updated annually.

Tříleťácké hry

Rozšířili jsme arzenál deskovek, ale čas zbývá vlastně jen na hry poněkud přízemnější. Cestování časem, strategie, záludné úskoky a dokonalá fantasy grafika je totiž něco, co je stále ještě mimo Ňuniho chápání. Velmi ho ale deskovky zajímají, hlavně figurky, kostky, žetony a jiné příslušenství, které rozhodně nechcete poztrácet. A tak se stalo, že jsme z šuplíků a polic vytáhli už trošku zapomenuté „primitivní“ hry.

Kdysi jsem dostala balanční věž. Pro nás je celkem jednoduché ji postavit, a tak přišla na řadu až teď. Ňunimu to dá dost práce. Navíc si zopakuje barvy. A musí se soustředit, nebýt zbrklý a promyslet, jak umístí další kostku.

Ta radost, když se podaří postavit věž ze všech kostek, je téměř nekonečná. S velkou grácií ale umí i prohrávat. Když mu věž spadne, tak se tomu směje.

Druhou hrou, která frčí, je dřevěné domino se zvířátky pana Millera. Dostali jsme ho od kamarádky k Vánocům. Geniální nápad! Respektování pravidel je v tomto případě trošku oříšek, a to proto, že některá zvířátka jsou prostě oblíbenější, než jiná. Když přijde na řadu třeba taková koza, řekne Ňuni prostě: „Kozu nemám rád, tu nechci hrát.“ A je vymalováno. Takže kozy jsou moje doména. 😀

Hrát domino je tak někdy dobrá bojovka, neboť stále neminulo „a proč?“ období. A proč má slepička to kuře? A proč má beran rohy? A proč se prasátko směje? A proč…

Někdy mám pocit, že hrát tyhle tříleťácké hry je náročnější, než zasednout k několikahodinové strategii. 😀

Šiju dál

Už je to docela dlouho, kdy jsem byla celá nadšená z toho, že jsem zvládla ušít synkovi úplně jednoduché tepláky. To nadšení mě neopustilo.

Velký trénink bylo šití roušek, to jsem chvilku myslela, že starý mámin stroj značky Lada odejde do šicího nebe. Ale Lady jsou neuvěřitelné stroje! Vydržel a slouží dál. A tak dál mohu zkoušet své šicí projekty.

Jsem samouk. Takový ten, který kouká na Youtube a podle návodů zkouší vyšlapat vlastní cestu. Ale nejsem takový ten samouk, který si hned založí profil na Fleru a vydává své výrobky za vysoce kvalitní řemeslný produkt. Ke krejčovskému řemeslu mám tedy veliký respekt a otevřeně přiznávám, že bych si za nic z toho, co vytvořím nevzala peníze. Protože je to prostě takový punk. Vzniklý pro radost svou či obdarovaného.

Zbylo mi mraky bavlněných látek z roušek. Pevně věřím, že už nebude potřeba jich našít taková kvanta, a tak se snažím ty látky využít jinak. Nejvíc mě totiž baví upcyklovat. Absolutně nechápu ty, kteří nakupují metry nových látek a vytváří si tzv. „syslírny“, mají v tom uložené tisíce a vlastně ani neví, zda z nich někdy něco ušijí. To je pro mě úplně stejně nepochopitelný konzum, jako jít si to koupit do fastfashion obchodu.

Velký úspěch u kamarádek měly kloboučky. Z jednoho malého dárku se stal málem hit a nakonec jsem jich ušila, no – ani nevím kolik.

echny jsou 100 % recy ze zbytků bavlněných látek darovaných na roušky. Mají prodlouženou zadní krempu, aby slunko nespálilo záda a ramínka. A teda jako prošívat tu krempu, to je pro mě vyšší dívčí

Na roušky jsem od jedné paní dostala i staré dětské povlečení s Maxipsem Fíkem. Několik dětí si z té látky roušky skutečně odneslo, ale i tak zbyly dlouhé metry. Napadlo mě, že by z toho byly docela fajn kalhoty. Alespoň si natrénuji střih, až budu někdy šít z dražšího materiálu. Tak jsem se do toho pustila a „fíkový“ kalhoty máme dvoje – jedny planďáky a jedny takové outdoorové.

Jsem často tak unešená tím, že jsme zvládla sestavit všechny díly kalhot správně, že si výrobek fotím ještě před dokončením. 😀 Na kalhloty pak přišel červený náplet v pase i na nohavicích.
U těch kalhot outdoorových (jak jsem si je vznešeně pojmenovala) jsem pak nohavice ukončila jen tunýlkem s gumičkou.
„Mami, vyfoť mi zadek!“ Takhle tedy vypadá můj syn a jeho „fíkový“ kalhoty zezadu.

Kamarádky mi občas donesou nějaké přebytky, které se hodí jako materiál k šicím projektům.

A tak vznikly i kalhoty z manšestru, které byly původně dost neforemnou dámskou sukní. Na kolena našívám vždy druhou vrstvu (aby něco vydržela) a na zadek všívám sedlo, kalhoty lépe sedí. Tyhle jsou pro rok a půl starého chlapečka, tak mají i vyšší náplet, aby mu netáhlo na záda.

Kalhoty jsem pak ušila ještě i ze softshellu (ten jsem ale musela koupit, to nebyl moc recy projekt…), i z nového plátna se silnicí a autíčky (to taky nebyl recy projekt, ale tomu motivu nešlo odolat).

Zkusila jsem i úplety, samozřejmě. Po vzoru těch prvních tepláčků jsem jich našila už docela dost – většinou dárky pro různá novorozeňátka. Synek se dočkal pak ještě dalších (z toho prvního pokusu dávno vyrostl). A úspěch měly i trencle. Tedy boxerky. Před Vánoci jsem sehnala nějaký úplet z výprodeje a zkusila nějaké ušít. Skvělé na tom je, že na boxerky se dají upotřebit i malé zbytečky.

Mašinkový jsou nejvíc. 😀

Kromě kalhot mě pak ještě moc baví šít různé tašky, taštičky a pouzdra. Ale o tom zase někdy jindy.

Opatrujte se a šití zdar!

PS.: Zkoušku napsat článek ve wordpressu považuji za úspěšnou. 🙂

Cesty karanténní

Minule jsem psala, že nemám dořešené „vycházení“. Tak jsem to vyřešila. Jednou až dvakrát týdně jezdíme na výlety. Paradoxně mě k tomu nakopla reakce některých starostů, kteří zakázali parkovat na výchozích bodech oblíbených turistických tras. Tak nějak jsem si řekla, že nejsem přece nějaký ten karanténní turista, který v životě nikde nebyl, ale když teď není co jiného dělat, tak teda někam vyrazí.
Na cestách nepotkáváme skoro nikoho. Vybíráme si místa, kde ani v běžné turistické sezóně není moc lidí. A jezdíme jen ve všední dny. Roušku máme vždy, když jsme ve vesnici, nebo na místě, kde bychom třeba mohli potencionálně někoho potkat. Dezinfikujeme si ruce po cestě hromadnou dopravou, nebo před jídlem. A zdá se, že nás to ještě nezabilo. Naopak. 🙂
A asi nikdy nebyly cesty tak krásné, tak tiché, tak klidné a tak uspokojující.
Cesta ze Stráže pod Ralskem ke skalnímu hrádku Stohánek.
Cesta od Stohánku ke zřícenině hradu Děvína u Hamru na Jezeře.
Hřebenová cesta kolem Klínového vrchu v Jizerských horách. S výhledem na Krkonoše.
Cesta z vrchu Výhledy nad Horním Vítkovem.
Cesta z Václavic k větrným elektrárnám.
Buďte zdrávi na těle i na duchu. A džte se!

Běsnící batole, roušky a svatební cesta

Taky si tak užíváte, že jste konečně celá rodina pohromadě, celý den spolu? Taky doháníte to, že během „normálních“ dní na sebe vlastně nemáte čas? Taky jste zjistili, že homeoffice, domácí vzdělávání a poklidně plynoucí čas v rodinném kruhu je, to, po čem jste vlastně ve skutečnosti toužili? Ne? A nejste divný?
Mám pocit, že ti, kdo v médiích a na sociálních sítích prohlašují výše uvedené, spadli z vesmíru.
BOD PRVNÍ: homeoffice
Máme malý byt, který rozhodně nemá kapacitu na to, aby suploval kancelář (nedejbože dvě kanceláře), dětskou hernu, zásobárnu strategických surovin a šicí dílnu na roušky.
Bylo tedy nezbytné podniknout několik kroků.
Zrušit synovi postel v ložnici.
Na její místo dát jídelní stůl.
K tomuto stolu vystěhovat milého manžela i s jeho homeoffice. Nastěhovat odrůstající batole do naší postele.
Vejít se do postele k batoleti.
Zakázat batoleti během „pracovní doby“ běhat do ložnice.
Poslední dva body musíme ještě trénovat.
BOD DRUHÝ, poněkud obsáhlý: domácí vzdělávání
Abych nezanedbala výchovu, pojala jsem velkorysý plán, jak takovému malému zvědavému tvorovi vysvětlit, co se děje a proč jsou věci jinak, než obvykle. Jenže jsem zapomněla, že je na návštěvě zrovna „a proč? období“.
S nošením roušky byl velmi rychle hotový. Prohlásil se za bubáka. A přijal za svou realitu, že svět zasáhla invaze bubáků, neboť venku ukazuje na kolemjdoucí a říká: „Hele, pán je taky bubák. Jé a paní taky. Všichni jsou bubák, mami?“ Nakonec to postihlo i chudáka Krtka. Musela jsem mu taky ušít roušku.
A proč nemůžu jít do školky? Protože je zavřená. A proč je zavřená? Protože by děti mohly být nemocné. A proč by děti mohly být nemocné? Protože tady teď lítá takový bacil. A proč lítá bacil?“ Nádech, výdech, významná odmlka… A kde lítá, mami? Já ho nevidím! Ufff!
Na poli domácího vzdělávání ohledně koronaviru jsem tedy pohořela a nejspíš by mi taky, stejně jako bráchovi, pančelka poslala mailem za pět.
Ale v ostatních předmětech se fakt snažím:
Vyrobili jsme krmítko a dali do něj slunečnici. No ano, už to nikdo takhle na jaře nežere, ale výuce pracovních činností a biologie bylo učiněno za dost. Koupila jsem též knížku, jak správně krmit naše divoké sídlištní ptáky.
Vyseli jsme divoká rajčata a začali víc zalévat přeživší jahodníky na balkoně. Rajčata klíčí a rostou. Jahodníky se tváří, že je pořád únor.
Pak jsme vystřihli z časopisu Puntík všechny vystřihovánky, část z nich nepodlehlo zkáze, a tak jsme si slepili terénní auto průzkumníka Žárovky. Tím jsme pokryli i výtvarnou výchovu.
Matematika vypadá tak, že startujeme závod autíček. Tři, dva, jeden, pět, start!
V češtině stále opakujeme tázací věty začínající na „proč“. Zároveň se synek naučil hezké pořekadlo: „Proč? Pro slepičí kvoč!“. Taky umí nazpaměť knížku Krtek a autíčko. Před spaním ji totiž musím číst alespoň pět krát, u toho střídat hlasy a vydávat všechny popsané zvuky. To máme hned i dramatickou a literární výchovu! No vida!
Nezapomínáme na rodinnou výchovu. Zadělali jsme těsto na velikonoční perníčky, snad dojde i na pečení. Vyprali jsme všechny plyšáky a vůbec už asi celý byt.
BOD TŘETÍ: Doma budeš!
Tohle splnit je asi jako chtít po tygrovi, aby se dal na rostlinnou stravu.
Několikrát za den řeším záchvat „mamijáchciven.“ Hledám zatím cestu, jak na to… Do lesa jedině MHD, navíc jsou teď za městem všichni, když zavřeli ty shopy, žejo. A co na sídlišti mezi korzujícími pejskaři a partičkami zabírajícími všechny volné lavičky?
Takže doma jsme a když mám chvilku, představuji si, že se procházím po athénské akropoli a obdivně u toho óchám a áchám. A taky, že vidím západ jarního jižního slunce z terasy hotelu, který nám byl zabukován jako svatební dar. Svatební cestu tedy, stejně jako všechny naše další cesty, odkládáme.
BOD ČTVRTÝ: Buď prospěšný!
Zkouším tu občanskou prospěšnost každý den. Jako všichni v tomhle státě, šiju roušky. Chtěla jsem být i dobrovolníkem a nosit seniorům nákupy, ale to jsem vzdala, neboť to nebylo časově slučitelné ani s šitím, ani se stavěním Lega.
Za účelem splnit svou občanskou rouškovou povinnost, jsem zabavila osiřelý počítačový stůl v obýváku. Stolek pod stroj nahradil stůl jídelní. Nají se u něj sice jen náš chlapeček a jeho třicet autíček, ale když je potřeba zachránit republiku, musí stolovací kultura stranou…
Doufám, že to všechno zvládáte s nadhledem a hladinu stresových hormonů držíte na únosné míře.

Všem to slušelo, některé to dojalo

Letí to, letí, už máme březen. A za námi úvod do roku 2020. U nás to bylo výživné. 🙂 Co vy?
V červnu budeme slavit desáté výročí, ale oslavili jsme ho pro jistotu už předem. A to malou, ale velmi povedenou párty. Všem to slušelo, některé to dojalo (nebreč, nebreč, jsi namalovaná!) a hlavně to dobře dopadlo.
A bylo to romantické.
A navíc ještě na pohádkovém hradě.
A taky se všichni najedli do sytosti.
Autor fotografií: Aleš Otava (http://alesotava.cz/)
Je fascinující, jak se někdy během několika měsíců změní život úplně naruby… v listopadu jsem na tom byla fakt bídně. Probrečela jsem večery, měla pocit selhání, obviňovala jsem se, že jsem neudělala dost a nevěděla kudy kam. Prostě mě po opakovaném ujišťování, že se můžu po mateřské vrátit do své práce (neobyčejné, úžasné, milované, naplňující práce), poslal bývalý zaměstnavatel do prčic. To prostě máte dítě, na vaše místo se (díky vaší vlastní přímluvě) dostane ambiciózní „záskok“ a čus bus. Nezáleží na tom, s jakým nasazením jsem tam pracovala, jaké jsem měla vize, co vše jsem tomu obětovala, jak moc jsem tam byla ráda… I dneska to někdy takhle večer znova a znova opláču.
A upřímně ještě se nikomu nepovedlo mi rozmluvit, že je to jen práce a že se mi to stane ještě mockrát. Jenže to byla víc než práce, byla to součást života, součást mě a měla to být součást mé rodiny. No, nic. Prostě se mi zhroutil život a naplnily se obavy, které jsem v posledních třech letech měla.
Ale nebyl by to život, aby se věci nezačaly zase tak nějak sami dít. Přes stavy deprese a vyčerpání jsem se doplazila ke staronové práci a nesmírně si vážím toho, že mi kolegové z Grabštejna (kde byla i naše svatba) nabídli místo, které jsem přijala. A přiznávám se, že hlavně proto, abych doma sama sebe neumučila. Taková terapie prací.
Grabštejn je navíc místo, které mám ráda, které si zaslouží péči i pozornost. Lidi tam znám už dlouho, cítím se tam dobře.
Převzetí části hradní agendy mi pomohlo najít odvahu se vypořádat s tím listopadovým zklamáním, pomohlo mi to srovnat si myšlenky a zase věřit sama v sebe. Dokázala jsem se zase najít.
Naše svatba byla v tom všem asi nejdůležitější, byla to ona, kdo odstartoval ozdravný proces a pomohl mi si vážit sama sebe.
A proč to píšu? Abyste pochopili, jak důležitý to byl den. A jak žádné díky není dost velké, aby poděkovalo všem, kdo se na něm podíleli. DĚKUJI!
A příště: Svatební cesta na jih za antickými hrdiny

Pobaltská výprava – ještě nějaké fotky

Loňskou výpravu k Baltu uzavřu ještě několika fotkami. Ráda si teď v zimě na to zavzpomínám – venku je to na draka, ani sníh, ani jaro. Buď leje jako z konve (alespoň nějaká voda), nebo fučí ledová fujavice, a když už je hezky, tak mám samozřejmě angínu.
Tak přijde vhod malý návrat do začátku léta.
Kamień Pomorski
stačí se vzdálit z promenádního mola a člověk se ocitně v takovém polobrownfieldu. Ale i ten má svou poetiku: snad omyl, snad úmysl – barevná vrata od garáží.
Už to tu myslím padlo, ale musím to napsat znovu.
Kamień je fascinující tím, že vedle historické památky je vesnická chalupa s kozou a slépkami – takže když
si odmyslím ty moderní vymoženosti, od středověku se toho zase tak moc nezměnilo.
Nevím, zda jsou na severu Polska tak progresivní, že přestali na polích všechno hubit, nebo tak pozadu,
že to ještě nezačali dělat, ale srdce mi zaplesalo, když jsme v okolí Wrzosowa potkávali pole, která měla rozkvetlé meze nechané ladem; pole na kterých bylo několik pásů různých plodin; pole, kde to bzučelo a cvrlikalo.
A poprvé v životě jsem zaslechla i „pět křepelčích pěněz“.
DĚKUJI!
Wolin byl fakt krásný zážitek, bylo tam celkem liduprázdno. Mít posednější dítě, šlo by v prázdném přístavu i jen tak relaxovat a poslouchat jak voda šumí pod přístavním molem.
Někdy mě překvapuje, proč se lidé pořád honí za něčím speciálním a výjimečným. Proč potřebují turistické rezorty, chlorované bazény a paraplíčka do drinku. Parta místních puberťáků, veselá rodinka a takový strejda, který si přišel zaplavat… a my.
Tohle je promenáda podél pobřeží v Dziwnowie, která ale vede kus od moře a pravidelně jsou z ní udělané umělé průchody na pláž. Všechno to „roští“ kolem je chráněné a na žlutých cedulích je napsáno, jak se turisté mají chovat.
Nedělám si iluze o chování některých jedinců a nedělám si iluze o tom, jak moc je ta ochrana v tom návalu turistů účinná (hluk, odpadky apod.) a popravě jsem to více nezkoumala. Ale líbí se mi na tom jedna věc: navzdory turistům tu prostě ponechali kus pobřeží jen tak.
Balt byl studený jako psí čumák – jen se smějte těm pošetilcům, kteří jedou k Baltu místo na Jadran – ale slunce pálilo jako v plném létě. Takže hry v písku, kam občas zabloudila vlna, byly famózní. Za velkého úsilí všech přítomných dětí vzniknul tento hrad. Večer ho vzal příliv, ale radost ze stavby zůstala.
Asi mě za ty kecy už nenávidíte, ale my postižení krajinou obdivujeme i takové nevšedně obyčejné věci, jako je stará cesta lemovaná dubovou álejí. Upřímně jsem moc ráda, že turisté byli odkloněni na asfalt podél hlavní silnice a tohle si tu starousedlíci hýčkají. Nebo na to tak trošku prdí a dělají, že to neexistuje. On by to pak někdo mohl vyasfaltovat a udělat zde cyklostrádu z fondů pro regionální rozvoj. To bych pak nemohla slyšet ty křepelky, potkat asi bambilion druhů hmyzu a poslouchat, jak šumí vítr v dlouhé trávě na mezi.
Takhle zapadá slunce do Baltského moře nejdelší den v roce, ještě kolem 23. hodiny bylo šero. Západ slunce u moře je vždycky kýč, alespoň pro mne ve většině případů byl. Ale tohle, to bylo magické, staré jako lidstvo samo.
Cosi končí a ráno bude Slunce trochu jiné.
TO BYL BALT ROKU 2019…
Co přinese letošní rok, nemám ponětí. Závěr loňského roku přinesl mnoho změn a převrátil představy o tom, jaký bude rok 2020 naruby. Jsem z toho stále trošku šokovaná (a stále v procesu pochopení proč), ale život běží a nečeká na nic. Takže vzůru do druhé dekády 21. století!
Přeji vám, ať je pro vás rok 2020 plný zážitků, pozitivních zpráv a férových lidí.
A když se vám k tomu vyhnout všehny nemoci, nebude to vůbec špatný rok.
Díky za to, že mě čtete a máte se mnou trpělivost. 🙂

Pobaltská výprava – Co jsme viděli

Podle výpisu nejčtenějších článků se zdá, že všichni začali ve velkém googlit informace o Baltu. Tak jesti si vygooglíte i toto, vzkazuji: Jeďte tam, je to boží!
Batole samozřejmě nezajímají nádherné katedrály z 12. století, národopisná muzea či prohlídky památek. Takže celá dovolená byla taková flákací a hrací. Na vše bylo nutné mít dost času, přestávky, svačinky, … No, pokusím se to ve zkratce shrnout:
KAMIEŃ POMORSKI
Prvního dne jsme vyrazili do nejbližšího městečka. Kamień Pomorski. Má katedrálu z 12. století, je to nejstarší sídlo pomořanských knížat, takže takový utajený historický skvost uprostřed přímořské zemědělské krajiny. Ale tohle všechno batole samozřejmě nezajímá, a tak jsme tentokrát objevovali věci docela jiné.
Až teď jsem si všimla, jak je Polsko mnohem víc otevřené dětem. Na každém volném místě hřiště. Oplocené, aby děti nikam nevběhly, aby se tam nepotulovali psi. Někdy s dost retro prolézačkami, ale kterému dítěti kdy záleželo na tom, zda ten žebřík pamatuje dědečka? Hřiště byla opravdu všude, i v malinkém Wrzosowu, kde jsme bydleli.
Prohlídky měst vždy probíhaly tak, že jsme koukli do mapy (měla jsem stažené mapy v aplikaci mapy.cz) a snažili se vymyslet procházku kolem památek tak, aby vedla přes hřiště, parky nebo pláže. Fungovalo to skvěle.
Jedno z asi 4 hřišť, které jsme za jeden jediný den potkali a navštívili v Kamieniu Pomorskim.
Seznamování s „mořem“, ráno po bouřce. Tohle není moře, ale řeka Dziwna.
Ona to vlastně není ani řeka. Je to mořský průliv. No vyznejte se v tom.
PARK MINIATUR I KOLEJEK V DZIWNÓWIE
Nepohrdli jsme ani komerční zábavou, i když jsme ze všech možností vybrali tu nejméně šílenou. V přímořském letovisku Dziwnów je malý mašinkový park plný železničních modelů a miniatur majáků. A potože tam jezdí i mašinky z Mašinky Tomáše, bylo prostě nutné tam zavítat. Vstupné je celkem drahé a upřímně si myslím, že ten park je vhodný buď pro zaryté fandy železnice, nebo pro předškolní děti. Ke vstupence je jedna jízda na velké mašince zdarma, paradoxně ale Flori jízdenku nedostal, neboť neplatil vstupné, naštěstí ale mohl jet za nás, tak se svezl hned dvakrát.
Velký Tomáš vozí děti po parku.
Malé modely všech ostatních mašinek z pohádky jezdí ve svém kolejišti hned u vstupu.
Kolejišť je tam opravdu dost a po všech jezdí nejrůznější typy vlaků. Osobních i nákladních.
Projíždí tunely, jezdí přes mosty. Okolí je pečlivě upraveno do miniaturních krajinek včetně nádraží, aut, lodí…
Úžasné pak bylo veřejné dětské hřiště hned vedle zábavního parku. Škoda jen, že nemělo žádné zastínění a všude byl rozpálený písek. Za chladnějšího počasí bychom tam zůstali déle (neboť tam mají i netradiční hračky pro dospěláky), ale bylo vedro a nedalo se tam vydžet.
Po důkladné prohlídce mašinkového parku (a Florimu se tam moc líbilo, takže návštěvu hodnotím jako zdařilou) jsme šli pěšky pobřežním lesem do Dziwnówku, kde jsme si užívali slunečné a teplé počasí na pláži. Tam jsme zůstali do večera, s přílivem se totiž zvedá vítr a vítr… to je draků čas.
Fakt to nešlo vyfotit jinak. Pánové jsou z toho pouštění draka nadšení. 😀
WOLIN – VIKINGOVÉ A SLOVANI
Tohle byl můj den. Být blízko Wolinu a nezajet si do archeoparku, respektive do muzea pod širým nebem, které prezentuje kulturu Vikingů a prvních Slovanů, to by byl hřích. Bylo to boží! Nádherné, dokonalé!
Rozhodně se nebojte do tohodle muzea vzít děti. Mají zde dětskou „vesnici“ – takové stylové dřevěné hřiště s originálními prolézačkami.
Muzeum je koncipováno jako vesnice z doby Vikingů a Slovanů, jednotlivé domy jsou tedy zařízeny dobovým vybavením. Jsou tu domky řemeslníků i elity. Domy můžete navštívit a všechno si opravdu detailně prohlédnou, případně i osahat. Opravdu tu na vás dýchne onen duch dávných dob. Jediné, co mi chybělo, byly nějaké popisky, nebo třeba brožurka s informacemi, aby se člověk vzdělal i faktograficky. Myslím, že pro mnoho laiků je těžké období zařadit časově, dát si dohromady nějaké souvislosti, některé specifické nástroje a pomůcky jsou z dnešní doby neznámé, a tak může divákovi unikat jejich smysl.
Jedna z mnoha prolézaček v dětské vesničce.
Domky jsou vybavené a vypadají, jako kdyby jejich obyvatelé před chvilkou odešli.
Florimu se uvnitř moc nelíbilo, bylo tam na něj moc tma. Ale rychlou prohlídku jsme zvládli u všech přístupných domků.
Různé typy domů i přístřeší. Kroně obytných staveb jsou v muzeu i řemeslnické a hospodářské budovy.
Wolin by si zasloužil extra článek…
Z archeoparku jsme šli pěšky za město (mimochodem určitě stojí za prohlídku, ale batole žádá lepší zábavu) k vodě, na místní pláž (nebyla u moře, ale u řeky Dziwny – v tomto místě ale tak široké, že téměř nešlo dohlédnout druhého břehu). Bylo to pěkné místo na koupání, ale spíše takového rybničního charakteru, neboť bylo všude plno rákosin a jiného sladkovoního „bordelu“. Voda ale byla teplejší, než v moři a krásně čistá.
Na wolinské pláži za městem
MIĘDZYZDROJE – KOUPÁNÍ, VÝLET, ZUBŘI
Do programu jsme zařadili i nějaké pěší výlety. Bez auta jsme tedy těch pěších přechodů udělali docela dost – bylo jednodušší pár kilometrů dojít pěšky, než hledat spojení, pokud na dané místo vůbec něco jelo. V Międzyzdrojích jsme ale udělali jeden opravdový výlet, a to po zalesněných útesech na okraji města. Došli jsme až k zubří zahradě (zvířata zmožená vedrem byla zalezlá, takže jsme nakonec nic moc neviděli a klidně se mohli bez návštěvy zahrady zubrů obejít). Procházka lesem ale byla úžasná.
Několik vedrem zmožených zubrů. Všechno ostatní bylo někde schované.
Krokodýl ve Wolinském národním parku. 😀
Den v Międzyzdrojích ale začal v Muzeu přírody Wolinského národního parku. Mají tam audioprůvodce (i v češtině, myslím), ale s Florim jsme neměli tolik času poslechnout si výklad celý, a tak jsme skončili u toho, že jsme si ukazovali a poznávali různá zvířata. Muzeum ale není jen o vycpaninách, expozice jsou opravdu zdařilé a myslím, že větší dětí ji zvládnou.
Po výletě jsme relaxovali u moře na pláži a samozřejmě jsme také zkusili místní krásné hřiště.
Bohužel opět bez kouska stínu.
GRYFICE – VLAKY A JAPONSKÁ ZAHRADA
Výlet do Gryfic byl velký omyl (patálii z autobusem jsem líčila v prvním článku). Nakonec se ale vydařil. Navštívili jsme muzeum úzkokolejné dráhy (nepodařilo se nám bohužel zjistit, kdy parní úzkokolejka jezdí). Většina muzea je pod širým nebem, prohlídka je krátká, ale zajímavá a Floriho vlaky moc bavily.
Poprvé od bouřky, která se přehnala při našel příjezdu, se nám zkazilo počasí. Ve městě nás tak zastihl prudký liják. Útočiště jsme našli v altánku v japonské zahradě, která se zcela neočekávaně zjevila uprostřed městského parku na břehu řeky Regy. Zajímavé bylo sledovat, jak se v „našem“ altánku postupně schovávají další a další kolemjdoucí. Byla to nakoenc taková malá japonsko-polská párty.
Po dešti jsme z altánu vyrazili na nedaleké hřiště.
Krásné zákoutí v městském parku v Gryficích
ZÁVĚREM
Nejspíš, až se zase přemluvím sednout si k počítači, udělám ještě nějaký článek s fotkami – mám jich hodně a těch krásných míst, které jsme potkali, je opravdu bambilión.
Na web Výlety s prťaty postupně píšu jednotlivé výlety podrobně – i s mapkou, takže koho by zajímaly jednotlivé trasy našich výletů, může si to nastudovat tam.
Byla to krásná, ale hodně náročná dovolená – oproti loňskému Řecku s cestovkou, to byl fakt záhul. Všechno si zařídit, vykomunikovat, večer ještě uvařit nějaké jídlo… Ale zase těch zážitků, zkušeností a dojmů je mnohem více.
A jednoznačně nej zážitek? Procházka po pláži v době letního slunovratu. Magický večer!

Ušít tepláky

Moje lítost nad starým potrhaným tričkem vyústila v nezlomné rozhodnutí z něj ušít malému tepláky. Nebo je to spíš ten pomyslný impulz… pamatuji si, že když mi bylo tak kolem deseti let, prosila jsem mamku, aby mě naučila šít na stroji. Ona tenkrát nechtěla, neboť to dle svých slov „sama moc neuměla“. A tak bylo tohle šicí přání uspáno na dlouhá léta…
A pak se zrodilo to, čemu se říká zero-waste životní styl – tedy snaha žít bez zbytečného odpadnu a využívat to, co již máme. V podstatě jsme v tomto duchu byli vychováváni – ten šílený konzumní kolotoč se naší rodině fakt nějak vyhnul. Když jsem však jednoho dne otevřela skříňku v kuchyni a vypadlo na mě obrovské množství igeliťáků, které tam shromaždujeme na další použití, dostala jsem vztek. Proboha! Co s tímhle bordelem budu jako dělat? A tak se zrodilo nakupování do vlastních látkových sáčků. A jak to souvisí s tepláky? První sáčky mi mamka uháčkovala (boží, musím o nich jednou napsat!), další jsem si ze staré záclony ušila u kamarádky. A byla jsem opojená tím, že DOKÁŽU něco ušít!
MAMI, PŮJČÍM SI STROJ!
Takže jsem si domů přinesla malý šicí stroj značky Lada, ke kterému už ani nebyl návod a kupodivu jsem ho ani nenašla v internetovém éteru… Díky různým jiným návodům na podobné stroje jsem zvládla navléknout vrchní i spodní nit a zkusit tu mašinku rozjet.
V rámci experimentování jsem ušila další sáčky pro kamarádky (stačila k tomu jedna stará záclona, zbytek stužky a různé zbytky poloprůhledných látek po babičce). Zkrátila jsem si roztrženou sukni – to bylo docela dobrodružství, neboť jsem ji vinou svého nadšení a své nepozornosti zaobroubila do líce – a jedny kalhoty, jejichž nohavice byly podivně řešené – mám tak tříčtvrťáky.
Sáčky, tzv. frajerské. Ty jen ze záclony jsem nefotila. 😀
A pak jsou tu dvě pánská trička s dírkami… Hadrů máme dost, vyhodit je jen tak, to mi bylo líto. Nová šicí výzva se tak sama přihlásila o slovo. Ušij z trička tepláky.
V HLAVNÍ ROLI STARÁ LADA A PAVLOVO PROŠOUPANÉ TRIKO
Vzala jsem tepláky, které šila maminka mojí kamarádky – je to jednoduchý střih, sešijí se k sobě dvě „účka“ – a obkreslila jsem si je na tričko, vystřihla a sešila. Rázem mi spadlo šicí sebevědomí, protože se zdálo, že zpod stroje vylezl pěkný paskvil a nikoli polotovar tepláků. Jak jsme zjistila, říká se jim „tepláky s kulatým sedem“. Moje mamka by jim asi řekla „nas*ávačky“. Tak jsem to zahodila do kouta a nechala být.
K teplákům jsem se vrátila až po došití několika jednoduchých sáčků. Dlouho do noci jsem zkoumala, jak našpendlit náplet, aby vše po sešití vyšlo tak, jak potřebuji… ale pak se stalo nemožné: to staré triko se přerodilo v parádní zelenočervené tepláky.
V noci jsem už neměla morál to aranžovat a fotit… takže pod umělým světlem na koberci.
Snad postačí pro ilustraci mého šicího triumfu! 😀
Asi tušíte, že skutečná výhra není tepláky ušít, ale obléci je batoleti a vyfotit ho v nich. Zkouška tepláků proběhla skvěle. Velmi ochotně si je obléknul (jupí, tepláky sedí, nelezou, neplandají – jak jsem to dokázala nevím) a velmi ochotně v nich dělal blbinky. A tak jediné, co chybí k dokonalosti je to roztomilé šťastné děcko sedící u své oblíbené hračky v recytepláčkách, které právě odpadly od šicího stroje jeho kreativní maminky.
Blbinky, blbinky tepláky netepláky
PROJEKT VAK
Současně s tepláčky jsem rozdělala ještě druhou šicí výzvu – batoh, tedy takový ten pytloidní vak na provázky, který dnes nosí snad úplně každý a já ještě ne. Potřebovala jsem zkusit, jak mi to půjde. Našla jsem fajn návod na blogu notjustmum.cz a i když jsem byla chvílemi pěkně zmatená kde je rub a kde je líc, pomalu ale jistě se rýsoval výsledek. Použila jsem zbytek látky, který jsem našla u mamky a podšívku z dědictví po babičce.
A tento světový unikát, jediný svého druhu obdržela dcerka kamarádky, která si o něj jako první řekla a ještě mi dala tolik důvěry, že to hned napoprvé bude nositelné.
Zkrátka šít je opravdu radost – něco vždycky vznikne. Moc mě to baví a už chápu, co s tím všichni mají.

Pobaltská výprava – doprava

Už před měsíci jsem práskla, že letošní dovolenou plánuje v punkovém stylu po vlastní ose, bez cestovky, bez davů turistů, bez odletových terminálů, bez auta a vůbec děsivě složitě v porovnání s tím, jaké možnosti cestování dnes máme. Je to necelý týden co jsme doma (už jsme mezitím byli s dalšími mrňaty stanovat) a já si pořád dopisuji s polskými dráhami ohledně reklamace jízdenek… ale pěkně popořadě.
CESTOU NECESTOU aneb cesta tam a zase zptáky
Kdo to tu zná ví, že jsem v Polsku byla na Erasmu a že jsem kus Polska veřejnou dopravou projela. Takže jsem si samozřejmě docela věřila, že tahle dovolená bude hračka. Ehm… no, mnoho věcí mě dokázalo nemile překvapit, ale už zase předbíhám!
Velkým pomocníkem je web https://www.e-podroznik.pl/, mají i stejnojmennou mobilní aplikaci. Funguje dost podobně jako náš Idos. A pokud se chystáte v Polsku jezdit veřejnou dopravou, je jen ku prospěchu si tu aplikaci do mobilu stáhnout. Dokonce je i v češtině (novinka – před lety jsem ji měla jen polsky). Pro nás nezvyklé je, že v Polsku mají veřejnou dopravu mnohem více rozdrobenou co se poskytovatelů týče, a tak je někdy ořišek se v tom všem vyznat. Hlavně v dopravě autobusové.
Nejdřív ale k vlakům.
Chtěli jsme původně nejdelší úsek cestovat vlakem intercity, který je sice dražší, než ostatní vlaky, ale zase rychlejší a pohodlnější. Jízdenky na intercity vlak se dají pořídit na webu společnosti PKP intercity, která vlaky provozuje. Funguje princip, že jízdenky v předprodeji jsou levnější, než těsně před odjezdem vlaku.
Kvůli zpoždění jiného vlaku jsme ale intercity nestihli a jeli tak prachobyčejným regionálním vlakem – fakt sranda, jet 300 km regionálními vlaky. Posádka vlaku byla moc milá a zajistila nám, že jízdenka na intercity bude platit i na regionální vlak. Což je velmi milé, leč za intercity jsme zaplatili o dost víc penež, než kolik stojí osobák. Nyní se tak snažím u společnosti provozující regionální vlaky celou věc reklamovat a vypadá to, že mi opravdu zaplatí rozdíl ceny.
Dopředu je možné si koupit i jízdenky na regionální vlak, a to prostřednictvím e-podroznika.pl, nebo přímo u dané společnosti (kdo daný vlak provozuje se dozvíte v e-podroznikovi). V našem případě to byla společnost Polregio – Przewozy regionalne. Při platbě těchto regionálních jízdenek se může stát, že vám web nabídne lepší nabídku (podobně to funguje i na eshopu našich Českých drah), nebojte se ji využít. Pro cestování ve více lidech je výhodná jízdenka Ty i raz, dwa, trzy bilet. I pro dva lidi to bylo výrazně levnější, než kdybychom kupovali dvě obyčejné jízdenky.
Největší problém byl, jak překonat hranice. Ačkoli Liberec leží blízko státních hranic s Polskem, prakticky nebylo spoje, který by nám navazoval na spojení polské vnitrostátní. A pak – jízdenka přes hranice stála prakticky tolik, co dalších 300 kilometrů uvnitř Polska. Nakonec se jako nejlepší – časově i ekonomicky – jevila možnost jet kousek přes Německo na síťovou přeshraniční jízdenku EuroNisa Ticket.
Pro přehled a inspiraci – naše trasa Liberec – Dziwnówek 2 dospělí + 1 batole (zdarma) :
Liberec – Zittau, Zittau – Görlitz: EuroNisa Ticket (320 CZK)
Görlitz – Zielona Góra: Polregio – bilet Ty i raz, dwa, trzy (198 CZK)
Zielona Gora – Szczecin – dle plánu PKP intercity (489 CZK)
Szczecin – Dziwnówek/Wrzosowo – mikrobus společnosti Benkobus (215 CZK)
Co se opravdu zkomplikovalo, byla cesta zpět. Jeli jsme po stejné trase jako tam, jen jsme po zkušenosti s přeplněnými mikrobusy jeli do Štětína raději vlakem (Ó! Geniální nápad, bylo to jako nebe a dudy! Benkobus cestou tam byl totálně nacpaný, vedro, smrad, 0 prostoru…) a protože nám to lépe vycházelo, vynechali jsme cestou zpět intercity a koupili si jízdenku na regionální vlak.
Těsně před příjezdem do Zieloné Góry nám průvodčí oznámila, že vlak do Görlitz nejede a popsala cestu na náhradní bus. OK, před nádražím doprava, pak na kruháč a tam to někde je. Tam u kruháče byl autobusák a malý supermarket. Na autobusáku nikde žádné označení pro zastávku náhradní přepravy, nikde žádný personál, abych se zeptala. Začali se všude kolem potulovat další zmatení lidé. Protože to byli Poláci, tak jsem si říkala, že jsou určitě lépe informováni. Ha, ha, ha…
Za asi 45 minut přišla průvodčí a řekla, že autobusy už nepojedou. A nám doporučila si najít jiný spoj. Jenže nic nejelo tak, abychom v Görlitz stihli jakýkoli spoj domů. Nic nejelo alespoň na hranice. Tak jsme se vrátili na nádraží, kde jsem svou skorozapomenutou chabou polštinou naběhla na pokladnu a jala se bojovat za své právo být přepravena. Paní mě prostě poslala někam a doslova mi řekla, že je to můj problém, že se už nedostaneme domů. Byla jsem naštvaná, nadávala jsem a říkala si, že příště jedu do Bangladéše, kde bude doprava spolehlivější, než ve střední Evropě.
Dopadlo to tak, že jsme po 3 hodinách čekání na vlak dojeli co nejblíž k nám, a tam pro nás přijel děda autem. Co nejblíž znamená v tomto případě 80 km od Liberce. A to je druhá věc, kterou řeším v rámci reklamace. Ale vypadá to, že nám vrátí peníze za jízdenku na vlak ze Zielone Góry do Görlitz. Dál jsme to koupené naštěstí neměli, neboť ta EuroNisa jízdenka se nedá koupit v předprodeji.
A ještě trasa zpět (dle původního plánu):
Dziwnówek/Wrzosowo – Kamień Pomorski: Emilbus (36 CZK)
Kamień Pomorski – Szczecin: Polregio – bilet Ty i raz, dwa, trzy (108 CZK)
Szczecin – Zielona Góra, Zielona Góra – Görlitz: Polregio – bilet Ty i raz, dwa, trzy (312 CZK)
Görlitz – Zittau, Zittau – Libere: EuroNisa Bilet (300 CZK)
A teď autobusy.
Autobusová doprava je opravdu spletitá. Existuje bambilion dopravců. Větší města mívají své PKS (jako u nás ČSAD), ale zdaleka – alespoň v Západním Pomořansku u moře – neobsluhují všechny oblasti. Je tu tak možnost pro další přepravce. My se například od moře kamkoli dopravovali téměř pořád mikrobusy. Jezdili tam asi 4 společnosti – stejná vzdálenost stála pokaždé jiný peníz (dle tarifu konkrétního dopravce) – absolutně jsme tak neměli přehled o tom, zda jsou řidiči poctiví, nebo ne. Postupně jsme přišli na to, že nejlepší a nejserióznější přepravce v okolí Dziwnówku pro spojení s okolními městečky je EmilBus (na trase Kamień Pomorski – Świnoujście). Měl přiměřené ceny, jezdil včas a zastavoval, kde měl.
Máme zkušenost i s tím, že autobus zastávku projel a nechal nás na ni stát,
i s tím, že měl řidič nějaké průpovídky, když jsme chtěli vystoupit na zastávce, kam měl jet a kam jsme si koupili lístek,
i s tím, že nám naúčtoval dvouleté dítě, i když účtenku vystavil jen na dva dospělé,
i s tím, že údajně neměl na vrácení na větší bankovku, a pak, když zázračně objevil spoustu drobných, si nechal za svou nedozírnou ochotu trochu velké dýško.
Zkrátka, budete-li cestovat malými regionálními mikrobusy a autobusy, buďte trpěliví, nad věcí, nebojte se ptát a když něco nevyjde, klidně si zanadávejte. 🙂
Tak jako tohle je pro mě už hodně retro. Tyhle modely autobusů v provozu už nepamatuji.
V Polsku stálý člen flotily PKS Gryfice. Faktem je, že řidič – ten, co si nechal dýško – byl asi stejně starý jako jeho vůz.
PS.: Reklamace jízdenek
Až bude vyřízená reklamace, ráda dopíšu nějaký dovětek. Připadá mi důležité se ozvat a sdělit dopravci, že něco nebylo v pořádku, a to bez ohledu na to, jak reklamace dopadne. Stálo to jen trochu hledání na internetu, napsat mail v angličtině a ofotit všechny inkriminované jízdenky. Zatím je to v procesu, leč vzhledem k tomu, že chtěli číslo účtu a adresu předpokládám, že na dobré cestě ke kladnému vyřízení.
PSS.: Příště trochu zábavy! Mašinkový park pro děti, slovansko-vikingský archeopark, moře, romantika na pláži, pouštění draka, stavění hradu, divná řeka Dziwna a mnoho dalšího. Comming soon! 🙂